Pozdvihněte hlavu svou a radujte se

M. Joseph Brough

Druhý rádce v Generálním předsednictvu Mladých mužů

Kéž v době, kdy čelíme těžkostem podle způsobu Páně, pozvedáme hlavu a radujeme se.

V roce 1981 jsme se s otcem a dvěma blízkými přáteli vydali na dobrodružnou cestu na Aljašku. Měli jsme přistát na odlehlém jezeře a vylézt na jedno nádherné vysoko položené místo. Abychom snížili náklad, který jsme každý museli nést, zabalili jsme zásoby do krabic, obalili je molitanem, připevnili jsme k nim velké barevné stuhy a vyhodili je u zamýšleného cíle z okna našeho letadla.

Po přistání jsme hledali a hledali, ale ke svému zděšení jsme žádnou z krabic nenašli. Nakonec jsme našli jednu. Obsahovala plynový vařič, plachtu, několik bonbónů a pár balíčků koření na mletá masa – ale žádné mleté maso. Neměli jsme možnost komunikovat s okolním světem a podle plánu pro nás měli přiletět až za týden.

Díky tomuto zážitku jsem získal dvě ponaučení: zaprvé – nevyhazujte jídlo z okna. Zadruhé – někdy se musíme potýkat s těžkostmi.

Často jsou naší první reakcí na nějakou těžkost slova: „Proč já?“ Otázky typu proč nás ale nikdy dané těžkosti nezbaví. Pán požaduje, abychom překonávali obtíže, a naznačil, že „všechny tyto věci [nám] dají zkušenosti a budou pro [naše] dobro“.¹

Někdy nás Pán žádá, abychom udělali něco těžkého, a někdy jsou naše obtíže způsobeny používáním svobody jednání, ať již naší vlastní, či druhých lidí. Nefi zažil oba tyto případy. Když Lehi vyzval své syny, aby se vrátili a získali desky od Labana, řekl: „Viz, bratři tvoji reptají a říkají, že to, co od nich požaduji, je těžké; ale viz, nepožaduji to od nich já, nýbrž je to přikázání Páně.“² Při jiné příležitosti použili Nefiovi bratři svobodu jednání, aby omezili svobodu Nefiovu: „Vztáhli na mne ruce, neboť vizte, byli nesmírně rozhněváni a svázali mne provazy, neboť mi usilovali o život.“³

Joseph Smith se potýkal s těžkostmi v žaláři v Liberty. Bez jakékoli pomoci v dosahu a v zoufalství zvolal: „Ó Bože, kde jsi?“⁴ Někteří z nás se bez pochyby někdy cítili tak jako Joseph.

Každý se potýká s těžkostmi: s úmrtím blízkého člověka, s rozvodem, se svéhlavým dítětem, s nemocí, zkouškami víry, ztrátou zaměstnání či jinými obtížemi.

Můj život navždy změnilo, když jsem slyšel tato slova staršího Neala A. Maxwella z Kvora Dvanácti, která pronesl uprostřed svého boje s leukémií. Řekl: „Hluboce jsem přemítal a přišlo mi na mysl těchto deset poučných a ujišťujících slov: ‚Dal jsem ti leukémii, abys mohl učit můj lid hodnověrně.‘“ Poté řekl, jak mu tato zkušenost požehnala získáním „perspektivy týkající se velikých skutečností věčnosti. … Takovéto letmé náhledy na věčnost nám mohou pomoci urazit dalších 100 metrů, které mohou být velmi obtížné.“⁵

Dovolte mi navrhnout dvě věci, které nám s takovýmito náhledy na věčnost pomohou jít dál a zvítězit nad těžkostmi. Těžkostem musíme čelit zaprvé tím, že budeme odpouštět druhým, a zadruhé tím, že se odevzdáme Nebeskému Otci.

Odpustit těm, kteří naše těžkosti způsobili, a smířit se „s vůlí Boží“⁶ může být velmi těžké. Nejvíce to může bolet tehdy, když naši těžkost způsobili členové rodiny, blízcí přátelé nebo my sami.

Jako mladý biskup jsem se naučil něčemu o odpuštění, když mi můj president kůlu, Bruce M. Cook, vyprávěl následující příběh. Řekl:

„V druhé polovině 70. let jsme se společníky založili firmu. Ačkoli jsme nedělali nic nelegálního, kvůli určitým špatným rozhodnutím a ekonomickým těžkostem jsme zkrachovali.

Někteří investoři nás dali k soudu, aby získali náhradu za své ztráty. Náhodou se stalo, že jejich právníkem byl rádce v biskupstvu našeho sboru. Bylo velmi těžké podporovat muže, který, jak se zdálo, se mě snažil zničit. Vypěstoval jsem si vůči němu opravdovou zášť a považoval ho za nepřítele. Po pěti letech soudních bitev jsme přišli o vše, co jsme vlastnili, včetně našeho domu.

V roce 2002 jsme se s manželkou dozvěděli, že předsednictvo kůlu, v němž jsem sloužil jako rádce, se bude reorganizovat. Před touto událostí jsme odjeli na krátkou dovolenou a manželka se mě zeptala, koho bych si vybral za své rádce, kdybych byl novým presidentem kůlu povolán já. Nechtěl jsem o tom mluvit, ale ona naléhala. Nakonec mi na mysli vytanulo jedno jméno. Ona pak zmínila jméno onoho právníka, kterého jsme považovali za zdroj našich obtíží před 20 lety. Jakmile toto jméno vyslovila, Duch mi potvrdil, že on má skutečně být tím druhým rádcem. Dokázal bych mu odpustit?

