Kapitola 20

Kráčejme po Spasitelově cestě pravé lásky

„Prubířský kámen soucitu je měřítkem našeho učednictví; je měřítkem naší lásky k Bohu a k druhým.“

Ze života Howarda W. Huntera

President Howard W. Hunter učil, že Spasitel „nám dal svou lásku, svou službu a svůj život. … Máme usilovat o to, abychom dávali tak, jako dával On.“¹ President Hunter povzbuzoval členy Církve zvláště k tomu, aby Spasitelův příklad pravé lásky následovali v běžném životě.

Skutky pravé lásky byly charakteristickým znakem právnické profesní dráhy Howarda W. Huntera. Jeden jeho kolega advokát vysvětlil:

„Spoustu času strávil tím, že poskytoval právnické služby [zdarma], … protože zkrátka neměl to srdce poslat dotyčnému účet. … Druzí ho považovali za přítele, průvodce, rádce a profesionála, který se mnohem více staral o to, aby lidé získali pomoc, kterou potřebovali, než aby za to dostal zaplaceno.“²

Pravá láska byla rovněž typická pro jeho službu v Církvi. Jistá žena, která o něm pronesla, že pro ni byl učitelem, který ji ovlivnil nejvíce, vysvětlila některé důvody svého tvrzení:

„Vždy jsem byla svědkem toho, že tento muž projevoval svou lásku vůči druhým tím, že je dával na přední místo, že jim naslouchal, aby jim porozuměl, a že se dělil o své zkušenosti s druhými, což byla jedna z jeho nejoblíbenějších činností. Učil mě porozumět významu těchto ctností a pociťovat radost z jejich praktikování.“³

Jiná žena z kůlu v Kalifornii, kterému president Hunter předsedal, mu vzdala hold těmito slovy:

„President Howard W. Hunter byl před mnoha lety, když naše rodina bydlela v kůlu Pasadena, presidentem našeho kůlu. Když mi zemřel otec, zůstala mi jen maminka, která vychovávala mou starší sestru a mě. I když jsme nebyli nijak významnou rodinou v kůlu pokrývajícím velké geografické území, president Hunter nás přesto znal osobně.

Mou nejdůležitější vzpomínkou na něj je ta, která mi pomohla pocítit vlastní hodnotu. Po každé konferenci kůlu jsme vždy čekaly ve frontě, abychom si s ním mohly potřást rukou. Vždy si podal ruku s mou maminkou a řekl: ‚Jak se máte, sestro Sessionsová, a jak se daří Betty a Carolyn?‘ Byla jsem nadšená z toho, když jsem ho slyšela oslovit nás jménem. Věděla jsem, že nás zná a že má zájem o to, aby se nám vedlo dobře. Tato vzpomínka mě dosud hřeje u srdce.“⁴

President Hunter jednou řekl: „Myslím, že naším posláním je sloužit a zachraňovat, posilovat a povznášet.“⁵ Slova jeho bratří z Dvanácti dokládají, jak dobře toto poslání naplňoval. „Má schopnost způsobit, že se druzí cítí příjemně,“ řekl jeden z nich. „Nesnaží se je převyšovat. Umí jim dobře naslouchat.“ Jiný poznamenal: „Když s ním někam cestujete, neustále vše sleduje, aby se ujistil, že je o každého postaráno a že se nikdo necítí nepohodlně nebo vyčleněn ze společnosti.“ A další řekl: „Zajímá se o druhé a je k nim vnímavý. Má pravou lásku a odpouštějící srdce. Je studentem evangelia, lidí a lidské povahy.“⁶

Kristus s klečící ženou — Ježíš Kristus „předával ponaučení týkající se lásky a opakovaně nesobecky sloužil druhým. Jeho láska směřovala ke všem.“

Učení Howarda W. Huntera

Dvě velká přikázání jsou Pánovým prubířským kamenem našeho učednictví.

Jednou z možností, jak v dávných dobách ověřit čistotu zlata, bylo použít hladký černý křemičitý kámen, kterému se říkalo kámen prubířský. Když se zlato otřelo o prubířský kámen, zanechalo na jeho povrchu stopu neboli značku. Zlatník porovnal barvu této značky s barvou ve své barevné stupnici. Čím byla značka červenější, tím větší byl obsah mědi nebo jiné příměsi, a čím byla žlutější, tím větší bylo procento zlata. Díky tomu bylo možné celkem přesně zjistit čistotu zlata.

