Vím, že můj Vykupitel žije

Skrze svědectví Ducha Svatého může každý z nás vědět, že Ježíš je Kristus, Syn živého Boha.

Ze života Josepha F. Smitha

President Joseph F. Smith sloužil více než půl století jako zvláštní svědek Spasitele, jako apoštol, jako rádce v Prvním předsednictvu a jako president Církve. Jeho svědectví – hlásané od řečnického pultu doma i v cizích zemích, v radách Církve i v kruhu vlastní rodiny – vypovídalo o srdci a duši oddané Ježíši Kristu a Jeho slavnému evangeliu. Jeho slova byla výmluvná, jeho poselství bylo jasné: „Jako služebník Boží chci říci, nezávisle na svědectví všech lidí a všech knih, které byly napsány, že jsem obdržel svědectví Ducha ve svém srdci, a svědčím před Bohem, anděly a lidmi, bez strachu z následků, že vím, že můj Vykupitel žije a že budu-li věrný, uzřím Ho tváří v tvář a budu s ním stát ve vzkříšeném těle na této zemi, neboť Bůh mi to zjevil. Obdržel jsem svědectví, a vydávám svědectví, a mé svědectví je pravdivé.“¹

V závěru jeho života se na hřbitově v Salt Lake City konal zvláštní pohřební obřad, při němž členové pěveckého sboru Tabernacle Choir zpívali jednu z jeho oblíbených náboženských písní „Já vím, že žije Spasitel“. Tato věta pro něho byla základem jeho víry a zaměřením jeho prorockého poselství: „Vím, že můj Vykupitel žije. Cítím to každým vláknem svého bytí. Jsem si tím právě tak jist, jako jsem si jist svou vlastní existencí. Svou vlastní existencí si nemohu být jist více než tím, že můj Vykupitel žije.“²

Následující svědectví je převzato z proslovu, který president Smith pronesl na konferenci kůlu Weber dne 18. října 1896.³

Učení Josepha F. Smitha

Život a učení Spasitele jsou důkazem jeho božskosti.

Všichni dobře známe historii našeho Spasitele, jak je zaznamenána v Novém zákoně; že se narodil z panny; že vyrůstal uprostřed svých bratrů v muže, a jaké úžasné věci vykonal již ve svém dětství mocí svého pomazání a poslání; jak učil zákoníky a doktory v synagoze a v chrámu a jak zahanbil ty, kteří se Ho snažili obvinit pro slovo. Všichni dobře známe moc, kterou projevoval při uzdravování nemocných, při navracení zraku slepým a sluchu hluchým a při očišťování malomocného a při tom, když učinil, aby chromý radostně poskakoval.

Známe nauky, jimž učil; a mně se vždy zdálo, že není třeba dalšího důkazu o božskosti Ježíše Krista než nauky, jíž učil, že lidé mají milovat ty, kteří je utiskují a pronásledují je, a že mají oplácet zlo dobrem. Až do Jeho dne se ve světě učilo nauce „oko za oko, a zub za zub“. [Matouš 5:38.] To bylo filosofií onoho věku. Ale Ježíš učil přímému protikladu. Svým učedníkům přikazoval, že nemají oplácet zlo zlem, ale že mají oplácet zlo dobrem. „Udeří-li tě kdo v pravé líce tvé, nasaď jemu i druhého“ [Matouš 5:39.] Tato nauka byla pro svět nová. Není to nauka v souladu s padlou přirozeností člověka… Není tedy od člověka. Lidé by nemohli učit takové nauce a uplatňovat ji ve svém životě bez inspirace a moci z výsosti.

„Blahoslavení chudí duchem, nebo jejich jest království nebeské.

Blahoslavení lkající, nebo oni potěšeni budou.

Blahoslavení tiší, nebo oni dědictví obdrží na zemi.

Blahoslavení, kteříž lačnějí a žíznějí spravedlnosti, nebo oni nasyceni budou.“ [Matouš 5:3–6.]

Přečtěte si Kázání na hoře [viz Matouš 5–7] a potom se zeptejte sami sebe, zda přesahuje a převyšuje vše, co kdy člověk učil. To mne utvrzuje ve víře, že Ježíš nebyl pouhým člověkem, ale že byl Bohem projeveným v těle. Je to nauka věčného života, a bude-li člověk podle ní žít, nikdy nezemře; bude-li podle ní kráčet, půjde příjemnými stezkami; a zůstane-li v ní, pozná pravdu, a pravda ho osvobodí.

