Služba smíření

Starší Jeffrey R. Holland

Kvorum Dvanácti apoštolů

Svědčím o klidu v duši, který nám přinese smíření s Bohem a s druhými, budeme-li mírní a dostatečně odvážní na to, abychom o to usilovali.

Letos v dubnu, když president Russell M. Nelson představil koncepci pastýřské služby, zdůraznil, že je to jeden ze způsobů, jak dodržovat ona veliká přikázání milovat Boha a jeden druhého.¹ My, jako úředníci Církve, vás otevřeně chválíme a gratulujeme vám k tomu, s jak nesmírným nasazením jste se do toho pustili. Děkujeme vám, že jste v tomto úžasném úsilí následovali našeho milovaného proroka, a doporučujeme vám, abyste již neočekávali mnoho dalších pokynů. Prostě do toho skočte po hlavě a plavte. Zaměřte se na potřebné. Nenechte se paralyzovat přemýšlením, zda máte plavat naznak, nebo na čubičku. Budeme-li se držet základních zásad, kterým jsme učeni, zůstaneme-li v souladu s klíči kněžství a budeme-li usilovat o vedení Svatého Ducha, nemůžeme to dělat špatně.

Dnes dopoledne bych rád mluvil o osobnější stránce pastýřské služby, kterou nelze dát za úkol, která nezahrnuje naplánované pohovory a o které nepodáváme žádnou zprávu, vyjma zprávy do nebe. Dovolte mi podělit se jen o jeden prostý příklad tohoto druhu pastýřské služby.

Grant Morrell Bowen byl pracovitým a oddaným manželem a otcem, kterého, podobně jako mnohé z těch, kteří si vydělávají obděláváním půdy, postihl ekonomický nezdar, když se nevydařila místní úroda brambor. Společně s manželkou Normou si našli jiné zaměstnání, nakonec se přestěhovali do jiného města a začali znovu stoupat po žebříku ekonomické stability. Nicméně při jednom nesmírně nešťastném incidentu se bratra Bowena hluboce dotklo, když byl biskup během pohovoru pro chrámové doporučení poněkud skeptický ohledně Morrellova prohlášení, že je plátcem plného desátku.

Nevím, kdo z těchto mužů měl tehdy přesnější údaje, ale vím, že sestra Bowenová odcházela z onoho pohovoru s obnoveným doporučením, zatímco bratr Bowen odcházel s hněvem, který ho na dobu 15 let odloučil od Církve.

Ať již měl ohledně desátku pravdu kterýkoli z nich, Morrell i biskup očividně zapomněli na Spasitelovo nabádání, abychom vešli „v dobrou vůli s protivníkem svým rychle“,² a na Pavlovu radu, aby „slunce [nezapadlo] na hněvivost [naši]“.³ Skutečností zůstává, že nevešli v dobrou vůli a slunce zapadalo nad hněvivostí bratra Bowena nejprve celé dny, pak týdny a pak i roky, a tak se potvrdila slova jednoho dávného římského mudrce, který pravil: „Pokud není hněv zkrocen, je často [ničivější] než újma, která ho vyvolala.“⁴ Avšak vždy je nám dostupný zázrak smíření, a Morrell Bowen se díky lásce ke své rodině a k Církvi, o níž věděl, že je pravdivá, k plné aktivitě v Církvi vrátil. Dovolte mi stručně povyprávět, jak k tomu došlo.

Syn bratra Bowena, Brad, je naším dobrým přítelem a oddaným územním sedmdesátníkem v jižním Idahu. Bradovi bylo v době onoho incidentu 11 let a 15 let sledoval, jak náboženská oddanost jeho otce slábne, což je důkazem strašlivé sklizně toho, když se zasévá hněv a neporozumění. Bylo zapotřebí s tím něco udělat. A tak, když se v roce 1977 blížil svátek Díkůvzdání, Brad, tehdy 26letý student na Univerzitě Brighama Younga, jeho manželka Valerie a jejich novorozený malý syn Mic nastoupili do své studentské verze automobilu a nehledě na špatné počasí se vydali do města Billings v Montaně. Dokonce ani náraz do sněhového náspu poblíž města West Yellowstone nedokázal tuto trojici odradit od toho, aby bratra Bowena staršího navštívili v duchu pastýřské služby.

