Nikdy nekráčíme sami

President Thomas S. Monson

Jednou, až budete přemítat o svém životě a ohlédnete se za svými obtížnými chvílemi, si uvědomíte, že Bůh stál ve všech případech při vás.

Drahé sestry, Duch, kterého dnes večer pociťujeme, je odrazem vaší síly, vaší oddanosti a vaší dobrotivosti. Cituji Mistra: „Vy jste sůl země. … Vy jste světlo světa.“¹

Když jsem přemýšlel o této příležitosti promluvit k vám, vzpomněl jsem si na to, jakou lásku chovala k Pomocnému sdružení má drahá manželka Frances. Během života sloužila v mnoha pozicích v Pomocném sdružení. Když nám oběma bylo pouhých 31 let, byl jsem povolán presidentem Kanadské misie. Během tří let v tomto pověření předsedala Frances všem sestrám Pomocného sdružení v oné rozsáhlé oblasti, která pokrývala provincie Ontario a Quebec. Díky tomuto pověření i mnoha dalším povoláním, která měla později v Pomocném sdružení v našem sboru, získala Frances některé ze svých nejbližších přátel. Byla věrnou dcerou našeho Nebeského Otce, mou milovanou společnicí a mým nejdražším přítelem. Chybí mi více, než dokáži slovy vyjádřit.

I já mám rád Pomocné sdružení. Svědčím vám o tom, že bylo zorganizováno na základě inspirace a že je životně důležitou součástí Pánovy Církve zde na zemi. Je nemožné spočítat veškeré dobro, které z této organizace vzešlo, a životy, které díky ní byly požehnány.

Pomocné sdružení tvoří rozmanitá skupina žen. Patříte do něj vy, jež jste svobodné – ať studující, nebo pracující –, ale přesto vedoucí bohatý a plný život. Některé z vás jsou zaneprázdněné matky dorůstajících dětí. Jiné ztratily manžela v důsledku rozvodu nebo smrti a ze všech sil se snažíte vychovávat děti bez pomoci manžela a otce. Některé z vás jste již děti vychovaly, ale uvědomujete si, že vaši pomoc potřebují dál. Mnohé z vás máte zestárlé rodiče, kteří potřebují laskavou péči, již dokážete poskytnout jen vy.

Ať se v životě nacházíme kdekoli, nastávají chvíle, kdy každý z nás čelí zkouškám a strastem. Ačkoli ty jsou pro každého jedinečné, jsou společné pro všechny.

Mnoha těmto zkouškám čelíme proto, že žijeme v tomto smrtelném světě, který obývají zcela různorodí lidé. Občas se v zoufalství ptáme: „Jak se mohu při své pouti tímto telestiálním světem stále a pevně soustředit na to, co je celestiální?“

Nastanou chvíle, kdy budete kráčet cestou posetou trny a značenou strastmi. Možná se někdy budete cítit odtrženy – dokonce i izolovány – od Dárce všech dobrých darů. A budete si dělat starosti, že kráčíte samy. Místo víry budete pociťovat strach.

Když se dostanete do takové situace, snažně vás prosím, abyste pamatovaly na modlitbu. Mám moc rád slova presidenta Ezry Tafta Bensona o modlitbě. Řekl:

„V životě jsem si snad nikdy nevážil více žádné jiné rady, kterou jsem … obdržel, než té, že se mám vždy spoléhat na modlitbu. Stala se mou nedílnou součástí – kotvou, stálým zdrojem síly a základem mého poznání božských věcí. …

… I když v životě někdy zažíváme zvraty, v modlitbě můžeme najít útěchu, neboť Bůh nám do duše vnese pokoj. Tento pokoj, tento duch klidu, je v životě největším požehnáním.“²

Apoštol Pavel nabádal:

„Prosby vaše známy buďte Bohu.

A pokoj Boží, kterýž převyšuje všeliký rozum, [zachovávati] bude srdcí vašich i smyslů vašich v Kristu Ježíši.“³

Jak úžasné zaslíbení! Pokoj je to, o co usilujeme, to, po čem toužíme.

Nebyli jsme na tuto zemi umístěni proto, abychom kráčeli sami. Každý z nás má k dispozici úžasný zdroj moci, síly a útěchy. Ten, který nás zná lépe, než se známe my sami, Ten, který má širší náhled a zná konec od počátku, nám dává ujištění, že je zde pro nás, aby nám pomohl, pokud Ho o to jen požádáme. Máme toto zaslíbení: „Modlete se vždy a buďte věřící a všechny věci budou působiti společně pro dobro vaše.“⁴

Zatímco naše modlitby stoupají vzhůru, nezapomínejme na slova, kterým nás učil Spasitel. Když čelil nesnesitelné agónii v Getsemanech a na kříži, modlil se k Otci slovy: „Ne má vůle, ale tvá staň se.“⁵ Ač to může být občas jakkoli těžké, máme i my důvěřovat Nebeskému Otci, který nejlépe ví, jak, kdy a jakým způsobem nám má poskytnout pomoc, o kterou usilujeme.

