Rozhovor o drahocenných příbězích
Starší Soares: V mnoha latinskoamerických rodinách se vzpomínky vytvářejí u jídelního stolu – a přesně tak tomu bylo i v mojí rodině. Využívali jsme každé příležitosti k tomu, abychom se sešli, něco uvařili a pochutnali si spolu na báječném jídle. Jako rodina jsme společně trávili narozeniny, svátky, a dokonce i neděle. Byla to tradice, kterou jsme si předávali, a dokonce i tehdy, kdy jsme založili vlastní rodinu se třemi dětmi, jsme každou neděli navštěvovali mé rodiče, společně vařili i jedli a trávili hodiny a hodiny ve vzájemné lásce a podpoře.
Sestra Soaresová: Tyto rodinné příběhy a tradice jsou součástí toho, kdo jsme. Některé z nich se předávají a jiné se objevují. Když se věnujeme rodinné historii a objevujeme, kdo zde byl před námi, mohou nám tato zjištění přinášet sílu – sílu, která nás může vést k lepšímu pochopení toho, kým jsme a kam patříme.
Starší Soares: Z jakých rodinných příběhů čerpáte sílu vy? Jaké tradice dodržujete? Pokud vás nic nenapadá, nevěšte hlavu. Vybízíme vás, abyste je objevili. A nezapomínejte, že rodinná historie se netýká jen dávné minulosti. Můžete se zamyslet i nad vlastními nedávnými zážitky, příběhy či děním, které se před vámi odvíjí právě teď a tady. Tradice si můžete sami vytvořit. Propojení minulosti a současnosti je tím, co z vás činí právě toho jedinečného člověka, jímž jste.
Příběhy z dětství
Starší Soares: Měl jsem o dva roky staršího bratra, který měl vadu sluchu. Měl velké potíže s komunikací a vzpomínám si, jak jsem se stal v zásadě jeho společníkem a pomáhal mu s různými činnosti a komunikací s lidmi. Musel jsem se naučit používat na shromážděních znakovou řeč. Jednou například dostal bratr za úkol přednést na shromáždění proslov. On však neuměl mluvit. Tak jsem si s ním sedl a prostřednictvím znakového jazyka, kterým jsme se dorozumívali, jsem mu pomohl proslov napsat. Na shromáždění svátosti se u řečnického pultu postavil vedle mě a já jsem proslov, který připravil, přečetl.
Moji rodiče byli velice věrní a jejich obrácení se k evangeliu jim navždy změnilo život. Získal jsem díky tomu novou perspektivu, protože tvrdě pracovali, abych mohl žít v budoucnu jinak. Díky evangeliu Ježíše Krista pociťovali tolik radosti, že jakmile se nechali pokřtít, začali k nám domů zvát sousedy, aby si poslechli lekce misionářů.
Sestra Soaresová: Můj tatínek ani zbytek rodiny zbožný nebyl. Tatínek se ale vždy večer na kolenou modlil a já ho odmalička sledovala. Neučil mě slovy, ale skutky. Také si vzpomínám, že když jsem byla malá, občas jsem řekla jméno Boží nadarmo. Nevěděla jsem, že dělám něco špatně, a maminka mě poučila, že bych tak mluvit neměla. Nebyla zbožná, ale věděla, co je správné, a co špatné. Když mi bylo devět let, holčička ze sousedství, které bylo také devět, mě poprvé pozvala do Primárek.
Starší Soares: Vyrostla jsi v Církvi, aniž by tví rodiče byli její součástí, a přesto sis vybudovala víru v evangelium a nyní ses rozhodla, že život zasvětíš tomu, abys této víře naučila naše děti.
Příběhy o založení rodiny
Starší Soares: Se sestrou Soaresovou jsem se poznal na církevním tanečním večeru šest měsíců poté, co jsem se vrátil z misie. I ona krátce předtím přijela z misie.
Sestra Soaresová: Viděla jsem, že se na mě díváš, a i ve mně se něco probudilo. Když dohrála hudba, přišel jsi a požádal mě o tanec.
Starší Soares: Zůstávali jsme přáteli, ale onoho večera se nám otevřely oči. Oba jsme před sebou viděli věrného mladého Svatého posledních dnů a potenciál pro vztah. Chodit jsme spolu začali dva týdny nato. To bylo před 41 lety.
Vzpomínám si, jak náročných bylo těch prvních pět let po sňatku, kdy jsme se snažili o dítě.
Sestra Soaresová: To byly velmi obtížné roky. Nedařilo se mi otěhotnět.
