O Usmíření
Věřím, že je v lidských silách mít ve svých rukou svou mysl a držet správný směr, pokud budeme dobře rozumět tomu, co to znamená udržet své touhy, chutě a vášně v Pánem stanovených mezích.
Při poslední návštěvě misionářů u nás doma se hezky ukázalo, kam to vede, když dobrým směrem točíme svým kormidlem tužeb, chutí a vášní do vyšších pater poznání svého lepšího já. Ukazuje se, že nás to činí šťastnějšími, prostě lepšími lidmi.
Sešli jsme se při obědě, na kterém jsme si pochutnali, ale ještě to chtělo něco navíc. Takovou tu třešničku na dortu. A tak jsem poprosil manželku, jestli bychom nemohli dostat třeba zmrzlinu! Její rozhodné „ano“ ukázalo, že s tím už počítala, protože mě za ty roky dobře zná. V té krátké chvíli čekaní na dezert nás jeden z misionářů, starší Virga, poprosil o možnost zahrát si na náš klavír. Souhlasili jsme, a on začal hrát a byl to opravdu zážitek. Začal hrát s nádherným citem klidnou hudbu, která se najednou rozléhala do všech koutů našeho obýváku ke všem uším jako osvěžující vánek. Jeho ruce běhaly po klapkách klavíru sem a tam neuvěřitelně lehce, jako nějaké dvě baletky.
Ačkoli se mezitím objevily na stole mé vytoužené zmrzliny, tak se nikdo moc neměl k tomu, aby je snědl. Krásná hudba překonala chuť ostatních na zmrzlinu. Cítil jsem se trochu trapně, protože jsem nemohl vydržet pohled na rozpouštějící se zmrzlinu, na kterou jsem se tak těšil. Nakonec jsem sám sebe přesvědčil, že jsem doma, a ne na koncertě, a také jsem vymyslel argument, že mé přání dát si zmrzlinu zaznělo dříve než touha staršího Virgy hrát na klavír. A tak jsem jako jediný nejen poslouchal, ale i jedl zmrzlinu, a tak trochu se styděl za tu svoji mlsnou tužbu. Nemohl jsem to ovládnout. Nechtěl jsem.
A tak nás naše lidské touhy, chutě a vášně vedou do nejrůznějších směrů. Dá se říci, že je tím postižen celý svět. Jak rozdílné jsou naše přání, když jsme byli děti, oproti těm, když jsme dospělí? Některé směry našich cest procházejí překvapivě hladce, jiné jsou klopotné a namáhavé a u některých cest tvrdě na něco narazíme a musíme se vrátit zpět.
Na takových cestách, které nikam nevedou, pak můžeme zaslechnout nadějná slova: „S tím se musíš smířit!“ Také jste někdy slyšeli tuto radu? Je to rada tak neuspokojivá a nepřijímá se vesele. Dá se říci, že je dokonce trpká a těžko stravitelná. Náraz do zdi našich špatných rozhodnutí opravdu bolí a často se nám vrací v myšlenkách, a tak se ta trpká zkušenost přehrává znovu na jevišti naší mysli. Lze se s prohrou smířit? Být klidný při neúspěchu či nezdaru? Jak se můžeme spokojit s druhým místem, o které přece nikdo nestojí?
O jedné velké prohře se můžeme dočíst v písmech. Při vjezdu do Jeruzaléma na oslici byl Kristus vítán jako král. Mnoho lidí se již doslechlo o Jeho mimořádných schopnostech a zázracích. Kdo by nebyl zvědavý a nešel se podívat na ten triumfální příjezd do města! Byly tam davy lidí. Toho si ale také všimli ti, kteří měli světskou moc a báli se, že by názory tohoto muže mohly ovlivnit jejich postavení.
Jak ale vymyslet způsob, který by Ho umožnil odstranit? Čím Ho odsoudit a poslat na smrt? Smutnou skutečností dějin je, že se to dotyčným nakonec povedlo a že se podařilo Ježíše Krista obvinit z rouhání a přisvojování si moci, která přísluší jen Bohu. A tak byl tento rouhač, který uzdravoval nemocné na duši i na těle, učil dobrým zásadám a moudrostem a vyzýval lidi svým obdivuhodným příkladem k víře v Boha a k Jeho následování, odsouzen k trestu smrti. Dříve než však došlo k provedení potupné justiční vraždy a k pomstě na nevinném člověku, byla pronesena nejdůležitější modlitba všech dob.
Než se Kristus vydal na svoji poslední cestu, o které věděl, jak dopadne, musel ještě vzít na svou čistou duši veškeré hříchy lidstva. Nevím, jak probíhalo toto světové Usmíření. Jak se čistá duše Kristova propírá ve špíně, zlobě a tragédiích celého lidstva. Víme z písem, že byla propírána trýzní tak hlubokou, že až krvácel z pórů kůže. Věřím, že toto byla jediná cesta, jak lze lidstvo vrátit zpět tam, kam patří, i navzdory všem těm špatným rozhodnutím, hříchům a pokleskům. Ukázalo se, že lidstvu, tedy i každému z nás osobně, je umožněno odpustit veškeré chyby, zmatky a neschopnosti a zahájit proces Usmíření s naším Stvořitelem. Ukázalo se to už před příjezdem Krista do Jeruzaléma. Proběhlo mnoho uzdravení. Slepí opět viděli, malomocní se uzdravili. Skrze víru a následování tohoto muže došlo k mnoha zázrakům.
Tato možnost Usmíření a odpuštění je nabízena i dnes nám, a to včetně zázraků, které na nás čekají, pokud budeme držet pevně své kormidlo. Kristova oběť je nyní trvalá. Bůh už nežádá nové důkazy smírné oběti. Kristus tuto oběť za nás již vykonal a ukázal nám způsob, jak můžeme největšího Usmíření dosáhnout. Věřím, že je v lidských silách mít ve svých rukou svou mysl a držet správný směr, pokud budeme dobře rozumět tomu, co to znamená udržet své touhy, chutě a vášně v Pánem stanovených mezích. A tak i zdánlivé zničení Ježíše Krista přineslo nakonec na tuto zemi největší trvalou naději všech dob. Přeji nám všem, abychom k tomuto následování měli pevnou vůli a dostatek odvahy a odhodlání. Dobrá vůle nakonec přinese své sladké plody. Věřím v to velmi moc.