Kapitola 19

Misionářská práce – „jak se dotknout srdce všech lidí“

„Existuje způsob, jak se dotknout srdce všech lidí, a naším úkolem je najít si cestu k srdci těch, k nimž jste povoláni.“

Ze života Lorenza Snowa

Lorenzo Snow byl pokřtěn v Kirtlandu ve státě Ohio, kde studoval hebrejštinu ve třídě s Prorokem Josephem Smithem a s dalšími církevními vedoucími. Doufal, že jednou bude moci získat „klasické vzdělání“ na nějaké vysoké škole na východě Spojených států.¹ Když však usiloval o dosažení tohoto cíle, začal pociťovat, že ho cosi odvádí k jinému záměru. Později vzpomínal:

„Přijal jsem [pravdy evangelia] s otevřeným srdcem a byl jsem rozhodnutý, že neskončím jen u toho. … V mysli jsem si začínal dělat určité starosti s tím, zda poté, co jsem obdržel toto úžasné poznání, je vhodné, abych zůstal tam, kde jsem, a nevydával o tom svědectví. Mladí muži, kteří byli vysláni na misii, se vraceli a vydávali svědectví o požehnáních, která je provázela …, a já jsem si začal říkat, že místo toho, abych se připravoval na vysokou školu nebo univerzitu na východě, bych se měl vydat na cestu a vydávat svědectví o tom, o čem mi Pán dal velké poznání. Zároveň jsem se však nechtěl vzdát svých vyhlídek na vzdělání, neboť jsem o tom uvažoval již dlouhou dobu a v té době jsem měl potřebné možnosti a prostředky k tomu, abych tohoto cíle dosáhl.“

Lorenzo zápasil se svými pocity, a tak požádal o radu jednoho přítele, kterému důvěřoval: „Řekl jsem mu o svých přáních a on řekl: ‚Bratře Snowe, mám pocit, že za těchto okolností ti mám dát radu, kterou bych nedal nikomu jinému. Kdybych byl na tvém místě, šel bych za svým cílem a získal vzdělání.‘ To bylo přesně to, co jsem chtěl, aby řekl, a potěšilo mě to. Na nějaký čas jsem byl uspokojen; avšak během zimy, když jsem slyšel tyto mladé misionáře svědčit o jejich úspěchu při kázání evangelia, jsem o tom začal znovu přemýšlet. Pán mi dal poznání toho, že přijde na zem a že je nezbytné se určitým způsobem připravit. Dal mi vše, o co jsem Ho požádal, i více; neboť křest Duchem Svatým, který jsem obdržel, a ono dokonalé poznání, které mi bylo tehdy dáno, byly mnohem skutečnější a přesvědčivější než mé ponoření do studené vody; a pociťoval jsem, že na mně spočívá jistá zodpovědnost. A tak jsem zavřel knihy [a] latinu s řečtinou jsem odložil stranou.“²

Poté, co Lorenzo Snow učinil toto rozhodnutí, sloužil v roce 1837 na misii ve státě Ohio. Později sloužil i na dalších misiích – nejprve ve státech Missouri, Illinois, Kentucky a Ohio a poté v Anglii, Itálii, na Havajských ostrovech, na severozápadě Spojených států a ve státě Wyoming. Během pobytu v Anglii napsal dopis své tetě, v němž vysvětloval, proč byl ochoten opustit domov a sloužit jako misionář: „Při pomyšlení na to, že jsem vzdálen něco mezi čtyřmi a pěti tisíci mil [6,5 a 8 tisíci kilometry] od domova, kde jsem strávil dětství, a od všech svých dřívějších a milých přátel, se přirozeně naskýtá otázka: Proč jsem zde? … Jsem zde, protože Bůh promluvil a povolal Proroka, skrze nějž znovuzřídil plnost věčného evangelia se všemi jeho dary, mocemi, obřady a požehnáními; s výzvou určenou všem národům: ‚Čiňte pokání, neboť království nebeské je nablízku.‘ Na základě Boží prozřetelnosti jsem byl povolán jako vyslanec, abych toto poselství předával národům země, přičemž si uvědomuji, že to na mě klade velkou zodpovědnost, kterou nemohu vykonávat bez pomoci Všemohoucího.“³

