Radost plynoucí z nesobecké služby
Cristina B. Francová
Druhá rádkyně v Generálním předsednictvu Primárek
Nebeskému Otci jsme slíbily, že budeme s láskou sloužit Jemu i druhým a že budeme ve všem činit Jeho vůli.
Po minulé generální konferenci mi mnoho lidí položilo tutéž otázku: „Jsou ta křesla pohodlná?“ Má odpověď byla pokaždé stejná: „Ta křesla jsou velmi pohodlná, pokud nemusíte mluvit.“ Mám pravdu, že? Během této konference mé křeslo moc pohodlné není, ale jsem opravdu vděčná za požehnání a výsadu, že k vám dnes večer mohu promlouvat.
Někdy máme během služby příležitost usedat na různá křesla. Některá jsou poměrně pohodlná a jiná nikoli, ale Nebeskému Otci jsme slíbily, že budeme s láskou sloužit Jemu i druhým a že budeme ve všem činit Jeho vůli.
Před několika lety se mládež v Církvi dozvěděla, že „když ‚vstupujete do služby Boží‘ [Nauka a smlouvy 4:2], vydáváte se na tu nejúžasnější cestu. Pomáháte Bohu urychlovat Jeho dílo, a to je nádherná, radostná a úžasná zkušenost.“1 Tato cesta je dostupná všem – bez ohledu na věk – a vede nás zároveň tím, co náš milovaný prorok nazval cestou smlouvy.2
Naneštěstí však žijeme v sobeckém světě, kde se lidé neustále ptají: „Co z toho budu mít já?“, místo aby se ptali: „Komu dnes mohu pomoci?“, „Jak mohu ve svém povolání lépe sloužit Pánu?“ nebo „Dávám ze sebe Pánu vše?“
V mém životě je úžasným příkladem nesobecké služby sestra Victoria Antoniettiová. Když jsem vyrůstala v Argentině, Victoria byla jednou z učitelek Primárek v mé odbočce. Každé úterní odpoledne, když jsme se setkali v Primárkách, nám přinesla čokoládový dort. Všichni ten dort milovali – tedy všichni kromě mě. Já jsem čokoládový dort nesnášela! A i když se snažila se mnou o dort podělit, vždy jsem ho odmítla.
Jednou jsem se jí poté, co se o čokoládový dort podělila s ostatními dětmi, zeptala: „Proč nepřinesete dort s jinou příchutí – třeba pomerančový nebo vanilkový?“
Pousmála se a poté se mě zeptala: „A proč ty kousek neochutnáš? Tento dort v sobě má jednu zvláštní přísadu a já ti slibuji, že když ho ochutnáš, bude ti chutnat!“
Rozhlédla jsem se kolem sebe a k mému překvapení to vypadalo, že dort všem chutná. Souhlasila jsem, že ho ochutnám. Uhodnete, co se stalo? Chutnal mi! Poprvé jsem si opravdu pochutnala na čokoládovém dortu.
To, co bylo onou zvláštní přísadou v čokoládovém dortu sestry Antoniettiové, jsem zjistila až o mnoho let později. Každý týden jsem se svými dětmi navštěvovala svou maminku. Na jedné z těchto návštěv jsme si s ní pochutnávaly na kousku čokoládového dortu a já jsem jí vyprávěla, jak mi tento dort poprvé zachutnal. Ona mi pak povyprávěla zbytek tohoto příběhu.
„Víš, Cris,“ řekla maminka, „Victoria a její rodina neměly mnoho peněz, a tak se musela každý týden rozhodnout, zda pro sebe a své čtyři děti koupí jízdenku na autobus na cestu do Primárek, nebo zda koupí suroviny na výrobu čokoládového dortu pro svou třídu Primárek. Vždy se rozhodla pro čokoládový dort, a tak se svými dětmi musela chodit bez ohledu na počasí více než tři kilometry tam i zpět.“
Toho dne jsem si jejího čokoládového dortu začala více vážit. A co je důležitější, dozvěděla jsem se, že onou zvláštní přísadou ve Victoriině dortu byla láska, kterou projevovala těm, jimž sloužila, a oběť, kterou nám přinášela.
Vzpomínka na Victoriin dort mi pomáhá připomenout si nesobeckou oběť v nadčasových ponaučeních, která Pán předal svým učedníkům, když šel ke chrámové pokladnici. Ten příběh znáte. Starší James E. Talmage učil, že tam bylo 13 truhel „a lidé do nich vhazovali své příspěvky určené k [různým] účelům, které byly na truhlách vyznačeny rytinami“. Ježíš sledoval řady dárců, které tvořily všechny možné typy lidí. Někteří svůj dar věnovali s „upřímným záměrem“, zatímco jiní do truhel vhazovali „veliké množství stříbra a zlata“ doufajíce, že je druzí uvidí, všimnou si jich a za jejich dar je pochválí.
