Požehnán skrze Mamu Taaminovou

Victor D. Cave, Církevní časopisy

Taumatagi Taaminovou jsem poznal, když jsem jako mladý misionář pracoval ve své zemi. Sestra Taaminová, stárnoucí vdova, již byla sehnutá věkem a těžkou prací, ale vždy rozpřáhla svou náruč, aby mne a mého společníka přivítala a políbila nás na obě tváře, jak je ve Francouzské Polynésii zvykem.

Sestra Taaminová působila křehce a její chůze byla pomalá a rozvážná, přesto ale o každého pečovala. Starala se i o to, abychom já a můj společník vždy měli čisté a vyžehlené oblečení. Děti ji milovaly, protože je vždy uvítala a naslouchala tomu, co jí chtěly říci. Žila prostým životem v domě o dvou místnostech obklopeném pískem, palmami, rodinou a přáteli. Všichni si jí vážili a nazývali ji „Mama Taaminová“.

President misie Tahiti Papeete pověřil mě a mého společníka, staršího Tchana Fata, abychom pomohli připravit skupinu osmdesáti Svatých posledních dnů na získání obdarování a zpečetění s rodinami v nejbližším chrámu – v chrámu v Hamiltonu na Novém Zélandu, vzdáleném pět hodin letu. Mama Taaminová jezdila v posledních šesti letech do chrámu každý rok a letos se tam také chystala. Napadlo mě, jak si může takový nákladný výlet dovolit, když žije v tak skromných podmínkách. O šest let později jsem se to dozvěděl.

Jako president kůlu Papeete Tahiti jsem v roce 1976 pravidelně jezdil kontrolovat sborové domy kůlu. Jednoho dne jsem se v poledne zastavil v kapli v Tipaerui. Tehdy jsme měli placené správce a já jsem našel Mamu Taaminovou, jak ve svých téměř sedmdesáti letech pracuje jako správce, aby pomohla podporovat svou velkou rodinu. Pozdravila mě svým obvyklým: „Posaďte se a nabídněte si.“ Ale já jsem odvětil: „Mamo Taaminová, už nejste nejmladší, a to vám stačí k obědu jen kousek chleba, plechovka sardinek a lahvička šťávy? Nevyděláte si dost, abyste si mohla dopřát větší oběd?“

Ona odpověděla: „Šetřím si na další cestu do chrámu.“ Mé srdce přetékalo obdivem nad příkladem její lásky a oběti. Mama Taaminová cestovala do chrámu na Novém Zélandu téměř patnáctkrát – každý rok až do října roku 1983, kdy byl zasvěcen chrám Papeete Tahiti. Na zasvěcení zářila štěstím.

V roce 1995, tentokrát jako president misie, jsem viděl Mamu Taaminovou znovu. Přestěhovala se zpět na korálový ostrov Makemo, nedaleko svého rodiště. Nyní jí bylo již přes osmdesát a nemohla chodit, ale vrásky v její tváři vyzařovaly pokoj, trpělivost a hluboké porozumění životu a evangeliu. Zůstal jí nádherný úsměv a oči, ze kterých vyzařovala čistá pravá láska.

Dalšího dne jsem ji našel, jak brzy po ránu sedí v jednom květinovém záhonu před sborovým domem a vytrhává plevel. Přinesl ji sem jeden z jejích synů. Když dokončila jednu část, pomocí rukou se přesunula k další části. To byl způsob, jakým i nadále sloužila Pánu.

Pozdě odpoledne, když jsem ve stínu stromů poblíž kaple prováděl pohovory pro chrámová doporučení, přinesli za mnou Mamu Taaminovou. Toužila po příležitosti zodpovědět všechny otázky vyžadované pro získání chrámového doporučení.

„Bratře presidente, já už do chrámu nemohu,“ řekla. „Stárnu a slábnu, ale vždy bych u sebe ráda měla platné chrámové doporučení.“

Viděl jsem, jak moc toužila po tom, aby znovu mohla jet do chrámu, a věděl jsem, že Bůh její touhu přijal. Zanedlouho poté svou pozemskou schránku opustila a připojila se k těm, jimž tak věrně sloužila v domě Páně. Nevzala si s sebou nic, než svou víru, svědectví, laskavost, pravou lásku a ochotu sloužit.

Mama Taaminová byla pravou polynéskou pionýrkou, jejíž příklad požehnal mnohým bratrům a sestrám – včetně mě.

I v osmdesáti letech sestra Taaminová udržovala květinové záhony u sborového domu čisté a bez plevele. To byl způsob, jakým i nadále sloužila Pánu.