Starší misionářské páry POTŘEBNÉ, požehnané a milované
Služba misionářského páru může mít více podob, je méně nákladná a přináší více radosti, než si myslíte.
„Můžete přijet a pomoci?“
Na tuto otázku Gerald a Lorna Malmroseovi z Washingtonu už kdysi odpovídali. Když je jejich dřívější biskup, který tehdy působil jako president misie, požádal, zda by s ním mohli sloužit v Karibiku, řekli ano. Ano řekli znovu, když je jejich president kůlu povolal, aby sloužili na misii v církevním ústředí v utažském Salt Lake City, kde měli pracovat s počítači a v personálním oddělení.
Když manželům Malmroseovým jejich dřívější biskup a president misie Reid Robison zatelefonoval znovu, tentokrát jako president misionářského výcvikového střediska v ghanské Akkře, požádal je, aby opět pomohli.
„Věděli jsme, že Pánu můžeme důvěřovat,“ říká starší Malmrose. „Proto jsme se rozhodli, že Mu budeme důvěřovat znovu.“ Řekli ano, vyplnili formuláře pro doporučení, obdrželi své povolání a brzy nato už byli v Ghaně.
Sloužit jako manželský pár
Ze zkušeností manželů Malmroseových jsou patrné některé zásady týkající se starších manželských párů, jež slouží na misii, které možná nejsou všeobecně známé:
-
Existují dva druhy misií. 1) President Církve povolává starší misionářské páry ke službě, kterou vykonávají buď ze svého domova, nebo mimo domov. 2) President kůlu povolává misionářské manželské páry církevní služby, aby naplňovaly místní nebo oblastní potřeby na částečný úvazek, který činí 8 až 32 hodin týdně. Tyto páry obvykle slouží v místě, kde žijí, avšak někdy mohou sloužit i mimo domov.
-
Presidenti misií jsou povzbuzováni k tomu, aby našli manželské páry, které mohou vyhovět potřebám jejich misie, a manželé mohou uvést, jaké jsou jejich preference. „Tím nechceme říci, že si páry mohou vybírat a volit svůj vlastní druh misie,“ vysvětlil starší Jeffrey R. Holland z Kvora Dvanácti apoštolů. „Povolání zůstává povoláním. … [Ale] hovoříme s našimi staršími manželskými páry o tom, jaké jsou jejich preference týkající se služby, a věnujeme velkou pozornost tomu, abychom jim umožnili sloužit tam, kde si přejí sloužit, a tak, jak si přejí sloužit.“1
-
Presidenti misií se s manželskými páry radí ohledně toho, jak nejlépe využít jejich dovedností a schopností. „Abyste měli jako starší misionářský pár ty nejhodnotnější zkušenosti a zážitky,“ říká president Robison, „musíte mít příležitost pracovat v oblastech, které jsou vaší srdeční záležitostí a kde zároveň máte pocit, že v nich díky určitým dovednostem máte co nabídnout.“
President Robison například věděl, že starší Malmrose mluví francouzsky, což je užitečné z toho důvodu, že francouzsky mluví mnoho Afričanů. „Představoval jsem si ho, jak řeší záležitosti spojené s cestováním a vyřizuje víza,“ říká president Robison. „Ale když sem přijel, měl jsem dojem, že to není jeho skutečný zájem. Požádal jsem ho tedy, aby využil svých počítačových dovedností. Ušetřil nám hodiny a hodiny.“ Starší Malmrose také pomáhá misionářům, zejména těm, kteří mluví francouzsky, připravovat jména do chrámu a vykonávat pro jejich rodiny chrámovou práci. Sestra Malmroseová je kvalifikovaná zdravotní asistentka a byla pověřena, aby spolupracovala s lékařem a zdravotní sestrou misie.
On připravuje cestu
Také další páry podobně jako manželé Malmroseovi zjišťují, že když důvěřují Pánu, On připraví cestu. Právě to se stalo Alvinovi a Corazon Rietaovým z Kawitu ve filipínské provincii Cavite.
„Dva roky před naším rozhodnutím sloužit jsme začali uskutečňovat určité plány, které se týkaly našeho rodinného podniku,“ vysvětluje starší Rieta. „Syn a dcera právě dostudovali vysokou školu a mohli by podnikání převzít, ale dělali jsme si starosti s tím, kdo by řešil obchodní problémy a jak by klienti na naše plány reagovali.“
Sestru Rietaovou také znepokojovalo, že by musela opustit svou stárnoucí matku. „Měla jsem obavy, že bychom ji mohli ztratit, zatímco budeme pryč,“ řekla. „Také jsem měla pocit, že nestačím na výzvu spočívající ve výuce evangelia.“
Radili se se svým biskupem a s manželským párem, který nedávno sloužil v Davau. „Všichni vydali silná svědectví, že Pán povede každý manželský pár, aby poznal, jak vyřešit záležitosti týkající se domova, rodiny a prostředků na misii,“ říká sestra Rietaová.
