Pokračující zjevení pro dobro Církve

Máme být sjednoceni v životě podle pokračujícího zjevení, které přichází od Boha k Jeho Církvi skrze cesty, jež určil.

Ze života Josepha F. Smitha

Stejně jako pět presidentů před ním, obdržel i Joseph F. Smith mnoho božských vedení pro řízení Církve a jejích členů. Avšak během posledních šesti měsíců jeho života se závoj oddělující ho od Boha ztenčil více než kdy předtím. Většinu této doby strávil v tiché modlitbě a meditaci. 4. října 1918, jen pár týdnů před svou smrtí, řekl na generální konferenci: „Nepokusím se, neodvažuji se, hovořit o mnoha věcech, které mám dnes ráno na mysli, a odložím to až na nějakou pozdější dobu, kdy si bude Pán přát, abych se vám pokusil říci něco z toho, co je v mé mysli a co přebývá v mém srdci. Těchto pět měsíců jsem nežil sám. Přebýval jsem v duchu modlitby, pokorné prosby, víry a odhodlání; a byl jsem v neustálém společenství s Duchem Páně.“¹ Právě během této doby obdržel vidění o vykoupení mrtvých, které se stalo 138. oddílem Knihy nauk a smluv.

President Smith pokorně uznával dobrotu Boží, která mu zjevovala to, co potřeboval vědět při řízení Církve: „Vroucně věřím, že Bůh mi v mých současných schopnostech projevil mnoho slavných věcí, mnoho zásad, a častokrát větší moudrost, než v sobě mám; a já věřím, že v tom bude i nadále pokračovat, pokud budu vnímavý, pokud budu mít takový postoj, že uslyším, když bude hovořit, že budu naslouchat, když bude volat, a přijímat, když mi bude dávat to, co si přeje.“²

Učení Josepha F. Smitha

Věříme v přímé zjevení od Boha člověku.

Věříme… v zásadu přímého zjevení od Boha člověku.

Toto je součást evangelia, ale není to vlastní pouze této dispensaci. Je to běžné za všech věků a dispensací evangelia. Bez toho nemůže být spravováno evangelium, ani nemůže nadále existovat Církev Boží. Kristus je hlavou své Církve, a nikoli člověk, a toto spojení lze udržet pouze na zásadě přímého a pokračujícího zjevení. Není to dědičná zásada, nemůže být předávána z otce na syna, ani z pokolení na pokolení, ale je to živoucí, nezbytně důležitá zásada, které se lze těšit pouze za určitých podmínek, totiž – skrze absolutní víru v Boha a poslušnost jeho zákonů a přikázání. V okamžiku, kdy je tato zásada odstraněna, v tom okamžiku je Církev vydána na pospas osudu a je oddělena od své neustále žijící hlavy. V tomto stavu nemůže pokračovat, ale musí přestat být Církví Boží a jako loď na moři, která nemá kapitána, kompas nebo kormidlo, je vydána na milost bouřím a vlnám neustále se svářících lidských vášní a světských zájmů, pýchy a pošetilosti, aby nakonec ztroskotala na mělčině kněžského mámení a pověrčivosti.³

Je třeba pochopit, že Boží služebníci mají v oblastech své působnosti právo získat bezprostřední božské vedení a tak, ve své víře, zapojují božskou moudrost jako řídící sílu do své práce, a když se tak děje, musí to učinit lid neporazitelným v aktivitách, které vykonává ve službě Boží.⁴

Vím, že každá zásada evangelia Ježíše Krista, která byla zjevena skrze Josepha Smitha, proroka, v těchto posledních dnech je od Boha a je pravdivá a bude trvat navždy – to jest jako taková, co se týká své pravdivosti; nemůže být nikdy vyvrácena. Toto vím celou svou bytostí. Bůh mě dvojnásobně ujistil přítomností a vlivem svého Ducha a skrze inspiraci probuzenou v mé duši, abych miloval to, co je dobré, a toužil zanechat toho, co je zlé.⁵

Bůh zjevuje svou vůli člověku v dnešní době, stejně jako kdykoli jindy v historii.

