Kapitola 11

Opravdová velikost

„Důsledné úsilí v maličkostech v každodenním životě vede k opravdové velikosti.“

Ze života Howarda W. Huntera

President Howard W. Hunter učil, že opravdová velikost nespočívá ve světském úspěchu, ale v „tisících drobných skutcích … služby a oběti, které jsou podstatou dávání neboli ztrácení vlastního života pro druhé a pro Pána“.¹ A president Hunter podle těchto slov žil. Nesnažil se stát v záři reflektorů nebo získat uznání druhých, ale místo toho vykonával každodenní skutky služby a oběti, které často probíhaly bez povšimnutí.

Jedním z příkladů služby presidenta Huntera, která probíhala relativně bez povšimnutí, byla péče o jeho manželku, kterou více než deset let trápil zhoršující se zdravotní stav. Na začátku 70. let 20. století začala Claire Hunterová trpět bolestmi hlavy a výpadky paměti. Později měla několikrát lehkou mrtvici, v důsledku čehož bylo pro ni obtížné mluvit nebo hýbat rukama. Když již potřebovala trvalou péči, president Hunter se o ni staral do té míry, do jaké jen mohl, zatímco zároveň plnil své apoštolské zodpovědnosti. Zařídil, aby někdo zůstával s Claire během dne, ale v noci o ni pečoval sám.

V roce 1981 Claire prodělala krvácení do mozku, následkem čehož nebyla schopná chodit ani mluvit. President Hunter ji ale občas bral z invalidního vozíku a držel ji pevně u sebe, aby si zatancovali, jako to dělali před lety.

Poté, co Claire prodělala druhé krvácení do mozku, lékaři trvali na tom, aby byla umístěna do pečovatelského střediska, kde zůstala posledních 18 měsíců svého života. Během té doby ji president Hunter chodil navštěvovat každý den vyjma případů, kdy musel někam odcestovat kvůli církevním povinnostem. Jakmile se vrátil domů, vydal se z letiště hned za ní. Většinou byla buď v hlubokém spánku, nebo ho nepoznávala, ale on jí dál říkal, jak ji miluje, a dbal na to, aby jí nic nescházelo.

Starší James E. Faust z Kvora Dvanácti později řekl, že „něžná a láskyplná péče, kterou [president Hunter] věnoval své manželce Claire více než deset let, zatímco byla nemocná, byla projevem té nejušlechtilejší oddanosti muže k ženě, které kdy mnozí z nás byli v životě svědky“.²

Poté, co president Hunter zemřel, byla v jeho životopise v časopise Ensign citována jeho slova o opravdové velikosti a bylo zde uvedeno shrnutí toho, jak se podle těchto slov v životě řídil:

„Ačkoli by presidentu Hunterovi jeho hluboce zakořeněná skromnost bránila v tom, aby kdy takové srovnání použil, on sám svou vlastní definici velikosti splňoval. Jeho velikost se projevovala v různých obdobích jeho života, daleko od záře reflektorů, když činil zásadní rozhodnutí pilně pracovat, znovu se po neúspěchu postavit na nohy a pomáhat svým bližním. Tyto vlastnosti se odrážely v jeho pozoruhodné schopnosti dosáhnout úspěchu v tak rozmanitých oblastech, jako je hudba, právní praxe, podnikání, mezinárodní vztahy, tesařství, a především ve schopnosti být dobrým a věrným služebníkem Pána. [Viz Matouš 25:21.] …

Pro čtrnáctého presidenta Církve bylo naplňování Pánových záměrů tak nesobeckou a přirozenou činností jako práce, kterou vykonával jako školou povinný chlapec, mladý otec, oddaný biskup nebo neúnavný apoštol. Z pohledu Howarda W. Huntera vyžaduje Pánova vinice neustálou péči, a to jediné, co od něho jeho Mistr vyžadoval, bylo to, aby byl dobrým a věrným služebníkem. Toto president Hunter naplňoval s opravdovou velikostí, přičemž neustále věnoval pozornost příkladu Spasitele, kterému sloužil až do konce.“³

Učení Howarda W. Huntera

Světská definice velikosti je často zavádějící a může vyvolávat škodlivé porovnávání.