Mám moc rád tato básníkova slova:

Neznám Jeho vzácné metody,
vím však jedno, Bůh modlitbu zodpoví.
Vím, že mi dal své slovo,
jež praví, že modlitby mé vždy slyší,
a dříve nebo později je zodpoví.
A tak jen tiše čekám.
Nevím, zda vysněné požehnání
přijde tak, jak se domnívám,
avšak modlitbu svou nechávám
u Toho, který ví víc než já,
a s ujištěním, že mi dá, oč žádám,
nebo odpoví daleko větším požehnáním.6

Modlitba samozřejmě není určena jen pro těžké chvíle. V písmech se opakovaně dočítáme, že se máme modlit vždy⁷ a že si máme uchovávat modlitbu v srdci.⁸ Slova jedné oblíbené a známé náboženské písně vznášejí otázku, kterou bychom si měli klást každý den: „Zdali modlil ses?“⁹

Vedle modlitby nám v tomto často obtížném světě pomáhá také studium písem. Slova pravdy a inspirace zaznamenaná v našich čtyřech standardních dílech jsou pro mě vzácným bohatstvím. Nikdy mě nepřestává bavit je číst. Kdykoli bádám v písmech, jsem duchovně povznesen. Tato svatá slova pravdy a lásky udávají směr mému životu a ukazují mi cestu k věčné dokonalosti.

Když čteme písma a přemítáme o nich, můžeme pociťovat ono jemné našeptávání Ducha do své duše. Můžeme najít odpovědi na své otázky. Dozvídáme se, jaká požehnání se dostavují, když dodržujeme Boží přikázání. Získáváme jisté svědectví o Nebeském Otci, o našem Spasiteli Ježíši Kristu a o tom, jakou lásku k nám chovají. Spojíme-li studium písem s modlitbou, můžeme s jistotou poznat, že evangelium Ježíše Krista je pravdivé.

President Gordon B. Hinckley řekl: „Kéž nám Pán požehná tím, abychom mohli hodovat na Jeho svatých [slovech] a čerpat z [nich] onu sílu, pokoj a poznání, jež ‚převyšuj[í] všeliký rozum‘. (Filip. 4:7.)“¹⁰

Pokud budeme pamatovat na modlitbu a budeme věnovat čas studiu písem, náš život bude neskonale více požehnán a naše břemena budou ulehčena.

Rád bych se s vámi podělil o jeden příběh, jak Nebeský Otec zodpověděl modlitby a prosby jedné ženy a poskytl jí pokoj a ujištění, o které tak naléhavě usilovala.

Tiffaniny potíže začaly vloni, když měla na návštěvě hosty na Den díkůvzdání a poté znovu na Vánoce. Její manžel studoval lékařskou fakultu a v té době byl druhým rokem na praxi v nemocnici. Kvůli dlouhé pracovní době nemohl Tiffany pomáhat tak, jak by si oba přáli, a tak většina z toho, co bylo potřeba během těchto svátků udělat, zůstala vedle péče o čtyři malé děti na ní. Začalo toho na ni být moc a pak se ještě dozvěděla, že u jedné osoby, která je jí velmi blízká, objevili rakovinu. Stres a starosti si začaly vybírat svou daň a Tiffany sklouzla do období zklamání a depresí. Vyhledala lékařskou pomoc, ale nic se nezměnilo. Ztratila chuť k jídlu a začala ubírat na váze, což si její křehká postava nemohla dovolit. Usilovala o pokoj skrze studium písem a modlila se o to, aby byla z oné sklíčenosti, která ji přemáhala, vysvobozena. Když pokoj ani žádná jiná pomoc nepřicházely, začala mít pocit, že ji Bůh opustil. Rodina i přátelé se za ni modlili a zoufale se snažili jí pomoci. Ve snaze pomoci jí, aby byla fyzicky zdravá, jí nosili její oblíbená jídla, ale ona dokázala sníst jen několik soust a zbytek nedojedla.

Jednoho obzvláště těžkého dne se jedna kamarádka marně pokusila potěšit Tiffany jídlem, které vždy milovala. Když nic jiného nepomohlo, kamarádka řekla: „Musí přece existovat něco, co ti bude chutnat.“

Tiffany se na chvíli zamyslela a řekla: „To jediné, co mě napadá a co by mi mohlo chutnat, je domácí chléb.“

Ale žádný chléb po ruce nebyl.