„Mezi těmito mnoha lidmi byla chudá vdova, která … do jedné z pokladnic vhodila dvě malé bronzové mince známé jako šarty; její příspěvek činil méně než půl amerického centu. Pán si k sobě zavolal své učedníky, upozornil je na chudobnou vdovu a její skutek a řekl: ‚Amen pravím vám, že tato chudá vdova více uvrhla, než tito všickni, kteříž metali do pokladnice. Nebo všickni z toho, což jim zbývalo, metali, ale tato z své chudoby, všecko, což měla, uvrhla, všecku živnost svou.‘ [Marek 12:43–44].“3
Nezdálo se, že by tato vdova zastávala ve společnosti té doby nějaké významné postavení. Zastávala však něco daleko důležitějšího – její úmysly byly čisté a ona dala vše, co mohla dát. Možná dala méně než ostatní, pokorněji než ostatní, jinak než ostatní. V očích některých lidí bylo to, co dala, bezvýznamné, ale v očích Spasitele, který je „rozeznavatelem myšlenek a záměrů srdce“,4 dala vše, co měla.
Sestry, dáváme Pánu bez výhrad vše, co máme? Obětujeme svůj čas a talenty tomu, aby se nastupující generace mohla naučit milovat Pána a dodržovat Jeho přikázání? Poskytujeme s péčí a pílí pastýřskou službu lidem kolem sebe i těm, kterým jsme pověřeny sloužit, tím, že obětujeme čas a energii, jež bychom mohly využít jinak? Žijeme podle dvou velikých přikázání, kterými je milovat Boha a milovat Jeho děti?5 Tato láska se často projevuje službou.
President Dallin H. Oaks učil: „Náš Spasitel byl oddán nesobecké službě. Učil, že každý z nás Ho má následovat tím, že v sobě zapře sobecké zájmy, aby mohl sloužit druhým.“
A pokračoval:
„Známým příkladem toho, jak ztratit sám sebe ve službě druhým …, je oběť, kterou rodiče přinášejí pro své děti. Matky snášejí bolest a ztrácejí pohodlí a možnost věnovat se osobním zájmům, aby mohly rodit a vychovávat děti. Otcové přizpůsobují svůj život a zájmy tomu, aby se starali o rodinu. …
Také máme radost z těch, kteří pečují o postižené rodinné příslušníky a zestárlé rodiče. Nikdo, kdo takto slouží, se neptá: ‚Co z toho budu mít já?‘ Toto vše vyžaduje dát stranou osobní pohodlí ve prospěch nesobecké služby. …
[A] toto vše ilustruje věčnou zásadu, že když jednáme a sloužíme kvůli tomu, co můžeme dát, nikoli kvůli tomu, co můžeme získat, pociťujeme větší štěstí a uspokojení.
Spasitel nás učí, že Ho máme následovat tím, že budeme přinášet oběti nutné k tomu, abychom mohli ztratit sami sebe v nesobecké službě druhým.“6
President Thomas S. Monson rovněž učil tomuto: „Možná, že až budeme stát tváří v tvář před Stvořitelem, nezeptá se nás: ‚Kolik významných postavení jsi zastával‘, ale spíše: ‚Kolika lidem jsi pomohl?‘ Ve skutečnosti nikdy nemůžete milovat Pána, dokud Mu nesloužíte tím, že sloužíte Jeho lidu.“7
Jinými slovy, sestry, nebude záležet na tom, zda jsme seděly v pohodlných křeslech, nebo jsme se snažily přečkat shromáždění na zrezavělé skládací židli v poslední řadě. Nebude záležet ani na tom, zda jsme z nutnosti odešly na chodbu utišit plačící dítě. Bude záležet na tom, že jsme přišly s touhou sloužit, že jsme věnovaly pozornost těm, kterým poskytujeme pastýřskou službu a radostně jsme je přivítaly, a na tom, že jsme se představily těm, kteří v řadě skládacích židlí sedí s námi – nabídly jsme jim své přátelství, i když nejsme oficiálně pověřeny sloužit jim. A určitě bude záležet na tom, že vše, co děláme, děláme s onou zvláštní přísadou služby spojené s láskou a obětí.
Zjistila jsem, že k tomu, abychom byly úspěšnými nebo oddanými učitelkami Primárek, nemusíme péct čokoládový dort, protože zde vůbec nešlo o dort. Šlo o lásku, která se v tomto skutku skrývala.
Svědčím o tom, že tato láska se stává posvátnou skrze oběť – oběť, kterou přinesla učitelka, a ještě více skrze tu největší a věčnou oběť, kterou přinesl Syn Boží. Vydávám svědectví o tom, že On žije. Miluji Ho a přeji si odložit sobecké touhy, abych mohla milovat a sloužit tak, jak to činí On. Ve jménu Ježíše Krista, amen.