Kapitola 19

Náš závazek vůči Bohu

„Úspěšný život … vyžaduje závazek – z celé duše, ze srdce a s věčným odhodláním se zavázat zásadám, o nichž víme, že jsou v Bohem daných přikázáních pravdivé.“

Ze života Howarda W. Huntera

Když byl Howard W. Hunter povolán členem Kvora Dvanácti, prohlásil: „Přijímám bez výhrad toto povolání, … které mi bylo dáno, a jsem ochoten zasvětit této službě svůj život a vše, co mám.“¹

Starší Hunter žil v souladu s tímto závazkem. Poté, co byl vysvěcen apoštolem, se vrátil do Kalifornie, aby splnil své církevní a pracovní závazky a aby se začal připravovat na přestěhování do Salt Lake City. Pro staršího a sestru Hunterovy bylo těžké opustit rodinné příslušníky a přátele v Kalifornii – a pro staršího Huntera opustit svou právní praxi. Když zakončil svou advokátní profesní dráhu, napsal:

„Dnes jsem dokončil většinu práce v kanceláři. Téměř všechny nevyřízené záležitosti jsou dokončeny. Byl jsem dnes v kanceláři sám a uvědomil jsem si, že má právnická praxe nyní dospěla ke konci. Na řadu složek jsem napsal různé poznámky a nechal jsem je na pracovním stole. … Když jsem z kanceláře odcházel, udělalo se mi slabo. Právnickou praxi jsem provozoval rád a posledních několik let to byl můj život, ale nehledě na to jsem potěšen a jsem šťastný, že jsem přijal ono velké povolání, kterého se mi v Církvi dostalo.“²

Starší Hunter z vlastní zkušenosti věděl, že „podrobit se vůli našeho Otce není vždy snadné“.³ Nicméně věděl, jak je důležité být plně oddán Bohu. Ohledně tohoto závazku napsal: „Většina lidí nechápe, proč lidé našeho náboženského vyznání přijímají povolání sloužit nebo proč se zavazujeme obětovat vše, co máme. Právnickou praxi jsem vykonával moc rád, ale toto povolání, kterého se mi dostalo, dalece převyšuje snahu o rozvoj profesní dráhy či dosažení peněžního zisku.“⁴

ženy s taškami s nákupem — Jedním ze způsobů, jak můžeme projevit svůj „absolutní závazek“ a „naprostou oddanost“, je sloužit potřebným.

Učení Howarda W. Huntera

Náš Otec v nebi vyžaduje absolutní závazek, nikoli jen pouhé přispění.

Když myslím na požehnání, která nám Bůh dává, a na mnohé krásy evangelia Ježíše Krista, uvědomuji si, že v průběhu našeho života jsme žádáni, abychom na oplátku něčím přispěli, abychom přispěli svým časem nebo penězi nebo něčím jiným. Tyto příspěvky mají všechny svou hodnotu a jsou všechny nezbytné, ale nepředstavují naši plnou oběť Bohu. V konečném důsledku je to, co od nás Otec v nebi bude vyžadovat, víc než jen nějaký příspěvek; je to absolutní závazek, naprostá oddanost, vše, čím jsme, a vše, čím se můžeme stát.

Pochopte prosím, že nemluvím jen o závazku vůči Církvi a jejím činnostem, ačkoli tento závazek je vždy potřeba posilovat. Ne, mluvím konkrétněji o závazku, který se projevuje naším osobním chováním, naší osobní bezúhonností, naší oddaností domovu, rodině a společnosti, a také Církvi. …

Dovolte mi stručně zmínit jen jeden z oněch vznešených příkladů z písem, v němž si tři poměrně mladí lidé stáli za svými zásadami a drželi se své bezúhonnosti, i když bylo zjevné, že toto jednání je bude stát život.

Nabuchodonozor, král babylonský, přibližně 586 let před Kristem vytáhl proti Jeruzalému a dobyl ho. Schopnosti a znalosti dětí Izraele na něj udělaly tak velký dojem, že nařídil, aby několik z nich bylo přivedeno na královský dvůr [v Babylonu].