Potom docházíme ke dni Jeho zkoušky, kdy ten, kterého si vyvolil, aby byl apoštolem a Jeho svědkem, se změnil ve zrádce a zradil Pána Jeho nepřátelům. Přišli s meči a holemi, aby zajali muže míru, muže, který zakazoval násilí, který nikdy nepozvedl hlas ani ruku proti nevinným a dobrým, a vskutku ani proti žádnému člověku, pouze proti jejich hříšným praktikám a zlým skutkům – přišli, aby ho zajali a podrobili Ho jakési karikatuře soudu, aby mohli najít záminku a odsoudit Ho k smrti.

Při jedné příležitosti, když učil lid těmto spravedlivým zásadám a svědčil o tom, že je Synem Božím, chopili se kamenů, aby ho kamenovali. Ježíš odpověděl: „Mnohé dobré skutky ukázal jsem vám od Otce svého. Pro který z těch skutků kamenujete mne?“ [Jan 10:32.] Neučinil mezi nimi žádný zlý skutek, vše, co učinil, bylo dobré, a přesto se Ho snažili zabít. Když rozzlobený Petr tasil meč a uťal ucho veleknězovu služebníkovi, Ježíš ho pokáral a pravil: „Obrať meč svůj v místo jeho; nebo všickni, kteříž meč berou, od meče zahynou.“ [Matouš 26:52.] Uprostřed svého utrpení, když se mu posmívali, když ho bili, když ho korunovali trním a když mu spílali, on nikomu nespílal, ale tiše se podvolil svému údělu a vytrpěl to, co Otec dovolil, aby Mu hříšní způsobili.

Byl uveden do situací, kdy nauka, které učil, mohla být podrobena zkoušce, a On ve všem dokázal opravdovost svého učení. Dokonce uprostřed svého utrpení na kříži zvolal: „Otče, odpusť jim, neboť nevědí, co činí.“ [Lukáš 23:34.] Ptám se, je to pravda? Je-li to pravda, potom říkám, že žádný člověk v takovém okamžiku nemohl pronést slova, jako jsou tato; to vyžadovalo moc a ducha, lásku, milosrdenství, pravou lásku a odpuštění samotného Boha. Vydávám vám své svědectví, že bytost, jež mohla prosit Boha, aby odpustil lidem, již jí působili takovou nezaslouženou krutost, není ničím jiným než Bohem. Kdyby neexistoval žádný jiný důkaz o božském poslání Ježíše Krista než tento, toto jediné by mne přesvědčilo, že Ježíš byl Vykupitelem světa. Učil a ve svém životě ztělesňoval právě ty zásady, které vykoupí svět…

Ježíš nabídl svůj život za oběť, aby naplnil plán spasení.

Ježíš… byl ukřižován. Přátelé sňali Jeho tělo z kříže, umyli ho, zabalili do čistého plátna a položili do nového hrobu, kde nikdy neleželo tělo člověka. Předtím však Ježíš své učedníky učil, že Syn Muže bude vydán na smrt. Jednoduchými slovy řekl: „Protož mne Otec miluje, že já pokládám duši svou, abych ji zase vzal. Nižádnýť jí nebéře ode mne, ale já pokládám ji sám od sebe. Mám moc položiti ji, a mám moc zase vzíti ji.“ [Jan 10:17–18.] Přišel, aby naplnil předpovědi proroků, že jako v Adamovi všichni umírají, tak skrze Krista všichni budou oživeni [viz 1. Korintským 15:22.]… Vstoupil-li hřích do světa přestupkem jednoho člověka, a důsledky tohoto přestupku padly na všechny lidi bez jakéhokoli jejich přičinění, není spravedlivé, není logické, že lidstvo bude uvolněno z těchto následků skutkem jednoho člověka? Toto je plán, který byl založen na počátku, a není v něm nic než spravedlnost. Ježíš nabídl svůj život za oběť, aby toto naplnil. Byl vydán na smrt zlovolnými lidmi, kteří Ho nespravedlivě obvinili a kteří zavřeli oči a uzavřeli srdce před pravdivými zásadami, jimž učil.

V písmech čteme, že poté, co byl pohřben, přišla v první den týdne Maria Magdaléna k hrobu; ale vizte, kámen byl odvalen a On byl pryč. Podívala se do hrobu a uzřela dva anděly v bílém, „jednoho u hlavy, a druhého u noh“, [Jan 20:12] a ti jí řekli:

„Ženo, co pláčeš? I dí jim: Vzali Pána mého, a nevím, kde ho položili.

To když řekla, obrátila se zpátkem, a uzřela Ježíše, an stojí, ale nevěděla, by Ježíš byl.