Když mě starší David E. Sorensen povolal presidentem kůlu, poskytl mi hodinu na výběr rádců. Se slzami v očích jsem mu řekl, že Pán mi již toto zjevení poskytl. Když jsem vyslovil jméno onoho muže, kterého jsem považoval za nepřítele, hněv, zášť a nenávist, jež jsem pociťoval, zmizely. V tom okamžiku jsem poznal pokoj, který přichází díky odpuštění skrze Usmíření Ježíše Krista.“

Jinak řečeno, můj president kůlu mu „upřímně odpustil“, podobně jako Nefi za stara.⁷ Znal jsem presidenta Cooka a jeho rádce jako dva spravedlivé vedoucí kněžství, kteří se měli rádi. Rozhodl jsem se, že budu jako oni.

Již dávno, během našeho nešťastného dobrodružství na Aljašce, jsem poznal, že vinit z naší situace někoho jiného – pilota, který vyhazoval potraviny, když se stmívalo – není řešení. Když jsme však zažívali fyzické vyčerpání, trpěli nedostatkem jídla a nevolnostmi a spali na zemi během veliké bouře, přikrytí pouze plachtou, poznal jsem, že s Bohem není nic nemožné.⁸

Mladí lidé, Bůh po vás požaduje těžké věci. Jedna 14letá mladá žena hrála soutěžně basketbal. Snila o tom, že bude hrát za střední školu, jako její starší sestra. Později se dozvěděla, že její rodiče byli povoláni předsedat misii v Guatemale.

Po příjezdu do Guatemaly zjistila, že několik předmětů bude mít ve španělštině, kterou dosud neovládala. Ve škole nebylo ani jedno dívčí sportovní družstvo. Bydlela ve 14. patře budovy s přísnou ostrahou. A navíc kvůli bezpečnosti ani nemohla chodit ven sama.

Její rodiče museli několik měsíců poslouchat, jak každou noc pláče. A bolelo je z toho u srdce! Nakonec se rozhodli, že ji pošlou na střední školu domů, k její babičce.

Když má žena vstoupila do pokoje naší dcery, aby jí řekla o našem rozhodnutí, uviděla ji vkleče se modlit a na posteli ležela otevřená Kniha Mormonova. Duch mé ženě zašeptal: „Bude v pořádku,“ a tak z místnosti potichu odešla.

Již nikdy jsme ji před spaním plakat neslyšeli. S odhodláním a s Pánovou pomocí statečně vytrvala celé tři roky.

Na konci naší misie jsem se dcery zeptal, zda by sama chtěla sloužit na misii na plný úvazek. Její odpověď zněla: „Ne, tati, já už jsem sloužila.“

Vůbec nic jsem proti tomu nenamítal! Ale asi o šest měsíců později mě v noci probudil Duch s touto myšlenkou: „Povolal jsem tvou dceru ke službě na misii.“

Má reakce byla: „Nebeský Otče, vždyť toho již tolik obětovala.“ Duch mě obratem napomenul a já jsem pochopil, že misionářskou službu od ní vyžaduje Pán.

Krátce poté jsem vzal dceru na oběd. Přes stůl jsem se jí zeptal: „Ganzie, víš, proč jsme tady?“

Odvětila: „Ano, tati. Už víš, že musím sloužit na misii. Nechci jít, ale půjdu.“

Protože odevzdala svou vůli Nebeskému Otci, sloužila Mu celým svým srdcem, mocí, myslí a silou. A naučila svého otce, jak zvládnout něco těžkého.

Na celosvětovém zasvěcujícím shromáždění pro mládež požádal president Russell M. Nelson mladé o několik těžkých věcí. Řekl: „Má pátá výzva se týká toho, abyste vyčnívali; abyste se lišili od světa. … Pán potřebuje, abyste vypadali, mluvili, jednali a oblékali se jako praví učedníci Ježíše Krista.“⁹ To může být těžké, přesto vím, že to dokážete zvládnout – s radostí.

Pamatujte, že „lidé jsou, aby mohli míti radost“.¹⁰ Lehi, navzdory všemu, s čím se potýkal, nacházel radost. Vzpomínáte si, jak byl Alma kvůli lidu v Ammonii „ztížen zármutkem“?¹¹ Anděl mu řekl: „Požehnaný jsi, Almo; tudíž pozdvihni hlavu svou a raduj se, … neboť jsi byl věrný v zachovávání přikázání Božích.“¹² Alma se dozvěděl velkou pravdu: když dodržujeme přikázání, můžeme se radovat vždy. Vzpomeňte si, že během válek a obtíží, kterým lidé čelili v době velitele Moroniho, „nebylo nikdy mezi lidem Nefiovým šťastnější doby“.¹³ Radost můžeme a máme nacházet i v dobách, kdy čelíme těžkostem.

I Spasitel čelil těžkostem: „Svět … ho bude souditi, jako by byl nic; pročež oni ho bičují, a on to snáší; a oni ho bijí, a on to snáší. Ano, oni na něj plivají, a on to snáší pro svou milující laskavost a shovívavost vůči dětem lidským.“¹⁴

Díky oné milující laskavosti vytrpěl Ježíš Kristus Usmíření. V důsledku toho říká každému z nás: „Na světě ssoužení míti budete, ale doufejtež, jáť jsem přemohl svět.“¹⁵ Díky Kristu dokážeme překonat svět i my.

Kéž v době, kdy čelíme těžkostem podle způsobu Páně, pozvedáme hlavu a radujeme se. Při této posvátné příležitosti svědčit světu prohlašuji, že Spasitel žije a vede svou Církev. Ve jménu Ježíše Krista, amen.