Fidži Plody víry
O tom, jak jedna rodina objevila pravdu, druhá rozšířila okruh své lásky a o jedné mladé ženě a její víře plné naděje.
Fidži bylo kdysi považováno za místo velmi vzdálené od zbytku světa – za kout, kam se můžete uchýlit před problémy rychlejšího a více městského stylu života. To však již neplatí. Letadla, satelity a celosvětový obchod nyní k břehům Fidži přinášejí všechny starosti moderního života, tak jako kdekoli jinde na světě. Způsob, jak se úspěšně vyrovnat s těmito obtížnými úkoly, je pro členy Církve na Fidži stejný jako v kterékoli jiné části světa: věrná poslušnost zásad evangelia.
Tři příklady z Fidži ukazují, jak tyto zásady formují život lidí.
Rodina Kumarových
George Kumar se jen snažil postarat se o to, aby si jeho starší syn Ryan osvojil produktivní a morální styl života. Rodina Kumarových našla mnohem více: věčné pravdy evangelia, které jim všem přinesly nový, radostnější způsob života.
Evangelium oživilo jejich rodinu, říká bratr Kumar. „Trávíme spolu více času – kvalitně stráveného, s otevřenějšími vztahy.” Každý den se spolu jako rodina modlí a pravidelný rodinný večer je nezbytností, říká Ryan.
Právě Ryan je do Církve přivedl.
Když bylo Ryanovi asi patnáct let, George Kumar si začal dělat starosti s tím, jakou cestou by se syn mohl v životě vydat. Protože se obával, že Ryan a jeho kamarádi tráví čas nepříliš užitečným způsobem, našel způsob, jak svého syna obklopit mladými lidmi, kteří se chovají jinak. George se od sestřenice, která pracuje na Církevní akademii SPD v Suvě, dozvěděl, že Ryan by se tam mohl nechat zapsat. (Církevní akademie je střední škola na úrovni nižší střední a střední školy v jiných zemích.)
Když Ryan vstoupil do Církevní akademie, jeho chování se začalo zlepšovat. „Bylo to díky příkladu ostatních studentů,“ říká. Předtím trávil hodně času s kamarády zábavou a lenošením. Ale když viděl ten rozdíl na životě studentů v Církevní akademii, „ztratil jsem chuť dělat něco takového“, vysvětluje.
Ryan získal svědectví o evangeliu a jeho rodiče měli ze změn v jeho životě takovou radost, že když je požádal o svolení ke křtu a konfirmaci, bez váhání souhlasili. Ryan se už ke skupině svých starých kamarádů nevrátil. Získal nové přátele.
Když však požádal rodiče, aby vyslechli misionáře, „zdráhali jsme se“, říká George. Viděli však, jaké změny evangelium vneslo do Ryanova života, a proto věděli, že Církev musí být dobrá. Zlom v Ryanově chování byl tak výrazný, že ve třetím a v posledním roce studia na Církevní akademii byl jmenován chlapcem školy, což byla pocta udělovaná většinou jen studentovi, který celé své studium absolvoval na této škole.
Některé změny v Ryanově chování připadali rodičům zpočátku divné. Například proč ho každou první neděli v měsíci nedokázali přesvědčit, aby se najedl? Když jim ale Ryan vysvětlil smysl půstu, rodiče pochopili, že změny v jeho životě jsou hlubší, než si uvědomovali.
Ryanův mladší bratr Michael si také všiml, že se bratr změnil, a začal naslouchat evangeliu. „Ryan začal chodit na církevní akce, a nejvíce mě zaujalo to, že pokaždé, když se vrátil, měl dobrou náladu,“ říká Michael. „Misionáře jsem vlastně oslovil sám. Chtěl jsem, aby mě učili. Chtěl jsem se nechat pokřtít a konfirmovat.“
Když misionáři začali Michaela po křtu učit lekcím pro nové členy, začala naslouchat i jeho matka Alitiana. To ovlivnilo jejího manžela, a brzy George i jeho manželka získali svoje vlastní svědectví.
