Kapitola 14

S Bohem je možné vše

„Povaha těchto požadavků, které jsou na nás kladeny, [je] taková, že je nikdo nemůže splnit, leda s pomocí od Všemohoucího. … A On nám tuto pomoc přislíbil.“

Ze života Lorenza Snowa

President Lorenzo Snow byl zvyklý pracovat – řídil se svou často opakovanou radou: „Musíme se namáhat. … Zůstávat v nečinnosti, aniž bychom se pustili do práce, není k ničemu.“¹ Uvědomoval si však, že ve své touze budovat království Boží by jeho vlastní úsilí nebylo dostatečné bez Boží milosti – neboli „nadpřirozené pomoci“,² jak tomu často říkal. A tak povzbuzoval členy Církve, aby usilovně pracovali na „rozvíjení [spravedlivých] zásad“, a zároveň jedním dechem dodával, že „my, Svatí posledních dnů, máme chápat a mít na paměti, že spasení se dostavuje skrze milost Boží“.³ Svědčil o tom, že Bůh k našemu úsilí přidá svou moc: „Tam, kam nás Pán zasadí, tam máme stát; když od nás vyžaduje, abychom se namáhali a podporovali tyto svaté zásady, máme tak činit; a to je to jediné, o co se máme starat; o zbytek se postará Nebeský Otec.“⁴

Eliza, sestra presidenta Snowa, uvedla, že president Snow žil podle toho, čemu učil. Popsala ho jako muže, který má „neotřesitelnou důvěru v [Boží] moc pomáhat a v Jeho milost“. Řekla, že „ví, v koho důvěřuje“, a proto byl schopen vydržet „jakoukoli těžkost a jakékoli protivenství“ a „překonat jakoukoli překážku“.⁵

Lorenzo Snow projevil svou důvěru v Boží moc pomáhat druhým, když v roce 1840 putoval do Anglie, aby tam sloužil na misii. Během plavby přes Atlantský oceán, která trvala 42 dní, museli on a ostatní spolucestující přetrpět tři velké bouře. Později vyprávěl, že to byly „strašné bouře – takové bouře, o kterých i ti, kteří byli na oceán zvyklí, mluvili jako o velmi nebezpečných“. Všiml si rozdílu mezi jeho reakcí na bouři a reakcí některých ostatních pasažérů: „V řadě případů to byl, mírně řečeno, velmi strašidelný výjev. Nepřekvapilo mě, že muži, ženy a děti, kteří se neučili důvěřovat v Boha, lomili v mučivých obavách rukama a plakali. Důvěřoval jsem Tomu, kdo stvořil moře a stanovil mu hranice. Byl jsem ve službě Páně – věděl jsem, že jsem byl vyslán na misii pravomocí, kterou On uznává, a i když živly běsnily a loď se kymácela a otřásala uprostřed vzdouvajících se vln, Pán stál u kormidla a můj život byl díky Jeho péči v bezpečí.“⁶

O mnoho let později, když se Lorenzo Snow stal presidentem Církve, znovu nacházel útěchu v poznání, že u kormidla stojí Pán. Na schůzce konané 13. září 1898 Kvorum Dvanácti apoštolů jednohlasně vyjádřilo závazek podporovat ho jakožto presidenta Církve. Záznam o této schůzce uvádí, že president Snow se poté postavil a řekl, že „nemá význam, aby se vymlouval na neschopnost, atd., má-li přijmout ohromné zodpovědnosti spojené s tímto postavením. … Byl si vědom toho, že má dělat to nejlepší, co může, a že se má spoléhat na Pána.“⁷ [Viz námět č. 1 na straně 177.]

Učení Lorenza Snowa

S Boží pomocí dokážeme zvládnout cokoli, co od nás Bůh vyžaduje.

Přál bych si mluvit takovým způsobem, abychom se poučili a vzájemně zdokonalili ve věcech, které přináleží našemu spasení. Z tohoto důvodu žádám o víru a modlitby všech těch, kteří věří tomu, že mají hledět k Pánu, chtějí-li získat ponaučení a inteligenci.