Svatí posledních dnů… vydávají celému světu svědectví, že Bůh žije a že zjevuje svou vůli lidem, kteří v něho věří a kteří jsou poslušni jeho přikázání, v dnešní době, stejně jako kdykoli jindy v historii národů. Kánon písem není naplněn. Bůh nikdy nezjevil, že přestane navěky promlouvat k lidem. Je-li nám dovoleno věřit, že promluvil, musíme věřit, a věříme, že promlouvá i nadále, protože je neměnný…

Co jiného je zjevení než odhalení nových pravd tím, kdo je pramenem veškeré pravdy? Říci, že není zapotřebí nového zjevení, se rovná říci, že nepotřebujeme nové pravdy – což je směšné tvrzení. Stejně tak bychom mohli říci, že zjevení, která obdržel Abraham, prorokům stačila; že zjevení daná Enochovi stačila Noémovi, jehož posláním bylo postavit koráb a kázat pokání; nebo že slova promluvená k Mojžíšovi stačí pro všechny doby; nebo že to, co obdržel Abraham, postačuje pro jeho děti za všech dob. Tak tomu ale není. Nehledě na to, že byl Abraham požehnán velikými sliby, slovo Boží nebylo odepřeno jeho synu Izákovi, ani jeho vnuku Jákobovi. Proč? Protože oni by nemohli vykonat své poslání pouze na základě slova Páně k jejich otci a k druhým. A jak by mohl Otec věrných uskutečnit své dílo na základě pokynů, které obdržel Noé? K jakému osobnímu užitku byla zjevení dřívějším patriarchům a prorokům Balámovi nebo Pavlovi? Je pravda, že se dala použít jako historické pravdy nebo ponaučení, ale jim osobně nepostačovala.

A tak my, novodobí lidé, potřebujeme, tak velice potřebujeme, neustálé zjevení, abychom mohli individuálně naplnit své poslání, aby bylo přijatelné pro našeho Otce, a abychom mohli lépe vypracovat vlastní spasení; a také abychom mohli znát vůli Boží ohledně jeho Církve, jeho lidu a jeho záměrů týkajících se národů. Toto je jenom několik z tisíce důvodů, proč je potřeba zjevení.⁶

Bůh se zjevuje světu skrze právoplatně určené cesty kněžství.

Skrze Josepha [Smitha]… se Pán zjevil světu a skrze něho vyvolil první starší Církve – muže, kteří byli čestní v srdci; muže, o nichž věděl, že přijmou slovo a práci ve spojení s Josephem v tomto velikém a důležitém podniku; a všichni, kteří byli vysvěceni ke kněžství, a všichni, kteří byli určeni k jakémukoli postavení v této Církvi, obdrželi svou pravomoc a pověření skrze tuto cestu, určenou Bohem, s Josephem v čele. Toto je řád, a nemohlo tomu být jinak. Bůh nevzbudí dalšího proroka a další lid, aby konali dílo, k němuž jsme byli určeni my. Nikdy nebude ignorovat ty, kteří stáli pevně a věrně od, tak říkajíc, počátku tohoto díla a kteří jsou stále pevní a věrní, pokud zůstanou i nadále věrni důvěře v ně vložené. V mé mysli není pochyb o tom, že by se kdy prokázali nevěrnými, jako skupina, neboť kdyby se někteří z nich stali v jeho očích nehodným, odstranil by je z jejich místa a ze členů Církve by povolal jiné, aby zaujali jejich místo.⁷

V okamžiku, kdy člověk říká, že se nepodrobí právoplatně ustanovené autoritě Církve, ať již jde o učitele, biskupstvo, vysokou radu, jeho kvorum nebo První předsednictvo, a ve svém srdci to potvrzuje a vynáší to ven, v tom okamžiku se odřezává od výsad a požehnání kněžství a Církve a sám se odtíná od lidu Božího, protože ignoruje pravomoc, kterou Pán ve své Církvi ustanovil. Jsou to právě tito muži, které obvykle napadají vrtošivé myšlenky [výstřední názory], kteří získávají inspiraci (zdola) a kteří tak často touží vést Církev a zasedat u soudu s kněžstvím. Jedinou bezpečnou cestou pro nás, jako jednotlivce, je žít tak pokorně, tak spravedlivě a tak věrně před Bohem, abychom mohli mít jeho Ducha do té míry, že budeme schopni soudit spravedlivě a rozlišovat mezi pravdou a omylem, mezi tím, co je správné, a tím, co je špatné.⁸

