Duchovní stabilita – stavba nepotopitelné lodi

Starší Dale G. Renlund

Kvorum Dvanácti apoštolů

Ze zasvěcujícího shromáždění na Univerzitě Brighama Younga, 16. listopadu 2014. Úplný text v angličtině najdete na adrese speeches.byu.edu.

K tomu, abychom se úspěšně orientovali ve svém smrtelném životě, potřebujeme dostatečnou duchovní stabilitu.

Na počátku 17. století objednal švédský král Gustav II. Adolf výrobu válečné lodi, která měla být pokřtěna jménem Vasa. Na její postavení bylo nutné vynaložit značné prostředky, obzvláště za dub, ze kterého mělo být plavidlo vyrobeno. Gustav Adolf pečlivě dohlížel na proces stavby a snažil se zajistit, aby Vasa plně dostála jeho očekáváním.

Poté, co stavba započala, Gustav Adolf nařídil, aby Vasa byla prodloužena. Kvůli tomu, že boční vzpěry již byly postaveny z drahocenného dubu, král stavitelům nařídil, aby loď prodloužili, aniž by ji rozšířili. Ačkoli stavitelé lodi věděli, že tento postup ohrozí plavební vlastnosti Vasy, zdráhali se králi říct něco, o čem věděli, že si to nepřeje slyšet. Vyhověli mu. Gustav Adolf také trval na tom, že tato loď nebude mít jen jednu palubu se zbraněmi, jak je zvykem, ale bude mít děla na třech palubách, přičemž ta nejtěžší budou na horní palubě. Stavitelé lodi králi znovu navzdory svému úsudku vyhověli.

10. srpna 1628 Vasa zahájila svou první plavbu. Jakmile opustila přístav, opřel se jí do plachet silný vítr a loď se začala naklánět. Zanedlouho se „překlopila na bok a skrze střílny do ní proudila voda, dokud se s plachtami, praporky a vším ostatním pomalu nepotopila ke dnu“.¹ Při své první plavbě Vasa překonala vzdálenost 1 280 metrů.

Touha Gustava Adolfa po výstředním symbolu důležitosti zcela zničila navrženou podobu lodi, která se měla stát skvostnou plachetnicí, nejmocnější válečnou lodí své doby. Neochota stavitelů ozvat se – jejich strach z královy nelibosti – krále ochudila o jejich poznání a postřehy. Všichni zúčastnění pustili ze zřetele cíle tohoto počinu – ochranu Švédska a podporování jeho zájmů v zahraničí. Loď, která se pokouší vzdorovat fyzikálním zákonům, je pouhým člunem, který se potopí.

K úspěšné orientaci ve smrtelném životě potřebujeme dostatečnou duchovní stabilitu, abychom mohli čelit bočnímu větru i protiproudu, provést nutné obraty a bezpečně se vrátit do nebeského domova. Jsou věci, které můžeme dělat, abychom svou duchovní stabilitu posílili. Zmíním se o čtyřech z nich.

Poslouchejme Boží přikázání

První z nich je poslušnost Božích přikázání. Tak jako Vasa podléhala fyzikálním zákonům, my všichni podléháme duchovním zákonům. Nikdo od nich není osvobozen. Těchto duchovních zákonů, které nazýváme Božími přikázáními, musíme být poslušni.

Gustav Adolf možná při práci na stavbě lodi považoval fyzikální zákony za omezující, ale Vasa by se bývala nepotopila ještě před začátkem své mise, kdyby byla postavena v souladu s těmito zákony. Místo toho mohla mít volnost a schopnost přizpůsobit se a dosáhnout tak účelu, ke kterému byla postavena.

Právě tak poslušnost Božích zákonů zachovává naši svobodu a schopnost přizpůsobit se a dosáhnout svého potenciálu. Přikázání nebyla dána proto, aby nás omezovala. Poslušnost naopak vede k vyšší duchovní stabilitě a dlouhodobému štěstí.

Být poslušný je naše rozhodnutí. Ježíš nabádal: „Vizte, dal jsem vám přikázání; tudíž přikázání má zachovávejte.“ (3. Nefi 15:10.) Je to takto jednoduché. Urovnejte si to. Nyní se rozhodněte být důsledně poslušní. Nic neposílí duchovní stabilitu více. Nic nám nedá větší svobodu při dosahování našeho životního poslání.

