Kapitola 18

Vedoucí v Církvi a nesobecká služba

„Jsme vašimi služebníky v Pánu a usilujeme o vaše blaho a o blaho veškerého lidstva.“

Ze života Lorenza Snowa

Od října 1840 do ledna 1843 předsedal Lorenzo Snow Církvi v Londýně v Anglii a v přilehlé oblasti. Dohlížel tam na vedoucí kněžství, které někdy učil osobně, a jindy jim udílel rady v dopisech. Krátce před koncem své misie v Anglii napsal dvěma „předsedajícím starším londýnských odboček“, jejichž služba byla srovnatelná se službou dnešních presidentů odboček. V dopise píše o zážitku, který měl s jiným vedoucím odbočky v téže oblasti.

Podle popisu staršího Snowa neměl tento vedoucí „žádné vnější nedostatky“. Onen muž „usilovně podporoval dílo Páně“ a měl schopnost zajistit, aby „[byl] každý na svém místě a vykonával svou povinnost“. Byl pilný a „pracoval na tomto díle horlivěji než všichni ostatní“. Avšak navzdory vnějším projevům věrnosti tohoto muže měla odbočka neustále problémy, které se, jak se zdálo, soustřeďovaly kolem něho. Starší Snow se nějakou dobu snažil odhalit zdroj těchto problémů a zprvu mírně pokáral členy odbočky za to, že nepodporují svého vedoucího. Poté začal uvažovat o tom, zda tento vedoucí „nemá náhodou nějakého skrytého, vnitřně působícího ducha, kterého si [nebyl] vědom a který se [neprojevoval] navenek,“ ale který nějakým způsobem vedl k potížím v odbočce. Starší Snow zaznamenal:

„A tak jsem se pomodlil, aby mi Pán dal v této věci dar rozlišování. Má modlitba byla zodpověděna; zjistil jsem, že tento bratr má jakéhosi částečně skrytého ducha sebeoslavování, který řídí jeho skutky a chování. Vyslal například jednoho bratra, aby splnil určité pověření, avšak měl přitom skrytou touhu mít na tom vlastní zásluhy; a když nebylo pověření uspokojivě vykonáno, pokáral provinilce ne proto, že by bylo dílo Páně nějakým způsobem zmařeno nebo že by onen bratr přišel o požehnání, ale protože ho urazilo, že ho neuposlechl. Při jiné příležitosti, když jeden bratr pokřtil několik lidí, se jeho srdce neradovalo ani tak z toho, že tito lidé byli přivedeni do smlouvy, ale z toho, že se to stalo pod jeho vedením, přičemž si tajně přál, aby nikdo, za koho je zodpovědný, nezískal příliš velké uznání, aniž by to bylo ve spojení s jeho jménem.“

Starší Snow si povšiml, že když některý člen odbočky úspěšně splnil nějaký úkol, ale nenásledoval přitom do detailu radu svého vedoucího, tento vedoucí měl „ducha závisti … skrývajícího se za vyjádřeným uznáním“. Pokračoval: „Tento duch byl skrytý; jeho plody se sice neprojevovaly navenek, ale projevily by se, kdyby nedošlo k nápravě; bylo to vnitřně působící zlo, které by nakonec zničilo schopnost tohoto vedoucího přinášet užitek. Způsobovalo mu to zbytečné problémy při spravování záležitostí, které měl na starosti; a rovněž to bylo stálým zdrojem nepříjemných pocitů v jeho vlastní mysli. Horlivě podporoval Boží dílo, avšak vždy takovým způsobem, aby byla ve všem jasně patrná jeho ruka. Záleželo mu na tom, aby druhým uděloval správné pokyny, ale dbal přitom obzvlášť na to, aby pod nimi byl podepsán celým jménem.“

Starší Snow nenapsal tento dopis proto, aby onoho místního vedoucího odsoudil. Záměrem jeho dopisu bylo pomoci ostatním vedoucím, aby mohli onoho pyšného ducha, kterého popsal, „rozpoznat, uvědomit si ho a vyvarovat se ho“. Upozorňoval na to, že mnoho lidí, „kteří jsou upřímně přesvědčeni o tom, že je tento duch sebeoslavování neovládá, by při podrobnějším přezkoumání důvodů, které je motivují k jejich jednání, mohlo ke svému překvapení zjistit, že je tento duch žene kupředu v mnoha jejich pohnutkách“.

