Zděšení, žal a Boží záměr
Autorka žije v Albánii.
Když jsem prožívala nejžalostnější zkušenost svého života, pociťovala jsem, že Nebeský Otec je po celou dobu se mnou.
Ilustrace David Curtis
Jednoho brzkého rána v roce 2008 mě maminka probudila, abych šla do školy. Byla jsem toho rána opravdu šťastná, ale nevěděla jsem, že se z něj stane nejhorší den mého života a že je to naposledy, co ji vidím. Nezůstala jsem toho dne ve škole až do konce vyučování, protože mě musel vyzvednout rodinný přítel, aby mi řekl, že se maminka zabila. Bylo mi teprve 12 let.
Pomyslela jsem si: „Jak mohu bez maminky žít?“ Byla mou nejlepší přítelkyní.
Plakala jsem celé měsíce. Do školy jsem chodila nerada, protože ostatní děti se ke mně chovaly jinak a litovaly mě. Neměla jsem ponětí, co se ode mě očekává; věděla jsem jen to, že musím být silná kvůli všem ostatním.
Jednoho dne, pět nebo šest měsíců po maminčině smrti, jsem o samotě plakala u okna a snažila se porozumět tomu, proč tady jsem. Náhle jsem v mysli uslyšela hlas: „Jsi má dcera; nenechám tě trpět.“ Věděla jsem, že to je Bůh. Překvapilo mě to však, protože jsem v Něho již nevěřila, obzvlášť od té doby, co jsem měla pocit, že to Bůh mi vzal maminku. Přestože jsem nevěděla, co tím myslel, cítila jsem se v bezpečí.
O tři roky později jsem jela do Říma navštívit svého strýce. Neustále mi vyprávěl o jisté církvi, do které chodil. Jednu neděli mě vzal s sebou. Vždy si budu pamatovat, jak jsem poprvé přistoupila ke dveřím té církevní budovy, a pak, jakmile jsem vstoupila dovnitř, tu lásku Nebeského Otce, kterou jsem tam pocítila. Připadala jsem si tam jako doma.
Začala jsem každý týden chodit na nedělní shromáždění a také na každou činnost během týdne. Moc ráda jsem trávila čas s mládeží Církve. Cítila jsem se s nimi šťastnější. Přemýšleli stejně jako já a věřili stejným věcem. Po třech měsících mi však letní prázdniny skončily, a já jsem se musela vrátit do Albánie.
Po návratu domů jsem tatínkovi vyprávěla o svých pocitech a o tom, jak jsem byla po celou tu dobu šťastná. Jemu se to nelíbilo. Řekl, že mi nedovolí dál chodit na shromáždění ani se učit více o Církvi. Musela jsem tedy následující tři roky, než jsem dosáhla 18 let, být trpělivá. Poté jsem se mohla sama rozhodnout, že se dám pokřtít.
Během té doby jsem byla požehnána prostřednictvím mnoha lidí, kteří mi vyprávěli o tom, co se na shromáždění každou neděli dozvěděli. Patřila k nim i Stephanie. Žila v Itálii, když můj strýc vstoupil do Církve, ale poté se vrátila do svého domova ve Spojených státech. Strýc si říkal, že by pro nás bylo dobré, kdybychom si dopisovaly, tak jsem si ji přidala do přátel na Facebooku.
Přestože jsme se nikdy nesetkaly tváří v tvář, vždy jí budu vděčná za to, že pomohla posilovat mou víru a učit mě více o evangeliu Ježíše Krista. Psala mi téměř každou neděli a vyprávěla mi o všem, co se na shromáždění dozvěděla, a poté mi odpovídala na otázky. Byla pro mě skvělou přítelkyní.
Po letech trpělivosti jsem nakonec byla dva dny po svých 18. narozeninách pokřtěna. A již brzy se o štěstí, které jsem toho dne pocítila, podělím i se svou matkou, protože budu pokřtěna za ni. Vím, že bude hrdá na to, pro jaký život jsem se rozhodla.
Cítím, že mi Nebeský Otec žehnal, protože po celou tu dobu byl mnoha různými způsoby stále se mnou. Jen jsem musela čekat a být trpělivá, protože se mnou měl svůj záměr. On je tím, kdo mi dodal sílu přestát všechny zkoušky, kterým jsem čelila. Vždy byl se mnou a pomáhal mi být šťastnější.