Kapitola 15
Svátost večeře Páně
„Když vzal [Ježíš] chléb a rozlámal ho a vzal kalich a požehnal ho, představil tím sám sebe jako toho pravého Beránka Božího, který poskytne duchovní výživu a věčné spasení.“
Ze života Howarda W. Huntera
Howarda W. Huntera vychovávala matka, která byla aktivní Svatou posledních dnů, a otec, který byl dobrým člověkem, ale tehdy nebyl členem žádné církve. Otec nebránil rodině v účasti v Církvi, dokonce s nimi občas navštívil shromáždění svátosti, ale nechtěl, aby byly jeho děti pokřtěny v osmi letech. Měl pocit, že by toto rozhodnutí měly učinit, až budou starší. Když bylo Howardovi 12 let, nemohl obdržet Aronovo kněžství a být vysvěcen jáhnem, protože dosud nebyl pokřtěn. I když se mohl účastnit různých akcí s mladými muži, byl velmi zklamaný z toho, že s nimi nemůže roznášet svátost.
„Seděl jsem na shromáždění svátosti s ostatními chlapci,“ vzpomínal. „Když nastala chvíle na roznášení svátosti, seděl jsem sklesle na svém místě. Cítil jsem se velmi opomíjen. Chtěl jsem roznášet svátost, ale nemohl jsem, protože jsem nebyl pokřtěn.“1
Téměř pět měsíců po 12. narozeninách Howard přesvědčil otce, aby mu dovolil nechat se pokřtít. Krátce poté byl vysvěcen jáhnem. „Vzpomínám si, jak jsem poprvé roznášel svátost,“ řekl. „Byl jsem vyděšený, ale zároveň nadšený z této výsady. Po shromáždění mě biskup pochválil, jak jsem to dobře zvládl.“2
Když byl Howard W. Hunter povolán apoštolem, pravidelně se účastnil obřadu svátosti s ostatními generálními autoritami v chrámu Salt Lake. Starší David B. Haight, který sloužil se starším Hunterem v Kvoru Dvanácti, popsal, jak ho slyšel žehnat svátost:
„Přál bych si, aby chlapci z Aronova kněžství v celé Církvi měli tutéž možnost slyšet staršího Howarda W. Huntera žehnat svátost, jakou míváme v chrámu. Je to zvláštní svědek o Kristu. Když jsem mu naslouchal, jak prosí Nebeského Otce, aby svátost požehnal, vnímal jsem hlubokou duchovnost jeho duše. Každé slovo bylo proneseno jasně a smysluplně. Nepospíchal, nikam se nehnal. Byl mluvčím všech apoštolů a promlouval za ně k Nebeskému Otci.“3
Tyto příběhy ilustrují uctivost, kterou president Hunter celý život choval k těmto posvátným symbolům Kristovy smírné oběti.
Jak dokládá učení uvedené v této kapitole, jedním ze způsobů, kterým se president Hunter snažil pomáhat členům Církve porozumět významu svátosti, bylo to, že vysvětloval spojitost mezi svátostí a starodávnou oslavou přesnic a opakoval záznam týkající se toho, jak Spasitel představil tento obřad během velikonočního jídla se svými učedníky.
„To čiňte na mou památku.“ (Lukáš 22:19.)
Učení Howarda W. Huntera
1
Přesnice hlásají, že smrt nad námi nemá trvalou moc.
[Přesnice] jsou nejstarším židovským svátkem, který oslavuje událost ještě před obdržením starobylého Mojžíšova zákona. Připomíná každé generaci návrat dětí Izraele do zaslíbené země a velké těžkosti v Egyptě, které tomu předcházely. Připomíná přechod lidu z poddanství a zajetí ke svobodě a vysvobození. Je to starozákonní slavnost jara, kdy se svět přírody probouzí k životu, k růstu a ke schopnosti přinášet úrodu.
Přesnice jsou spojeny s křesťanskou oslavou Velikonoc. … Přesnice [a Velikonoce] svědčí o tom největším daru, který Bůh dal, a o oběti, která přitom byla přinesena. Oba tyto náboženské svátky hlásají, že smrt kolem nás „přejde“ a nebude nad námi mít trvalou moc a že hrob nebude mít vítězství.