Metoda prubířského kamene pro zkoušení čistoty zlata byla rychlá a pro většinu praktických účelů postačující. Avšak zlatník, který přesto o čistotě zlata pochyboval, provedl přesnější test pomocí postupu, který zahrnoval zkoušku ohněm.

Dovoluji si podotknout, že Pán pro vás i pro mne připravil jistý prubířský kámen, vnější měřítko vnitřního učednictví, které určí naši věrnost a přečká i zkoušky ohněm, které teprve přijdou.

Když Ježíš při jedné příležitosti učil lid, přistoupil k Němu jistý zákoník a položil mu tuto otázku: „Mistře, co čině, život věčný dědičně obdržím?“

Ježíš – Mistr učitel – odpověděl tomuto muži, který byl zjevně dobře obeznámen se zákonem, protiotázkou: „V zákoně co jest psáno? Kterak čteš?“

Muž odpověděl rázným shrnutím dvou velkých přikázání: „Milovati budeš Pána Boha svého ze všeho srdce svého, a ze vší duše své, a ze vší síly své, i ze vší mysli své, a bližního svého jako sebe samého.“

Kristus souhlasně odvětil: „To čiň, a živ budeš.“ (Lukáš 10:25–28.)

Na těchto dvou přikázáních se zakládá věčný život, Boží život, život, o nějž usilujeme. Písma praví, že „na těch dvou přikázaních všecken zákon záleží i proroci“. (Matouš 22:40.) Milovat Boha a milovat svého bližního. Tato dvě přikázání jdou ruku v ruce; jsou neoddělitelná. V tom nejvyšším smyslu slova je lze považovat za synonyma. A jsou to přikázání, podle nichž může žít každý z nás.

Ježíšovu odpověď zákoníkovi by bylo možné považovat za Pánův prubířský kámen. Při jiné příležitosti řekl: „Cožkoli jste činili jednomu z bratří těchto mých nejmenších, mně jste učinili.“ (Matouš 25:40.) Pán bude poměřovat naši oddanost vůči Němu podle toho, jak máme rádi své bližní a jak jim sloužíme. Jakou stopu zanecháváme na Pánově prubířském kameni? Jsme skutečně dobrými bližními? Ukazuje tato zkouška, že jsme z 24karátového zlata, nebo v nás lze najít stopy zlata kočičího?⁷

Spasitel nás učil mít rád každého, včetně těch, k nimž může být těžké pociťovat lásku.

Zákoník, jako kdyby se omlouval za to, že Mistrovi položil tak jednoduchou otázku, se snažil ospravedlnit dodatečným dotazem: „A kdo jest můj bližní?“ (Lukáš 10:29.)

Všichni bychom měli být za tuto otázku na věky vděčni, neboť ve Spasitelově odpovědi se nám dostalo jednoho z nejskvostnějších a nejoceňovanějších podobenství – podobenství, které každý z nás opakovaně četl a slyšel:

„Člověk jeden šel z Jeruzaléma do Jerich[a], i upadl mezi lotry. Kteříž obloupivše jej a zranivše, odešli, odpolu živého nechavše.

I přihodilo se, že kněz jeden šel touž cestou, a uzřev jej, pominul.

Též i Levíta přišed až k tomu místu, a uzřev jej, pominul.

Samaritán pak jeden, cestou se ubíraje, přišel až k němu, a uzřev jej, milosrdenstvím hnut jest.

A přistoupiv, uvázal rány jeho, naliv oleje a vína, a vloživ jej na hovado své, vedl do hospody, a péči o něj měl.

Druhého pak dne odjíti maje, vyňav dva peníze, dal hospodáři, a řekl jemu: Měj o něj péči, a cožkoli nad to vynaložíš, já když se vrátím, zaplatím tobě.“ (Lukáš 10:30–35.)

Poté se Ježíš zákoníka zeptal: „Kdo tedy z těch tří zdá se tobě bližním býti tomu, kterýž upadl mezi lotry?“ (Lukáš 10:36.) Zde Mistr drží prubířský kámen křesťanství. A požaduje, aby se tímto kamenem poměřovala naše stopa, kterou na něm zanecháme.