Měli bychom si uvědomovat, jaký máme vztah k Pánu, našemu Bohu, a jaké výjimečné postavení zaujímáme. Máme-li náležitě vykonávat povinnosti, které jsou nám předány, potřebujeme nadpřirozenou pomoc. …

… Ježíš řekl [jistému] mladému muži, který k Němu přišel a přál si vědět, co má dělat, aby mohl zdědit věčný život, aby „dodržoval přikázání“. Dotyčný mladík odvětil, že zmíněná přikázání dodržuje již od mládí. Spasitel na něj pohlédl a viděl, že něco tomuto muži přesto chybělo. Mladý muž zachovával mravní zákon, zákon daný Mojžíšovi, a za to ho Ježíš miloval, ale zároveň viděl, že jedna věc mu chybí. Byl bohatý a díky svému velkému bohatství zastával mladý muž ve světě vlivné postavení. Ježíš věděl, že než by mohl tohoto muže, či jakéhokoli jiného člověka, pozvednout k celestiálnímu světu, bylo nutné, aby se podrobil všem věcem a aby považoval poslušnost celestiálního zákona za něco nanejvýš důležitého. Ježíš věděl, co se požaduje po každém člověku, má-li získat celestiální korunu – že nic nemá být dotyčnému dražší než poslušnost požadavků nebes. Spasitel viděl, že tento mladý muž lpěl na něčem, co nebylo v souladu se zákonem celestiálního království. Možná v onom muži spatřil nějaký sklon lpět na něčem, co pro něj bylo škodlivé a kvůli čemu by podrobení se požadavkům evangelia bylo nepříjemné či nemožné, a proto mu řekl, že má jít a prodat vše, co má, „a darovat to chudým a následovat Ho“.

Kvůli tomuto přikázání mladý muž zesmutněl a zarmoutil se. Pohlížel na bohatství jako na velký životní cíl, jako na něco, co mu přinášelo světský vliv a vše, po čem toužil; jako na něco, co mu poskytovalo požehnání a radovánky tohoto života a jako na něco, co ho pozvedalo na vysoké společenské postavení. Nedokázal si představit, že by člověk mohl v životě získat požehnání, radosti, zvláštní výsady a to, po čem přirozeně dychtil, aniž by měl bohatství. Ale evangelium svou podstatou zajišťuje vše, co je nutné pro to, aby byly naplněny lidské touhy a potřeby a aby byl člověk šťastný. Bohatství toho dosáhnout nedokáže; a Pán si přál, aby se onen muž těchto představ vzdal a aby je vypudil ze své mysli i ze svých názorů, aby ho mohl získat jako svého služebníka ve všech věcech. Přál si, aby se plně zasvětil Jeho službě, aby se pustil do Jeho díla s celým úmyslem srdce a aby následoval nabádání Svatého Ducha a připravil se na celestiální slávu. Avšak tento mladík nebyl ochoten to udělat; byla to příliš velká oběť. A Spasitel při této příležitosti řekl: „Jak nesnadně ti, kteří bohatství mají, vejdou do království nebeského. Je snazší pro velblouda projít dírkou jehly než pro bohatého vejít do království Božího.“

Učedníci tím „byli nadmíru udiveni“ a „pravili mezi sebou – kdo tedy může být spasen?“ Domnívali se, že nikdo nemůže vlastnit bohatství a zároveň být spasen v království Božím. K takovému názoru dospěli ze Spasitelových slov. Ježíš ale odpověděl: „U lidí je to nemožné, ale nikoli u Boha; neboť u Boha je všechno možné.“ [Viz Matouš 19:16–26; viz také Joseph Smith Translation v anglické verzi Bible, Matthew 19:26, odkaz pod čarou a, a Mark 10:27, odkaz pod čarou a.]⁸ [Viz námět č. 2 na straně 177.]