Poté, co tam dorazili, požádali Brad a jeho sestra Pam o to, zda by mohli být se svým otcem chvíli o samotě. „Byl jsi vždy úžasný tatínek,“ začal Brad s dojetím v hlase, „a vždy jsme věděli, jak moc nás máš rád. Ale něco je špatně a trvá to už dlouho. Kvůli tomu, že tě kdysi někdo zranil, celá naše rodina mnoho let trpí. Jsme z toho nešťastní a ty jsi tím jediným, kdo to může dát do pořádku. Dokázal bys prosím po všech těch letech najít v srdci sílu na to, abys odložil onen nešťastný incident s biskupem a znovu vedl rodinu v evangeliu tak jako kdysi?“

Nastalo hrobové ticho. Pak se bratr Bowen podíval na své dvě děti, které byly kostí z kostí jeho a tělem z těla jeho,⁵ a velmi potichu řekl: „Ano. Ano, udělám to.“

Brad Bowen a jeho rodina, překvapení, ale nadšení z této nečekané odpovědi, sledovali, jak jejich manžel a otec zašel v duchu smíření za svým stávajícím biskupem, aby ve svém životě napravil, co bylo potřeba. Biskup, který bratra Bowena opakovaně vybízel, aby se vrátil, v dokonalé reakci na tuto odvážnou, avšak naprosto nečekanou návštěvu, Morrella prostě objal a velmi dlouho ho držel.

Za pouhých několik týdnů – skutečně to netrvá dlouho – byl bratr Bowen plně zapojen do aktivity v Církvi a připravil se na to, aby byl hoden vrátit se do chrámu. Krátce poté přijal povolání předsedat jedné malé odbočce o 25 členech, která zápolila s problémy, a pod jeho vedením z ní vyrostla prosperující kongregace čítající hodně přes 100 členů. Toto všechno se stalo před téměř půl stoletím, ale výsledkem této prosby v duchu pastýřské služby, kterou syn a dcera adresovali svému otci, a ochoty tohoto otce odpustit a jít dál navzdory nedokonalostem druhých, jsou požehnání, která do rodiny Bowenových přicházejí dodnes – a budou přicházet navždy.

Bratři a sestry, Ježíš nás žádá, abychom žili „s druhými v lásce“⁶ a aby mezi námi nebyly „žádné spory“.⁷ „Ten, kdo má ducha sváru, není ode mne,“ varoval Nefity.⁸ Náš vztah s Kristem bude vskutku do značné míry definován – či přinejmenším ovlivněn – naším vztahem k druhým.

„Budeš-li si přáti jíti ke mně,“ řekl Pán, „a rozpomeneš-li se, že bratr tvůj má něco proti tobě –

Jdi cestou svou k bratru svému a nejprve se smiř s [ním] a potom pojď ke mně s celým úmyslem srdce, a já tě přijmu.“⁹

Každý z nás by jistě mohl vypočítat nekonečnou řadu starých šrámů a zármutků a bolestivých vzpomínek, které právě v tuto chvíli dál rozleptávají pokoj v něčím srdci nebo v něčí rodině či v něčím sousedství. Ať již jsme tuto bolest způsobili my, nebo jsme ji sami utrpěli, je zapotřebí tyto rány zahojit, aby byl život tak hodnotný, jak to má Bůh v úmyslu. Podobně jako u potravin v lednici, které za vás vnoučata pečlivě kontrolují, i u těchto starých křivd již dávno vypršela lhůta spotřeby. Nevěnujte jim prosím již ani na okamžik drahocenné místo ve své duši. Jak řekl Prospero zkroušenému Alonsovi v divadelní hře Bouře: „Nezatěžujme se ve vzpomínkách mrzutostí minulou.“¹⁰