Kněz i Levíta v tomto Kristově podobenství měli pamatovat na požadavky zákona: „Vida osla bratra svého aneb vola jeho pod břemenem ležící na cestě, nepomineš jich, ale i hned ho s ním pozdvihneš.“ (Deuteronomium 22:4.) A pokud má člověk pomoci dobytčeti, o co více má být ochoten pomoci bratrovi v nouzi! Ale jak napsal starší James E. Talmage: „Záminky [pro to, abychom tak neučinili,] lze najít snadno; raší tak lehce a v takové hojnosti jako plevel u cesty.“ (Jesus the Christ, 3d ed., Salt Lake City: The Church of Jesus Christ of Latter-day Saints, 1916, str. 431.)

Samaritán nám poskytl příklad čisté křesťanské lásky. Měl soucit; šel k muži, kterého zranili lupiči, a ovázal mu rány. Vzal ho do hostince, pečoval o něj, zaplatil za něj výlohy a nabídl ještě více, bude-li to potřeba k tomu, aby o něj bylo postaráno. Toto je příběh lásky bližního k bližnímu.

Staré rčení praví, že člověk, „který je zahleděný jen do sebe, má velmi omezený výhled“. Láska dokáže určitým způsobem změnit zahleděnost do sebe na dívání se na druhé. Klíčem úspěchu je mít rád svého bližního, včetně toho, kterého je těžké mít rád. Je třeba pamatovat na to, že i když si přátele vybíráme sami, naše bližní nám vybírá Bůh – ať již jsme kdekoli. Láska nemá mít žádné hranice; a my nemáme mít žádná omezení v tom, komu projevit náklonnost. Kristus řekl: „Nebo milujete-li ty, kdož vás milují, jakou odplatu máte? Zdaliž i publikáni téhož nečiní?“ (Matouš 5:46.)⁸

dělníci uhlazující beton — „Pán bude poměřovat naši oddanost vůči Němu podle toho, jak máme rádi své bližní a jak jim sloužíme.“

Máme mít rádi druhé a sloužit jim v jejich strastech.

Joseph Smith napsal Svatým dopis, který byl otištěn v novinách Messenger and Advocate, ohledně toho, že abychom byli před Bohem ospravedlněni, máme mít rádi jeden druhého. Napsal:

„Drazí bratří – existuje povinnost, kterou má každý Svatý bohatě prokazovat svým bratřím – vždy je mít rád a poskytovat jim pomoc. Abychom byli před Bohem ospravedlněni, musíme se mít vzájemně rádi: musíme překonávat zlo; musíme navštěvovat ty, kteří jsou bez otce, a vdovy v jejich strastech, a musíme se uchovávat neposkvrněnými světem; neboť tyto ctnosti plynou z velkého pramene čistého náboženství. Posilujíce svou víru přidáváním každé dobré vlastnosti, jež zdobí děti požehnaného Ježíše, se můžeme modlit ve chvíli modlitby; můžeme milovat své bližní jako sami sebe a být věrnými v soužení vědouce, že odměna takových je větší v království nebeském. Jaká útěcha! Jaká radost! Dovolte mi žít životem spravedlivého, a nechť je má odměna taková, jako je tato!“ (History of the Church, 2:229.)

Tyto dvě ctnosti, láska a služba, jsou od nás vyžadovány, máme-li být dobrými bližními a máme-li v životě nalézt pokoj. Tyto ctnosti dozajista přebývaly v srdci staršího Willarda Richardse. Onoho odpoledne, kdy Joseph a Hyrum zemřeli mučednickou smrtí v žaláři v Carthage, žalářník navrhl, že by byli ve větším bezpečí v celách. Joseph se obrátil na staršího Richardse a zeptal se ho: „Půjdeme-li do cely, půjdeš s námi?“

Odpověď staršího Richardse byla naplněná láskou: „Bratře Josephe, ty jsi mne nežádal, abych s tebou překročil řeku – nežádal jsi mne, abych přišel do Carthage – nežádal jsi mne, abych šel s tebou do žaláře – myslíš si, že tě nyní opustím? Ale povím ti, co udělám; budeš-li odsouzen k oběšení za ‚velezradu‘, nechám se pověsit místo tebe, a ty budeš svobodný.“

Joseph nejspíše se značnými emocemi a dojetím odvětil: „Ale to udělat nemůžeš.“

Na což starší Richards rozhodným hlasem odpověděl: „Já to udělám.“ (Viz B. H. Roberts, A Comprehensive History of the Church, 2:283.)