President Snow byl za své rozhodnutí sloužit Pánu jako misionář vždy vděčný. V září 1901, ve věku 87 let, řekl: „Dokonce i nyní, když přemýšlím o dnech, kdy jsem pracoval jako misionář, pociťuji radost. Pocity, které tyto zvláštní zážitky vyvolávají, se staly nedílnou součástí mé bytosti.“⁴ [Viz námět č. 1 na straně 228.]

Učení Lorenza Snowa

Poté, co jsme přijali plnost evangelia, toužíme po tom, abychom pomohli druhým radovat se z týchž požehnání.

Když člověk získá poznání, je nabádán, aby se o ně dělil s druhými; když se člověk stane šťastným, duch, který ho obklopuje, ho učí tomu, aby se snažil učinit šťastnými i druhé. … Je vůbec možné, aby se člověk mohl stát šťastným bez poznání Kristova evangelia? … I když se [lidé] ve světě snaží stát šťastnými, stále se jim nedaří získat to, o co usilují. Nemohou být šťastní, ledaže se budou řídit jednou zásadou – přijmou plnost evangelia, jež nás učí, abychom nečekali na to, až se dostaneme na věčnost, abychom mohli začít být šťastní, ale učí nás, abychom již zde usilovali o to, abychom se my i ti, kteří jsou kolem nás, radovali z požehnání Všemohoucího.

Toto má být tedy náš cíl a směr: naučit se být užitečnými; být spasiteli pro naše bližní; poznat, jak je zachránit; předávat jim poznání zásad, jež jsou nezbytné k tomu, aby je pozvedly na tutéž úroveň poznání, jakou máme my.⁵

Jděte a spřátelte se s lidmi, kteří vás obklopují; nebo si vyberte jednoho a snažte se inspirovat jeho pocity, jeho víru, jeho okolnosti a jeho mysl a snažte se je osvítit, a pokud jsou to hříšníci, pokuste se je zachránit z jejich hříchů a vyvést je z poroby, v níž se nacházejí, aby mohli být podílníky světla a svobody, jejichž podílníky jste i vy, neboť tímto způsobem můžete konat dobro skrze znalosti, které vám Pán udělil.⁶ [Viz námět č. 2 na straně 229.]

Misionáři jsou ochotni přinášet oběti, aby pomohli druhým dosáhnout poznání pravdy.

Sotva se Svatí celkem obstojně usadili v těchto údolích [v Utahu], služebníci Páně již znovu obrátili pozornost na onu důležitou misionářskou práci, kterou měla Církev vykonat.

Trpěli jsme chudobou a s obtížemi jsme se snažili učinit tuto zemi obyvatelnou, ale nedokázali jsme přitom zanedbávat povinnost, jež nám přináležela – šířit evangelium za hranicemi; neboť Pán dal příkaz, že má být kázáno po celém světě. Toto je jeden z důkazů božskosti tohoto díla – že Svatí posledních dnů se věrně snažili, i když byli všude vyháněni a pronásledováni, tento Pánův příkaz plnit.

Na generální konferenci Církve konané v říjnu 1849 – pouhé dva roky poté, co pionýři vstoupili do údolí [Solného jezera] – bylo několik starších povoláno, aby otevřeli misie v různých částech světa. Čtyři z dvanácti apoštolů byli určeni, aby toto úsilí vedli. Apoštol Erastus Snow byl povolán odjet do Skandinávie, apoštol John Taylor do Francie, já do Itálie a apoštol Franklin D. Richards do Anglie, kde již byla misie založena. Za těchto nepříznivých okolností, v nichž jsme se tehdy nacházeli, s rodinami téměř bez prostředků, byl toto pro nás velmi obtížný úkol; avšak Pán nás povolal, a my jsme měli pocit, že toto povolání máme přijmout, ať již to bude vyžadovat jakoukoli oběť.⁷