V roce 2006, krátce předtím, než Ryan odjel sloužit jako misionář do Novozélandské misie Wellington, se mu dostalo výsady pokřtít do Církve oba své rodiče. Později, než odjel na misii Michael, se mu dostalo výsady doprovodit rodiče na jejich první návštěvě v chrámu. Starší Michael Kumar nastoupil do Jižní misie Utah Salt Lake City v srpnu 2008, krátce předtím, než se Ryan vrátil z Nového Zélandu.
Ukázalo se, že platit desátek a poté finančně podporovat syna na misii, je pro Kumarovi těžké. Příjem bratra Kumary byl plně vázán na placení hypotéky a dalších závazků. Přinesli však nezbytné oběti; celá rodina chápala, že je to třeba. Například vždy, když bratr Kumar vesele oznámil, že ten večer si pochutnají na „normálním“ jídle, celá rodina věděla, že k večeři nebude maso. „Některé dny jsme měli jen chléb a kakao,“ vzpomíná Michael.
Ryan říká, že je vděčný za oběti svých rodičů. „Poznal jsem, že jsou opravu oddáni smlouvám, které učinili.“
Ryanův mladší bratr podotýká, že od jejich obrácení „zvládáme zkoušky jako rodina lépe. Nebeský Otec nám pomáhá.“
Obrácení této rodiny rychle zapůsobilo i na život dalších lidí. Dva Ryanovi a Michaelovi bratranci, kteří u Kumarových začali bydlet, se také rozhodli vyslechnout lekce misionářů a vstoupili do Církve.
Kumarovým se díky jejich obětem dostalo jak časných, tak duchovních požehnání, říká bratr Kumar. Dokázali vyjít s penězi, a přitom uspokojit své potřeby. A když Michael odjel na misii, podařilo se bratru Kumarovi sehnat nové zaměstnání, které mu, jak doufá, umožní splatit rychleji jejich hypotéku.
Avšak duchovní požehnání, které Kumarovi obdrželi, jsou pro jejich život důležitější. Georgovi a Alitianě v růstu pomáhají jejich povolání – George je presidentem kvora starších v Druhém sboru Lami v Severním kůlu Suva Fidži a Alitiana je druhá rádkyně v Primárkách sboru.
Ryan říká, že jeho náhled na život se nyní v mnohém liší od názorů jeho vrstevníků: „Vždy mám co na práci – něco pro budování království.“ Co se týče plánů do budoucna, říká, že evangelium vede věřící k tomu, aby se „na všechno dívali z věčné perspektivy“.
George i Alitiana Kumarovi se učili křesťanským naukám ještě předtím, než poznali evangelium. Ale v tom, čemu se učili, nenašli útěchu. „V jiných náboženstvích,“ říká bratr Kumar, „se učíte, že máte mít strach z Božího hněvu – máte se bát. Ale usmíření Ježíše Krista dává člověku další šanci.“
A Kumarovi se snaží této druhé šance co nejvíce využít.
Rodina Naivaluvouvých
Peni a Jieni Naivaluvouvi zdvojnásobili velikost své rodiny tím, že se ujali čtyř vanuatských dívek, které na Fidži navštěvovaly Církevní akademii SPD. Naivaluvouvi to však nechápou jako oběť. Cítí, že za tento čin byli štědře požehnáni. Věří, že jedním z těchto požehnání je rozšíření jejich rodiny o miminko Hagoth, které se narodilo v lednu 2009.
Počátkem roku 2008 se biskup a sestra Naivaluvouvi ze sboru Tamavua v Severním kůlu Suva Fidži doslechli o dvou mladých studentkách z Vanuatu, které hledají bydlení, a tak Naivaluvouvi zvážili svou situaci. Jejich synové, 18letý Soane a 16letý Ross, nebydleli doma, protože navštěvovali církevní školu na Tonze – v zemi, odkud pochází jejich otec. Dvě z vanuatských dívek bydlely v Suvě u rodiny nečlenů, ale pro jejich rodiče to bylo hodně drahé. Tyto dvě dívky by byly dobrými kamarádkami pro jejich tehdy 13letou dceru Andreu; Andrea také studuje v Církevní akademii a přicházela domů odpoledne, když její rodiče byli ještě v práci. A tak se bratr a sestra Naivaluvouvi rozhodli, že těmto dvěma dívkám z Vanuatu nabídnou, aby žily zadarmo u nich doma.