Izraelité se dostali do potíží, když Nabuchodonozor vytvořil zlatou modlu a nařídil, aby ji všichni v krajině Babylonské uctívali, kterémužto příkazu se tři mladí Izraelité – Sidrach, Mizach a Abdenágo – poklidně odmítli podrobit. Král „v hněvě a v prchlivosti“ nařídil, aby před něj byli předvedeni. (Dan. 3:13.) Sdělil jim, že pokud se v určenou chvíli nepokloní zlaté podobizně, budou „uvrženi … do prostřed peci ohnivé rozpálené“. Poté se s jistou samolibostí zeptal: „A který jest ten Bůh, ješto by vás vytrhl z ruky mé?“ [Dan. 3:15.]

Tito tři mladí muži zdvořile, ale bez váhání odvětili:

„[Je-li tomu tak,]“ řekli, „[že nám hrozíš smrtí,] Bůh, jehož my ctíme, kterýž mocen jest vytrhnouti nás z peci ohnivé rozpálené, a tak z ruky tvé, ó králi, vytrhne nás.

[Pokud se ale z jakéhokoli důvodu rozhodne nezachránit nás z ohnivé pece], známo buď tobě, ó králi, žeť bohů tvých ctíti a obrazu zlatému, kterýž jsi postavil, klaněti se nebudeme.“ [Dan. 3:17–18.]

Nabuchodonozor se samozřejmě rozlítil do nejvyšší míry a nařídil, aby jedna z jeho pecí byla rozpálena na sedmkrát větší teplotu než obvykle. Pak přikázal, aby tito tři udatní mladí muži byli v oblečení vrženi do ohně. Král byl vskutku tak tvrdošíjný a plameny tak žhavé, že vojáci, kteří Sidracha, Mizacha a Abdenága nesli a uvrhli do pece, kvůli žáru z pece zemřeli.

Pak se stal jeden z oněch velkých zázraků, na který mají podle vůle Boží nárok ti, kteří jsou věrní. Tito tři mladí muži stáli a kráčeli v klidu uprostřed pece, aniž by byli spáleni. Když je sám užaslý král později vyzval, aby z pece vyšli, byl jejich oděv vskutku bez poskvrny, jejich kůže byla bez jakýchkoli popálenin a ani vlásek na hlavě neměli sežehnutý. Tito tři odvážní a oddaní mladí muži dokonce nebyli ani cítit kouřem.

„Požehnaný Bůh jejich, totiž Sidrachův, Mizachův a Abdenágův,“ pronesl král, „kterýž … vytrhl služebníky své, kteříž doufali v něho … [a kteří] těla svá vydali, aby nesloužili a neklaněli se žádnému bohu, kromě Bohu svému.

… Tedy zvelebil … král Sidracha, Mizacha a Abdenága v krajině Babylonské.“ (Dan. 3:28, 30.)

Schopnost stát si za svými zásadami a žít bezúhonně a s vírou podle vlastního přesvědčení – to je to, na čem skutečně záleží, to je ten rozdíl mezi přispěním a závazkem. Tato oddanost pravým zásadám – v osobním životě, doma, v rodině i kdekoli jinde, kde se setkáváme s druhými a působíme na ně – tato oddanost je to, co po nás Bůh v konečném důsledku požaduje. …

Úspěšný život, dobrý život, spravedlivý křesťanský život vyžaduje něco více než jen to, že něčím přispějeme, ačkoli každý příspěvek je cenný. V konečném důsledku takovýto život vyžaduje závazek – celou duší, z hloubi našeho nitra a s věčným odhodláním se zavázat zásadám, o nichž víme, že jsou v Bohem daných přikázáních pravdivé. …

Budeme-li pravdiví a věrní svým zásadám a budeme-li zavázáni vést čestný a bezúhonný život, pak nás nebude moci ohrozit žádný král ani boj ani rozpálená pec. Kéž pro úspěch království Božího na zemi stojíme jako Jeho svědkové „za všech dob a ve všech věcech a na všech místech, kde [můžeme] býti, až do smrti“. (Mosiáš 18:9.)⁵

Zavažte se, že budete poslušni Pána bez ohledu na to, co dělají ostatní.

