Kapitola 15

Věrná a činorodá služba v království Božím

„Víme, že naše náboženství je pravdivé, a proto bychom měli být těmi, kteří jsou na celé tváři země nejoddanější dílu, které jsme přijali.“

Ze života Lorenza Snowa

Ke konci roku 1851 členové Prvního předsednictva vydali epištolu, v níž žádali všechny členy Kvora Dvanácti apoštolů, aby „zařídili vše potřebné ve svých různých misiích“ a vrátili se do dubna 1853 do Salt Lake City.¹ A tak se misie staršího Lorenza Snowa v Itálii začala chýlit ke konci. V únoru 1852 předal vedení misionářské práce nově obrácenému bratru Johnu Danielovi Malanovi a se starším Jabezem Woodardem se vydal navštívit ostrovní zemi Malta. Starší Snow doufal, že z Malty pak vypluje do Indie. První misionáři již tehdy v této zemi pracovali pod jeho vedením a on si velmi přál připojit se k nim. Z Indie pak plánoval „obeplout zeměkouli“ a vrátit se domů přes Tichý oceán k západnímu pobřeží Spojených států.²

Jeho plány se ale poté, co se starším Woodardem dopluli na Maltu, změnily. Zjistil totiž, že na ostrově bude muset strávit několik týdnů, protože parník měl v Rudém moři poruchu. Než aby si kvůli tomuto zpoždění stěžoval, rozhodl se pustit do práce. V dopise datovaném 10. března 1852 napsal: „Mám pocit, že z toho, jak Pán bude řídit využití času, který mám nyní k dispozici, vyplyne mnoho dobrého, neboť všude kolem mne jsou zajímaví lidé a nacházím se v nanejvýš významné oblasti, kde bude vykonáno veliké dílo, které se bude šířit k okolním národům.“ Napsal, že požádal staršího Thomase Obraye, misionáře v Itálii, „aby ihned přijel a přivezl dostatečnou zásobu brožurek a knih“. I když starší Snow nevěděl, co přesně budou se společníky na Maltě dělat, přál si tam založit odbočku Církve. Řekl, že založení odbočky by „uvolnilo duchovní okovy mnoha národů, neboť Maltézané jsou díky svým obchodním vztahům rozšířeni po pobřeží Evropy, Asie i Afriky“.³

1. května 1852 poslal starší Snow dopis, v němž podal zprávu o pokroku práce na Maltě. Napsal: „Lidé k nám neustále chodí na návštěvu a ptají se na toto ‚podivné náboženství‘; před několika dny jsme měli jednou večer v našem pronajatém bytě muže z osmi různých zemí, kteří přišli z různých částí města, aby s námi pohovořili o našich naukách – mezi nimi byli i muži z Polska a z Řecka, kteří nyní čtou naše knihy s mimořádným zájmem. Dva inteligentní a podnikaví mladí muži, první plody naší práce na tomto ostrově, budou schopni napomáhat tomu, aby se dílo, do něhož jsme zapojeni, šířilo kupředu; jeden z nich, kterého jsme vysvětili starším, mluví plynně několika jazyky.“³

Starší Snow svůj sen sloužit v Indii a obeplout zeměkouli nikdy neuskutečnil. Místo toho se během svého nečekaného pobytu na Maltě pilně řídil vůlí Páně a budoval základy pro tamější misionářskou práci. Když se v květnu 1852 konečně mohl nalodit, v souladu s pokyny vedoucích, aby se vrátil do Salt Lake City, se namísto východním směrem vydal na západ. Asi o dva měsíce později starší Woodard a Obray zorganizovali na Maltě odbočku Církve.⁵ [Viz námět č. 1 na straně 188.]

Učení Lorenza Snowa

Vzhledem k tomu, že jsme přijali plnost evangelia, sloužíme jako Kristovi vyslanci.