Dívky trvaly na tom, že s placením nákladů pomohou, ale i tak se jim výdaje snížily o více než polovinu oproti předchozí částce – což bylo pro jejich rodiny požehnáním.
V dubnu je přijely navštívit další dvě dívky z Vanuatu a atmosféra u Naivaluvouvých se jim zalíbila. Zanedlouho je tyto dvě dívky požádaly, zda by zde také mohly bydlet. Naivaluvouvi je s radostí přijali.
Jak to zvládali, když měli v domě další čtyři mladé lidi? „Vytvořili jsme si takové pouto, že jsou pro nás spíše jako naše dcery,“ říká biskup Naivaluvou. Naivaluvouvi dávali dívkám od začátku najevo, že se mají považovat za součást jejich rodiny. Ony čtyři dívky z Vanuatu jsou ve skutečnosti vzájemně příbuzné, ale u Naivaluvouvých se k sobě chovaly jako sestry narozené jedněm rodičům. Andrea Naivaluvouvá říká, že je také začala brát „jako své sestry“; starší dívky na ni dávaly pozor, a dokonce jí pomáhaly s domácími úkoly, když bylo třeba. Tyto čtyři dívky začaly biskupu a sestře Naivaluvouvým říkat Ta a Na – fidžijsky „tati“ a „mami“.
Je to možná poprvé, říká sestra Naivaluvouvá, kdy dívky z Vanuatu, které studují na Církevní akademii, mohou bydlet v rodinách členů. Když za jednou z dívek přijel na návštěvu její otec, řekl Naivaluvouvým, že je jim velmi vděčný za lásku, kterou jeho dceři projevují.
Sestra Naivaluvouvá podotýká, že jedna z dívek, dcera jednoho z vanuatských presidentů okrsku, byla díky své víře pro jejich rodinu velkým příkladem; biskup Naivaluvou říká, že její příklad pomohl jeho rodině pravidelněji studovat písma a společně se modlit.
Oba Naivaluvouvi říkají, že byli požehnáni časně díky tomu, že se podělili s druhými. Zvýšil se jim příjem. A sestra Naivaluvouvá věří, že ono požehnání, že se jí podařilo po 13 letech znovu otěhotnět, souvisí s jejich ochotou dělit se o lásku s druhými lidmi.
Když dvěma Naivaluvouvým synům skončil na Tonze školní rok a vrátili se domů, i oni přijali tyto mladé ženy za součást své rodiny. Soaneovi můžeme snad prominout jen to, že v dívkách neviděl přímo sestry. Zjistil, že jedna z mladých žen by si přála, aby ji doprovodil na školním plese. Tuto úlohu sehrál jako gentleman.
Když těmto čtyřem dívkám skončil školní rok a měly se koncem roku 2008 vrátit domů na Vanuatu, bylo to bolestné loučení, vzpomíná biskup Naivaluvou. Pro něho a pro jeho manželku to bylo jako rozloučit se se čtyřmi dcerami. A když v roce 2009 začal nový školní rok, byli Naivaluvouvi rádi, že mohou své čtyři „dcery“ opět přivítat – a k nim další dvě navíc.
Někdo by se divil, jak kromě své dcery a miminka mohli najít místo i pro dalších šest mladých žen, když jsou v jejich domě jen čtyři místnosti na spaní. Rodina Naivaluvouvých to však rychle a bez potíží vyřešila.
Koneckonců, nešlo přece o osobní prostor. Šlo jednoduše o to, aby rozšířili okruh své lásky.
