Druhá šance

Kaylee Baldwinová, Arizona, USA

Poprvé jsem ho potkala, když jsem si nesla housle.

Vcházela jsem do jídelny a on se přišoural tak blízko, až jsem se pouzdrem na housle uhodila do nohy.

„Housle,“ řekl, když ke mně přišel.

„Ano,“ odpověděla jsem.

Nikdy předtím jsem s postiženým člověkem nemluvila, a tak jsem nevěděla, co jiného říct. Šel za mnou ke stolu, posadil se vedle mě a ukázal na pouzdro na housle.

„Housle,“ znovu poznamenal.

Když jsem pouzdro otevřela, rozzářily se mu oči. Až příliš silně zabrnkal na struny. Při představě, že by některá z nich praskla, se mi málem zastavilo srdce, a tak jsem pouzdro přivřela. Než odešel, objal mě.

Poté jsem ho vídávala často.

Kdykoli mě uviděl, chytl mě kolem ramen a políbil do vlasů.

Po zbytek studia na střední škole jsem se mu snažila vyhýbat, kdykoli jsem ho uviděla na blízku. Když se mu podařilo mě najít a zavalit mě polibky a objetím, chvíli jsem to dokázala s nuceným úsměvem tolerovat, ale poté jsem beze slova odešla.

„Ale ne,“ pomyslela jsem si, když jsem ho uviděla na svém posledním koncertu středoškolského orchestru. Po koncertě se zdržoval poblíž místa, kde jsem před sálem stála se svými kamarády.

Když ke mně nakonec vyrazil s úsměvem a otevřenou náručí pro objetí, kamarádi poodstoupili.

„Williame!“

Otočila jsem se a uviděla, jak k nám běží nějaká žena.

„Omlouvám se,“ řekla a chytila ho za ruku. „William má rád housle. Prosil mě, abych ho dnes večer vzala na koncert. Pojďme, zlatíčko.“

Až do onoho momentu jsem si neuvědomila, že jsem ani neznala jeho jméno. Williama jsem potkala už před dvěma lety, ale tolik času jsem věnovala tomu, abych se mu vyhýbala, že jsem se ani nepokusila ho opravdu poznat. Když jsem sledovala, jak William s maminkou odchází, zaplavila mě vlna studu.

O několik let později, když už jsem byla vdaná, jsem porodila krásného chlapečka s Downovým syndromem a pojmenovali jsme ho Spencer. Když jsem se dívala na svého syna, často jsem se v myšlenkách vracela k Williamovi a ptala se sama sebe, zda bude Spencer zažívat něco podobného. Budou se mu lidé vyhýbat, protože je chce políbit nebo příliš pevně obejmout? Budou se jeho vrstevníci kvůli jeho omezení cítit nesví?

Když byly Spencerovi čtyři měsíce, vzala jsem ho do místní nemocnice na vyšetření. Jak jsem ho vyndávala z auta, všimla jsem si, že z nemocnice odcházejí dva lidé. Nemohla jsem věřit svým očím – byl to William a jeho matka!

„Williame!“ zavolala jsem s bušícím srdcem, když jsme se přiblížili.

„Ahoj!“ S širokým úsměvem na obličeji vyrazil přes celé parkoviště. Natáhl ruku a v nadšeném sevření uchopil tu mou.

„Jak se máš?“ zeptala jsem se ho.

„Housle,“ řekl a z očí mu vyzařovalo nadšení.

Housle. Taky si mě pamatoval. „Ano,“ vychrlila jsem ze sebe s úsměvem a slzami v očích, „hrála jsem na housle.“

Zatímco jsme spolu mluvili, mým srdcem zněla modlitba vděčnosti za láskyplná milosrdenství milujícího Otce v nebi, jenž věděl, jak moc jsem si přála Williama opět potkat. Jsem vděčná, že na mě Bůh pohlédl – na ustaranou mladou matku, která se trápí synovými zdravotními problémy a bojí se o jeho budoucnost – a poskytl mi zážitek, který mi připomněl, že On na nás pamatuje.