Občas je bolestné vidět vážené členy Církve, muže, již by to měli vědět nejlépe, jak dovolují, aby se stali nástroji svůdných duchů… Zdá se, že je pro lidi obtížné pochopit působení kněžství, jeho právoplatnou pravomoc, jeho rozsah a moc; a přesto to lze skrze světlo Ducha pochopit snadno, když tomu ale lidé nerozumějí, jsou snadno oklamáni svůdnými duchy, kteří jsou všude ve světě. Jsou vedeni k tomu, aby věřili, že je něco špatně, a pak dojde k tomu, že uvěří, že jsou zvlášť vyvoleni, aby dali věci do pořádku. Pro člověka je velmi nešťastné, když se lapí do této pasti; neboť Svatí posledních dnů mají rozumět tomu, že dokud služebníci Boží žijí čistým životem, ctí kněžství, které je na ně přeneseno, a podle svého nejlepšího poznání se snaží zvelebovat své úřady a povolání, k nimž byli řádně vyvoleni hlasem lidu a kněžství a schváleni souhlasem Božím, dokud má Pán dětem lidským co zjevit nebo pokud má své Církvi udělit nějaké pokyny, učiní toto sdělení prostřednictvím právoplatně určené cesty kněžství; nikdy tuto cestu neobejde, přinejmenším do té doby, dokud bude na zemi existovat Církev Ježíše Krista Svatých posledních dnů ve své současné podobě.

Není věcí žádného jedince povstat jako zjevovatel, jako prorok, jako vidoucí, jako nějaký inspirovaný člověk, aby uděloval zjevení pro vedení Církve nebo si osvojoval právo diktovat předsedajícím autoritám Církve v kterékoli části světa, tím méně uprostřed Sionu, kde jsou organizace kněžství téměř dokonalé, kde vše je úplné, dokonce i organizace odbočky.⁹

Svatí mohou ve světských, stejně jako v duchovních, záležitostech obdržet božské vedení a zjevení, které se týká jich samotných, ale to jim nedává pravomoc řídit druhé, a nemá to být přijímáno, když je to v rozporu s církevními smlouvami, naukou nebo kázní nebo známými skutečnostmi, prokázanými pravdami nebo zdravým rozumem. Žádná osoba nemá právo ovlivňovat své spolučleny Církve, aby se účastnili spekulací nebo aby se podíleli na jakýchkoli riskantních podnicích na základě mámivých [klamných] tvrzení o božském zjevení, vidění nebo snu, zejména když je to v protikladu k hlasu uznané autority, ať místní nebo generální. Pánova Církev je „domem pořádku“ [NaS 132:8]. Není spravována individuálními dary nebo projevy, ale skrze řád a moc Svatého kněžství, kterému byla vyjádřena podpora hlasem a hlasováním Církve při jejích určených konferencích. ¹⁰

Duch zjevení může sjednotit celou lidskou rodinu v království Božím.

Pán nám ve zjevení skrze proroka Josepha Smitha řekl, že pokud nejsme jednotni, nejsme Jeho [viz NaS 38:27]. Řekl, že musíme být sjednoceni. Musíme být jednotni.¹¹