Zkouška, které čelil starší Richards, byla pravděpodobně větší, než které bude čelit většina z nás – byla to spíše zkouška ohněm než prubířským kamenem. Kdybychom o to ale byli požádáni, položili bychom život za svou rodinu? Za své přátele? Za své bližní?

Prubířský kámen soucitu je měřítkem našeho učednictví; je měřítkem naší lásky k Bohu a k druhým. Zanecháme stopu ryzího zlata, nebo, podobně jako kněz a Levíta, přejdeme na druhou stranu?⁹

Je třeba, abychom odhodlaněji kráčeli po cestě pravé lásky, kterou nám ukázal Ježíš.

Pouhý rok před svou tragickou a předčasnou mučednickou smrtí řekl Prorok Joseph Smith v důležitém poselství Svatým posledních dnů v Nauvoo:

„Máme-li upevňovat a pěstovat lásku vůči druhým, musíme je, dokonce i své nepřátele, mít rádi stejně jako své přátele. … Křesťané by se měli přestat přít a zápolit spolu a měli by mezi sebou pěstovat zásady jednoty a přátelství.“ (History of the Church, 5:498–499.)

To je velkolepá rada v dnešní době, stejně jako byla [v době tehdejší]. Svět, v němž žijeme, ať již blízko domova nebo daleko, potřebuje evangelium Ježíše Krista. Evangelium je jedinou cestou, jak lidé ve světě kdy poznají pokoj. Je třeba, abychom byli jeden k druhému laskavější, jemnější a ochotnější odpouštět. Je třeba, abychom byli pomalejší k hněvu a pohotovější pomoci. Je třeba, abychom nabídli ruku přátelství a zadrželi ruku odplaty. Zkrátka je třeba, abychom se měli rádi čistou láskou Kristovou, upřímnou pravou láskou se soucitem, a je-li to nutné, abychom spolu sdíleli utrpení, neboť takovým způsobem Bůh miluje nás.

Na našich bohoslužbách často zpíváme jednu krásnou náboženskou píseň s textem, který napsala Susan Evans McCloudová. Mohu vám pár řádků z této písně připomenout?

Pane, uč mne lásce k Tobě,
jak dle Tvého vzoru žít,
pomáhat všem, pozvedat je,
snažit se Tvou sílu mít. …

Kdo jsem já, bych soudil druhé?
Sám jsem nedokonalý!
Nelze vidět strasti, jež se
v tichu srdce ukryly. …

Svému bratru strážným budu,
naučím se lékařství,
zraněným a unaveným
dám pocítit přátelství.
Svému bratru strážným budu,
Tvou cestou dál chci jít.

(Náboženské písně, 2015, č. 134.)

Je třeba, abychom kráčeli po cestě, kterou nám ukázal Ježíš, s větším odhodláním a pravou láskou. Je třeba, abychom všem pomáhali a pozvedali je, a dozajista k tomu najdeme Jeho sílu. Budeme-li se více snažit naučit se lékařství, budeme mít nespočet příležitostí ho použít – dotknout se zraněných a unavených a dát všem pocítit své přátelství. Ano, Pane, Tvou cestou dál chceme jít.¹⁰

Pravá láska je čistá láska Kristova a tato láska neselže.

„Přikázaní nové dávám vám,“ řekl [Ježíš], „abyste se milovali vespolek; … Po tomť poznají všickni, že jste moji učedlníci, budete-li míti lásku jedni k druhým.“ (Jan 13:34–35.) Tato láska, kterou máme chovat ke svým bratrům a sestrám v lidské rodině a kterou Kristus chová ke každému z nás, se nazývá pravá láska neboli „čistá láska Kristova“. (Moroni 7:47.) Právě tato láska byla pohnutkou k utrpení a oběti Kristova Usmíření. Je to nejvyšší vrchol, kterého může lidská duše dosáhnout, a nejhlubší projev lidského srdce.

… Pravá láska zahrnuje všechny ostatní božské ctnosti. Charakterizuje počátek i konec plánu spasení. Když selže vše ostatní, pravá láska – Kristova láska – neselže. Je největší ze všech božských vlastností.