Po tomto upozornění jim radil: „Máme-li se stát takovými, jakými se podle Božího záměru máme stát, musíme si v mysli zvyknout radovat se, když vidíme, že se druhým daří stejně dobře jako nám; radovat se, když vidíme, jak je věc Sionu pozvedána, ať již Boží prozřetelnost přikáže jakýmkoli rukám; a mít nitro uzavřené před závistí, když je slabšímu nástroji, než jsme my, prokázána větší čest; být spokojeni při zvelebování nižšího úřadu, než budeme povoláni do vyššího; spokojit se s vykonáváním malých věcí a nečinit si nárok na vykonávání těch velkých.“ Starší Snow přirovnal Církev k veliké budově a jednotlivé Svaté k jejím částem a řekl, že „nikdy nemáme být příliš pyšní nechat se občas pokácet, osekat, ořezat a ohoblovat, abychom mohli být zasazeni na místo, které nám v této duchovní budově náleží“.

Starší Snow zakončil dopis těmito slovy: „Předsedající starší, který bude usilovat o to stát se takovým, jakým by mohl a měl být, který se zbaví sobeckých vlastností a bude vždy jednat pro dobro svých členů, bude pokorný a nebude se snažit zvládnout příliš mnoho věcí v krátkém čase nebo být předčasně příliš význačný, ten bude vždy vědět, jak řádně zvelebovat svůj úřad, ani nebude nikdy postrádat moc Boží k dosažení Jeho moudrých záměrů.“¹ [Viz námět č. 1 na straně 217.]

Učení Lorenza Snowa

Pán dal každému vedoucímu ve své Církvi božské pověření: „Pasiž ovce mé.“

Nechť každý muž, který zastává nějaký úřad a kterému Bůh udělil své svaté a božské kněžství, myslí na to, co řekl Spasitel dvanácti apoštolům těsně předtím, než odešel do přítomnosti svého Otce – „Pasiž ovce mé.“ [Jan 21:16–17.] A opakoval to tak často, že Jeho apoštolové pocítili zármutek nad tím, že je k tomu takto neustále vyzývá. On však řekl: „Pasiž ovce mé.“ To znamená: „Vyjděte a buďte celým srdcem plně oddaní mému dílu. Lidé ve světě jsou moji bratři a sestry. Velmi mi na nich záleží. Pečujte o můj lid. Paste mé stádo. Vyjděte a kažte evangelium. Odměním vás za všechny vaše oběti. Nemyslete si, že byste toho při uskutečňování tohoto díla mohli obětovat přespříliš.“ Vyzýval je z celého srdce, aby konali Jeho dílo. I já nyní vyzývám všechny, kteří jsou nositeli tohoto kněžství, předsedající úředníky kůlu, biskupy a vysokou radu, aby šli a pásli stádo. Zajímejte se o ně. … Pracujte pro ně a neomezujte své myšlenky a pocity jen na svůj osobní vzestup. Potom vám Bůh dá zjevení za zjevením, inspiraci za inspirací a bude vás učit, jak zajistit pro Svaté požehnání ve věcech týkajících se jejich časného i duchovního blaha.² [Viz námět č. 2 na straně 217.]

Vedoucí a učitelé jsou povoláni k tomu, aby následovali příklad Spasitele a sloužili s láskou, nikoli aby se vyvyšovali.

Proč je muž povolán, aby jednal jako president předsedající nad členy? Je to proto, aby získal vliv a tento vliv pak využíval přímo pro vlastní vzestup? Ne, právě naopak, je povolán jednat v dané pozici podle téže zásady, jež platila v době, kdy bylo kněžství předáno Synu Božímu – má přinášet oběti. Sám pro sebe? Nikoli, nýbrž ku prospěchu lidí, kterým předsedá. Bude po něm požadováno, aby se obětoval na kříži, tak jako Spasitel? Nikoli, nýbrž aby se stal služebníkem svých bratří, ne jejich pánem, a aby pracoval pro jejich prospěch a blaho. Ne aby používal vliv, který získal, ve prospěch svůj, své rodiny, příbuzných a vlastních přátel, ale aby považoval všechny za své bratry, kteří mají stejná práva jako on, a proto má usilovat o požehnání a blaho pro všechny stejnou měrou podle jejich talentů a způsobilosti, jež mohou mít, a tím v sobě rozvinout onen otcovský pocit, který vždy skýtá Otcovo nitro. …