Svědčíme celému světu, že díky božskému zjevení, ba skrze projevy Svatého Ducha, víme, že Ježíš je Kristus, Syn živého Boha, a že se zjevil Josephu Smithovi tak osobně, jako se zjevoval svým apoštolům v dávných dobách poté, co vstal z hrobu, a že mu zjevil nebeské pravdy, jedině díky nimž může být lidstvo spaseno. Tímto … zaujímáme velmi důležité a zodpovědné postavení, neboť víme, že Bůh nás bude volat k odpovědnosti za to, jak se zhostíme této posvátné důvěry, kterou v nás vkládá.

Podobně jako apoštolové předstoupili před svět poté, co od vzkříšeného Vykupitele obdrželi pověření kázat evangelium království všem národům slibujíce všem, kteří uvěří jejich slovům, dar Ducha Svatého skrze vkládání rukou, tak před svět předstupujeme i my. Podobně jako oni, mocí svého pověření, prohlašovali s veškerou jistotou uprostřed pronásledování a nepřátelství, že evangelium je moc Boží ku spasení všech těch, kteří uvěřili a uposlechli, tak totéž prohlašujeme i my. Podobně jako oni kázali jako nezbytné kroky pro spasení víru v Pána Ježíše Krista, křest na odpuštění hříchů a vkládání rukou těmi, kdo mají náležitou pravomoc, pro přijetí Ducha Svatého, tak totéž kážeme i my. Podobně jako se oni mocí Ducha Svatého stali svědky Pána Ježíše Krista a věrnými posly Jeho evangelia celému pohanskému světu, tak i my, pomocí téhož Svatého Ducha a skrze Něj, jsme se stali Jeho svědky, a protože jsme povoláni týmž božským a svatým povoláním, zaujímáme tudíž totéž postavení.

A tím, že zaujímáme toto postavení, na sebe bereme všechny zodpovědnosti týkající se vyslanců Kristových a stáváme se zodpovědnými za své osobní jednání i za to, jakým způsobem využíváme talenty a schopnosti, které nám Pán dal.⁶ [Viz námět č. 2 na straně 188.]

Členství v Církvi je povoláním, díky němuž pomáháme druhým dosáhnout spasení.

Když Pán povolává ze světa nějakého jednotlivce nebo skupinu lidí, není to vždy proto, aby z toho měl užitek dotyčný jedinec nebo jedinci. Pán nemá na zřeteli jen spasení několika málo těch, kteří se nazývají Svatými posledních dnů, … nýbrž spasení všech lidí, žijících i mrtvých. Když Pán povolal Abrahama, dal mu určitá zaslíbení ohledně slávy, kterou on a jeho potomstvo získá, a v těchto zaslíbeních nacházíme pozoruhodná slova: že v něm a v jeho semeni budou požehnány všechny národy země. [Viz Genesis 22:15–18; Abraham 2:9–11.] … Pánovým záměrem nebylo požehnat jen jemu a jeho potomstvu, ale všem rodinám na zemi. …

… Když přišel Ježíš, přinesl oběť nejen za Izrael nebo za potomky Abrahama, Izáka a Jákoba, ale za celou lidskou rodinu, aby díky Němu mohli být požehnáni všichni lidé, aby díky Němu mohli být všichni lidé spaseni; a Jeho posláním bylo zajistit, aby celá lidská rodina mohla získat užitek z věčného evangelia, a jak říkám, nejen Izrael, ale celá lidská rasa; a nejen ti, kteří dlí na zemi, ale i ti, kteří jsou v duchovním světě. …

… Máme totéž kněžství, které měl Ježíš, a musíme činit to, co činil On – obětovat svá přání a své pocity, jako to činil On; možná nezemřít jako mučedníci, jako zemřel On, ale musíme přinášet oběti, abychom uskutečňovali záměry Boží, jinak nebudeme hodni tohoto svatého kněžství a toho, abychom byli spasiteli světa. Božím záměrem je učinit nás spasiteli nejen mnoha těch, kteří nyní dlí na zemi, ale také mnoha v duchovním světě; On nás nejen uvedl do postavení, abychom spasili sami sebe, ale také nás uschopní k tomu, abychom pomáhali s vykoupením mnoha potomků Všemohoucího.⁷ [Viz námět č. 3 na straně 188.]