Ježíš z hojnosti svého srdce promlouval k chudým, utiskovaným, vdovám, malým dětem; k farmářům a rybářům a k těm, kteří se starali o kozy a ovce; k neznámým a cizincům, k bohatým, politicky mocným i k nepřátelsky naladěným farizeům a zákoníkům. Sloužil chudým, hladovějícím, strádajícím i nemocným. Žehnal chromým, slepým, hluchým a dalším lidem s tělesnými postiženími. Vyháněl démony a zlé duchy, kteří způsobovali duševní či emocionální choroby. Očišťoval ty, kteří nesli břímě hříchu. Učil o lásce a opakovaně nesobecky sloužil druhým. Jeho láska směřovala ke všem. Všichni měli „onu výsadu, jeden jako druhý, a žádnému [nebylo] zakázáno“. (2. Nefi 26:28.) Toto jsou všechno projevy a příklady Jeho bezbřehé pravé lásky.

Světu, v němž žijeme, by nesmírně prospělo, kdyby muži a ženy, ať jsou kdekoli, projevovali tuto čistou lásku Kristovu, která je laskavá, mírná a pokorná. Je prosta závisti a pýchy. Je nesobecká, protože nepožaduje nic na oplátku. Netoleruje zlo ani zlou vůli ani se neraduje z nepravosti; není v ní místo pro nesnášenlivost, nenávist ani násilí. Odmítá přehlížet výsměch, vulgárnost, týrání, zneužívání a vylučování ze společnosti. Povzbuzuje různé lidi, aby spolu žili v křesťanské lásce bez ohledu na náboženské přesvědčení, rasu, národnost, finanční postavení, vzdělání či kulturu.

Spasitel nám přikazuje, abychom se měli navzájem rádi tak, jako On miluje nás; abychom se oděli „poutem pravé lásky“ (NaS 88:125), jako se jím oděl On. Jsme vyzýváni očistit své vnitřní pocity, změnit své srdce, uvést své vnější skutky a vystupování do souladu s tím, čemu podle svých slov ve svém nitru věříme a co pociťujeme. Máme být opravdovými učedníky Krista.¹¹

Mít rád druhé představuje onu „lepší cestu“.

Bratr Vern Crowley řekl, že jako mladý muž pochopil něco z naprosto zásadního ponaučení, které Prorok Joseph předal prvním Svatým v Nauvoo, když jim řekl, že „musíme je [druhé], dokonce i své nepřátele, mít rádi stejně jako své přátele“. Toto je dobré ponaučení pro každého z nás.

Když otec Verna Crowleyho onemocněl, Vern převzal zodpovědnost za vedení rodinného vrakoviště, i když mu bylo teprve patnáct let. Někteří zákazníci občas mladíka nepoctivě využívali a z pozemku se přes noc ztrácely různé díly. Vern se kvůli tomu zlobil a přísahal, že někoho chytí a příkladně ho potrestá. Pomsta bude sladká.

Krátce poté, co se jeho otec začal ze své nemoci zotavovat, byl Vern jednou večer o zavírací době na obchůzce vrakoviště. Byla už téměř tma. V jednom vzdáleném rohu pozemku zahlédl, jak někdo nese nějaký velký automobilový díl k zadnímu plotu. Vyrazil jako závodní běžec a mladého zloděje chytil. Jeho první myšlenkou bylo vybít si na něm vztek pěstmi a pak chlapce dotáhnout do přední kanceláře a zavolat policii. Srdce mu přetékalo hněvem a pomstychtivostí. Právě chytil zloděje a měl v úmyslu dát mu co proto.

Znenadání se objevil Vernův otec, položil synovi na rameno svou slabou, vetchou ruku a řekl: „Vidím, že jsi trochu rozčilený, Verne. Mohu to vyřídit já?“ Pak přistoupil k mladému rádoby zloději, dal mu ruku kolem ramen, chvíli se mu díval do očí a pak se zeptal: „Chlapče, řekni mi, proč to děláš? Proč jsi chtěl ukrást tu převodovku?“ Pak se pan Crowley vydal ke kanceláři, s rukou na ramenou onoho chlapce, a cestou se ho dotazoval na to, jaké má mladík s autem potíže. Když dorazili ke kanceláři, otec řekl: „Myslím, že asi odešla spojka, a kvůli tomu máš ty potíže.“