Starší Soares: Snažili jsme se dlouho, ale měli jsme mnoho zdravotních problémů. Pak jsme obdrželi kněžské požehnání. Následně jsi podstoupila operaci a za pár měsíců…
Sestra Soaresová: Se nám splnil sen.
Starší Soares: Byla jsi v jiném stavu.
Sestra Soaresová: Velice jsme důvěřovali Pánu a rozpoznali jsme hmatatelná požehnání. Byli jsme velmi nezkušení, tak to pro nás nebylo nijak snadné, ale zároveň to bylo krásné.
Starší Soares: Zatímco my jsme se zabývali tím, co přinášel život, Pán se staral o naše duchovní potřeby, přinášel nám potřebný pokoj, útěchu a schopnost pracovat a kráčet dál a dokončit školu. Byla to v našem životě zásadní doba, která naprosto změnila náš směr ve všem, co jsme si mysleli, že budeme dělat.
Děti Boží a chrám
Starší Soares: Je důležité mít na paměti svou kulturu, odkaz a tradice. Společně se zážitky, které utvářejí náš životní příběh, přispívají k pochopení toho, kdo jsme. Člověk však nedokáže v plné šíři porozumět tomu, kým je, dokud nepochopí, čí je! Rozumíte tomu, že jste doslova dítě Boží? Odhalili jste, co tento božský odkaz pro vás znamená? V mém případě toto zjištění – počátek mého svědectví – sahá do útlého dětství, ale během života se dále rozvíjelo a posilovalo.
Sestra Soaresová: Návštěvy chrámu a návraty do něj mohou každému z nás pomoci navázat na své duchovní kořeny. Právě v chrámu se můžete znovu a znovu dozvídat o plánu, který pro nás Bůh má. Právě tam můžete uniknout před hlučnými hlasy, které se vás tak zoufale snaží odvést od toho, kým skutečně jste. Právě tam máme příležitost podílet se na veliké věci shromažďování členů rodiny, kteří během svého života neměli možnost obdržet posvátné obřady.
Starší Soares: Na každém chrámu posledních dnů na světě naleznete tato slova: Svatost Pánu – dům Páně. Jakmile projdete chrámovými dveřmi, ocitáte se v Jeho domě a jste Jemu i Nebeskému Otci mnohem blíže. Vše, co se v těchto posvátných zdech odehrává, se zaměřuje na to, aby se všichni dostali bezpečně domů k Tomu, jehož nazýváme Otcem.
Sestra Soaresová: Vím. že je mnoho lidí, kteří čekají na Pána, aby měli možnost spojit se jako manželé nebo se dát připečetit k rodičům či k dětem na čas a na věčnost.
Sama se velice těším na ten krásný okamžik, kdy budu mít možnost se v domě Páně na věky spojit s milovanými rodiči. Na zemi není jiného místa než uvnitř zdí chrámu, kde by bylo možné tak zřetelně pociťovat a chápat spojení s Bohem a Ježíšem Kristem.
Porozumění tomu, kdo jsme a odkud a od koho jsme přišli, nám může do života vnést nejúžasnější pocit pokoje, perspektivu a účel.
Starší Soares: Právě v chrámu můžete zjistit nejenom to, kdo jste a čí jste, ale také to, kým se máte stát. Je zajímavé uvědomit si, že zatímco odhalování toho, kdo jsme, zdůrazňuje naši jedinečnou individualitu, odhalování toho, čí jsme, vyzdvihuje, že jsme stejní. „Všichni jsou Bohu stejní“ (2. Nefi 26:33) a bez ohledu na naše odlišnosti má každý z nás stejné božské dědictví a stejnou šanci na velkolepé celestiální určení.
Sestra Soaresová: Odhalení, o nichž hovoříme, mohou mít mocný a trvalý účinek nejenom na náš život jakožto jednotlivce, ale také na život těch, s nimiž své dědictví sdílíme. Každý z nás hraje v předávání rodinných příběhů, odkazu, kultury a tradic důležitou roli. Každý je článkem propojujícím minulost a současnost s budoucností. Předáváním těchto důležitých aspektů toho, kdo jsme a čí jsme, můžeme posilovat dorůstající generaci v době, kdy to potřebuje nejvíce.
Nejdůležitější příběh
Starší Soares: Stejně důležité jako předávání kultury a dědictví, ne-li důležitější, je předávání našeho svědectví o evangeliu Ježíše Krista a svědectví o Něm a o Jeho Usmíření. Odkaz víry předávaný z generace na generaci je tím nejzásadnějším, co můžeme předat budoucím generacím.
