Portréty mladých dospělých
Míra požehnání na Madagaskaru
Navzdory politickým otřesům a ekonomickým obtížím v zemi se Solofo spoléhá na požehnání, jež přicházejí tehdy, když žijeme podle evangelia.
Fotografii nahoře poskytl Solofo Ravelojaona; dole © iStock/Thinkstock
Solofo Ravelojaona pocítil poté, co jeho manželka během prvního těhotenství prodělala samovolný potrat, který je hluboce zasáhl, že jejich modlitby byly o rok později zodpovězeny druhým těhotenstvím. S manželkou Hary Martine považují narození své dcery za jedno ze svých největších požehnání. Solofo vysvětluje: „Jelikož jsme Boha prosili, a On nám ji dal, dali jsme jí jméno, které v malgaštině znamená ‚Boží odpověď‘.“
Solofo, mladý dospělý z Madagaskaru, je pevně přesvědčen, že Bůh odpovídá na modlitby a ve správný čas žehná věrným. „Život je těžký,“ říká Solofo, „a když lidé nedostanou, co si přejí, někteří se začnou ptát: ‚Proč se to stalo zrovna mně?‘ Mohou opustit Církev nebo začít pochybovat o existenci Boha. Když však žijeme podle evangelia a čteme písma, je to snazší. Když opravdu žijete podle evangelia, opravdu uvidíte požehnání.“
Solofo žije v zemi potýkající se s vážnými problémy, mezi něž patří nesmírná nouze, nestabilita ve vládě, slabá infrastruktura a přírodní katastrofy, a proto je zřejmé, proč říká, že život je těžký. Požehnání, jež život podle evangelia přináší, však Solofovi více než vynahrazují jakékoli těžkosti. „Ani nedokáži spočítat požehnání, kterých se mi dostává, pokud žiji podle evangelia,“ říká.
Díky tomu, že Církev je na Madagaskaru poměrně nová (první odbočka byla zorganizována v roce 1990), je podle Solofa pro její členy nejobtížnější čelit různým nepravdám a mylným představám, které o ní panují. Říká, že stejně jako v Lehiově vidění stromu života i zde „lidé možná nepřijímají evangelium v jeho plnosti proto, že se za ně stydí před svými přáteli a obávají se, že je zavrhne jejich rodina“. Solofo však takto nepřemýšlí a říká: „Nikdy jsem se za evangelium nestyděl. Žiji podle evangelia a vždy se o ně chci dělit se svými spolupracovníky, přestože někteří z nich o ně moc nejeví zájem.“ Často se dělí o své prosté svědectví, a to do té míry, že mu spolupracovníci dali přezdívku „pastor“.
Uprostřed ekonomických a politických nepokojů se Solofo a Hary Martine spoléhají jak na požehnání plynoucí z jejich chrámových smluv (rok po jeho misii v Ugandě a její misii na Madagaskaru byli oddáni v chrámu Johannesburg v Jihoafrické republice), tak na svou důvěru v Pána. „Mám evangelium a svůj život prostě ponechávám v Božích rukou,“ vysvětluje Solofo. Může se spoléhat na své pevné svědectví, neboť již má víru v „Boží odpovědi“.