Mnozí Svatí posledních dnů jsou šťastní a s radostí využívají příležitosti, které jim život nabízí. Přesto mě znepokojuje, že někteří mezi námi šťastní nejsou. Někteří z nás mají pocit, že nedosahují očekávaného ideálu. Zvláště mi dělají starosti ti, kteří, ač žijí spravedlivě, se domnívají, že selhali, protože ve světě nebo v Církvi nedosáhli toho, čeho dosáhli ostatní. Každý z nás si přeje dosáhnout v tomto životě určité míry velikosti. A proč ne? Jak kdosi kdysi poznamenal, v každém z nás se skrývá velikán, který pociťuje stesk po celestiálním domově. (Viz Židům 11:13–16; NaS 45:11–14.)

Poznání toho, kdo jsme a kým se můžeme stát, nám dodává ujištění, že s Bohem není ve skutečnosti nic nemožné. Od chvíle, kdy se [v Primárkách] učíme, že Ježíš chce, abychom byli slunečním paprskem, až po dobu, kdy do větší hloubky poznáváme základní zásady evangelia, se učíme usilovat o dokonalost. Není pro nás tudíž nic nového mluvit o tom, jak důležité je něčeho dosáhnout. Problém nastává, když definici velikosti pozměňují domýšlivá světská očekávání.

Co je opravdovou velikostí? Co činí člověka velikým?

Žijeme ve světě, který, jak se zdá, uctívá vlastní druh velikosti a vytváří vlastní hrdiny. Nedávný průzkum mezi mladými lidmi ve věku osmnáct až dvacet čtyři let odhalil, že dnešní mládež dává přednost „silným, nezávislým osobnostem, které vše zvládají“ a že se nepochybně snaží vést svůj život podle vzoru těch, kteří jsou okouzlující a „bezmezně bohatí“. V 50. letech 20. století patřili mezi hrdiny Winston Churchill, Albert Schweitzer, president Harry Truman, královna Alžběta a Helen Kellerová – slepá a hluchá spisovatelka a lektorka. Toto byli lidé, kteří buď pomáhali psát historii, nebo byli známí svým inspirujícím životem. V dnešní době patří mezi prvních deset nejoblíbenějších hrdinů filmové hvězdy nebo jiní lidé ze zábavního průmyslu, což naznačuje určitý posun v našem postoji. (Viz U.S. News & World Report, 22 Apr. 1985, str. 44–48.)

Je pravdou, že světští hrdinové nezůstávají dlouho v paměti veřejnosti; nicméně nikdy není nedostatek šampiónů a těch, kteří dosáhli něčeho významného. Téměř denně slýcháme o sportovcích, kteří překonali nějaký rekord; o vědcích, kteří vynalezli úžasné nové zařízení, stroj nebo postupy; a o lékařích, kteří novým způsobem zachránili něčí život. Jsou nám neustále předkládáni výjimečně nadaní hudebníci a baviči a mimořádně talentovaní umělci, architekti a stavitelé. Časopisy, billboardy a televizní reklamy nás bombardují obrázky jedinců s dokonalými zuby a bezchybnými rysy, kteří na sobě mají elegantní oblečení a dělají všechno to, co „úspěšní lidé“ dělají.

Vzhledem k tomu, že jsme neustále vystaveni světské definici velikosti, je pochopitelné, že porovnáváme sebe s tím, jací jsou druzí, nebo jakými se zdají být, a také to, co máme, s tím, co mají druzí. Ačkoli je pravda, že porovnávání může být užitečné a může nás motivovat k tomu, abychom dosáhli mnoho dobrého a abychom se v životě zlepšili, často dopouštíme, aby neobjektivní a nevhodné porovnávání ničilo naše štěstí a způsobovalo, že se kvůli tomu cítíme nenaplnění, neschopní či neúspěšní. Někdy jsme kvůli těmto pocitům sváděni k omylu a lpíme na svých neúspěších, zatímco ignorujeme jiné stránky našeho života, které možná obsahují prvky opravdové velikosti.⁴

muž pomáhající starší ženě — „[Opravdová velikost] spočívá v tisících drobných skutcích a projevech služby a oběti, které jsou podstatou dávání neboli ztrácení vlastního života pro druhé a pro Pána.“

Důsledné úsilí v maličkostech každodenního života vede k opravdové velikosti.