Mezitím Vern pěnil vzteky. „Koho zajímá jeho spojka?“ přemýšlel. „Zavolejme policii a ukončeme to.“ Ale jeho otec mluvil dál. „Verne, dej mu spojku. A přines mu i vypínací ložisko spojky. A taky přítlačný kotouč. To by mělo problém vyřešit.“ Otec podal všechny tyto díly mladíkovi, který se snažil krást, a řekl: „Vezmi si to všechno. A tady je i ta převodovka. Nemusíš krást, mladíku. Stačí o to požádat. Všechno se dá vyřešit. Druzí jsou ochotní ti pomoci.“

Bratr Vern Crowley řekl, že onoho dne dostal trvalou lekci o lásce. Mladík se pak vracel na vrakoviště často. Dobrovolně měsíc po měsíci splácel všechny díly, které mu Vic Crowley daroval, včetně oné převodovky. Během těchto návštěv se Verna ptal, proč je jeho otec takový, jaký je, a proč udělal to, co udělal. Vern mu řekl něco o jejich víře Svatých posledních dnů a o tom, jak moc má jeho otec rád Pána a lidi. Nakonec se dal tento rádoby zloděj pokřtít. Vern později řekl: „Je nyní těžké popsat, jak jsem se tehdy cítil a co jsem při oné události prožíval. I já jsem byl tehdy mladý. Chytil jsem zloděje. Chtěl jsem ho potrestat do té nejvyšší míry. Ale otec mě naučil, že existuje i jiná cesta.“

Jiná cesta? Lepší cesta? Vyšší cesta? Znamenitější cesta? Jak moc by světu světu mohlo prospět toto vznešené ponaučení! Moroni prohlásil:

„Pročež, kdokoli věří v Boha, může s jistotou doufati v lepší svět. …

Darem svého Syna Bůh připravil lepší cestu.“ (Eter 12:4, 11.)¹²

Náměty ke studiu a k výuce

Otázky

Co má president Hunter na mysli, když mluví o dvou velkých přikázáních jako o „Pánově prubířském kameni“? (Viz 1. oddíl.) Zamyslete se nad tím, jak byste odpověděli na otázky, které president Hunter pokládá na konci 1. oddílu.
Projděte si vyprávění presidenta Huntera o podobenství o milosrdném Samaritánovi. (Viz 2. oddíl.) Co se z tohoto učení můžeme dozvědět o tom, jak máme mít rádi své bližní? Jak můžeme prohloubit svou lásku k těm, k nimž „může být těžké pociťovat lásku“?
Ve 3. oddíle president Hunter učí tomu, že máme mít rádi druhé a sloužit jim ve chvílích, kdy mají nějaké strasti. Jak jste byli požehnáni někým, kdo vám projevil lásku a posloužil vám v době, kdy jste potřebovali pomoc?
Přemítejte o učení presidenta Huntera ohledně následování Spasitelova příkladu pravé lásky. (Viz 4. oddíl.) Jak si můžeme vypěstovat větší lásku k druhým? Jak například můžeme více projevovat svou lásku?
V 5. oddíle president Hunter zmiňuje, jak například Kristus projevuje svou lásku. Kdy jste ve svém životě pocítili Spasitelovu lásku? Jaká požehnání přicházejí, když projevujete „čistou lásku Kristovu“?
Čemu se můžeme naučit z příběhu o Vernu Crowleym, který president Hunter zmiňuje? (Viz 6. oddíl.) Jak můžeme pocity „hněv[u] a pomstychtivost[i]“ nahradit pocity pravé lásky? Jaké osobní zkušenosti vám pomohly poznat, že pravá láska představuje „lepší cestu“?

Související verše z písem

Matouš 25:31–46; 1. Korintským 13; Efezským 4:29–32; 1. Janova 4:20; Mosiáš 4:13–27; Alma 34:28–29; Eter 12:33–34; Moroni 7:45–48; NaS 121:45–46

Pomůcka ke studiu

„Budete-li jednat podle toho, čemu jste se naučili, vaše poznání se rozšíří a utvrdí (viz Jan 7:17).“ (Kažte evangelium mé [2004], 19.) Zvažte možnost zeptat se sami sebe, jak můžete tyto nauky uplatňovat doma, v práci a při plnění církevních zodpovědností.