Jako členy Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů bych nás tato zásada neměla překvapovat.Vždyť i Kniha Mormonova byla koneckonců napsána ku prospěchu našich dětí, aby „mohly věděti, k jakému prameni mohou hleděti pro odpuštění hříchů svých.Pročež promlouváme…, aby děti naše mohly… očekávati onen život, který je v Kristu.“ (2. Nefi 25:26–27.)
Rodiče, podělte se o své dědictví, aby vaše děti věděly, kdo jsou a čí jsou! Postačí svědectví, příběh, tradice či, dokonce jídlo.
Vysoko na pahorku Corcovado stojí Cristo Redentor. Tato majestátní socha představující Spasitele s roztaženými pažemi se stala jedním z nejznámějších symbolů Brazílie.
Jsou dny, kdy sochu jasně vidíte, jak se tyčí nad městem, ale jsou chvíle, kdy se přiženou mraky, a ona se ztratí z očí. Chceme-li v takových okamžicích vidět, musíme vystoupat výše. Chceme-li vidět, musíme se vydat na cestu vzhůru. Jak pravdivé je to i o našem Spasiteli Ježíši Kristu. Abychom Ho objevili a poznali, kdo je, musí každý z nás vystoupat výše a vydat se na cestu vzhůru.
Cesta k odhalení toho, kdo je Spasitel, je zcela určitě individuální a dostavují se na ní dobré i krušné chvíle. Toto odhalení však nakonec nepochybně povede k čistotě a pokoji, perspektivě a účelu, moci a místu v rodině Boží.
Čteme si o Kristově životě, o Jeho dokonalém příkladu a o Jeho přikázáních. Odhalení těchto aspektů toho, kým je, nastavuje nejvyšší měřítko pro to, jak máme žít, pro příklad, kterým máme jít, a pro přikázání, jimiž se máme řídit. Ve snaze stát se takovými, jako je On, objevujeme svou závislost na Něm a na Jeho Usmíření. Když se budeme snažit podřizovat svou vůli vůli Otce tak, jako to činil Spasitel, budeme moci díky Usmíření Ježíše Krista nalézt čistotu a pokoj.
Díky poznání Spasitele získáváme perspektivu a účel i v těch nejtemnějších okamžicích. Jedno z nejsmutnějších období mého života nastalo poté, co můj tatínek nečekaně zemřel na infarkt. Můj žal prohloubila ztráta bratra, který zemřel bezprostředně poté, a krátce poté i smrt dalšího bratra. Zároveň nás s milovanou manželkou v této náročné době zasáhla ztráta dvou dětí, z nichž jedno se narodilo předčasně a nepřežilo, a o druhé jsme přišli, když manželka potratila. V těchto temných chvílích – v okamžicích zármutku a bolesti, v době poznamenané ztrátou, zoufalstvím, zkouškami a utrpením – znamená přijít ke Kristu spolehlivý způsob, jak oživit alespoň jiskru světla, které ve vás bude moci pozvolna růst a časem vést k naději a uzdravení.
S tím, jak budete Pána poznávat, možná zjistíte, že je vám dostupná moc a místo v Boží rodině. Přijme vás takové, jací jste, a zatímco k Němu budete těsněji lnout a učit se o Něm, budete se moci stávat a stanete se více takovými, jako je On.
Součástí toho, kým se budete stávat, je také zapojení do věci shromažďování na obou stranách závoje. Pokud jde konkrétně o chrámovou práci a práci na rodinné historii, při níž pomáháme Pánu uskutečňovat „nesmrtelnost a věčný život člověka“ (Mojžíš 1:39), písma učí, že se doslova stáváme spasiteli na hoře Sion (viz Abdiáš 1:21). Co to však znamená? Tak jako Spasitel obětoval svůj život pro celé lidstvo, my se v malém měřítku stáváme spasiteli těch, kteří nemají jak obdržet obřady týkající se spasení a oslavení, aniž by získali pomoc nás zde na zemi. Zapojení do této práce nám v podstatě pomáhá v našem úsilí stát se více takovými, jako je Ježíš Kristus.
Slibuji vám, že když se připojíte k Pánu při vykonávání práce našeho Otce a budete pomáhat těm, kteří neměli možnost Ho přijmout, aby učinili kroky na cestě smlouvy, začnete Ho vidět takového, jaký je. Budete jako On a odhalíte, kdo jste a jak mimořádní dokážete být!