Asenaca Ramasimová
V roce 2008 získala Asenaca Ramasimová dvě pravděpodobně nejvýznamnější ocenění, jež mohou studenti Církevní akademie SPD na Fidži obdržet. Nejprve byla zvolena primusem neboli nejlepším studentem školy. Toto ocenění s sebou nese i stipendium na uhrazení školného. Získala ale také ocenění Lev Páně, jež se uděluje příkladnému studentovi semináře. Tohoto druhého ocenění si váží ještě více než onoho prvního, protože jí připomíná, jak se snažila uplatňovat víru v Nebeského Otce v každodenním životě.
Život nadělil Asenace již velký díl těžkostí, i když je jí teprve devatenáct let. Přesto se zdá, že z ní vyzařuje radost – radost z poznání, že má věčnou rodinu, protože v roce 2001 byli zpečetěni v chrámu Suva na Fidži, a radost z poznání, že Nebeský Otec ji zná a má ji rád.
Asenaca je nejmladší z pěti dětí, po čtyřech bratrech. Vzpomíná, že když jim zemřel otec, její nejstarší bratr, který tehdy sloužil na misii, je všechny vyzval, aby pamatovali na to, že otce neztratili; že jim bude vždy nablízku.
Její bratři se stali živiteli rodiny a jejich matka se stala duchovním tmelem, který je všechny držel pohromadě. Děti měly užitek z toho, že se mohly řídit příkladem svých rodičů.
„Otec byl pro mě inspirací. Vždy nás učil: ´Pilně pracujte, pilně pracujte,´ říká mírným hlasem Asenaca. To, že pilně studuje, je pro ni způsobem, jak ctít svého otce a pomáhat své matce. Stipendium, které Asenaca získala společně s titulem primusa, podstatně přispívá k pokrytí nákladů na její vzdělání.
Příklad rodičů jí poskytl základ i pro její duchovní vzdělání. „Rodiče nás doma učili každý den prostřednictvím rodinného čtení písem a svým vlastním učením,“ říká Asenaca. Jak dodává, její matka buduje jejich rodinu i nadále na tomto základě.
Osobní pravidelné studium písem pomáhá Asenace udržovat si a posilovat víru v Ježíše Krista. Na čtení písem si udělá čas vždy, i když má program velmi nabitý.
Víra v Ježíše Krista jí na oplátku pomáhá zůstat blízko Nebeskému Otci a využívat tak Jeho vedení. „Vím, že je stále se mnou,“ říká. „Jestliže budu dělat to, co si přeje On, bude se mnou a Jeho Duch mi potvrdí to, co je správné.“
Toto vedení je důležité, když se jí některé mladé ženy jejího věku snaží přemluvit, aby si „užívala“ tak jako ony – pila, kouřila a nedbala na cudnost. Ale „to je proti mému svědomí,“ říká Asenaca, a díky své víře a pocitu bezpečí, který jí vedení Nebeského Otce přináší, „dokáži říci ne“.
Říká, že služba v Církvi jí pomohla získat takovou sebedůvěru, jakou by jinak neměla. To pro ni bude důležité, až ukončí studium na Církevní akademii, protože by pak ráda studovala účetnictví na Universitě Brighama Younga v Provu v Utahu nebo na BYU–Hawaj.
Jsou to místa velmi vzdálená od jejího domova v zemědělské oblasti na okraji Suvy. Bude se trochu bát, když bude tak daleko od domova? Asenaca se nad touto otázkou na chvíli zamyslí, a pak se jako obvykle zeširoka usměje. Ano, odpovídá – ale udělá to, aby dosáhla svých cílů.
Je snadné věřit, že Asenaca udělá to, co říká. Doposud se jí při plnění jejích cílů dařilo velmi dobře. A podobně jako další věrní členové na Fidži dosáhla i ona duchovního růstu i časného pokroku díky tomu, že používá víru a dodržuje přikázání.
Fotografie Don L. Searle
George, Alitiana a Ryan Kumarovi.
Starší Michael Kumar během služby v Jižní misii Utah Salt Lake City.
Vepředu: Peni, Jieni a Andrea Naivaluvouvi. Vzadu: Soane a Ross Naivaluvouvi.
Chrám Suva na Fidži.