Klademe základ velikého díla

Starší Steven R. Bangerter

Sedmdesátník

Ponaučení získaná skrze tradice, které zavádíme ve svém domově, ačkoli jsou malé a prosté, jsou v dnešním světě čím dál tím důležitější.

Jako rodiče v Sionu máme posvátnou povinnost probouzet ve svých dětech nadšení a oddanost vůči radosti, světlu a pravdám evangelia Ježíše Krista. Během výchovy dětí zavádíme ve svém domově určité tradice a v rámci rodinných vztahů vytváříme určité vzorce komunikace a chování. Tradice, které zavádíme, by přitom měly být u našich dětí základem silných a neochvějných rysů laskavosti, jež je naplní silou čelit obtížím, které život přináší.

Naše rodina se mnoho let raduje z každoroční tradice kempování vysoko v pohoří Uintah v severovýchodním Utahu. Jedeme 32 kilometrů po kamenité, prašné cestě až ke krásnému, zelenému údolí, nad nímž se tyčí stěny kaňonu a jímž protéká řeka plná studené čisté vody. Spolu se Susan každý rok – s úmyslem opětovně upevnit hodnotu nauky a praktik evangelia v srdci našich dětí a vnoučat – žádáme každého z našich šesti synů s rodinou, aby si připravili krátké poselství na téma, které je podle nich důležitým prvkem v základu domova zaměřeného na Krista. Pak se v ústraní setkáme na rodinném zasvěcujícím shromáždění a každý své poselství přednese.

Letos naše vnoučata napsala téma svého poselství na kameny, které pak jeden po druhém zahrabala vedle sebe do země, aby představovaly spolehlivý základ, na němž je založen šťastný život. Všemi šesti poselstvími se prolínala neměnná, věčná pravda, že úhelným kamenem tohoto základu je Ježíš Kristus.

Slovy Izaiáše: „Z té příčiny takto praví Panovník Hospodin: Aj, já zakládám na Sionu kámen, kámen zkušený, úhelný drahý, základ pevný.“¹ Tímto drahocenným úhelným kamenem v základu Sionu je Ježíš Kristus. Byl to On, kdo Proroku Josephu Smithovi zjevil: „Pročež, nebuďte znaveni konáním dobra, neboť kladete základ velikého díla. A z malých věcí pochází to, co je veliké.“²

Ponaučení získaná skrze tradice, které zavádíme ve svém domově, ačkoli jsou malé a prosté, jsou v dnešním světě čím dál tím důležitější. Jaké malé a prosté věci – poté, co je zavedeme – tedy vykonají v životě našich dětí veliké dílo?

President Russell M. Nelson v nedávném proslovu k velké kongregaci poblíž kanadského Toronta cituplně připomněl rodičům posvátnou zodpovědnost učit děti. Mezi základními zodpovědnostmi, jež jmenoval, zdůraznil povinnosti, které máme jako rodiče, což je učit své děti rozumět tomu, proč přijímáme svátost, jaký význam má to, když se člověk narodí ve smlouvě, a důležitosti přípravy na obdržení patriarchálního požehnání a jeho následného získání. Vyzval také rodiče, aby dbali na společné rodinné čtení písem.³ Náš milovaný prorok nás vyzývá, abychom tímto způsobem učinili ze svého domova „svatyni víry“.⁴

Enos zaznamenal v Knize Mormonově hlubokou vděčnost za příklad svého otce, který ho „poučoval ohledně svého jazyka, a také podle výchovy a nabádání Páně“. Enos s velkým pohnutím zvolal: „A velebeno za to buď jméno Boha mého.“⁵

Vážím si těchto malých a prostých tradic, které jsme se v rámci svého 35letého manželství naučili doma zachovávat. Mnohé naše tradice lze sotva postřehnout, a přesto mají velký význam. Například:

O večerech, kdy jsem nebyl doma, jsem vždy věděl, že ten nejstarší z našich synů, který byl doma, na sebe pod vedením Susan převezme vedení rodiny při studiu písem a rodinné modlitbě.⁶
Další tradice – nikdy neodejdeme z domu ani neukončíme telefonní hovor, aniž bychom řekli: „Mám tě rád.“
Náš život byl a je požehnán tím, že si pravidelně dělám čas na osobní pohovor s každým z našich synů. Během jednoho pohovoru jsem se syna zeptal na jeho touhu sloužit na misii a na to, jak se připravuje. Po krátkém povídání nastala chvíle zamyšleného ticha a pak se ke mně naklonil a zahloubaně řekl: „Tati, pamatuješ, jak jsem byl malý a jak jsme začali s těmi pohovory otce se synem?“ „Ano,“ řekl jsem. „No,“ řekl, „slíbil jsem ti tehdy, že budu sloužit na misii, a vy jste mi s maminkou slíbili, že budete sloužit na misii, až zestárnete.“ Pak se znovu odmlčel. „Máte nějaké potíže, které vám neumožňují sloužit? Třeba bych vám mohl nějak pomoci…“

Pevné a blahodárné rodinné tradice, k nimž patří modlitba, četba písem, rodinný domácí večer nebo účast na církevních shromážděních, ačkoli jsou zdánlivě malé a prosté, pěstují lásku, úctu, jednotu a jistotu. V duchu, který toto úsilí provází, jsou naše děti chráněny před ohnivými šípy protivníka, jež jsou do značné míry pevnou součástí dnešní světské kultury.