„Zatímco jsme usilovali o vedení,“ říká starší Rieta, „naše obavy se rozptýlily – našemu podnikání se dařilo navzdory problémům, naši klienti vyjadřovali radost a podporu a naše rodina se sblížila díky péči o nemocnou matku. Začali jsme si uvědomovat, že nám Pán skutečně pomůže.“
Manželé Rietaovi nyní slouží v rámci podpory členů a vedoucích ve filipínské misii Cagayan de Oro.
Můžete udělat mnoho
Některé manželské páry si dělají starosti s fyzickými omezeními, avšak pro Keitha a Jennilyn Mauermanovi z Utahu to neplatí. Keith byl před mnoha lety, čtyři měsíce poté, co byli oddáni v kalifornském chrámu Los Angeles, odveden do armády a poslán do boje. Když šel jako velitel výsadkové čety v čele ostatních vojáků, došlo k explozi pozemní miny. Přišel o obě nohy. Když se vrátil domů, Jennilyn se o něj bez otálení začala starat.
„Věděl jsem, že si nemusím dělat starosti,“ říká Keith, „neboť jsme oddáni na věčnost. Má žena mi byla po celou dobu oporou. A takto mě stále podporuje každý den.“
Když sestra Mauermanová odešla do důchodu, rozhodli se, že budou sloužit na misii. Ale nebude to pro staršího Mauermana, který má amputované obě nohy, problém? „Vždy se najde něco, co dělat nemohu,“ říká, „ale je toho mnoho, co dělat mohu, a my jsme věděli, že se pro nás místo najde.“
Když vyplňoval formuláře pro doporučení, zaškrtl políčko, které označovalo, že sloužil v armádě. Brzy nato obdrželi povolání z Oddělení vojenských záležitostí. „Vlastnil jsem průkaz, který by nám umožnil vstup na vojenské základny, a proto nás požádali o souhlas doporučit nás pro misii v Oddělení vojenských záležitostí.“
Manželé Mauermanovi byli povoláni sloužit na vojenské základně v Severní Karolíně v USA. Starší Mauerman vzpomíná: „Na ceduli u brány stál nápis ‚Fort Bragg, domov výsadkářů‘. Když nás stráž pozdravila motem výsadkářů, které zní ‚Celou cestu!‘, slyšel jsem ho poprvé po mnoha letech. Cítil jsem se jako doma, přestože jsem Fort Bragg nikdy předtím nenavštívil. Věděl jsem, že se pro nás naše misijní povolání dokonale hodí a že na mě Pán pamatuje.“
„Učili jsme lekce o tom, jak se stát soběstačnými a nezlomnými a jak posilovat manželství,“ říká sestra Mauermanová. „Původně jsme neměli v úmyslu podělit se o svůj příběh, ale zjistili jsme, že když jsme to udělali, mělo to zásadní vliv. Příslušníci armády a jejich manželky se na nás podívali a řekli: ‚Když to dokážete vy, dokážeme to i my.‘“
To, co manželé Mauermanovi v Severní Karolíně zažili, bylo natolik pozitivní, že požádali o to, aby mohli sloužit znovu. Dnes dvakrát týdně cestují přes 60 km ze svého domova v Oremu do Salt Lake City, aby sloužili v kanceláři Oddělení vojenských záležitostí. Vyučují také starší manželské páry v misionářském výcvikovém středisku v Provu, kde zjišťují, že téměř v každé skupině je někdo, kdo překonal nějaké těžkosti, aby mohl sloužit.
Světové jazyky
Když byli Randy a Lou Ellen Romrellovi z Utahu povoláni do brazilské misie Cuiabá, měli určité obavy. Ačkoli starší Romrell sloužil v Brazílii jako mladý misionář, portugalštinu už zapomněl. A sestra Romrellová portugalsky neuměla vůbec. Díky studiu a úsilí se však staršímu Romrellovi portugalština znovu vybavila a sestra Romrellová se v ní zdokonalovala. Podobné to bylo i s ukulele.