Každé povolání a každá zodpovědnost jsou v díle Páně důležité.

Otázka tedy zní – rozumíme svému postavení, chápeme plně podstatu díla, které se snažíme konat? Mám někdy dojem, že někteří naši bratří, starší v Izraeli, jsou až příliš připraveni a ochotni vyhýbat se povinnostem, které jsou na ně vloženy v důsledku jejich smluv; zdá se, že víra, kterou kdysi měli, je téměř vyčerpaná, a připadá mi, že se nerušeně spokojují s tím, že jsou členy Církve jen podle jména.

A pak jsou zde jiní, kteří si myslí, že vzhledem k tomu, že nejsou všeobecně známí, vzhledem k tomu, že možná … mají jen úzké pole působnosti, nezáleží moc na tom, jaké zvyky si osvojují či jaký příklad dávají svým bratřím. Kdyby ale zastávali zodpovědná postavení, například jako president Církve nebo rádce, nebo kdyby byli členy Kvora Dvanácti nebo byli presidentem vysoké rady nebo vysokých kněží nebo sedmdesátníků, pak by své chování považovali za důležité. Tímto projevují velikou slabost či zásadní nevědomost; světlo jejich lampy je buď potemnělé, nebo nikdy nepochopili své postavení, kterého se ujali, když na sebe vzali zodpovědnosti vyplývající z evangelia.

V onom Spasitelově podobenství je nám řečeno, že království nebeské je podobné hospodáři, který rozdělil svůj majetek služebníkům, protože se chystal vydat na cestu do daleké země. Jednomu dal pět hřiven, jinému dvě a dalšímu jednu. Ten, který dostal pět hřiven, šel a obchodoval a vydělal dalších pět hřiven, čímž zdvojnásobil podíl, který mu byl svěřen; rovněž i ten, který dostal dvě hřivny, šel a vydělal další dvě. Ale ten, který dostal jednu hřivnu, šel a zakopal ji do země a ukryl peníze svého pána. Bezpochyby považoval svou zodpovědnost za tak nevýznamnou, že by toho moc nezmohl, a tak nechtěl tak nevýznamný talent využívat. [Viz Matouš 25:14–30.] Netýká se snad toto přímo stavu některých našich starších? Jeden říká: „Jsem jen tesař nebo krejčí nebo možná jen zednický podavač, a tak moc nezáleží na tom, jak se chovám; zda poctivě vykonávám své povinnosti ve své nevýznamné oblasti působení, či nikoli. Ale choval bych se úplně jinak, kdybych měl nějaké zodpovědnější nebo významnější postavení.“

Zadrž, můj bratře; nedopusť, abys byl oklamáván těmito svůdnými názory. Je pravda, že jsi možná jen zednický podavač, ale pamatuj si, že jsi starší v Izraeli, že jsi vyslanec Pána Ježíše Krista, a pokud plníš své povinnosti, pak máš něco, co ti svět nemůže dát ani vzít; a jsi zodpovědný Bohu za poctivé používání hřivny, které tě On učinil správcem, ať již je velká, či malá.

Znovu opakuji, že máš určitý vliv, a ať již je jakkoli malý, působí na člověka nebo na lidi, a za výsledky tohoto vlivu, kterým působíš, jsi více či méně odpovědný. A tak, ať si to uvědomuješ, či nikoli, ses ujal důležitého postavení před Bohem a člověkem, které nelze přehlížet a z něhož nemůžeš být uvolněn, pokud si přeješ dělat čest jménu, které jsi na sebe vzal.