Zasvěcujeme svůj život, na němž tolik nelpíme, aby svět mohl porozumět tomu, že ve věčných světech existuje Bůh; aby mohli porozumět tomu, že Bůh má v této době určitou práci, jež se týká záležitostí spojených s dětmi lidskými. Svět se posouvá směrem k přesvědčení a k názorům, že náboženská nevíra je přijatelná. Dokonce i mezi křesťanskými částmi lidské rodiny tisíce a desetitisíce lidí, ačkoli nejsou ochotni to přiznat, protože to není populární, nevěří, že Bůh má co do činění s dětmi lidskými. Musíme vykročit vpřed a přinášet oběti, aby se ono přesvědčení a poznání dostalo k dětem lidským.⁸

Když povoláváme naše mladé misionáře, aby šli mezi národy země, oni o tom přemýšlejí – a když slyší zážitky těch, kteří byli ve světě jako misionáři, tak pro člověka není zrovna nejpříjemnější očekávat, že projde zkouškami a těžkostmi, o nichž ví, že jimi bude muset projít. Avšak ona ctnost se skrývá v ochotě vykročit vpřed a podřídit se všem požadavkům.⁹

V souvislosti s misií existují určité věci, které pro naše mladé misionáře nejsou zrovna příjemné. Uvědomují si, že musí obětovat pohodlí domova, a rozumějí tomu, že jdou mezi lidi, kteří se nebudou pokaždé radovat z toho, co jim misionáři budou říkat; avšak na druhou stranu tito misionáři pociťují, že mají semínka života a že když najdou čestného muže nebo čestnou ženu, Duch Páně zapůsobí na jejich srdce a oni snad přijmou toto vznešené poselství, které pro ně misionáři mají. Toto jim přináší potěšení a uspokojení. Další věcí je to, že v této zkušenosti spatřují možnost získat to, co pro ně v jejich budoucích povinnostech bude mít velkou hodnotu. Je pozoruhodné, že mezi tisíci dopisů, které dostávám od těch, kteří byli povoláni jít na misii – většinou mladí muži – si kromě jednoho případu nevzpomínám na to, že by nějaký misionář toto povolání odmítl. Proč tomu tak je? Je to proto, že na těchto mladých misionářích spočívá duch lásky a nesmrtelnosti – Duch Všemohoucího –, a oni obdrželi projevy, jež je inspirují dělat to, k čemu by je žádná jiná pohnutka přimět nedokázala.¹⁰ [Viz námět č. 3 na straně 229.]

Misionáři nikdy nemají zapomínat na to, že jsou vyslanci nebe, nositelé dobrých a radostných zvěstí.

Posíláme naše starší kázat evangelium. Kdo je posílá? … Posílá je Bůh Izraelský. Je to Jeho dílo. Žádného smrtelníka nezajímá úspěch staršího, který káže evangelium, tolik, jako to zajímá Pána, jenž ho poslal kázat lidem, kteří jsou Pánovými dětmi. On je počal na onom světě a oni sem přišli proto, že to Pán chtěl.¹¹

Máme pocit, že vy [misionáři] budete mít velkolepý úspěch, neboť pociťujeme a víme, že jste byli povoláni Bohem. Lidská moudrost by na tuto práci nikdy ani nepomyslela. Když myslím na její vznešenost, jsem naplněn údivem. Mohu říci, že právě tato práce je v současné době tak nutná – a mám pocit, že se jí zhostíte celou svou duší. Pěstujte Ducha Ježíšova, neboť On řekl, že nemůže činit nic, leda to, co Mu uložil Otec. [Viz Jan 5:30.]

Nehleďte na své těžkosti a zdánlivé ztráty; nestarejte se o své vlastní zájmy, a váš úspěch bude velkolepý a vznešený a celá Církev bude pociťovat výsledky vaší práce.

