On je teď biskupem?
Autor žije v Illinois v USA.
Jedna členka, která mne znala před mnoha lety, když jsem byl ještě méně aktivním členem, nemohla uvěřit tomu, že jsem byl povolán biskupem.
Ilustrace Mark Smith © 2016
Na schůzce výkonného výboru kněžství nám naši misionáři na plný úvazek oznámili, že se setkali s jednou členkou, jejíž záznamy nebyly v našem sboru. Okamžitě jsem její jméno rozpoznal a zmínil se o tom, že jsem před mnoha lety chodil do stejného sboru jako ona.
Jeden z misionářů řekl: „Ano biskupe, také se o tom zmínila a byla docela překvapená, že jste biskupem.“
Zeptal jsem se jich: „Co řekla?“
Poznamenali, že se zatvářila velice překvapeně a řekla: „On je teď biskupem?“
Musel jsem se zasmát a vysvětlit, že před 30 lety mě tato sestra znala jako úplně jiného člověka.
Když jsem později o této události přemýšlel, uvažoval jsem o tom, jak moc se můj život za těch více než 30 let, co jsme já i má rodina členy, změnil. Znám mnoho členů našeho sboru 20 let, sloužil jsem jako president odbočky a jako biskup, ale ani jeden z nich mě neznal před 30 lety. Přestože se občas podělím o zážitky, kterými jsem si v minulosti prošel, abych učil o pokání a Usmíření Ježíše Krista, většina členů sboru ani netuší, jak podivuhodnou životní cestou pro mne bylo mé členství v Církvi.
S rodinou jsme se s Církví seznámili v květnu 1979 a okamžitě jsem věděl, že do ní patříme. Nechali jsme se pokřtít v červnu a zpočátku jsme byli všichni aktivní, ale já jsem zanedlouho přestal chodit a vrátil jsem se ke svým starým zvykům. Ve skutečnosti jsem nikdy nepochyboval o pravdivosti evangelia a Znovuzřízení, ale myslel jsem si, že nemám na to, abych byl dobrým členem Církve.
Kvůli mé neustávající závislosti na alkoholu zažádala moje žena, která nikdy nepřestala věřit, v roce 1982 o rozvod. V té době žila moje rodina v Oklahomě (USA), ale já jsem se vrátil do Illinois (USA), kde jsem vyrůstal. Dospěl jsem do bodu, kdy mi hrozilo, že ztratím to jediné, na čem mi opravdu záleželo: svou rodinu.
Začal jsem se každé ráno i večer na kolenou modlit k Bohu, o kterém jsem si již nebyl jistý, zda existuje, a pokud ano, usoudil jsem, že na mne již dávno zapomněl. Přesto jsem se po tři měsíce věrně modlil. Jednou časně zrána, zatímco jsem byl hluboce zabrán do modlitby, mnou prostoupil pocit veliké úlevy a věděl jsem, že Bůh žije, že mě zná a miluje. Také jsem věděl, že se již nikdy alkoholu nenapiji.
Toho večera mi zavolala má manželka, aby mi dala na vědomí, že mi posílá k podpisu návrh na rozvod manželství. Během našeho rozhovoru náhle řekla: „Zdáš se mi z nějakého důvodu úplně jiný. Nevěřím, že znovu začneš pít a ten návrh roztrhám.“ Vrátil jsem se k manželce a ona o dva roky později porodila našeho třetího syna.
Někdo by čekal, že jsem se vrátil k plné aktivitě v Církvi, ale jsem tvrdohlavý člověk. Vrátil jsem se na určitou dobu a dokonce i přijal povolání učitele kvora starších. Zanedlouho jsem však začal mít pocit, že na toto povolání nejsem dostatečně schopný a stal jsem se opět neaktivním.
V roce 1991 jsme se přestěhovali do jedné malé odbočky. Několik měsíců před osmými narozeninami našeho nejmladšího syna se ho manželka, v té době presidentka Primárek, zeptala, koho si vybere, aby ho pokřtil. Samozřejmě chtěl, aby tento obřad vykonal jeho táta. Odpověděla mu, že to nejspíš nebude možné. Tuto odpověď nepřijal a dal si za úkol přivést svého tátu zpět k aktivitě. Byl naprosto neoblomný a já jsem brzy nato začal sloužit jako skautský vedoucí a později jsem svého syna pokřtil a konfirmoval.
Po mém návratu k aktivitě následovalo osm rušných měsíců. Jako rodina jsme byli zpečetěni v chrámu Chicago Illinois a opět jsem byl povolán sloužit jako učitel kvora starších, ale tentokrát jsem to nevzdal. Poté jsem byl povolán jako rádce v předsednictvu odbočky a o pět měsíců později jsem byl povolán ke službě jako president odbočky. Pamatuji si, že přibližně měsíc poté, co jsem byl povolán, jsem si pomyslel: „Já jsem teď presidentem odbočky?“
V průběhu let jsem mnoha Svatým, kteří měli potíže, říkal, že pokud dokážu růst v evangeliu já, dokáže to každý. Jde jen o to porozumět pravé moci Spasitele a Jeho Usmíření a činit kroky, které jsou nezbytné k tomu, abychom přišli k Němu.
Budu navěky vděčný své manželce, dětem a všem věrným domácím učitelům, vedoucím kvor, biskupům a dalším věrným Svatým, kteří mi dali tak úžasný příklad. Bylo pro mne výsadou sloužit v uplynulých 20 letech Pánu a Svatým. Můj život byl požehnán více, než jsem si kdy dokázal představit.