Sňatek v chrámu na prvním místě
Vitalij a Jekatěrina (Káťa) Šmakovovi se narodili v ruském Omsku a Jekatěrinburgu. Oba vstoupili do Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů v dospívání a oba sloužili na misii – Vitalij v České misii Praha a Káťa v Ruské misii Novosibirsk. Říkají, že obrácení pro jejich mysl odhalilo možnost šťastného, sebejistého a naplňujícího života a misie v nich utvrdila touhu vytvořit domov založený na evangeliu, na jehož začátku stojí sňatek v chrámu. Toto je jejich příběh.
Vitalij: Několik měsíců po návratu z misie jsem byl požádán, abych sloužil jako poradce při jedné místní konferenci mladých. Steven C. Smith, president Ruské misie Novosibirsk, mě pozval do své kanceláře. Očekával jsem nové povolání nebo nějaký jiný formální pohovor. Místo toho mi president Smith řekl o někom, kdo se se mnou chce setkat – o jedné mladé ženě, která nedávno dokončila misii a vrátila se domů do jiné části Ruska, ale přijede do našeho města na konferenci.
Nikdy předtím jsem Káťu neviděl, ale když jsem přišel na konferenci, představil jsem se jí a několik minut jsme spolu nezávazně hovořili. Ten večer jsem Káťu požádal o tanec. Druhý den jsem ji požádal o další.
Káťa: Během dospívání jsem nepoznala mnoho mladých svobodných nositelů kněžství, ale vždy jsem doufala, že Pán mi připraví způsobilého mladého muže, za něhož bych se mohla provdat. Netušila jsem, kdy nebo jak se setkáme, ale měla jsem důvěru v Pána a v Jeho sliby.
Po misii mi bylo nabídnuto, abych pomohla s organizací konference mladých. Když jsem na konferenci uviděla Vitalije, okamžitě jsem pocítila, že ho chci poznat. Na konferenci jsme spolu prožili tři úžasné a nezapomenutelné dny.
Brzy jsem silně pocítila nabádání, že Vitalij je ten muž, kterého si mám vzít. Samozřejmě ne každý prožije takový pocit při námluvách tak brzy. Jak tedy poznáme, že jdeme správným směrem? Na misii jsem se naučila rozeznávat Ducha a řídit se bez jakýchkoli pochybností Jeho vedením. A tak když jsem pocítila nabádání, že se mám s Vitalijem seznámit, rozhodla jsem se, že se jimi budu řídit.
Vím, že Duch povede každého z nás, budeme-li usilovat o Jeho společenství. Je důležité, abychom neporovnávali svou vlastní cestu s cestami druhých – Duch nás nejspíše nepovede všechny naprosto stejně – následujeme-li však Ducha, můžeme mít důvěru, že naše cesta je pro nás správná.
Překonávání překážek
Vitalij: Během těchto tří dnů jsem si uvědomil, že jsem nalezl někoho výjimečného. Byl jsem zklamaný, když konference skončila a já jsem se s Káťou musel rozloučit. Naštěstí se ale příští měsíc konala jiná konference mladých svobodných dospělých. Okamžitě jsem se na ni začal těšit.
Tato konference byla přesně tak skvělá, jak jsem doufal. Káťa a já jsme strávili spoustu času tím, že jsme se opravdu vzájemně poznávali. Na konci setkání jsme si vyměnili telefonní čísla a odjeli jsme každý do svého města.
Během následujících týdnů jsme udržovali kontakt hlavně telefonem a pomocí textových zpráv. (Myslím, že ani ne za měsíc jsem se naučil psát na mobilním telefonu rychleji, než většina lidí dokáže psát na počítači!)
Káťa bydlela v Jekatěrinburgu, který je vzdálen 11 hodin cesty vlakem od Omsku na Sibiři, kde jsem žil já. Oba jsme si však nesmírně přáli zase se vidět. Začali jsme se pravidelně navštěvovat o víkendech. Jeden víkend jsem jel já navštívit ji a po několika týdnech zase ona přijela za mnou. Když jsem přijel za Káťou, bydlel jsem u našich společných přátel v jejím městě, a když ona přijela za mnou, bydlela u našich přátel v našem městě. Během našich návštěv jsme často trávili čas s těmito přáteli z Církve.
Káťa: Jedenáctihodinové dojíždění se může zdát dlouhé, ale na Rusko to je opravdu jen krátká procházka! Kvůli té vzdálenosti však naše schůzky nebyly tak časté, jak bychom si přáli. Mohli jsme se setkat jen jednou za několik týdnů a strávit spolu dva nebo tři dny, než se jeden z nás zase musel vrátit domů. Často jsem cítila, že bychom potřebovali mnohem více času, a loučení bylo vždy těžké. Protože jsme však museli vynaložit tolik úsilí, abychom se viděli, těšili jsme se z každé minuty strávené společně. S tím, jak se náš vztah vyvíjel, jsme se začali těšit na dobu, kdy se už nebudeme muset loučit.
Naše schůzky byly velmi zajímavé a pestré: jezdili jsme na kole a na koni, chodili jsme do muzeí, četli jsme písma, vařili jsme, procházeli jsme se v parcích (v jednom jsme dokonce tančili) a šli jsme do dětského domova sloužit dětem a hrát si s nimi.
Pokaždé, když jsme se setkali, jsme dělali něco nového, takže jsme se opravdu bavili. Líbilo se mi, jak byl Vitalij při plánování našich schůzek vynalézavý. Činnosti, které připravoval, nám pomohli opravdu se vzájemně poznat.