V roce 1905 president Joseph F. Smith pronesl tato nesmírně hlubokomyslná slova ohledně opravdové velikosti:

„To, co nazýváme neobyčejným, pozoruhodným nebo neobvyklým, možná vytváří historii, ale nevytváří opravdový život.

Koneckonců v tom, abychom dobře vykonávali záležitosti, které Bůh stanovil jako společný úděl celého lidstva, spočívá opravdová velikost. Být úspěšným otcem nebo úspěšnou matkou je důležitější než být úspěšným generálem nebo úspěšným státníkem.“ (Juvenile Instructor, 15 Dec. 1905, str. 752.)

Tato slova vyvolávají otázku: Co jsou ony záležitosti, které Bůh stanovil jako „společný úděl celého lidstva“? Dozajista mezi ně patří to, co musíme dělat, abychom byli dobrými otci či dobrými matkami, dobrými syny či dobrými dcerami, dobrými studenty či dobrými spolubydlícími nebo dobrými sousedy.

… Důsledné úsilí v maličkostech každodenního života vede k opravdové velikosti. Konkrétně spočívá v tisících drobných skutcích a projevech služby a oběti, které jsou podstatou dávání neboli ztrácení vlastního života pro druhé a pro Pána. Patří mezi ně získávání poznání o našem Otci v nebi a o evangeliu. Také mezi ně patří přivádění druhých k víře a ke společenství v Jeho království. Toto obvykle nepřitahuje pozornost či obdiv světa.⁵

Prorok Joseph byl zaměstnán každodenními skutky služby a péčí o druhé.

Na Josepha Smitha se všeobecně nevzpomíná jako na generála, starostu, architekta, redaktora či presidentského kandidáta. Pamatujeme na něj jako na proroka Znovuzřízení, na muže oddaného lásce k Bohu a uskutečňování Jeho díla. Prorok Joseph byl každý den křesťanem. Byl zaměstnán maličkostmi, každodenními skutky služby a péčí o druhé. Lyman O. Littlefield se jako třináctiletý chlapec přidal k Sionské výpravě, která byla na cestě do státu Missouri. Později vyprávěl o tomto sice malém, ale pro něj osobně významném skutku služby z Prorokova života:

„Cesta byla pro všechny nesmírně úmorná, a v důsledku fyzického utrpení i vědomosti o pronásledování, které snášeli naši bratří, kterým jsme šli na pomoc, jsem jednoho dne propadl melancholii. Když se výprava chystala vyrazit, seděl jsem unavený a zamyšlený na okraji cesty. Prorok byl tím nejzaměstnanějším člověkem ve výpravě, a přesto, když mě uviděl, opustil ostatní důležité povinnosti, aby slovem utěšil jedno dítě. Položil mi ruku na hlavu a řekl: ‚Chlapče, máš dojem, že zde nemáš své místo? Pokud si to myslíš, tak s tím musíme něco udělat.‘ Tato příhoda na mě udělala tak veliký dojem, že ji nesmazalo ani uplynutí dlouhé doby, ani starosti pozdějších let.“ (George Q. Cannon, Life of Joseph Smith the Prophet, Salt Lake City: Deseret Book Co., 1986, str. 344.)

Při jiné příležitosti, když guvernér Carlin ze státu Illinois vyslal šerifa Thomase Kinga z kraje Adams a několik dalších jako ozbrojenou četu, aby zatkli Proroka a vydali ho agentům guvernéra Boggse ze státu Missouri, šerif King smrtelně onemocněl. V Nauvoo vzal Prorok šerifa k sobě domů a staral se o něj čtyři dny jako o svého bratra. (Tamtéž, str. 372.) Malé, laskavé, a přesto významné skutky služby nebyly pro Proroka nijak výjimečné.