Druhý den odpoledne u ní někdo zazvonil. Její manžel byl náhodou doma, a tak šel otevřít. Když se vrátil do pokoje, měl v ruce bochník domácího chleba. Tiffany byla udivena, když jí manžel řekl, že chléb upekla žena, která se jmenuje Sherrie a kterou skoro vůbec neznali. Byla to kamarádka Tiffaniny sestry Nicole, která žila v Denveru v Coloradu. Sherrie se s Tiffany a s jejím manželem krátce seznámila před několika měsíci, když spolu s Nicole a její rodinou byli u Tiffany na Den díkůvzdání. Sherrie, která bydlí v Omaze, byla u Tiffany na návštěvě s Nicole.

Nyní, o několik měsíců později, zavolala Tiffany s výtečným chlebem v ruce své sestře Nicole, aby jí poděkovala za to, že Sherrie požádala o tento skutek milosrdenství. Nicole však řekla, že ona nikoho o nic nepožádala a že o ničem neví.

Příběh se začal rozuzlovat, když Nicole zavolala Sherrie, aby se jí zeptala, z jakého důvodu se rozhodla upéct onen bochník chleba. To, co se dozvěděla, bylo inspirací pro ni, pro Tiffany i Sherrie – a je inspirací i pro mě.

Ten den, kdy Tiffany dostala chléb, pocítila Sherrie ráno nabádání, aby upekla dva bochníky chleba místo jednoho, který chtěla upéct. Řekla, že pocítila inspiraci, aby si druhý bochník vzala s sebou do auta, ačkoli vůbec nevěděla proč. Po obědě u kamarádky začala její roční dcerka plakat a bylo potřeba ji doma uložit do postýlky. Sherrie zaváhala, když dostala neomylný pocit, že má odvézt onen bochník chleba Nicolině sestře Tiffany, která bydlela 30 minut daleko na druhé straně města a kterou Sherrie skoro vůbec neznala. Snažila se z tohoto pocitu vykroutit, protože chtěla odvézt unavenou dcerku domů, a navíc se trochu styděla zavézt bochník chleba někomu, kdo byl pro ni téměř cizí. Vnuknutí jet k Tiffany ale bylo silné, a tak tohoto nabádání uposlechla.

Když tam přijela, přišel otevřít Tiffanin manžel. Sherrie mu řekla, že je kamarádka Nicoly a že u nich byla na Den díkůvzdání; pak mu předala chléb a odešla.

A tak se stalo, že Pán poslal v podstatě cizího člověka přes celé město, aby Tiffany přivezl nejen domácí chléb, který si přála, ale také jasné poselství lásky. To, co se stalo, nelze vysvětlit žádným jiným způsobem. Naléhavě potřebovala pocítit, že není sama – že Bůh o ní ví a že ji neopustil. Onen chléb – přesně to, co si přála – jí přinesl někdo, koho skoro neznala, někdo, kdo o její potřebě nic nevěděl, ale kdo naslouchal vnuknutí od Ducha a tímto vnuknutím se řídil. Pro Tiffany to bylo zjevné znamení, že Nebeský Otec si je vědom jejích potřeb a natolik ji miluje, že jí poslal pomoc. Odpověděl na její prosby o útěchu.

Drahé sestry, Nebeský Otec vás miluje – každou z vás. Tato láska se nikdy nemění. Nemá na ni vliv váš vzhled, váš majetek ani množství peněz, které máte na bankovním účtu. Neovlivňují ji ani vaše talenty a schopnosti. Tato láska prostě přetrvává. Bůh vás miluje, když jste smutné i šťastné, když pociťujete zklamání i naději. Bůh vás miluje, ať již si myslíte, že si tuto lásku zasluhujete, či nikoli. Tato láska prostě vždy přetrvává.

Budeme-li vyhledávat Nebeského Otce ve vroucí a upřímné modlitbě a při svědomitém a věrném studiu písem, naše svědectví se stane silným a bude hluboce zakořeněno. Budeme pociťovat lásku, kterou k nám Bůh chová. Budeme rozumět tomu, že nikdy nekráčíme sami. Slibuji vám, že jednou, až budete přemítat o svém životě a ohlédnete se za svými obtížnými chvílemi, si uvědomíte, že Bůh stál ve všech případech při vás. Vím, že tomu tak bylo i v případě úmrtí mé věčné společnice – Frances Beverly Johnson Monsonové.

Zanechávám vám své požehnání. Zanechávám vám svou vděčnost za vše dobré, co děláte, a za život, který vedete. Modlím se o to, abyste byly požehnány všemi dobrými dary, ve jménu našeho Spasitele a Vykupitele, Pána Ježíše Krista, amen.