Když bylo Jozuovi nařízeno zničit město Jericho, které leželo před [kmeny Izraele], ony vysoké zdi města stály jako velkolepá a fyzicky nepřekonatelná překážka úspěchu Izraele – nebo to tak přinejmenším vypadalo. Jozue, který nevěděl jak na to, ale který si byl jistý konečným výsledkem, se řídil pokyny, které mu předal posel Páně. Zavázal se k naprosté poslušnosti. Staral se o to, aby vykonal přesně to, co mu bylo řečeno, aby tak zaslíbení Páně mohla být naplněna. Dotyčné pokyny mu bezpochyby připadaly zvláštní, ale jeho víra ve výsledek ho vedla kupředu. Výsledkem byl přirozeně další z dlouhé řady zázraků, které Izraelité zažili, když je mnoho let vedli Mojžíš, Jozue a mnozí další proroci, kteří se zavázali následovat přikázání a pokyny Páně.

Když se Jozue a jeho lid přiblížili k Jerichu, řídili se přesně pokyny Páně a podle záznamu v písmech se zbořila zeď „na místě svém. Tedy všel lid do města, jeden každý proti místu, kdež stál. I vzali je.“ (Jozue 6:20.)

V písmech se píše, že poté, co si Izrael odpočinul od válek se svými nepřáteli, Jozue, který byl již tehdy velmi starý, svolal všechny Izraelity. Ve své řeči na rozloučenou jim připomněl, že dosahovali vítězství díky tomu, že za ně bojoval Bůh, ale pokud by nyní přestali sloužit Pánu a dodržovat Jeho zákon, budou zničeni. …

Tento veliký vojenský a duchovní vůdce je pak naléhavě žádal, aby uzavřeli závazek, a on sám a jeho rodina jeden takový učinili: „Vyvolte sobě dnes, komu byste sloužili, … jáť pak a dům můj sloužiti budeme Hospodinu.“ (Jozue 24:15.)

Toto bylo významné vyjádření dokonalé oddanosti člověka vůči Bohu; proroka vůči Pánovým přáním; Jozua vůči svému Bohu, který mu mnohokrát předtím za jeho poslušnost požehnal. Řekl Izraelitům, že bez ohledu na to, jak se rozhodnou oni, on udělá to, o čem ví, že je správné. Sdělil jim, že jeho rozhodnutí sloužit Pánu nezávisí na tom, k čemu se rozhodnou oni; že jejich skutky nebudou mít vliv na ty jeho; že jeho závazek konat vůli Páně nezmění nic z toho, co oni či kdokoli jiný udělají. Jozue měl pevně pod kontrolou své jednání a měl oči upřené na přikázání Páně. Zavázal se k tomu, že bude poslušný.⁶

Abraham a Izák — „Jak potěšen musel být Pán, když Abraham … učinil tak, jak mu bylo nařízeno – bez otázek a bez zaváhání.“

Rozhodněte se nyní, že půjdete po stezce bezvýhradné poslušnosti.

Poté, co dospějeme k porozumění zákonu evangelia a vůle Páně skrze četbu a studium písem a slov proroků, přichází hlubší porozumění tomu, proč se o poslušnosti často mluví jako o prvním zákonu nebe a proč je poslušnost nezbytná k tomu, abychom mohli být spaseni. To nás přivádí k vrcholné zkoušce. Jsme ochotni být naprosto poslušni Božího zákona? V životě přijde chvíle, kdy se budeme muset jednoznačně rozhodnout.⁷

Pán má zajisté rád, více než cokoli jiného, neochvějné odhodlání řídit se Jeho radou. Zkušenosti velkých starozákonních proroků byly dozajista zaznamenány proto, aby nám pomohly porozumět tomu, jak důležité je zvolit si cestu naprosté poslušnosti. Jak potěšen musel být Pán, když Abraham poté, co dostal pokyn obětovat svého jediného syna Izáka, učinil tak, jak mu bylo nařízeno – bez otázek a bez zaváhání. V písmech se píše, že Bůh řekl Abrahamovi:

„Vezmi nyní syna svého, toho jediného svého, kteréhož miluješ, Izáka, a jdi do země Moria; a obětuj ho tam v obět zápalnou na jedné hoře, o níž povím tobě.“ (Gen. 22:2.)