Když starší George Q. Cannon popisoval otevření obchodu [Proroka Josepha Smitha] v Nauvoo, napsal:

„Sám Prorok neváhal zapojit se do obchodnické a ruční práce; evangelium, které kázal, bylo evangeliem časného spasení i duchovního oslavení, a on byl ochoten vykonávat svůj díl práce v praxi. Toto činil bez myšlenky na osobní zisk.“ (Tamtéž, str. 385.)

A v jednom dopise Prorok napsal:

„[Červený cihlový obchod v Nauvoo] je až přeplněný, a já jsem stál celý den za pultem a vydával jsem zboží tak nepřetržitě, jako žádný jiný prodavač, kterého jsi kdy viděl, abych vyhověl těm, kteří se museli obejít bez obvyklého vánočního a novoročního oběda kvůli nedostatku cukru, sirupu, rozinek atd.; a abych také potěšil sám sebe, neboť velmi rád o Svaté pečuji, a jsem pro všechny služebníkem doufaje, že budu moci být v příhodný čas Páně oslaven.“ (Tamtéž, str. 386.)

K této události George Q. Cannon poznamenal:

„Jaký to pohled se zde naskýtá! Muž vyvolený Pánem, aby položil základy Jeho Církve a stal se jejím prorokem a presidentem, nachází radost a hrdost v tom, že může obsluhovat své bratry a sestry jako služebník. … Joseph neprožil jediný den, kdy by neměl pocit, že slouží Bohu a získává si přízeň v očích Ježíše Krista tím, že je laskavý a pozorný dokonce ‚i k těm nejmenším‘.“ (Tamtéž, str. 386.)⁶

Joseph Smith pomáhá staršímu muži — „Prorok Joseph byl každý den křesťanem. Byl zaměstnán maličkostmi, každodenními skutky služby a péčí o druhé.“

Opravdová velikost spočívá v tom, že vytrváme v životních obtížích a sloužíme takovým způsobem, který zůstává často bez povšimnutí.

Opravdová velikost do značné míry spočívá v tom, že jsme úspěšným tajemníkem kvora starších, učitelkou Pomocného sdružení, láskyplným sousedem či naslouchajícím přítelem. Když člověk dělá to nejlepší, co je v jeho silách, tváří v tvář běžnému životnímu úsilí – a možná tváří v tvář nezdaru – a nepřestává snášet neustávající životní těžkosti a vytrvává v nich, když tyto těžkosti a úkoly pomáhají druhým v rozvoji a v prožívání štěstí a přispívají k věčnému spasení daného člověka – právě toto je opravdová velikost.

My všichni chceme dosáhnout v tomto životě určité míry velikosti. Mnozí již velkých věcí dosáhli; jiní o velikost usilují. Dovolte mi vás povzbudit, abyste jí dosáhli a abyste zároveň pamatovali na to, kým jste. Nedopusťte, aby vás přemohla iluze pomíjivé světské velikosti. Mnoho lidí kvůli takovému pokušení ztrácí svou duši. Vaše dobré jméno není na prodej – za žádnou cenu. Opravdová velikost spočívá v tom, že zůstaneme věrni – „ve víře v to, na čem rodiče lpěli, ve víře v to, pro co mnozí zemřeli“. (Náboženské písně, 2015, č. 160.)

Jsem si jist, že mezi námi je mnoho velkých nepovšimnutých a zapomenutých hrdinů. Mluvím o těch z vás, kteří nenápadně a důsledně děláte to, co máte. Mluvím o těch z vás, kteří jste vždy připravení a vždy ochotní. Mám na mysli neobyčejnou odvahu matek, které zůstávají hodinu za hodinou, ve dne v noci, s nemocným dítětem a pečují o ně, zatímco manžel je v práci nebo ve škole. Počítám mezi ně ty, kteří dobrovolně darují krev nebo kteří pracují se seniory. Myslím tím ty z vás, kteří věrně plníte své kněžské a církevní zodpovědnosti, a vás, studenty, kteří pravidelně píšete domů, abyste poděkovali svým rodičům za jejich lásku a podporu.