Bůh slíbil, že nám v osobním úsilí žít podle evangelia bude pomáhat.

Sami o sobě nejsme vůbec schopni dodržovat všechna přikázání, která nám Bůh dal. Ani sám Ježíš nemohl bez božské pomoci od svého Otce vykonat své dílo. Při jedné příležitosti řekl: „Nemohuť já sám od sebe nic činiti. Jakžť slyším, takť soudím, a soud můj spravedlivý jest. Nebo nehledám vůle své, ale vůle toho, kterýž mne poslal, Otcovy.“ [ Jan 5:30.] A pokud On, náš Pán, potřeboval božskou pomoc, budeme tuto pomoc o to více potřebovat i my. Svatí posledních dnů mají v každé situaci a za všech okolností, v nichž se při vykonávání svých povinností ocitají, právo na nadpřirozenou pomoc od Svatého Ducha, aby jim pomáhal v různých situacích, ve kterých se nacházejí, a při povinnostech, které jsou od nich vyžadovány, aby vykonávali.

… Nedokáži si představit nic, co by bylo důležitější, než usilovat o osobní oslavení a slávu a získat ji. Toto je bezpochyby onen veliký účel, kvůli němuž jsme přišli na svět. … Žádný muž ani žena nemají ztrácet odvahu, když mají pocit, že nemohou dokončit to, co by rádi vykonali, ale my všichni máme dělat vše, co je v našich silách, abychom uskutečňovali velkolepé dílo, kvůli němuž jsme zde.⁹

Povaha náboženství, které jsme přijali za své, vyžaduje určitý způsob jednání, které po svých následovnících nepožaduje žádné jiné náboženství, které znám; a povaha těchto požadavků, které jsou na nás kladeny, [je] taková, že je nikdo nemůže splnit, leda s pomocí od Všemohoucího. Je nutné, abychom alespoň zčásti pochopili ona veliká a důležitá požehnání, která nakonec máme získat, tím, že se podrobíme požadavkům náboženství či evangelia, které jsme přijali. Oběti, které jsou po nás požadovány, jsou takové povahy, že by je žádný muž ani žena nemohli přinést, leda s pomocí nadpřirozené moci; a když Pán plánoval tyto podmínky, nikdy neměl v úmyslu, aby Jeho lid těmto podmínkám vyhověl, leda s nadpřirozenou pomocí – a to s takovou pomocí, kterou nevyznává žádná jiná skupina nábožensky zaměřených lidí. A On tuto pomoc přislíbil. …

Tyto věci … byly požadovány v každém věku a období, kdy Bůh povolal lid, aby Mu sloužil a aby obdržel Jeho zákony. Byly požadovány ve dnech Izraele, v počátcích onoho lidu. Byly požadovány po Abrahamovi, Izákovi a Jákobovi. Byly požadovány po Mojžíšovi a po lidech, které vyvedl z egyptského zajetí. Byly požadovány po všech prorocích, kteří žili ode dnů Adamových až do současnosti. Byly požadovány po apoštolech, kteří obdrželi pověření vkládáním rukou od Ježíše Krista, Syna živého Boha, a po stoupencích náboženství, které apoštolové hlásali a kterému ve své době učili druhé; a žádný člověk ani skupina lidí ani třída lidí ode dnů Adamových až do současnosti nemohli dodržovat tyto požadavky, ledaže byli lidem Božím, obdarovaným mocí, kterou lze získat jedině od Pána, našeho Boha.¹⁰ [Viz námět č. 3 na straně 178.]

Když jsme zapojeni do díla Božího, potřebujeme Boží pomoc.