„Odpouštějte, a budeť vám odpuštěno,“¹¹ učil Kristus v novozákonních dobách. A v dnešní době řekl: „Já, Pán, odpustím tomu, komu odpustím, ale od vás je požadováno, abyste odpouštěli všem lidem.“¹² Pro některé z vás, kteří prožíváte opravdová muka, je ale důležité všimnout si toho, co neřekl. Neřekl: „Není vám dovoleno pociťovat opravdovou bolest nebo skutečný zármutek kvůli zdrcujícím zážitkům, které vám způsobil někdo jiný.“ Ani neřekl: „Abyste mohli plně odpustit, musíte znovu vstoupit do nezdravého vztahu nebo se vrátit do škodlivé a destruktivní situace.“ Avšak bez ohledu i na tu nejstrašnější újmu, kterou můžeme kdy utrpět, se nad svou bolest můžeme pozvednout jedině tehdy, když oběma nohama vykročíme vpřed po cestě vedoucí k opravdovému uzdravení. Touto cestou je odpouštět druhým a kráčel po ní Ježíš Nazaretský, který každého z nás vyzývá: „[Pojď], následuj mne.“¹³

Prostřednictvím takovéto výzvy, abychom byli Jeho učedníky a snažili se dělat to, co dělal On, nás Ježíš žádá, abychom byli nástroji Jeho milosti – abychom byli vyslanci Kristovi ve službě smíření, jak to popsal Pavel Korintským.¹⁴ Léčitel každého zranění – Ten, který napravuje vše nesprávné – nás žádá, abychom spolu s Ním pracovali na nesmírně obtížném úkolu nastolit pokoj ve světě, který onen pokoj nenalezne žádným jiným způsobem.

A tak, jak napsal Phillips Brooks: „Vy, kteří necháváte mrzuté nedorozumění běžet rok od roku dál, s úmyslem si ho jednou vyjasnit; vy, kteří udržujete naživu nešťastné rozpory, protože si nedokážete říci, že nyní nastal den, kdy máte obětovat svou pýchu a tyto rozpory [urovnat]; vy, kteří trucovitě míjíte druhé na ulici a nemluvíte s nimi kvůli nějaké pošetilé zášti …; vy, kteří dopouštíte, … aby [něčí] srdce toužilo po slovu ocenění či sympatie, které máte v úmyslu … někdy pronést, … okamžitě vykročte a udělejte to, k čemu již možná nikdy nebudete mít další příležitost.“¹⁵

Milovaní bratři a sestry, svědčím o tom, že odpustit prohřešky, staré či nové, a zanechat jich, je ústředním bodem velkoleposti Usmíření Ježíše Krista. Svědčím o tom, že takovéto duchovní napravení může v konečném důsledku přijít jedině od našeho božského Vykupitele, který nám spěchá pomoci „s uzdravováním v křídlech svých“.¹⁶ Děkujeme Jemu a také našemu Nebeskému Otci, který Ho poslal, že obnova a znovuzrození, budoucnost bez starých zármutků a minulých chyb je nejen možná, ale byla již zakoupena, zaplacena, za nesmírně trýznivou cenu symbolizovanou krví Beránka, jenž ji prolil.

Na základě apoštolské pravomoci, kterou mi udělil Spasitel světa, svědčím o klidu v duši, který nám přinese smíření s Bohem a s druhými, budeme-li mírní a dostatečně odvážní na to, abychom o to usilovali. „Ustaňte se jeden s druhým svářiti,“ prosil Spasitel.¹⁷ Pokud víte o nějaké staré křivdě, napravte ji. Pečujte jeden o druhého s láskou.

Milovaní přátelé, ve službě smíření, kterou sdílíme, nás vyzývám, abychom byli tvůrci pokoje – abychom milovali pokoj, vyhledávali pokoj, utvářeli pokoj, cenili si pokoje. Tuto žádost pronáším ve jménu Knížete pokoje, který velmi dobře ví, jaké to je být „zraněn v domě přátel svých“,¹⁸ ale který přesto našel sílu odpustit a zapomenout – a uzdravit – a být šťastný. O to se modlím pro sebe i pro vás ve jménu Pána Ježíše Krista, amen.