Otcovo objetí

Luiz Fernando Maykot

Přišel jsem o otce, když mi bylo sedm. Následné pochybnosti mi téměř znemožnily důvěřovat Nebeskému Otci.

Má rodina se právě chystala odejít ze setkání s přáteli, ale já jsem si chtěl ještě zajezdit na kolečkových bruslích. Otec mě objal a řekl mi, že pokud chci ještě zůstat, půjde si se mnou zajezdit.

„Nechci!“ Řekl jsem rozzlobeně.

„Věř mi,“ odvětil.

Ostatní už chtěli odejet, a tak jsme nastoupili do auta. O deset minut později jsme měli nehodu. Já jsem jako zázrakem přežil, ale otec při nehodě přišel o život. Ono „nechci!“ bylo to poslední, co jsem mu řekl, a po mnoho let byl posledním člověkem, kterého jsem objal.

Následujících 11 let to se mnou šlo z kopce. Ztratil jsem důvěru sám v sebe a začal jsem nedůvěřovat ostatním. Byl jsem v životě tak nešťastný, že jednoho dne, když mi bylo 18 let, jsem zápolil s nesmírnou beznadějí a prosil jsem Boha, aby mi ukázal, jak žít šťastně.

Za týden mě kontaktovali dva misionáři. Ukázali mi nějakou knihu a řekli mi, že se mám modlit o to, abych získal svědectví o její pravdivosti. To, o co mě žádali, se zdálo být jednoduché, ale bolest, kterou ve mně zanechala smrt mého otce, byla hluboká a já jsem považoval setkání s misionáři za pouhou náhodu a nikoli za odpověď od Boha, který mne miloval.

Přesto jsem Knihu Mormonovu četl a modlil jsem se, abych obdržel odpověď – nemodlil jsem se ale s opravdovým záměrem. Koneckonců by to znamenalo, že bych musel důvěřovat Bohu, že bych Ho musel obejmout a přijmout Jeho odpověď. Bylo snazší přijmout kritiku Církve, která se lehce nabízela. Také jsem zjistil, že mnohé velké osobnosti historie, o nichž jsem se učil ve škole, měly své chyby. Co když byl Joseph Smith stejný jako oni?

Nakonec jsem se ale dal pokřtít a byl jsem konfirmován. Věděl jsem, že v životě potřebuji nějaké vedení, a měl jsem rád Církev i členy. Nyní si ale uvědomuji, že jsem do Církve vstoupil, aniž bych měl skutečné svědectví – to, které pociťujete v srdci. Mé přesvědčení bylo založeno na poznání, že argumenty kritiků Církve byly povrchní. Stále jsem však nikomu nedůvěřoval, a tak jsem dospěl k bodu, kdy má snaha uchovat si toto přesvědčení byla již neúnosná. S Církví jsem se seznámil díky svému nedostatku důvěry a tomu, že jsem se cítil nešťastný, a nyní jsem se znovu dostával do téhož stavu.

A tak jsem učinil zásadní rozhodnutí – pomodlím se, ale tentokrát tak, jak nabádal Moroni, maje „víru v Krista“, s „opravdovým záměrem“ a s „upřímným srdcem“. (Moroni 10:4.) V den, který jsem si vybral, jsem se postil a modlil o vedení. Celý den jsem strávil přemítáním o všem, co se mi přihodilo.

Onoho večera jsem poklekl u postele. Sklonil jsem hlavu a zeptal jsem se Nebeského Otce na pravdivost Knihy Mormonovy. V mysli se mi začaly vybavovat všechny mé pochybnosti. Zavřel jsem oči, stiskl jsem ruce ještě pevněji a zeptal jsem se znovu – upřímně, s opravdovým záměrem, s vírou v našeho Spasitele.

Pak se zdálo, jako kdyby se svět zastavil. Pocítil jsem teplo, a jako kdybych byl obklopen světlem. Po tomto jsem toužil dlouhých 11 let, a konečně mě otec – Nebeský Otec – znovu objal. Konečně jsem našel někoho, komu jsem mohl důvěřovat. „Ano,“ řekl jsem se slzami, které mi tekly po tváři, „věřím Ti.“

Ilustrace Doug Fakkel