A jaké jsou vyhlídky takového jedince? Pravím, že pokud ctí své povolání a pokud je věrný důvěře, která je v něj vložena, jeho vyhlídky na spasení a oslavení v království Božím jsou právě tak dobré, jako vyhlídky jakéhokoli jiného muže. Pokud chápe své postavení a žije v souladu s tímto poznáním, jeho vyhlídky jsou právě tak dobré jako vyhlídky jakéhokoli muže, který kdy žil ode dnů otce Adama až do současnosti; a je právě tak důležité, aby se náležitě choval v oblasti působnosti, v níž se nachází, jako je důležité, aby se tak choval kdokoli jiný, kdo je možná povolán působit ve vyšším postavení; neboli, jinými slovy, kdo je možná učiněn správcem většího počtu hřiven. …

… Pán od toho, kdo má jen jednu hřivnu, nepožaduje tolik, jako od toho, kdo má hřiven více; ale bude po něm požadováno podle toho, co má. Nechť se tudíž všichni s odvahou snaží rozhojňovat oněch několik hřiven, které mají; a nechť ten, který má možná jen jednu hřivnu, tuto hřivnu používá a neukrývá ji v zemi; neboli nechť se ten, kdo byl možná obdařen menšími schopnostmi, zdokonaluje a nestěžuje si na to, že mu příroda možná nebyla tak nakloněna jako jeho bratrovi, kterému štěstěna přála více. Buďme všichni spokojeni se svým životním osudem, a pokud není tak žádoucí, jak bychom si přáli, máme se s patřičnou pílí snažit o to, abychom ho zušlechtili, a máme být vždy vděční za svou pozemskou existenci a zejména za Ducha Božího, kterého jsme obdrželi skrze poslušnost evangelia. …

Vzpomínám si, jak jsem četl příběh … o muži, který díky své moudrosti a vlastenectví získal velký věhlas, ale kterému bylo kvůli závisti druhých dáno postavení, jež bylo považováno za velmi podřadné. Psalo se tam, že když se ujal svých povinností, pronesl tato významná slova: „Pokud úřad nedělá dobré jméno mně, budu dělat já dobré jméno úřadu.“ Kdybychom všichni dělali dobré jméno úřadu, do něhož jsme byli povoláni, vyhnuli bychom se mnoha těžkostem a náš stav a situace by byly mnohem povzbudivější. Je nám řečeno, že sám Pán vytvořil ošacení pro naše první rodiče, neboli, jinými slovy, při oné příležitosti působil jako krejčí; a také že Ježíš Kristus byl tesař. Spasitel byl dozajista úctyhodným a poctivým tesařem, jinak by nikdy nezískal postavení, které následně zaujal. Kdybychom bratřím a sestrám dokázali pomoci pochopit, jak důležité je, aby ve svých povoláních jednali poctivě a věrně, zabránili bychom mnoha nepříjemnostem a potížím, které nyní máme, a dílo Boží by se valilo kupředu s dvojnásobnou rychlostí a všechny Jeho záměry by byly naplněny snadněji a rychleji; a navíc bychom my, členové, byli připraveni na vykonávání Jeho vůle lépe než doposud. …

Kéž vám Bůh žehná, bratří a sestry, a uschopní vás, abyste vždy jako moudří správcové nakládali s tím, co vám bylo svěřeno.⁸ [Viz námět č. 4 na straně 189.]

Když sloužíme Bohu s vírou, se zápalem a s veselou myslí, Bůh nás posiluje a pomáhá nám být úspěšnými.

