Nefiho příběh, můj příběh

Jméno neuvedeno

Jakeův telefonát mi zlomil srdce, ale příklad dávného proroka mi dal naději.

Pár let po promoci jsem se jednoho dne ocitla na rodinném domácím večeru s dalšími mladými svobodnými dospělými z našeho sboru. Rádce z předsednictva našeho kůlu nás pozval k sobě domů a jeho manželka vyučovala lekci.

Četli jsme o tom, jak se Nefi a jeho bratři vypravili získat od Labana mosazné desky (viz 1. Nefi 3–5). Naše učitelka hovořila o odvaze a vytrvalosti, které Nefi prokázal. Poté pohlédla na naši malou skupinu. Její pohled byl pronikavý.

„Nefi a jeho bratři dostali obtížný úkol,“ upozornila nás. „Vyžadoval několik pokusů, a žádný nebyl snadný. Ale jejich vytrvalé úsilí stálo za to. V důsledku toho, že měli písma, Nefi uchránil svou rodinu před tím, aby ‚[neupadla] do nevíry a [nezahynula] v ní‘(1. Nefi 4:13).

I ve vašem životě se vyskytnou ‚desky‘,“ pokračovala. „Možná budete muset prokázat vytrvalost v získávání vzdělání. Možná budete povoláni, abyste prokázali odvahu při schůzkách. Ať už jsou oběti, překážky, porážky a hoře jakkoli těžké – udělejte cokoli, co je třeba, abyste svou budoucí rodinu ochránili a uchránili před zahynutím v nevíře – vraťte se a desky získejte.“

Hezké podobenství, pomyslela jsem si. Uložila jsem si je v paměti pro použití v budoucnosti. V té době jsem neměla pocit, že bych v životě měla mnoho překážek. Odpromovala jsem, má práce mě těšila a už čtyři měsíce jsem chodila se skvělým klukem – dlouholetým přítelem, se kterým se vztah začal vyvíjet vážněji. Nemohla jsem být šťastnější vzhledem k tomu, jak se věci měly.

O pár měsíců později můj vztah k Jakeovi (jméno bylo změněno) pokročil o hodně dál. Ale Jakeovi rodiče se před lety rozvedli a jejich rozchod ho hluboce poznamenal. Obával se, že kdybychom se vzali, skončili bychom stejně jako jeho rodiče.

Řekla jsem mu, že mu ráda dám čas – spoustu času, pokud ho potřebuje – aby si to v mysli i v srdci vyřešil. Mluvili jsme o tom, jak činit rozhodnutí založená na víře a ne na strachu. Rozmlouvali jsme o úloze svobody jednání a o tom, že by neměl předpokládat, že se osud jeho rodičů stane automaticky i osudem jeho. A hovořili jsme o Usmíření Ježíše Krista a o schopnosti Spasitele uzdravovat naše srdce.

Zdálo se, že naše rozhovory jeho úzkost poněkud zmírnily a náš vztah pokračoval ve vyjetých kolejích. Když pak jednoho sobotního odpoledne zavolal, že se se mnou rozchází, velmi mě to překvapilo. Řekl, že si nedokáže představit, že by si mě – nebo kohokoli jiného – vzal. Už prostě v manželství nevěřil.

Další hodinu jsme znovu probírali to, o čem jsme už mluvili, ale nedokázala jsem ho přesvědčit. Zašeptal: „Je mi to moc líto.“ A zavěsil. Seděla jsem na posteli úplně ochromená a po tvářích mi stékaly slzy.

O něco později zaklepala na dveře má spolubydlící. „Půjdeš se mnou na konferenci kůlu?“, zeptala se. Nechtělo se mi nikam chodit ani nic dělat, ale převlékla jsem se do šatů a nasedla do jejího auta.

První člověk, kterého jsem po příjezdu uviděla, byla žena, která nás před měsíci učila na domácím rodinném večeru. Žádná z nás nepromluvila, ale naše oči se setkaly a já jsem v mysli uslyšela hlas, který mě oslovil jménem a řekl: „Vrať se a získej desky.“

Nějak jsem porozuměla všemu, co tato výzva znamenala. Netýkalo se to jen dávného proroka, vracejícího se pro posvátné záznamy. Týkalo se to i mě. Znamenalo to, že i když Jake v manželství nevěří, já v ně věřit mohu. Mohu v ně doufat, modlit se o ně a usilovat o ně – a ne pouze tím, že si je budu přát a snít o něm, ale že budu aktivně věřit a denně se připravovat, protože je to Boží plán pro Jeho děti. Neznamenalo to, že mám jít za Jakem a zůstat s ním, dokud ho v otázce manželství „neudolám“, ale ani to, že mám hned začít chodit s někým jiným. Bylo v pořádku dát si čas na truchlení a zhojení se.

Mohu se však v té době vyvarovat sebelítosti. Mohu odolat pokušení mluvit sarkasticky o Jakeovi – nebo o mužích obecně. Mohu vyhledávat přátele, kteří také věří v manželství a těší se na ně. A jako Nefi, i já mohu důvěřovat milujícímu Nebeskému Otci, který nedává žádné přikázání – ať už jde o získávání záznamů písem nebo manželství a vytváření rodin – aniž by připravil cestu, abychom ho mohli uskutečnit.

Jsem stále ještě ve fázi „uskutečňování“ – a ne ve fázi „uskutečněno“. Zatím nejsem vdaná, ale pociťuji vděčnost za dobré zkušenosti ze svých schůzek – zkušenosti, které mě obohatily a pomohly mi porozumět úloze, kterou u spravedlivých cílů hraje vytrvalost.

Útěchu a odvahu mi dodává i znalost toho, co starší Richard G. Scott z Kvora Dvanácti apoštolů učil o Nefiově vzoru vytrvalosti. Řekl:

„Nefi neztratil odvahu ani po dvou neúspěšných pokusech. Plížil se městem k Labanovu domu, aniž by znal všechny odpovědi. Poznamenal: ‚Byl jsem veden Duchem, nevěda předem to, co učiním.‘ A dodal významně: ‚Nicméně jsem šel dále.‘ (1. Nefi 4:6–7; kurzíva přidána.)

Nefi byl ochoten zkoušet to znovu a znovu, ze všech sil. Vyjádřil víru, že se mu dostane pomoci. Nenechal se odradit. Obdržel vedení, neboť jednal, měl důvěru v Pána, byl poslušný a správně používal svobodu jednání. K úspěchu byl inspirován krok za krokem, a jak řekla jeho matka, byla mu dána ‚moc … uskutečniti to, co … Pán přikázal‘. (1. Nefi 5:8; kurzíva přidána.)“¹

Zásada vytrvalosti se samozřejmě netýká jen sféry schůzek. Týká se také těch, kteří trpí chronickým onemocněním a nejsou si jisti, zda dokáží čelit dalšímu bolestivému dni s úsměvem na tváři; párů, které se snaží zvládnout potíže v manželství; rodičů, kteří se již léta modlí za dítě, které zbloudilo; mládeže, která ve škole čelí nepřátelství kvůli své víře; misionářů, kteří pracují celé dny, aniž by učili jedinou lekci. Jistým způsobem jsme všichni obdrželi přikázání vrátit se a desky získat.

A stejně jako Nefi to můžeme i my dokázat. S odvahou, vytrvalostí a vírou můžeme uskutečnit vše, co nám Pán přikazuje.

Ilustrace Michael Parker