V dalším verši se jednoduše praví:

„Tedy vstav Abraham velmi ráno … a vzal … Izáka syna svého; … a bral se k místu, o němž pověděl mu Bůh.“ (Gen. 22:3.)

O mnoho let později, když se Rebeky zeptali, zda odejde s Abrahamovým služebníkem, aby se stala Izákovou manželkou, a bezpochyby s vědomím, že poslání tohoto služebníka mělo Pánovo požehnání, prostě odvětila: „Půjdu.“ (Gen. 24:58.)

O generaci později, když bylo Jákobovi nařízeno, aby se vrátil do země Kananejské, což znamenalo opustit vše, na čem mnoho let pracoval, svolal Ráchel a Líu na pole, kde byla jeho stáda, a vysvětlil jim, co řekl Pán. Odpověď Ráchel [a Líi] byla jednoduchá a přímá a svědčila o [jejich] oddanosti: „Učiň vše, což mluvil tobě Bůh.“ (Gen. 31:16.)

Zde tedy máme v písmech příklady toho, jak máme přistupovat k přikázáním Páně a jak je máme hodnotit. Pokud se rozhodneme reagovat tak jako Jozue, Abraham, Rebeka a Ráchel [a Lía], naše odpověď bude jednoduše spočívat v tom, že půjdeme a uděláme to, co přikázal Pán.

Existuje dobrý důvod pro to, abychom své rozhodnutí sloužit Pánu učinili již nyní. Tohoto nedělního rána [na generální konferenci], kdy jsou obtíže a pokušení života poněkud vzdálené a kdy máme čas a větší tendenci dívat se na vše z hlediska věčnosti, můžeme lépe zhodnotit, co nám v životě přinese to největší štěstí. Máme se rozhodnout nyní, v ranním světle, jak budeme jednat, až nastane temnota noci a udeří bouře pokušení.

Modlím se o to, abychom měli sílu rozhodnout se nyní, co máme dělat. Modlím se o to, abychom se nyní rozhodli sloužit Pánu.⁸

Náboženské přesvědčení samo o sobě není postačující; musíme rovněž konat vůli Nebeského Otce.

Když Mistr promlouval k zástupům, řekl: „Ne každý, kdož mi říká: Pane, Pane, vejde do království nebeského, ale ten, kdož činí vůli Otce mého, kterýž v nebesích jest.“ (Mat. 7:21.)

Když naslouchám těmto slovům, zdá se mi, jako by Pán říkal: „Jen to, že někdo uznává mou pravomoc nebo má víru v mou božskou podstatu nebo jen vyjadřuje víru v mé nauky či ve smírnou oběť, kterou jsem přinesl, neznamená, že vstoupí do království nebeského nebo dosáhne vyššího stupně oslavení.“ Čímž vlastně říká: „Náboženské přesvědčení samo o sobě není postačující.“ A poté výslovně dodává: „… ale ten, kdož činí vůli Otce mého“, to jest ten, kdo pracuje a prořezává vinici, aby mohla nést dobré ovoce. …

Zdá se, že celá příroda, což je Boží doména, znázorňuje tutéž zásadu. Včela, která nebude „činit“, bude záhy vyhnána z úlu. Když sleduji pilné mravence na cestě a kolem mraveniště, dělá na mě velký dojem skutečnost, že jsou činitelé skutků, nikoli jen věřící. Kdákání slepici žádné semínko nepřinese; musí ho vyhrabat ze země. Tůně se stojatou vodou, zelená od vodních řas a od kalu nečinnosti, je líhní močálových nemocí, ale čistý horský pramen, který se řine přes kameny, zatímco stéká klikatou cestou do kaňonu, nás zve k tomu, abychom se z něj napili.