Při osvobození dětí Izraele z Egypta sám Jehova promlouval k Mojžíšovi z hořícího keře na Sinaji řka:
„Zřetelně viděl jsem trápení lidu mého, kterýž jest v Egyptě; a křik jejich pro přísnost úředníků jeho slyšel jsem; nebo znám bolesti jeho. …
Protož, nyní poď a pošli tě k Faraonovi; a vyvedeš lid můj, [děti] Izraelské z Egypta.“ (Ex. 3:7, 10.)
Vzhledem k tomu, že Farao byl neústupný, bylo na Egypt sesláno mnoho ran, ale zatvrdilo „se srdce Faraonovo, a nepropustil [dětí] Izraelských“. (Ex. 9:35.)
V reakci na toto Faraonovo odmítnutí Pán pravil: „A pomře všecko prvorozené v zemi Egyptské, od prvorozeného Faraonova, jenž seděti měl na stolici jeho, až do prvorozeného [děvečky], kteráž jest při žernovu, i všecko prvorozené hovad.“ (Ex. 11:5.)
V rámci ochrany před tímto posledním a nejstrašnějším trestem, který byl na Egypťany uvalen, dal Pán Mojžíšovi pokyn, aby nařídil dětem Izraele, že každý muž má vzít beránka bez poskvrny.
„A vezmouce krve, pomaží obou veřejí a nade dveřmi u domů, v nichž jej jísti budou.
I budou jísti noci té maso pečené ohněm, s chleby přesnými; s bylinami hořkými jísti jej budou. …
Takto jej pak jísti budete: Bedra svá přepásaná míti budete, obuv svou na nohách svých a hůl svou v ruce své, a jísti budete s chvátáním; [neboť toto jsou přesnice Hospodinovy]. …
Když by pak řekli vám synové vaši: Jaká jest to služba vaše?
Tedy díte: [Toto je oběť přesnic Hospodinových], kterýž pominul domů [dětí] Izraelských v Egyptě.“ (Ex. 12:7–8, 11, 26–27.)
Izraelité poté, co unikli Faraonovi z dosahu a prvorozené Egypťanů stihla smrt, překročili nakonec Jordán. Je zaznamenáno, že děti Izraelské „v Galgala, slavil[y] velikunoc čtrnáctého dne toho měsíce u večer, na rovinách Jericha“. (Jozue 5:10.) A od té doby to takto probíhalo v židovských rodinách rok za rokem – i v rodině Jozefa a Marie a malého chlapce Ježíše.4
2
Spasitel během slavnosti na památku přesnic ustanovil obřad svátosti.
Jak objasňuje Janovo evangelium, svátky přesnic představovaly v Kristově působení ve smrtelnosti význačné mezníky. Ježíš při prvních přesnicích během svého veřejného působení oznámil své poslání tím, že očistil chrám, když z jeho portálů vyhnal směnárníky a prodavače zvířat. Při druhých přesnicích dal Ježíš najevo svou moc zázrakem s bochníky a rybami. Kristus zde představil symboly, které později, v oné hořejší místnosti, získaly ještě hlubší význam. „Jáť jsem ten chléb života,“ řekl. „Kdož přichází ke mně, nebude nikoli lačněti, a kdož věří ve mne, nebude žízniti nikdy.“ (Jan 6:35.)
Samozřejmě, že právě svátek Jeho posledních přesnic byl naplněním této starodávné oslavy. Ježíš si během onoho posledního týdne svého působení ve smrtelnosti jasně uvědomoval, co budou tyto konkrétní přesnice pro Něj osobně znamenat. Ve vzduchu již bylo cítit, že dojde k něčemu nepříjemnému. Matouš zaznamenává:
„Když dokonal Ježíš řeči tyto všecky, řekl učedlníkům svým:
Víte, že po dvou dnech velikanoc bude, a Syn člověka zrazen bude, aby byl ukřižován.“ (Mat. 26:1–2.)
Ježíš si byl plně vědom toho, co Ho čeká, a tak požádal Petra a Jana, aby připravili velikonoční pokrm. Řekl jim, aby se zeptali pána jednoho domu ve městě: „Kde jest síň, kdež budu jísti beránka s učedlníky svými?“ (Lukáš 22:11.)
Osamělost spojená s Jeho narozením se v určitém smyslu odrážela i v osamělosti spojené s Jeho smrtí. Lišky měly svá doupata a ptáci svá hnízda, ale Syn Muže neměl, kde by hlavu složil – ať již při svém narození, či v posledních hodinách svého smrtelného života. [Viz Matouš 8:20.]