Ať již podniknete při prosazování zájmů Sionu cokoli, musíte spoléhat na Pána, má-li být vaše konání úspěšné.¹¹

Mysl člověka má být ve všem, do čeho se pouští, upřena na slávu Boží. Měli bychom brát na zřetel, že sami o sobě nezmůžeme nic. Jsme děti Boží. Jsme ale v temnotě, [pokud] Bůh neosvítí naše porozumění. Jsme bezmocní, [pokud] nám Bůh nepomáhá. Dílo, které zde máme konat, je takové povahy, že ho konat nemůžeme, leda s pomocí od Všemohoucího. … V tomto spočívá velká potíž, pokud jde o lidi tohoto světa a příliš často i o starší v Izraeli; zapomínáme na to, že pracujeme pro Boha; zapomínáme na to, že jsme zde proto, abychom uskutečnili určité záměry, které jsme slíbili Pánu, že uskutečníme. Dílo, do něhož jsme zapojeni, je vznešené. Je to dílo Všemohoucího; a On vybral muže a ženy, o nichž na základě zkušeností z minulosti ví, že Jeho záměry uskuteční.¹²

Toto dílo, do něhož jsme vy i já zapojeni, může vzkvétat a může se posouvat kupředu jedině skrze požehnání Boží udílená našemu věrnému a poctivému úsilí a našemu odhodlání vykonávat práci, kvůli níž jsme vstoupili do této existence. Když se ohlížíme za zkušenostmi, kterými jsme prošli, snadno pochopíme, že naše prosperita závisí na našem poctivém úsilí konat dílo Boží, pracovat v zájmu druhých a na snaze zbavit se co nejvíce sobeckosti. Tak tomu bylo v minulosti, a proto se můžeme domnívat, že i náš budoucí pokrok bude záviset na naší odhodlanosti činit vůli Boží za všech okolností a s pomocí, kterou nám Bůh poskytne.¹³ [Viz námět č. 4 na straně 178.]

Náměty ke studiu a k výuce

Při studiu této kapitoly nebo při přípravě na výuku zvažte níže uvedené náměty. Další užitečné informace najdete na stranách v–viii.

Projděte si to, co se popisuje na stranách 171–173. Proč podle vašeho názoru lidé, kteří důvěřují v Boha, reagují na zkoušky zcela jinak než ti, kteří v Boha nedůvěřují?
Přemítejte o příběhu o Spasiteli a bohatém mladíkovi. (Strany 173–174.) Na co se například mohou lidé v srdci upnout a co může způsobit, že zarmouceně odejdou? Proč musíme tyto věci „vypudit“ ze svého života ještě předtím, než můžeme získat Pánova největší požehnání?
President Snow učil tomu, že dokonce i Spasitel potřeboval „božskou pomoc“, aby mohl „vykonat své dílo“. (Strana 175.) Jak byste mohli s využitím slov presidenta Snowa pomoci někomu, kdo má pocit, že není schopen dostát požadavkům spojeným s životem podle evangelia?
Projděte si poslední oddíl této kapitoly. (Strany 176–177.) Proč podle vašeho názoru někdy nežádáme Boha o pomoc? Zamyslete se nad tím, co můžete dělat pro to, abyste v životě obdrželi více Jeho pomoci.

Související verše z písem: Filipenským 4:13; 2. Nefi 10:23–24; 25:23; Jákob 4:6–7; Mosiáš 24:8–22; Články víry 1:3

Pomůcka k výuce: „Požádejte členy třídy o to, aby přečetli vybrané otázky na konci kapitoly (můžete požádat jednotlivé členy, nebo skupinky členů). Vyzvěte je, aby v příslušné kapitole vyhledali nauky, které se těchto otázek týkají. Poté je vyzvěte, aby se o své myšlenky a postřehy podělili s ostatními členy ve třídě.“ (Strana vii v této knize.)

Spasitel před uzdravením slepého muže řekl: „Jáť musím dělati dílo toho, kterýž mne poslal.“ (Jan 9:4.)

„Toto dílo, do něhož jsme vy i já zapojeni, může vzkvétat a může se posouvat kupředu jedině skrze požehnání Boží udílená našemu věrnému a poctivému úsilí.“