Mistrova slova týkající se domu bez základů mi říkají, že člověk nemůže mít povrchní a nedbalý názor, že si sám o sobě vystačí a že může budovat svůj život na jakémkoli základě, který mu připadá snadný a příjemný. [Viz Matouš 7:26–27.] Dokud je počasí pěkné, jeho pošetilost možná není tak zjevná; ale jednoho dne přijdou záplavy, bahnité vody nějaké náhlé žádostivosti, příval nepředvídaného pokušení. Nemá-li jeho charakter pevný základ v něčem jiném než v pouhých slovech a žádných skutcích, celá jeho mravní stavba se může zhroutit.⁹

Jakub řekl: „Náboženství čisté a nepoškvrněné před Bohem a Otcem totoť jest: Navštěvovati sirotky a vdovy v ssouženích jejich, a [uchovávati] sebe nepoškvrněného od světa.“ (Jakub 1:27.)

Jinak řečeno – náboženství je něco více než jen znalost o Bohu či vyznání víry a je to něco více než jen teologie. Náboženství je konání slova Božího. Znamená to, že jsme, kromě jiného, strážci bratra svého. …

Můžeme se chovat zbožně při uctívání Boha během sabatního dne a můžeme se chovat zbožně i při svých povinnostech během ostatních šesti dnů v týdnu. … [Jak] důležité tedy musí být, aby všechny naše myšlenky, pronesená slova, naše skutky, chování a jednání s bližními, obchodní transakce a všechny záležitosti našich všedních dnů byly v souladu s naším náboženským přesvědčením! Slovy Pavla: „Cožkoli činíte, všecko k slávě Boží čiňte.“ (1. Korintským 10:31.) Můžeme tudíž vypustit náboženství ze záležitostí všedních dnů a vyčlenit ho jen pro sabatní den? Máme-li následovat Pavlovo nabádání, tak zajisté nikoli.¹⁰

„Živí členové“ se snaží být absolutně oddaní.

Pán v předmluvě k Nauce a smlouvám zjevil, že toto je jediná pravá a živá „církev na tváři celé země“. A poté dodal: „Ve které se mně, Pánovi, dobře zalíbilo, mluvím k církvi jako celku, a nikoli k jednotlivcům.“ (NaS 1:30.) To má v naší mysli vyvolat otázku, jež má věčný význam: Víme, že toto je pravá a živá Církev jakožto instituce, ale jsem i já osobně pravý a živý člen?

… Když se ptám: „Jsem pravý a živý člen?“, má otázka zní: Jsem hluboce a plně oddán tomu, abych dodržoval smlouvy, které jsem s Pánem uzavřel? Zavazuji se v plné míře k tomu, že budu žít podle evangelia a budu činitelem slova, nikoli pouhým posluchačem? Žiji podle svého náboženství? Zůstanu věrný? Odolávám nezlomně Satanovým pokušením? …

Odpovíme-li na otázku: „Jsem žijící člen?“ kladně, potvrzujeme tím svou oddanost. Znamená to, že budeme nyní i navždy milovat Boha a své bližní jako sami sebe. Znamená to, že naše skutky budou odrážet to, kým jsme a čemu věříme. Znamená to, že jsme každodenními křesťany a kráčíme cestou, po které by Kristus chtěl, abychom kráčeli.

Živí členové jsou ti, kteří se snaží být absolutně oddaní. …

Živí členové si uvědomují svou povinnost tlačit se kupředu. Jejich křest je prvním krokem jejich živého putování. Je to znamení Bohu, andělům a nebi, že budou následovat Boží vůli. …

Živí členové dbají Ducha, který oživuje jejich vnitřní život. Neustále vyhledávají jeho pokyny. Modlí se o sílu a překonávají těžkosti. Jejich srdce neulpívá na věcech tohoto světa, ale na tom, co je nekonečné. Neobětují duchovní obnovu kvůli fyzickému uspokojení.