Nakonec byly přípravy na velikonoční pokrm v souladu s téměř patnáctisetletou tradicí dokončeny. Ježíš se se svými učedníky posadil a poté, co během této starodávné slavnosti pojedli obětního beránka, chléb a víno, je učil novému a svatějšímu významu tohoto starodávného požehnání od Boha.
Vzal jeden z placatých a kulatých bochníků nekvašeného chleba, požehnal ho a rozlámal na kousky, které rozdal apoštolům, řka: „To jest tělo mé, kteréž se za vás dává. To čiňte na mou památku.“ (Lukáš 22:19.)
Když byl naplněn pohár, vzal ho, vzdal díky a vyzval apoštoly, aby se z něj napili, řka: „Tento kalich jest ta nová smlouva v mé krvi, kteráž se za vás vylévá.“ (Lukáš 22:20.) Pavel o tomto řekl: „Nebo kolikrátž byste koli jedli chléb tento a kalich tento pili, smrt Páně zvěstujete, dokudž nepřijde.“ (1. Kor. 11:26.)
Chléb a víno, namísto zvířat a bylin, se měly stát symboly těla a krve onoho velikého Beránka – symboly, které měly být snědeny a vypity uctivě a na Jeho věčnou památku.
Takto prostě, avšak působivě Spasitel ustanovil obřad, který je nyní znám jako svátost večeře Páně. Ježíš svým utrpením v Getsemanech, obětí na Kalvárii a vzkříšením ze zahradního hrobu naplnil dávný zákon a uvedl novou dispensaci založenou na vyšším a svatějším porozumění zákonu oběti. Po lidech se již nepožadovalo obětovat prvorozeného beránka ze svého stáda, protože Prvorozený Boha se sám nabídl jako „oběť nekonečná a věčná“.
Taková je velkolepost Usmíření a Vzkříšení – nejedná se jen o to smrt překonat, ale o dar věčného života skrze nekonečnou oběť.5
Jak příznačné bylo, že během zachovávání této dávné smlouvy ochrany [velikonočního pokrmu] Ježíš ustanovil symboly nové smlouvy bezpečí – symboly vlastního těla a krve. Když vzal chléb a rozlámal ho a vzal kalich a požehnal ho, představil tím sám sebe jako toho pravého Beránka Božího, který poskytne duchovní výživu a věčné spasení.6
„Když vzal chléb a rozlámal ho a vzal kalich a požehnal ho, představil tím sám sebe jako toho pravého Beránka Božího.“
3
Naše účast na svátosti je příležitostí zhodnotit svůj život a obnovit své smlouvy.
Nedávno jsem … [měl] tu výsadu navštívit shromáždění svátosti ve svém domovském sboru. … Zatímco kněží připravovali svátost, dirigent nás vedl při zpěvu této písně:
Bože, Otče, vyslyš nás,
dej nám svoji milost zas.
Svátost když přijímáme,
v lásce Tvé zůstáváme.
[Náboženské písně, č. 100]
Kněz pak poklekl nad rozlámaným chlebem a modlil se: „Aby jej mohli jísti na památku těla tvého Syna a tobě dosvědčiti, ó Bože, Věčný Otče, že jsou ochotni vzíti na sebe jméno tvého Syna a vždy na něj pamatovati a zachovávati jeho přikázání.“ (NaS 20:77.) Jáhnové se rozešli po kapli, aby roznesli rozlámaný chléb. Jeden z nich přišel k naší řadě a držel stříbrný podnos, zatímco jsem přijímal svátost. Poté jsem podnos podržel já, aby mohla svátost přijmout i sestra Hunterová, a ona ho podržela pro dalšího člověka vedle sebe. A tak podnos putoval řadou, přičemž každý posloužil tomu druhému a každému bylo poslouženo.
Myslel jsem na události, které se staly onoho večera téměř před dvěma tisíci lety, když byl Ježíš zrazen. … Svátost večeře Páně [byla] ustanovena, aby nahradila [zvířecí] oběti a aby byla připomínkou všem těm, kteří ji přijímají, že On za ně skutečně přinesl oběť; a aby byla dodatečnou připomínkou smluv, které lidé uzavřeli, že Ho budou následovat, dodržovat Jeho přikázání a budou věrní až do konce.
Když [jsem] o tom přemýšlel, na mysli mi vytanulo Pavlovo nabádání v jeho dopise adresovaném církvi v Korintu. Řekl: „Protož kdokoli jedl by chléb tento, a pil kalich Páně nehodně, vinen bude tělem a krví Páně.