Připomínáme si moudrou radu Helamana určenou jeho synům: „Pamatujte, že na skále Vykupitele našeho, jenž jest Kristus, Syn Boží, musíte postaviti základ svůj; aby, až ďábel vyšle mocné větry své, ano, šípy své ve vichřici, ano, až vás bude tlouci všechno krupobití jeho a mocná bouře jeho, to nemělo nad vámi žádné moci k tomu, aby vás to stáhlo do propasti bídy a nekonečné bědy pro onu skálu, na níž jste postaveni, která je jistým základem, základem, stavějí-li lidé na něm, nemohou padnouti.“⁷

Před lety, když jsem sloužil jako mladý biskup, mě jeden muž požádal o schůzku. Popsal svůj odchod z Církve a spravedlivé tradice svých rodičů, když byl malý. Dopodrobna popsal zármutek, který prožíval během života, kdy se marně snažil nalézt trvalou radost uprostřed chvilkového štěstí, jež nabízí svět. Nyní, v pozdějších letech života, mívá nenápadné, někdy však neodbytné pocity, že mu Duch Boží našeptává, aby se vrátil k ponaučením, zvykům, postojům a duchovní jistotě svého mládí. Vyjádřil vděčnost za tradice svých rodičů a dnešním jazykem zopakoval slova Enose: „Velebeno za to buď jméno Boha mého.“

Dle mých zkušeností má návrat tohoto muže k evangeliu podobné rysy jako u mnoha jiných a často mívá obdobu mezi dalšími Božími dětmi, které na čas opustí učení a zvyky svého mládí, aby se k nim později vrátily. V těchto okamžicích býváme svědky moudrosti autora přísloví, který nabádá rodiče: „Vyučuj mladého podlé způsobu cesty jeho; nebo když se i zstará, neuchýlí se od ní.“⁸

Každý rodič zažívá při výchově dětí chvíle plné frustrace a různé úrovně odhodlání a síly. Když však rodiče uplatňují víru tím, že děti upřímně a s láskou učí a dělají vše pro to, aby jim pomáhali kráčet kupředu, získávají větší naději, že seménka zasazená do srdce a mysli jejich dětí zapustí kořeny.

Zásadní potřebě neustálé výuky rozuměl velmi dobře Mojžíš. Jeho rada zní: „A budeš [tato slova] často opětovati synům svým, a mluviti o nich, když sedneš v domě svém, když půjdeš cestou, a léhaje i vstávaje.“⁹

Poklekáme vedle svých dětí během rodinné modlitby, pečujeme o ně prostřednictvím své snahy zajistit smysluplné rodinné studium písem, trpělivě a láskyplně se o ně staráme, když se společně účastníme rodinného domácího večera, a úzkostně za ně pozvedáme hlas k nebi na kolenou při svých osobních modlitbách. Jak moc jen toužíme po tom, aby seménka, která zaséváme do srdce a mysli našich dětí, zapustila kořeny!

Podle mě není ani tak důležité, zda naše děti plně chápou, čemu se je snažíme naučit, například když se snažíme číst písma nebo mít rodinný domácí večer nebo když se účastníme Vzájemného sdružení či jiných církevních shromáždění a schůzek. Není ani tak důležité, zda v oněch chvílích rozumějí důležitosti zmíněných činností; důležitější však je, zda jakožto rodiče uplatňujeme dostatek víry k tomu, abychom se řídili Pánovou radou, že máme svědomitě žít, učit, nabádat a stanovovat očekávání v souladu s inspirací pramenící z evangelia Ježíše Krista. Hnací silou tohoto úsilí je naše víra – přesvědčení, že jednoho dne seménka zasetá v jejich mládí zapustí kořeny a začnou klíčit a růst.

To, o čem hovoříme, kážeme a učíme, určí to, co se mezi námi stane. Když zavádíme blahodárné tradice, jež učí nauce Kristově, vydává Svatý Duch svědectví o pravdivosti našeho poselství a vyživuje seménka evangelia, která jsou zasazena hluboko do srdce našich dětí prostřednictvím toho, o co celou dobu usilujeme. O tom svědčím ve jménu Ježíše Krista, amen.