Živí členové dávají v životě Krista na první místo a uvědomují si, z jakého zdroje pochází jejich život a pokrok. Člověk má sklony stavět se do středu vesmíru a očekávat, že se druzí podřídí jeho požadavkům, potřebám a touhám. Příroda ale tuto mylnou domněnku nepodporuje. Ústřední role v životě náleží Bohu. Místo abychom Ho žádali, aby jednal dle našeho přání, měli bychom se snažit dospět k souladu s Jeho vůlí, a takto pokračovat v růstu jakožto živý člen. …

Živí členové, jakmile jsou obráceni, naplňují přikázání posilovat své bratry a sestry. [Viz Lukáš 22:32.] Nadšeně se dělí o svou radost s druhými a nikdy po tom nepřestávají toužit. …

Živí členové si uvědomují, že je zapotřebí své náboženské přesvědčení uvádět do praxe. Tito Svatí jsou horlivě zaměstnáni tím, že uskutečňují mnoho dobrých a ušlechtilých věcí z vlastní svobodné vůle a sami od sebe. [Viz NaS 58:27.] …

Živí členové chovají lásku jeden k druhému. Navštěvují děti bez otce a vdovy v jejich souženích. Uchovávají se neposkvrněnými od světa. [Viz Jakub 1:27.] …

Věříme pevně v prohlášení, že toto je pravá a živá Církev pravého a živého Boha. Otázka, kterou nám ale zbývá zodpovědět, zní: Jsem oddaný a aktivní – pravý a živý člen?

Kéž stojíme pevně a jsme pravými a živými členy Církve a získáme slíbenou odměnu být počítáni mezi ty, o nichž se mluví v Nauce a smlouvách, „kdož přicházejí na horu Sion a do města Boha živého, nebeského místa nejsvatějšího ze všech“. (NaS 76:66.)¹¹

Náměty ke studiu a k výuce

Otázky

Projděte si učení presidenta Huntera o rozdílu mezi „přispěním“ a „absolutním závazkem“. (Viz 1. oddíl.) Jaký vliv má na náš život to, když vůči Bohu pociťujeme absolutní závazek? Co bychom si mohli osobně vzít z příběhu o Sidrachovi, Mizachovi a Abdenágovi?
Projděte si vyprávění presidenta Huntera o Jozuovi uvedené ve 2. oddíle. Čemu se můžete z tohoto příběhu naučit o tom, jak být plně oddaný Bohu? Jak můžeme rozvíjet závazek být poslušni Boha nehledě na to, co dělají druzí? Jak můžeme pomáhat dětem a mládeži si tento závazek vytvořit?
Co vás napadá, když si pročítáte příběhy z písem uvedené ve 3. oddíle? Jaké jiné příklady poslušnosti uvedené v písmech na vás zapůsobily? Proč má podle vás „Pán … rád … neochvějné odhodlání řídit se Jeho radou“?
Přemítejte o učení presidenta Huntera ve 4. oddíle. Proč není náboženské přesvědčení samo o sobě „postačující“? Jak nám konání vůle Nebeského Otce pomáhá připravit se na chvíle těžkostí? Jak můžeme uplatňovat slova presidenta Huntera týkající se toho, že máme žít podle svého náboženství?
Projděte si jednotlivé příklady toho, jak v 5. oddíle president Hunter popisuje „živého člena“. Jak si můžeme vypěstovat tyto vlastnosti „živých členů“? Zamyslete se nad tím, jak byste mohli být lepším „pravým a živým členem“ Církve.

Související verše z písem

1. Samuelova 15:22–23; Žalm 1:1–3; Jakub 2:14–26; 2. Nefi 32:9; Omni 1:26; Mosiáš 2:41; Alma 37:35–37; 3. Nefi 18:15, 18–20; NaS 58:26–29; 97:8; Abraham 3:24–26

Pomůcka k výuce

Přečtěte si společně několik citátů z této kapitoly. Po přečtení daného citátu požádejte členy třídy, aby se podělili o příklady z písem nebo z vlastní zkušenosti, které se vztahují k naukám uvedeným v daném citátu.