Pravím, že lidé mají sloužit Bohu věrně a zapáleně a s veselou myslí. … Jsou chvíle, kdy se lidé ocitají v situaci, kdy by bylo velmi těžké, ne-li nemožné, zachovat si veselý náhled. K takovým okamžikům ale dochází velmi zřídka.⁹

Víme, že naše náboženství je pravdivé, a proto bychom měli být těmi, kteří jsou na celé tváři země nejoddanější dílu, které jsme přijali. Víme, nebo bychom měli vědět, že evangelium, které jsme přijali, slibuje vše, co si lze v srdci přát nebo po čem lze toužit, jsme-li věrní, a proto bychom měli s velkou věrností, oddaností, zapáleností a úsilím uskutečňovat záměry a přání Páně tak, jak je čas od času zjevuje skrze své služebníky. Při plnění svých povinností bychom neměli být vlažní ani nedbalí, ale měli bychom se s veškerou mocí, silou a duší snažit porozumět duchu svého povolání a podstatě práce, do níž jsme zapojeni.

Když byl Ježíš na zemi, přikázal svým učedníkům, aby vyšli a kázali evangelium bez měšce či mošny, aby nemysleli předem na to, co budou jíst nebo pít nebo čím budou oblečeni; ale aby zkrátka vyšli a svědčili o tom, co jim bylo zjeveno. Když tak činili, zajistili si požehnání Všemohoucího a veškeré jejich úsilí bylo doprovázeno úspěchem. Pravděpodobnost jejich úspěchu byla veliká; žádná moc jim nemohla zkřížit cestu a zabránit jim v tom, aby dosáhli nanejvýš nadějného úspěchu, protože vyšli v síle Všemohoucího, aby konali Jeho vůli, a On se postaral o to, aby je podporoval, aby jim pomáhal a aby jim poskytl vše, co k dosažení úspěchu potřebovali. Díky poslušnosti příkazů Páně si zajistili požehnání života a výsadu vyjít v jitru prvního vzkříšení a měli jistotu, že jim v jejich práci nemohla úspěšně bránit žádná moc na zemi. A právě takové vyhlídky bych rád měl, kdybych byl v jejich postavení či v jakémkoli jiném postavení, neboť pro přemýšlivého člověka je myšlenka na konečný úspěch v jakémkoli snažení velmi radostná.

Kdyby se apoštolové, místo toho, aby konali to, co jim bylo přikázáno, domnívali, že konáním něčeho jiného by dosáhli téhož účelu, nebyli by ve svém působení tak úspěšní, ani by neměli takové ujištění o úspěchu, které pro ně bylo během všech zkoušek a pronásledování, kterým byli vystaveni, nepochybně zdrojem trvalé radosti a uspokojení.

… Kdyby se apoštolové a sedmdesátníci ve dnech Ježíšových domnívali, že by mohli naplnit poslání, které jim bylo dáno, tím, že by podobně jako Noé postavili archu nebo že by podobně jako Jozef postavili sýpky a skladovali obilí, byli by na velkém omylu.

Jozef byl v zemi egyptské povolán splnit určité úkoly, které od něho byly vyžadovány. Nebyl povolán kázat evangelium bez měšce či mošny; ale byl povolán postavit sýpky a použít veškerý svůj vliv u krále, šlechticů a lidu egyptského, aby uskladnili obilí pro období hladu. … Pokud by se, dejme tomu, Jozef pustil do práce a postavil by archu, Pán by jeho jednání neschválil, ani by Jozef nezachránil lid egyptský, ani rodinu svého otce. Když bylo Noémovi přikázáno postavit archu, a on by býval, dejme tomu, postavil sýpky, on ani jeho rodina by nebyli zachráněni. A tak, ve vztahu k nám, když jsou od nás vyžadovány nějaké úkoly, … ať již je po nás v rámci království Všemohoucího požadováno cokoli, musíme kráčet v duchu těchto požadavků a splnit je, chceme-li u našeho Boha získat moc a vliv.¹⁰ [Viz námět č. 5 na straně 189.]

Dílo Páně je někdy obtížné, ale přináší velikou radost.