Dí jí Ježíš: Ženo, co pláčeš? Koho hledáš? Ona domnívajici se, že by zahradník byl, řekla jemu: Pane vzal-lis ty jej, pověz mi, kdes ho položil, ať já jej vezmu.

Řekl jí Ježíš: Maria. Obrátivši se ona, řekla jemu: Rabbóni, což se vykládá: Mistře.

Dí jí Ježíš: Nedotýkejž se mne; nebo jsem ještě nevstoupil k Otci svému. Ale jdiž k bratřím mým, a pověz jim: Vstupuji k Otci svému, a k Otci vašemu, k Bohu svému, a k Bohu vašemu.“ [Jan 20:13–17.]

Maria potom odešla a pověděla učedníkům, že viděla Pána, a On se ukázal také jim.

Nyní o tom na okamžik přemýšlejme. Zde se hovoří o historické skutečnosti, že Maria šla do hrobu, uviděla tam dva anděly a potom spatřila samotného vzkříšeného Vykupitele. Měla svědectví nebeských poslů, potvrzené samotným Synem Božím, že Vykupitel byl vzkříšen. Její slova nám jsou předávána ve svědectví. Chcete se s nimi přít? Chcete její svědectví zpochybňovat?… Později potkal dva učedníky, kteří putovali do Emaus, a šel s nimi, ale „oči jejich držány byly, aby ho nepoznali“ [Lukáš 24:16]. Ježíš se jich zeptal, proč jsou tak smutní, a oni odpověděli: „Ty sám jsi z příchozích do Jeruzaléma, ještos nezvěděl, co se stalo v něm těchto dnů.“ [Lukáš 24:18.] Postupně jim byly oči otevřeny a oni Ho poznali.

Poté se ukázal svým učedníkům. Jeden z učedníků slyšel, že Ježíš byl vzkříšen, ale řekl, že neuvěří, ledaže Ho osobně spatří a bude moci vložit svou ruku do Jeho boku a svůj prst do ran od hřebů na Jeho rukou. Jak velmi se Tomáš podobal dnešnímu lidstvu! Pán se učedníkům ukázal znovu, a Tomáš byl s nimi.

„Potom řekl Tomášovi: Vložiž prst svůj sem, a viz ruce mé, a vztáhni ruku svou, a vpusť v bok můj, a nebudiž nevěřící, ale věrný.

I odpověděl Tomáš a řekl jemu: Pán můj a Bůh můj!

Dí jemu Ježíš: Žes mne viděl, Tomáši, uvěřil jsi. Blahoslavení, kteříž neviděli, a uvěřili.“ [Jan 20:27–29.]

Mocí Ducha Svatého můžeme poznat, že náš Vykupitel žije.

Ježíš po svém vzkříšení sloužil svým apoštolům a utvrzoval je v pochopení skutečnosti, že nebyli oklamáni, ale že je skutečně Synem Božím, který je nyní vzkříšený z mrtvých k nesmrtelnosti a věčnému životu. Nehleděli přirozenýma očima. Svým přirozeným zrakem můžeme vidět velké množství věcí, ale může být oklamán. Svýma ušima můžeme slyšet, ale mohou být oklamány. Naše přirozené smysly jsou náchylné k oklamání… Dovolte mi ale, abych vám řekl, že když se Všemohoucí zjevuje člověku, činí to mocí Ducha Svatého, a ne skrze přirozené oko či přirozené ucho. Hovoří k člověku, jako kdyby k němu hovořil nezávisle na jeho těle, hovoří k duchu. Proto, hovoří-li k vám Bůh Všemohoucí a vydává-li svědectví o své pravdě mocí Ducha Svatého… budete vědět tak, jako ví Bůh. Nebude to něco, čemu pouze věříte, něco, co vám bylo sděleno skrze vaše přirozené smysly, v čem se můžete mýlit nebo být oklamáni, ale bude to to, co Bůh promluvil k srdci, k živé duši, k věčné bytosti člověka, který, podobně jako Bůh, je nezničitelný a věčný.

Právě tímto způsobem Ježíš po svém vzkříšení otevřel duchovní oči a porozumění svých učedníků, takže věděli, že je Pán a Kristus. Věděli, že byl vzkříšen z mrtvých. Věděli, že byl Synem živého Boha, protože Bůh jim to zjevil. Mohli proto říci spolu s básníkem:

„Ó, ta sladká radost, kterou dává tato věta:

Vím, že můj Vykupitel žije.“ [„I Know That My Redeemer Lives,“ Hymns, no. 136.]