Vitalij: Protože jsem v té době studoval, nemohl jsem si dovolit mnoho zábavy. Většinu peněz jsem použil na cestování za Káťou a na zaplacení účtu za telefon. Ale to, že jsme měli omezený rozpočet, neznamenalo, že naše schůzky by musely být nezajímavé nebo nudné. Ve skutečnosti některé z našich nejlepších schůzek nestály ani kopějku.
Možná to zní hloupě, ale chtěl jsem vidět, jak se bude Káťa chovat k dětem, a tak jsme šli do dětského domova. Tak tomu bylo při mnohých našich schůzkách – opravdu jsme se snažili vzájemně se co nejvíce poznat.
Život podle Pána
Vitalij: V Rusku, stejně jako v mnoha jiných zemích, je normální, že lidé spolu žijí před svatbou. Když jsem Káťu požádal o ruku, několik přátel se mě ptalo, jak si ji vůbec mohu vzít, když předem nevím, zda si budeme rozumět. Argumentovali tím, že opravdu poznat, zda se ke mně hodí, můžu jedině tím, že s ní budu delší dobu žít. A totéž říkalo mnoho lidí i Kátě.
Odpověděl jsem jim, že není nutné s někým žít, abyste ho poznali. Také jsem se snažil přátelům vysvětlit tak, aby tomu rozuměli, že jsem se o to modlil a že jsem dostal odpověď, že si mám Káťu vzít. Díky tomu, že jsem se ohledně svého rozhodnutí modlil, jsem neměl z manželství žádné obavy. Byl jsem nadšený a měl jsem pocit, jako by se přede mnou otevíral úplně nový život. Nikdo mě nikdy za tento názor nekritizoval, ani mi v něm nebránil. Vlastně mě v mém rozhodnutí podporovali.
Káťa: Když mě Vitalij požádal o ruku, rodiče se mi snažili svatbu rozmluvit. Mysleli si, že na zásnuby je pro nás moc brzy a že potřebuji Vitalije ještě více poznat. Můj šéf v práci mi řekl totéž a dodal: „Musíte spolu žít, než uděláš takové rozhodnutí.“
Je mi líto, že lidé mají na manželství a na rodinu takový názor. Myslím, že nechápou, jak mohou být lidé šťastní, když jsou oddáni a zpečetěni v chrámu. Onu velkou lásku a radost, kterou jsme s Vitalijem při sňatku cítili, ještě zesilovalo vědomí, že jsme zpečetěni na věčnost.
Vitalij: Káťa a já jsme měli svatbu 25. února 2006 v Omsku. (Podle ruských zákonů je, stejně jako v mnoha jiných zemích, před zpečetěním v chrámu nutné uzavřít občanský sňatek.) Druhý den ráno jsme se vydali na cestu do chrámu Stockholm ve Švédsku. V Omsku jsme nasedli na letadlo a letěli jsme tři hodiny do Moskvy, kde jsme strávili zbytek dne. Pak jsme jeli nočním vlakem do Petěrburku. Tam jsme s dalšími Svatými posledních dnů nastoupili do autobusu a cestovali jsme osm hodin do Helsinek ve Finsku. Posledním úsekem naší cesty byla 11hodinová plavba trajektem do Stockholmu.
Konečně jsme se dostali k chrámu.
Některým se takové dlouhé cestování může zdát jako těžký úkol, ale toto putování Evropou pro nás bylo v mnohém skvělými líbánkami.
Den našeho zpečetění, 1. březen 2006, byl skvělým dnem – dnem klidu a ujištění. Věděl jsem, že ta, kterou držím za ruku, je člověkem, se kterým budu sdílet věčnost. Už tato jediná myšlenka mě naplňovala velkou radostí a vděčností Nebeskému Otci za to, že mi svou dceru svěřil za manželku. Cítil jsem se Mu tak blízko jako nikdy předtím.
Usilujte o křesťanské vlastnosti
Káťa: Nyní máme s Vitalijem malou dcerku. Je nádherná. Přeji si, aby jednoho dne uzavřela sňatek v chrámu, a tou největší podporou, kterou jí můžeme dát, je být milujícími partnery a rodiči.
Doufám, že bude moci najít způsobilého nositele kněžství, který má mnoho křesťanských vlastností. Právě to, že jsem u Vitalije takové vlastnosti viděla, mi pomohlo poznat, že si ho mohu vzít.
Co mě na Vitalijovi přitahovalo? Samozřejmě, že je pohledný a chytrý a ví, jak se ucházet o přízeň ženy. Ale to nebyla ta hlavní kritéria. Měl to, čemu já říkám „oči Kristova učedníka“. Tušila jsem v něm světlo. Je spravedlivým nositelem kněžství.
Vitalij: Samozřejmě, že je skvělé oženit se s někým, kdo vás přitahuje. Když se ale soustředíme jen na tělesné rysy, nevyhnutelně nám uniknou ty nejdůležitější charakteristiky – osobnost, duchovnost a další vlastnosti, na kterých v dlouhodobém manželství opravdu záleží.
Uvědomuji si, že najít partnera v Církvi může být pro některé mladé dospělé obtížný úkol, prostě proto, že tam, kde bydlí, není mnoho Svatých posledních dnů. Mám pro ně porozumění. Přesto vím, že nehledě na podmínky, ve kterých žijeme, uděláme-li svůj díl práce a připravíme-li se na zpečetění v chrámu, Nebeský Otec může připravit cestu.
Vlevo: Šmakovovi v den svého zpečetění v roce 2006; cesta do chrámu Stockholm ve Švédsku jim trvala přibližně 30 hodin.
Vpravo: V současnosti mají Šmakovovi malou dcerku. Káťa říká: „Přeji si, aby jednoho dne uzavřela sňatek v chrámu, a tou největší podporou, kterou jí můžeme dát, je být milujícími partnery a rodiči.“
Rodinné fotografie laskavě poskytli Šmakovovi