Setkáváme se s mnohým, co se týká této práce, co není příliš příjemné, ale přesto je s touto prací spojena veliká radost. Když se ohlédneme za svým odhodláním zasvětit se věci pravdy a dodržovat své smlouvy, pociťujeme velikou radost, protože na nás mocně spočívá duch našeho povolání, a bez tohoto ducha bychom nedokázali udržet krok s královstvím Božím.¹¹

Měli bychom obnovit své smlouvy před Bohem a svatými anděly, že Mu budeme, s Jeho pomocí, sloužit následující rok věrněji, než jak jsme sloužili v minulosti; že náš veřejný i soukromý život, naše skutky, duch a vliv, který uplatňujeme, budou v souladu s mottem: „Království Boží, nebo nic.“ Věřím, … že se zcela oddáme službě našemu Bohu při zakládání Jeho Sionu na zemi a budeme horlivě pracovat v zájmu pravdy a spravedlivosti na zemi, dokud se to pro nás nestane radostí; že se služba Bohu a dodržování Jeho přikázání a zachovávání celestiálního zákona pro nás stane druhou přirozeností a že budeme v srdci natolik pociťovat Svatého Ducha, že budeme moci překonat svět a vštípit si do mysli celestiální zákon a uvést ho do praxe; že budeme natolik rozumět sobě i svým výsadním právům, že si v tomto životě zajistíme podstatnou část oněch požehnání, která přináležejí k celestiálnímu zákonu a z nichž se budeme těšit v celestiální slávě.¹² [Viz námět č. 6 na straně 189.]

Náměty ke studiu a k výuce

Při studiu této kapitoly nebo při přípravě na výuku zvažte níže uvedené náměty. Další užitečné informace najdete na stranách v–viii.

Projděte si to, co se popisuje na stranách 179–181. Jakými slovy byste popsali postoj Lorenza Snowa ke službě Pánu? Přemýšlejte o tom, jak můžete následovat jeho příklad.
Projděte si oddíl, který začíná na straně 181. Proč jsou podle vašeho názoru s členstvím v Církvi spojeny tak velké zodpovědnosti? Co pro vás znamená být vyslancem Kristovým?
President Snow učil, že naše povolání v Církvi je příležitostí k tomu, abychom „pomáhali s vykoupením“ Božích dětí. (Strany 182–183.) Jaký vliv může mít pochopení této myšlenky na to, jak v Církvi sloužíme?
President Snow řekl, že máme sloužit pilně, nehledě na to, jak nevýznamná nám může připadat naše zodpovědnost. (Strany 183–186.) Znáte někoho, kdo se ctí vykonává nebo vykonával zdánlivě nevýznamné povolání nebo pověření?
Přečtěte si oddíl, který začíná na straně 186. V jakém smyslu ovlivňují víra, zapálenost a veselá mysl naši službu?
Přečtěte si poslední oddíl této kapitoly. (Strana 188.) Kdy jste zažili radost ze služby v Pánově království? Jak můžeme ve své službě nacházet radost i tehdy, když naše povinnosti nejsou příjemné? Jak můžeme pomáhat dětem a mládeži sloužit věrně Pánu?

Související verše z písem: Žalm 100:2; 1. Korintským 12:12–31; Jákob 1:6–7; 2:3; Mosiáš 4:26–27; NaS 64:33–34; 72:3; 76:5–6; 107:99–100; 121:34–36

Pomůcka k výuce: „Snažte se co nejupřímněji naslouchat poznámkám studentů. Váš příklad je povzbudí k tomu, aby pozorně naslouchali jeden druhému. Pokud nerozumíte něčí poznámce, zeptejte se. Můžete například říci: ‚Nevím, zda jsem tomu rozuměl. Mohl byste to vysvětlit znovu?‘ nebo ‚Mohl byste uvést nějaký příklad toho, co máte na mysli?‘“ (Učení – není většího povolání, 64.)

Starší Lorenzo Snow

„Pokud plníš své povinnosti, pak máš něco, co ti svět nemůže dát ani vzít.“