„Vlastně jsem neměla v plánu vzít ho s sebou,“ říká sestra Romrellová, „ale starší Romrell měl inspiraci, že to máme udělat, a je úžasné vidět, co to způsobilo. Když učíme zájemce, pracujeme na aktivizaci a přátelíme se s lidmi, je zábavné využít ukulele k tomu, abychom lidi přiměli zpívat náboženské písně. My se učíme řeč a náboženské písně s sebou přinášejí silného ducha.“
Přestože se sestra Romrellová portugalsky stále ještě učí, dokáže plynně zpívat písně. „Hudba lidi spojuje,“ říká. „I když nerozumím všemu, o čem během návštěvy hovoří, když zpíváme, spojuje nás to.“ Manželé Romrellovi byli pozváni, aby ve školách hovořili o americkém svátku Díkůvzdání, a při té příležitosti zpívali písně vděčnosti, které byly doprovázeny hrou na ukulele. A když sestra Romrellová doprovází zpěv náboženských písní na shromáždění, hraje při tom na běžnější nástroj, kterým je klavír.
A portugalština? „I když nemluvíte plynně, pomůže vám i to, když se naučíte alespoň pár slov,“ říká. „Když někoho pozdravíte a řeknete obyčejné „dobrý den“, udělá to mnoho. Dejte lidem najevo, že se učíte. Používejte jednoduchá slova a spoléhejte se na Ducha.“ A Duch je samozřejmě dalším jazykem, který může sdílet každý.
Služba doma
Paul a Mar Jean Lewisovi z Utahu společně sloužili již na třech misiích. (V chrámu Palmyra ve státě New York, v čínském chrámu Hongkong a v Chorvatsku, Srbsku a Slovinsku v rámci seminářů a institutů.) Připravovali se na další službu, když jim zavolal jejich president kůlu a zeptal se: „Byli byste ochotní sloužit přímo v našem kůlu a podpořit misii, ve které žijeme?“
„Jsme zde noví, a tak to pro nás byla skvělá příležitost,“ říká sestra Lewisová. „Sloužíme s mladými misionáři a misionářkami, úzce spolupracujeme s presidentem misie, účastníme se schůzek okrsku a zóny a spolupracujeme s vedoucími misie sboru.“ Navštěvují také zájemce a ty, kteří jsou méně aktivní.
„Setkali jsme se s úžasnými lidmi, které bychom jinak nepoznali,“ říká sestra Lewisová, „včetně několika, kteří sešli z cesty. Když jsme svědky toho, jak se vracejí, přijímají obřady a vstupují do chrámu, je to nádherné požehnání.“
„Mnoho manželských párů si, když pomyslí na službu na misii, dělá starosti s tím, co udělají se svým domem a s autem nebo co promeškají v rámci rodiny,“ říká starší Lewis. „My můžeme žít ve vlastním domě a jezdit vlastním autem. Jsme povzbuzováni, abychom se účastnili rodinných činností, pokud nebrání misionářským zodpovědnostem. A byli jsme dokonce i u narození našeho vnoučete.“
Požehnání pro rodinu
Jill a Kent Sorensenovi, kteří jsou z téhož kůlu, naopak říkají, že jedním z nejlepších způsobů, jak mohli posílit svou rodinu, bylo sloužit mimo domov. Sestra Sorensenová říká: „Hlavními důvody, které manželské páry uvádějí pro to, proč nejedou na misii, jsou vnoučata, ženaté či vdané děti, které mají potíže, dcery, které čekají miminko, stárnoucí rodiče – a další jim podobné. Rodina je nejdůležitější a chybí vám každý den. Ale tím, že jdeme na misii, vysíláme mocné poselství o tom, že misionářská práce je také důležitá.“
Starší Sorensen navíc poznamenává: „Nyní existuje tolik možností, jak být v kontaktu, že můžete pořád sledovat, jak se jim daří.“
Misionářská cesta manželů Sorensenových začala před třemi lety, když je jejich biskup požádal, aby každý měsíc pořádali setkání pro manželské páry, které zvažují misionářskou službu. „Poté, co jsme o tom neustále hovořili,“ říká sestra Sorensenová, „jsme museli jet také!“ Obdrželi povolání sloužit na Cookových ostrovech, kde před 50 lety sloužili prarodiče Jill.
Kromě dalších povinností mají dnes na starosti výuku biblických kurzů ve školách.
„Mluvíme o tom, že Kristus je skála,“ říká starší Sorensen. „Dáme studentům malý kamínek a povzbuzujeme je, aby byli v Kristu pevní jako skála. Když nás teď lidé vidí, jak někam jdeme, říkají: ‚Pevní jako skála!‘“
Přijďte a pomozte
Pokud zvažujete misii na plný úvazek nebo misii církevní služby, všechny tyto manželské páry by vám položily tutéž otázku, kterou položil president Robison Geraldovi a Lorně Malmroseovým: „Můžete přijet a pomoci?“ A řeknou vám, že bez ohledu na to, jak se zapojíte, toto zaslíbení je jisté: Potřebují vás, i vy můžete přispět, a budete požehnáni a budou vás mít rádi.