Dbejme rad a staňme se celoživotními studenty

Zadruhé – musíme věnovat pozornost radám, jež pocházejí z důvěryhodných zdrojů, a dbát jich a zavázat se k tomu, že se staneme celoživotními studenty.

Jednou z nástrah při získávání poznání je arogance, která se může dostavit, když si myslíme, že toho víme tolik, že se již nemáme čemu naučit. Všichni jsme toho již byli svědky u těch, kteří si jsou příliš jistí svou genialitou. Učit někoho, kdo všechno ví, je opravdu těžké.

S tímto na paměti a s touhou být celoživotním studentem president Henry B. Eyring, první rádce v Prvním předsednictvu, řekl: „Jsem ještě dítě, které se má hodně co učit. Většina lidí mě může něčemu naučit.“² Když mne president Eyring nedávno povolal jako generální autoritu, dostal jsem od něho důležité ponaučení. Řekl, že když slyší, jak někdo vypráví příběh, který už slyšel, nebo cituje verše z písem, které dobře zná, položí si tyto otázky: „Proč mi to Pán zdůrazňuje?“ a „Čemu ještě se mám z tohoto příběhu nebo verše naučit?“ Přejeme-li si posílit svou duchovní stabilitu, budeme ochotní se učit a budeme dostatečně pokorní na to, abychom se nechali vést, bez ohledu na svůj věk nebo zkušenosti.

Opravdu je to naše rozhodnutí. Můžeme naslouchat radám církevních vedoucích, obzvláště těch, kterým vyjadřujeme podporu jako prorokům, vidoucím a zjevovatelům; radám rodičů a radám důvěryhodných přátel – nebo nemusíme. Můžeme se snažit být celoživotními studenty – nebo nemusíme. Můžeme posilovat svou duchovní stabilitu – nebo nemusíme. Pokud se nám nepodaří posílit svou duchovní stabilitu, staneme se podobnými Vase – člunu, který se potopí.

Služme druhým

Zatřetí – naši duchovní stabilitu posiluje, když se nestaráme ani tak o sebe, ale o druhé, a když jim sloužíme.

Je snazší zaostřit na věčnost, když se zaměřujeme na druhé, zatímco se snažíme pomáhat dětem Nebeského Otce. Zjistil jsem, že je snazší obdržet inspiraci, když se modlím o to, jak pomoci druhým, než když se modlím jen sám za sebe.

Možná věříme, že se v nějakém okamžiku v budoucnu ocitneme v situaci, kdy pomáhat pro nás bude snazší. Ve skutečnosti je ten okamžik nyní. Pokud si myslíme, že bude příhodnější sloužit druhým, až budeme mít víc času, peněz nebo čehokoli jiného, mýlíme se. Bez ohledu na okolnosti máme na vybranou. Pomůžeme druhým, či ne? Pokud se rozhodneme, že potřebným nepomůžeme, neobstojíme v důležité zkoušce smrtelnosti. Pokud pomůžeme, posílíme tím svou duchovní stabilitu.

Učiňme Ježíše Krista naším základem

Začtvrté – a to je poslední a nejdůležitější bod, naše duchovní stabilita je posilována do té míry, do jaké činíme Ježíše Krista svým základem.

Bez Krista jsme hnáni jako plavidlo zmítané na vlnách. Nemáme moc, protože nemáme plachty. Nemáme stabilitu, obzvláště v dobách bouřek, protože nemáme kotvu. Nemáme směr ani cíl, protože nemáme nic, čím bychom řídili. Musíme Krista učinit naším základem.

Abychom dokázali v životě čelit bočnímu větru i protiproudu, překonávat je a být na ně připraveni, musíme být poslušni Božích přikázání, stát se pokornými, ochotnými a odhodlanými celoživotními studenty, sloužit druhým a učinit Ježíše Krista základem svého života. Když tak činíme, posilujeme tím svou duchovní stabilitu. Na rozdíl od Vasy se budeme moci vrátit do bezpečného přístavu s tím, že jsme naplnili své určení.