Chrám pro Konu
Když se Leroy a Rose Alipovi rozhodli, že budou přinášet oběti, aby mohli každý měsíc navštívit chrám, Pán jim požehnal více, než čekali, aby mohli do chrámu jezdit – a aby s sebou mohli brát i ostatní.
Když byl Leroy Alip ustanovován ke službě ve vysoké radě kůlu na Velkém ostrově (Havaj), velmi pozorně poslouchal. V požehnání bylo bratru Alipovi řečeno, že bude na ostrově, až tam bude stavěn chrám, a že v tomto chrámu bude sloužit. To bylo v roce 1984, a v té době byl jediný havajský chrám na ostrově Oahu, vzdálený mnoho kilometrů lodí nebo letadlem.
Kněžské požehnání naplnilo bratra Alipa energií. Říká: „Jsem přesvědčen, že když je vám uděleno požehnání, máte zodpovědnost udělat vše, co můžete, abyste si zajistili to, co je v něm řečeno.“ A tak se on a jeho žena Rose rozhodli, že budou každý měsíc navštěvovat chrám na ostrově Oahu.
Nebylo to vždy snadné. Cesta stojí 300 amerických dolarů, což je hodně peněz pro pár, jež sotva vychází z platu bratra Alipa, který pracuje jako státní úředník. Jediná možnost, jak cestu uskutečnit, byla sáhnout na peníze, které si naspořili. Učinili tak ochotně.
Během roku jim však tyto peníze došly. „Ale naše srdce toužila po chrámu,“ říká bratr Alip. „Chtěli jsme tam dál jezdit. A tak jsme se modlili o pomoc.“
Krátce poté dostal bratr Alip nečekanou nabídku, aby si přivydělával rozvozem novin pro místní společnost. Za tento ranní rozvoz dostával měsíčně téměř 700 dolarů. Bratr a sestra Alipovi tak měli více než dost na to, aby mohli dál jezdit do chrámu, a obdrželi vnuknutí, aby si založili vlastní chrámový fond a přebytek peněz do něj ukládali.
V červnu 1986 již bylo zřejmé, proč toto vnuknutí přišlo: nyní žili v havajském kůlu Kona a mohli proto vzít do chrámu mnoho žen ze svého kůlu, které byly způsobilé, ale neměly možnost své obdarování získat. A tak Alipovi s sebou každý měsíc brali do chrámu na Oahu jednu sestru. Sestra, která jela s nimi, pokaždé po návratu vydávala svědectví o duchovní moci a radosti, kterou pocítila při vykonávání chrámové práce za sebe i za druhé. Duch chrámové práce se brzy rozšířil po celém kůlu, a mnozí další členové začali hledat způsoby, jak navštěvovat chrám.
Bratr Alip dokázal díky svým kontaktům v cestovních kancelářích zajistit pro všechny členy kůlu, kteří chtěli jet, slevu na letenky, pozemní dopravu i ubytování. V roce 1994 již na cestu do chrámu Laie Hawaii každý měsíc vyráželo více než 100 členů kůlu Kona. Na tváři bratra Alipa ta vzpomínka vyvolává úsměv. Říká: „President chrámu vtipkoval, že Svatí z Kony jim tam ošoupávají koberce, protože jich do chrámu jezdí tolik.“
V roce 1997 president Gordon B. Hinckley (1910–2008) oznámil nový přístup k výstavbě chrámů. Výstavba menších chrámů měla umožnit, aby jich bylo postaveno více. Věrnost Svatých na Velkém ostrově byla odměněna o šest týdnů později, když president Hinckley oznámil chrám pro Konu. Když byl chrám v roce 2000 zasvěcen, bratr Alip byl povolán druhým rádcem v předsednictvu chrámu. Dnes, kdy je zcela na odpočinku ze své světské profese, ale zcela zaměstnaný prací na Pánově díle, dohlíží na pracovníky, kteří pečují o pozemek chrámu Kona Hawaii.
Bratr a sestra Alipovi jsou vděčni za vše, čím jim Nebeský Otec požehnal, aby mohli mít to, co potřebovali k soustavné službě druhým. Když poprvé přišli do Kony, neměli podle bratra Alipa kde bydlet, a tak přebývali v malé chatrči na kopci, kterou si tam kdysi postavil dělník na kávových plantážích. Bydleli tam několik měsíců, než si mohli pronajmout malý domek.
O mnoho let později již měli dost úspor na to, aby si mohli pořídit lepší dům, ale nic z toho, na co se šli podívat, se jim nezamlouvalo. Když jednou bratr Alip pracoval na pozemcích chrámu Kona, přistoupila k němu starší sestra. Plakala. Bratr Alip vysvětluje: „Vystěhovali ji z domu a neměla kam jít. Z nějakého důvodu jsem jí řekl, aby šla navštívit vnoučata, a že se pak může nastěhovat k nám.“ Problémem bylo, že v domě, ve kterém Alipovi bydleli, bylo místo jen pro dva. A tak se začali modlit – a pilně usilovat o to, aby mohli získat požehnání, o které prosili.
Krátce poté jim agent z realitky nabídl dvoupatrový sedmipokojový dům. Moc se jim líbil, ale usoudili, že by pro ně byl moc drahý. A tak nabídku váhavě odmítli.
Ale cesta se našla. Za pár týdnů cena domu klesla a Alipovi zjistili, že mají dostatek prostředků na to, aby ho mohli koupit. Díky tomu se ona sestra v nouzi mohla po svém návratu na Konu nastěhovat k Alipovým, a stejně tak i tři jejich děti, které byly také v nouzi a potřebovaly domov pro své rodiny.
„Pán se o nás dobře postaral,“ říká bratr Alip. „Když Mu ukážeme, že jsme pro Něj ochotni obětovat svůj čas, nadání a prostředky, vylije na nás svá láskyplná milosrdenství.“
Ilustrace Steve Kropp; foto R. Val Johnson