Mluvím také o těch, kteří druhým vštěpují víru a touhu žít podle evangelia – o těch, kteří se aktivně snaží pozvedat a formovat život druhých po fyzické, sociální i duchovní stránce. Mám na mysli ty, kteří jsou čestní a laskaví a pracují pilně ve svých každodenních povinnostech a kteří jsou rovněž Mistrovi služebníci a pastýři Jeho oveček.

Nemám v úmyslu podceňovat velké světské úspěchy, které nám poskytují tolik příležitostí a které nám do života přinášejí kulturu, řád a nadšení. Jednoduše navrhuji, abychom se snažili více soustředit na ty záležitosti v životě, které budou mít největší hodnotu. Jistě si vzpomenete na to, že to byl Spasitel, kdo řekl: „Kdo z vás největší jest, buď služebníkem vaším.“ (Mat. 23:11.)⁷

Opravdová velikosti vyžaduje konat důsledné, malé a někdy obyčejné kroky v průběhu dlouhé doby.

Každý z nás viděl jedince, kteří se stali bohatými či úspěšnými téměř v jednom okamžiku – téměř přes noc. Jsem však přesvědčen, že i když se takovýto úspěch může dostavit u některých lidí, aniž by museli vynaložit dlouhodobé úsilí, neexistuje nic takového jako okamžitá velikost. Dosažení opravdové velikosti je dlouhodobý proces. Tento proces může zahrnovat občasné nezdary. Konečný výsledek nemusí být vždy jasně viditelný, ale zdá se, že je vždy zapotřebí pravidelných, důsledných, malých a někdy i obyčejných a světských kroků prováděných v průběhu dlouhé doby. Máme pamatovat na to, že to byl Pán, kdo řekl: „Z malých věcí pochází to, co je veliké.“ (NaS 64:33.)

Opravdová velikost není nikdy důsledkem nějaké náhodné události nebo jednorázového úsilí či úspěchu. Velikost vyžaduje rozvoj charakteru. Vyžaduje řadu správných rozhodnutí v každodenním rozhodování mezi dobrem a zlem, o kterém mluvil starší Boyd K. Packer, když řekl: „V průběhu let se tato malá rozhodnutí sváží k sobě a jasně ukáží, jaká je naše hodnota.“ (Ensign, Nov. 1980, str. 21.) Tato rozhodnutí také jasně ukáží, kým jsme.⁸

Běžně vykonávané povinnosti mají často ten největší pozitivní účinek na druhé.

Při hodnocení vlastního života je důležité pohlížet nejen na to, čeho jsme dosáhli, ale i na to, v jakých podmínkách jsme pracovali. Každý z nás je jiný a jedinečný; každý z nás má v tomto závodě života jinou výchozí pozici; každý z nás má jedinečnou skladbu talentů a schopností; každý z nás má vlastní sadu těžkostí a omezení, s nimiž musí zápolit. To, jak posuzujeme sebe a vlastní dosažené úspěchy, se tudíž nemá omezovat jen na to, jak velké a početné naše úspěchy jsou; mají se také brát v úvahu podmínky, v nichž jsme se nacházeli, a to, jaký vliv mělo naše úsilí na druhé.

A právě tento poslední aspekt našeho sebehodnocení – to, jaký vliv má naše úsilí na život druhých – nám pomůže porozumět tomu, proč některé běžné a obyčejné životní činnosti mají být hodnoceny tak vysoce. Mnohdy jsou to právě tyto běžně vykonávané povinnosti, které mají ten největší pozitivní vliv na život druhých, když tyto povinnosti porovnáváme s tím, co svět tak často považuje za významné.⁹

Konání toho, co Bůh stanovil za důležité, povede k opravdové velikosti.

Připadá mi, že onen druh velikosti, o který náš Otec v nebi chce, abychom usilovali, je na dosah všech těch, kteří se nacházejí v síti evangelia. Máme neomezený počet příležitostí konat ony mnohé prosté a malé věci, díky nimž se nakonec staneme velkými. Pro ty, kteří zasvětili svůj život službě a přinášení obětí rodině, druhým lidem a Pánu, je nejlepší radou zkrátka to, aby dělali dál totéž.