Kdo může vypovědět radost a uspokojení, které přicházejí k duši člověka, jenž obdržel toto svědectví od Všemohoucího Boha? Žádný člověk to nemůže vyjádřit. Ani já vám to nemohu popsat. Neexistují lidská slova, která to mohou říci. Lze to pouze pocítit. Lze tomu porozumět pouze skrze nesmrtelnou část člověka. Radost, kterou pociťuje člověk, jenž obdržel toto svědectví od Ducha Svatého, je nevyslovitelná…

Svatý Duch Boží ke mně promluvil – ne skrze ucho, ne skrze oko, ale k mému duchu, k mé živé a věčné části – a zjevil mi, že Ježíš je Kristus, Syn živého Boha. Svědčím vám, že vím, že můj Vykupitel žije. Kromě toho vím, že Ho uvidím na této zemi, a že Ho uvidím takového, jaký je… Neboť On přijde, aby znovu navštívil zemi, ne tak, jak přišel dříve, ale v moci a velké slávě, přinášeje pomstu na zlovolné a bezbožné, kteří nechtějí naslouchat hlasu Ducha, ale kteří zatvrzují srdce své před pravdou a chápání své uzavírají před svědectvím služebníků Božích. Ti budou souzeni; ne skrze slyšení ucha nebo skrze vidění oka, budou souzeni se spravedlivostí, a budou odsouzeni, protože světlo přišlo na svět, a oni milovali více tmu než světlo… Toto mi zjevil Pán. Naplnil tímto svědectvím celého mého ducha, takže v něm není místo pro pochybnost…

Máme svědectví Kristových učedníků na asijském kontinentu a svědectví Ježíšových učedníků na tomto kontinentu, která svědčí o stejných pravdách. Potom máme Knihu nauk a smluv, která obsahuje zjevení Boží a svědectví Jeho služebníkům a Svatým ve dni, ve kterém žijeme, třetí svědectví o těchto věcech. Kromě tohoto všeho… máme v srdci svědectví Svatého Ducha, které nelze popřít, neboť ten, kdo toto svědectví přijímá inspirací Ducha Svatého, nemůže být oklamán. Duch Boží nevydává svědectví o tom, co není pravda. Pokud jste tedy přijali ve svém srdci svědectví Svatého Ducha, víte, že váš Vykupitel žije…

Vydávám vám své svědectví, že Vykupitel žije. Kéž toto svědectví najde místo ve vašem srdci… Budeme-li se vzájemně milovat a vzájemně si činit dobro, budeme tak naplňovat předpisy evangelia Syna Božího, nauku Kristovu, jejímž záměrem je vykoupit a povýšit svět a přivést lidstvo zpět do přítomnosti Boha, a já se modlím, abychom všichni měli výsadu toho dosáhnout a radovat se z toho.

Doporučení ke studiu

Jaké události nebo učení ze života Spasitele vám pomohly získat svědectví, že je Syn Boží?
Jak Ježíš Kristus při svém pronásledování oplácel zlo dobrem? Jaká požehnání plynou z následování Jeho učení oplácet zlo dobrem? Jak se můžeme úspěšněji řídit touto naukou? (Viz také Matouš 5:38–47.)
Jak můžeme vztáhnout radu „abyste vštípili slovo do srdcí svých, abyste cenu jeho vyzkoušeti mohli“ (Alma 34:4) k pasážím z Kázání na hoře, o kterých se zmiňoval president Smith? (Viz Matouš 5:3–6.)
Jak může být mírnost naší silou? Proč je pro mnoho lidí ve světě tak obtížné vypěstovat si tuto mírnost?
Jak Spasitelova závěrečná slova, která řekl, když visel na kříži, odrážejí „lásku, milosrdenství, pravou lásku a odpuštění“? Jak se můžeme řídit Jeho příkladem, když prožíváme vlastní období utrpení a zkoušek?
Jak je vaše svědectví posíleno svědectvím Marie Magdalény o vzkříšeném Vykupiteli? (Viz Jan 20:11–18.)
Jak se Tomáš „velmi podobal dnešnímu lidstvu“? Jaká požehnání obdržíme, pokud jsme „neviděli, a uvěřili“? (Jan 20:29.)
Co jste se od presidenta Smitha naučili o vydávání svědectví o Spasiteli?
Jaké pocity ve vás vyvolává svědectví presidenta Smitha? Jak vám jeho svědectví může pomoci posílit vaše vlastní svědectví o Ježíši Kristu, Synu Božím?

Jesus Christ — Pán Ježíš Kristus. Z obrazu *Kristus a bohatý mladý kníže,* Heinrich Hofmann.