… Nechť si ti, kteří káží mezi Svatými, uvědomují, proč jim bylo předáno kněžství; nechť si uvědomují a plně rozumí tomu, proč byli povoláni, aby zastávali ten či onen úřad, totiž aby jednali v duchu našeho Mistra, služebníka všech, aby se naučili posuzovat potřeby a blaho všech lidí a pečovat o ně stejně láskyplně, jako to činí sami pro sebe. … Pak porozumí podstatě oněch dvou velikých přikázání, o kterých Spasitel prohlásil, že na nich „všecken zákon záleží i proroci“, totiž milovat Pána ze vší duše své, a ze vší mysli své, a svého bližního jako sebe samého [viz Matouš 22:37–40].³

Než začnete [učit], pomodlete se, a sice o toto: Požádejte Pána, abyste během svého proslovu mohli říci něco, co bude vašim posluchačům ku prospěchu. Nezáleží na tom, zda to bude něco, co zvýší vaši slávu, či nikoli, zkrátka pamatujte na to, že jste vyzváni, abyste promlouvali k publiku, které touží slyšet něco, co jim bude ku prospěchu. A to může přijít jedině od Pána. Nestarejte se o to, zda … ti, kteří vás poslouchají, řeknou, že jste mluvili nádherně. Na to vůbec nemyslete, nýbrž odstraňte z mysli veškerou sobeckost, kterou můžete mít, aby vás Pán mohl inspirovat něčím, co by bylo lidem ku prospěchu.⁴ [Viz námět č. 3 na straně 217.]

Moudří vedoucí si cení talentů druhých lidí a dávají jim příležitost sloužit.

Lidé důvěřují [vedoucímu], který si získá jejich srdce, je známý svou bezúhonností, čestností a ochotou sloužit ve prospěch Boha i lidí a je připraven přinést jakoukoli oběť, která by od něj mohla být vyžadována; a má-li něco tak posvátného, jako je jejich důvěra, co může udělat pro to, aby uspokojil mysl lidí, kteří touží více či méně po pokroku? Nechť takový muž povolá jako své pomocníky bratří, kteří patří k těm nejschopnějším, a podělí se s nimi o své zodpovědnosti. Neboť, jak zjistíte, je pravidlem, že talenty jsou rozděleny mezi mnohé a jen zřídkakdy jsou všechny sdruženy u jednoho člověka; a je jen zapotřebí poskytnout jim příležitosti k tomu, aby se rozvinuly. Vedoucí může říci například jednomu: „Podívej se, bratře, jsi pro tuto pozici vhodnější než já;“ nebo jinému: „Jsi tím, kdo se pro tento úřad hodí nejlépe;“ a tak dále, až dosáhne toho, že se projeví talenty všech, a místo toho, aby důvěru ostatních vůči vůči němu poklesla, tímto přístupem ji ještě pozvedne.⁵ [Viz námět č. 4 na straně 217.]

Správný způsob vedení se vyznačuje pokorou, dobrým příkladem a oddaným úsilím o blaho druhých.

Autoritativní vedení není to správné vedení, jímž mají být Svatí řízeni – místo toho se snažte sloužit v duchu pokory, moudrosti a dobrotivosti, a neučte tolik pomocí teorie, nýbrž spíše praxí. Přestože někdo učí s andělskou výmluvností, tak jeho dobré návyky, dobrý příklad, jeho skutky a neustále se projevující dobrosrdečnost a lidumilnost učí mnohem výmluvněji a mnohem účinněji.⁶

Budete-li tak věrní a jednotní, jako jsou členové Prvního předsednictva a Kvora Dvanácti, a budete-li nás následovat, tak jako my následujeme Krista, bude se vám dařit dobře. Jsme odhodláni vykonávat svou povinnost a sloužit Pánu a pracovat ve prospěch Jeho lidu a na uskutečňování Jeho díla. Jsme vašimi služebníky v Pánu a usilujeme o vaše blaho a o blaho veškerého lidstva.