Zkusiž tedy sám sebe člověk, a tak chléb ten jez, a z toho kalicha pí.
Nebo kdož jí a pije nehodně, odsouzení sobě jí a pije, nerozsuzuje těla Páně.“ (1 Kor. 11:27–29.)
To mě znepokojilo. Položil jsem si tuto otázku: „Dávám Boha nade vše a dodržuji všechna Jeho přikázání?“ A pak přišlo zamyšlení a rozhodnutí. Uzavřít s Pánem smlouvu, že budu vždy dodržovat Jeho přikázání, je vážný závazek, a obnovovat tuto smlouvu přijímáním svátosti je stejně tak vážné. Ony posvátné okamžiky přemýšlení během roznášení svátosti mají velký význam. Jsou to okamžiky sebezpytování, zkoumání svého nitra, sebepoznávání – chvíle na to, abychom se zamysleli a učinili rozhodnutí.
V této chvíli již u stolu klečel druhý kněz a modlil se o to, aby všichni ti, kteří budou pít, „to mohli činiti na památku krve tvého Syna, která byla pro ně prolita; … že na něj vždy pamatují, aby mohli míti jeho Ducha, aby byl s nimi“. (NaS 20:79.)
Nastala poklidná meditace a ticho přerušil jen hlásek nemluvněte, které k sobě matka rychle přitiskla. Cokoli, co narušuje ticho během tohoto posvátného obřadu, se zdá být nemístné; ale hlásek malého dítěte Pána dozajista neuráží. I Jeho, na začátku smrtelného života, který započal v Betlémě a skončil na kříži na Kalvárii, chovala v náručí láskyplná matka.
Mladí muži dokončili roznášení svátosti. Poté následovala slova povzbuzení a ponaučení, závěrečná píseň a modlitba; a posvátné chvíle „bez světských starostí“ dospěly ke konci. [Viz „Modlitba v skrytu“, Náboženské písně, č. 84.] Cestou domů … mě napadla tato myšlenka: Jak úžasné by bylo, kdyby všichni lidé rozuměli účelu křtu a byli ochotni ho přijmout; kdyby měli touhu dodržovat smlouvy uzavřené při tomto obřadu, že budou sloužit Pánu a žít podle Jeho přikázání; a kdyby navíc měli touhu přijímat svátost během sabatního dne, aby tyto smlouvy, že Mu budou sloužit a budou věrni až do konce, obnovovali! …
Díky tomu, že jsem se zúčastnil shromáždění svátosti a přijal jsem svátost, měl tento den větší smysl a já jsem měl pocit, že jsem lépe pochopil, proč Pán řekl: „A aby ses mohl plněji uchovati neposkvrněným od světa, půjdeš do domu modlitby a budeš přinášeti svátosti své v můj svatý den;
Neboť vpravdě toto je den určený ti k tomu, aby sis odpočinul od prací svých a projevil oddanost svou Nejvyššímu.“ (NaS 59:9–10.)7
Náměty ke studiu a k výuce
Otázky
-
Projděte si učení presidenta Huntera týkající se přesnic v dávném Izraeli. (Viz 1. oddíl.) Čemu se můžeme z přesnic naučit? Jak jsou přesnice spojeny s oslavou Velikonoc?
-
Projděte si vyprávění presidenta Huntera o tom, jak Spasitel ustanovil svátost. (Viz 2. oddíl.) Proč je tato událost pro vás významná? V jakém smyslu je pro nás svátost smlouvou „bezpečí“?
-
Co vás zaujalo na vyprávění presidenta Huntera o přijímání svátosti, jak je to uvedeno ve 3. oddíle? Čemu se z jeho vyprávění můžeme naučit, aby pro nás měla svátost větší význam? Jak přijímání svátosti žehná vašemu životu?
Související verše z písem
1. Korintským 5:7–8; 11:23–29; 3. Nefi 18:3–14; 20:8–9; Moroni 6:5–6; NaS 20:75–79; 27:1–2
Pomůcka k výuce
„Když učíme evangeliu, máme pokorně uznat, že tím pravým učitelem je Duch Svatý. Naší výsadou je sloužit jako nástroj, jehož prostřednictvím může Duch Svatý učit, svědčit, utěšovat a inspirovat.“ (Učení – není většího povolání [1999], 41.)