Těm, kteří nesou dílo Páně kupředu mnoha nenápadnými, ale významnými způsoby; těm, kteří jsou solí země a silou světa a páteří každého národa – vám bychom zkrátka rádi vyjádřili náš obdiv. Vytrváte-li do konce a budete-li udatní ve svědectví o Ježíšovi, dosáhnete opravdové velikosti a jednoho dne budete žít v přítomnosti našeho Otce v nebi.

Jak řekl president Joseph F. Smith: „Nesnažme se nahradit opravdový život životem vyumělkovaným.“ (Juvenile Instructor, 15 Dec. 1905, str. 753.) Pamatujme na to, že konání oněch věcí, které Bůh stanovil za důležité, potřebné a nutné, i když na ně svět může pohlížet jako na věci nedůležité a nevýznamné, nakonec povede k opravdové velikosti.

Máme se snažit pamatovat na slova apoštola Pavla – zvláště tehdy, když nejsme se svým životem spokojeni a když máme pocit, že jsme nedosáhli určité formy velikosti. Napsal:

„Nebo toto nynější lehoučké ssoužení naše převelmi veliké věčné slávy břímě nám působí,

Když nepatříme na ty věci, kteréž se vidí, ale na ty, kteréž se nevidí. Nebo ty věci, kteréž se vidí, jsou časné, ale které se nevidí, jsou věčné.“ (2. Kor. 4:17–18.)

Maličkosti mají velký význam. Nevzpomínáme na částku, kterou věnoval farizeus, ale na vdovin šart; ani na moc a sílu vojska Filistinských, ale na odvahu a přesvědčení Davida.

Kéž nás nikdy nic neodrazuje od konání oněch každodenních povinností, které Bůh ustanovil jako společný úděl člověka.¹⁰

Náměty ke studiu a k výuce

Otázky

Proč máme někdy zmatek v tom, v čem spočívá opravdová velikost? (Viz 1. oddíl.) Proč vede světská definice velikosti k tomu, že se někteří lidé cítí nenaplnění a nešťastní?
V čem se to, jak opravdovou velikost definuje president Hunter, liší od definice světské? (Viz 2. oddíl.) Jak vám tato definice opravdové velikosti ve vašem životě pomáhá? Zamyslete se nad konkrétními „maličkostmi“, kterým by bylo vhodné věnovat více času a pozornosti.
Co vás zaujalo na malých skutcích služby Josepha Smitha popsaných ve 3. oddíle? Jaké malé skutky služby požehnaly vám osobně?
Projděte si příklady toho, v čem spočívá opravdová velikost, uvedené ve 4. oddíle. Kdy jste byli svědky toho, jak někteří lidé tímto způsobem projevili opravdovou velikost?
Čemu se ze slov uvedených v 5. oddíle můžeme naučit ohledně dosažení opravdové velikosti?
Jakých příkladů „běžně [vykonávaných povinností], které mají ten největší pozitivní vliv na život druhých“, jste byli ve svém životě svědky? (Viz 6. oddíl.)
Přemítejte o učení presidenta Huntera v 7. oddíle. Jak vede služba a přinášení obětí k opravdové velikosti? Jak nám snaha být „udatní ve svědectví o Ježíšovi“ pomáhá dosahovat opravdové velikosti?

Související verše z písem

1. Samuelova 16:7; 1. Timoteovi 4:12; Mosiáš 2:17; Alma 17:24–25; 37:6; Moroni 10:32; NaS 12:8; 59:23; 76:5–6; 88:125

Pomůcka k výuce

„Když se s modlitbou připravujete na výuku, … můžete být vedeni k tomu, abyste zdůraznili určité zásady. Můžete pochopit, jak nejlépe předat určité myšlenky. Můžete objevit příklady, názorné pomůcky a inspirované příběhy v jednoduchých činnostech života. Možná pocítíte inspiraci, abyste vyzvali určitou osobu, aby vám s lekcí pomohla. Možná si vzpomenete na osobní zážitek, o který se můžete podělit.“ (Učení – není většího povolání [1999], 47–48.)