Pán si k vykonávání svého díla na zemi nevybírá význačné a učené lidi světa. Ti, které vybírá, aby se starali o záležitosti Jeho Církve, nejsou lidé učení a vzdělaní na univerzitách či v náboženských seminářích, ale pokorní lidé oddaní Jeho dílu, lidé, kteří jsou ochotni nechat se vést Svatým Duchem a kteří budou zajisté přisuzovat slávu Jemu, neboť vědí, že sami nezmohou nic. Mohu vás ujistit, bratří a sestry, že jsem nijak neusiloval o to, abych se zhostil zodpovědnosti, která na mně nyní spočívá. Kdybych tomu mohl se ctí uniknout, nikdy bych se ve svém současném úřadu nenacházel. Nikdy jsem o to nežádal, ani jsem nikdy nežádal žádného ze svých bratří, aby mi pomohl tohoto úřadu dosáhnout; avšak Pán zjevil mně a mým bratřím, že toto je Jeho vůle, a já nemám sklony vyhýbat se žádné zodpovědnosti ani odmítnout přijmout jakýkoli úřad, který Pán požaduje, abych zastával.⁷

Budu usilovat o to, abych byl oddaný vašim zájmům a zájmům království Božího. Budu vám sloužit podle svého nejlepšího poznání a porozumění, s ohledem na to, co bude podporovat vaše zájmy ve spojení se zájmy Všemohoucího. Toto budu činit, a Pán buď mým pomocníkem.⁸ [Viz námět č. 5 na straně 217.]

Náměty ke studiu a k výuce

Při studiu této kapitoly nebo při přípravě na výuku zvažte níže uvedené náměty. Další užitečné informace najdete na stranách v–viii.

Jak se může dopis Lorenza Snowa určený vedoucím v Anglii (strany 211–213) vztahovat i na nás? Jaké to může mít například důsledky, když ve svém církevním povolání máme „ducha sebeoslavování“? Jak můžeme zvelebovat své povolání, aniž bychom velebili sami sebe?
Prostudujte si oddíl, který začíná na straně 213. Jak mohou vedoucí „pást stádo“ Kristovo? Jak vás církevní vedoucí vyživují? Jaké charakterové vlastnosti na těchto vedoucích obdivujete?
Přečtěte si varování presidenta Snowa o vyvyšování se. (Strana 214.) Poté si projděte druhý úplný odstavec na straně 212. Proč bychom měli při službě druhým přezkoumávat své motivy? S modlitbou se zamyslete nad tím, co vás motivuje ke službě v Církvi.
Přemítejte o odstavci na straně 215. Jak ovlivňuje sbor nebo odbočku to, když se vedoucí dělí o některé zodpovědnosti s dalšími členy? Jakých výsledků jste byli svědky, když členové Církve s různými talenty a zkušenostmi pracovali ruku v ruce na dosažení nějakého společného cíle?
President Snow radil: „Autoritativní vedení není to správné vedení, jímž mají být Svatí řízeni.“ (Strana 216.) Jaké může mít autoritativní vedení následky v případě vedoucích v Církvi a v případě rodičů? Jaké výsledky může přinést pokorné vedení?

Související verše z písem: Matouš 6:24; 20:25–28; 23:5; Marek 10:42–45; Jan 13:13–17; 2. Nefi 26:29; 28:30–31; Mosiáš 2:11–19; 3. Nefi 27:27; NaS 46:7–11; 50:26; 121:34–46

Pomůcka k výuce: „Otázky, které jsou před začátkem výuky napsány na tabuli, pomohou studentům začít přemýšlet o tématech ještě před zahájením lekce.“ (Učení – není většího povolání, 93.)

Věrní vedoucí Církve se řídí Pánovou výzvou danou Petrovi: „Pasiž ovce mé.“ (Jan 21:16–17.)

„Jak zjistíte, je pravidlem, že talenty jsou rozděleny mezi mnohé a jen zřídkakdy jsou všechny sdruženy u jednoho člověka.“