Budeme-li jednat pod vlivem [Ducha] a neustále se řídit jeho vedením, budeme jednotni a hašteření, sváry a sobectví budou odloženy a my budeme vyhledávat dobro svého bližního tak horlivě, jako své vlastní. Neustále však vidíme ve svém středu spory, rozdíly v myšlenkách a názorech, jeden hot a druhý čehý, různé osoby nahlížejí na stejnou věc v různém světle, atd. Proč je tomu tak? Protože se do sítě evangelia chytily ryby všeho druhu a protože jsme pouze dětmi ve škole; protože jsme se tak říkajíc naučili pouze první písmenka velkého plánu evangelia, a to ještě nedokonale. A jeden z důvodů různosti našich myšlenek a úvah je ten, že někteří mají více zkušeností a rozumějí pravdě dokonaleji než druzí. Dokazuje to ale, že evangelium, které jsme přijali, neobsahuje ony zásady nezbytné ke sjednocení celého lidstva v pravdě? Ne, nikoli. Jaké jsou tyto velké zásady, jejichž záměrem je sjednotit celou lidskou rodinu a způsobit, aby uctívala téhož Boha, lnula k téže radě a byla spravována týmž hlasem? Jsou to zásada zjevení, Boží moc zjevená Jeho lidu, víra v srdci lidí, že Bůh má právo vládnout a nařizovat, a že žádný člověk nemá právo říkat, že to má být tak a tak; ani se od lidí nepožaduje, aby tyto zásady poslouchali slepě – bez znalosti.¹²

Nechť jsou Svatí jednotni; nechť naslouchají hlasu služebníků Božích, který jim zní do uší; nechť naslouchají jejich radám a následují pravdu.¹³

Usilujte o společenství a jednotu s Duchem Svatým. Nechť je tento duch pilně vyhledáván a opatrován v nejmenším a nejprostším rodinném kruhu, stejně jako mezi členy nejvyšších organizací a kvor. Nechť proniká srdcem bratrů a sester, rodičů a dětí v domově, stejně jako srdcem Prvního předsednictva a Dvanácti. Nechť zjemňuje a změkčuje všechny rozdíly mezi členy předsednictev kůlů a vysokých rad, stejně jako mezi sousedy žijícími ve stejném sboru. Nechť sjednocuje mladé i staré, muže i ženy, stádo i pastýře, lid i Kněžství pouty vděčnosti, odpuštění a lásky tak, aby Izrael mohl pociťovat, že ho Pán schvaluje a že před Něho můžeme všichni předstoupit se svědomím prostým jakékoli křivdy před všemi lidmi. Potom nedojde k žádnému zklamání, pokud se týče požehnání zaslíbených těm, již Ho upřímně uctívají. Bude jim dáno sladké našeptávání Svatého Ducha a čas od času budou přidány poklady nebes a společenství andělů, neboť Jeho slib se uskuteční, a nemůže selhat!¹⁴

Doporučení ke studiu

Co je to zjevení? Co to znamená říci, že zjevení je „živoucí, nezbytně důležitá zásada“?
Co by se stalo Církvi bez přímého a pokračujícího zjevení?
Jaký má pro nás význam to, že kánon písem není ještě naplněn? Jak můžeme připravit své srdce na přijetí dalších zjevení skrze určené cesty kněžství?
Proč bylo pokračující zjevení důležité za dnů takových proroků, jako byli Noé a Mojžíš? Jaká požehnání plynou z toho, že máme dnes žijícího proroka? Jak nám žijící prorok pomáhá vyrovnávat se s problémy naší doby?
Proč musí zjevení pro Církev přicházet pouze prostřednictvím určených cest kněžství? I když jedinci „mohou… obdržet božské vedení a zjevení, které se týká jich samotných“, proč jim to nedává pravomoc řídit druhé? (Viz také NaS 42:11.)
Jakými způsoby jsou členové Církve někdy oklamáni ve svém porozumění kněžské pravomoci? Jak se mohou členové vyvarovat toho, aby byli takto oklamáni?
Jak mohou být členové Církve na celém světě sjednoceni jako jeden v záměru a pravdě? Jak nám vliv Ducha Svatého umožňuje, abychom byli jednotnější? Proč je tak důležité, abychom byli jednotni? (Viz také NaS 38:27.)

Swiss German Mission — President Joseph F. Smith s misionáři a členy Švýcarskoněmecké misie, srpen 1910. President Smith Svatým radil, aby se sjednotili a „naslouchali hlasu služebníků Božích, který jim zní do uší“ (*Gospel Doctrine,* 261).