Nehleďte na netečnost některých lidí, mezi nimiž budete pracovat, ani na všechna ta drobná zklamání, která vás potkají; Duch Páně bude s vámi a vy budete podněcovat ducha těch, kterým budete sloužit, a přemůžete jejich netečnost; … budete zažívat pocity uspokojení, protože jste vykonali dílo, k němuž jste byli povoláni. …

Byla vám předána úplná pravomoc, ale o tom nemusíte vůbec mluvit. Zjistíte, že vůbec není potřeba, abyste o tom mluvili; bude to potvrzovat Duch Páně, a lidé budou pociťovat, že tuto pravomoc máte, a toto potvrzení a tyto pocity budou vaší pravomocí.

Občas narazíte na některé lidi, kteří si budou myslet, že toho ví víc než vy, avšak budete-li plnit svou povinnost, jak vám doporučujeme, tak než se s takovými lidmi rozloučíte, pocítí, že vy toho máte o něco víc než oni a že jste jim požehnali a pomohli. …

Snažte se být přátelští vůči těm, k nimž jste posláni. Pokora, kterou projevujete, a Duch Páně, jenž na vás spočívá, budou prokazovat vaši způsobilost zastávat postavení, k němuž jste povoláni. Snažte se porozumět lidské povaze a jednejte tak, abyste mohli činit všechny šťastnými a všechno příjemným. …

Existuje způsob, jak se dotknout srdce všech lidí, a vaším úkolem je najít si cestu k srdci těch, k nimž jste povoláni. …

V srdci pociťuji, že vám mám říci – Bůh vám žehnej. Než odjedete, budete ustanoveni, a my se za vás budeme modlit a budeme mít o vás velikou starost. Buďte mírného srdce a pokorní. Když se podíváte na posluchače, může to ve vás vyvolat dvě pohnutky: zaprvé – abyste dobře mluvili a zanechali na posluchačích jakožto řečník dobrý dojem; a dále vás napadne otázka: za jakým účelem jsem zde? Abyste zasazovali semínka života do srdce těch, kteří vám naslouchají; a v srdci vám bude znít modlitba: „Ó Pane, kéž tomu tak je; kéž mám skrze Ducha moc dotknout se srdce těchto Tvých dětí.“ Tato velmi krátká modlitba je to jediné, co daný starší musí udělat. Je to to jediné, co musíte udělat. „Co mohu říci, abych zachránil tyto duše?“ Právě to si První předsednictvo … a všichni vaši bratří přejí, abyste dělali.¹²

Věnujte svou pozornost tomu, abyste leštili svou duchovní výzbroj. Zjistil jsem, že když odložím stranou všechny své časné záležitosti, mé oko se upírá na duchovní věci. Modlete se, bratří, a nedomnívejte se, že půst vám nějak uškodí. … Příliš nežertujte [a] buďte opatrní, abyste nezarmucovali Ducha. Když jsem byl na misii, zjistil jsem, že po jednom či dvou týdnech jsem dokázal zapomenout na domov, a Duch Boží mě podporoval. Duch má sklon osvobozovat a rozveselovat, avšak nebuďte až příliš rozjaření. … Dál se modlete, abyste mohli mít Ducha Božího, aby na vás spočíval od hlavy až k patě.¹³

Starší, kteří pracují na vinici, nemají nikdy ztrácet ze zřetele skutečnost, že jsou vyslanci nebe, nositelé dobrých a radostných zvěstí lidem, kteří Boha neznají. …

Když Prorok Joseph Smith vyslal první starší do cizí země, předvídal přijetí, kterého se jim dostane, a řekl jim, že ačkoli poměrně málo lidí je přijme jako Boží služebníky, celé zástupy je budou odmítat a jejich poselství budou ignorovat. Takový je úděl Božích služebníků již od počátku času, a my musíme být spokojeni s výsledky věrné práce, i když díky nám bude k poznání pravdy přivedeno jen několik málo duší. …

Je mou nadějí a modlitbou, že žádný starší, který pracuje na tomto díle, … na sebe nezapomene natolik, aby padl za oběť lákadlům tohoto světa. Existuje jen jeden bezpečný způsob, jak se jich vyvarovat, a tím je vyhýbat se zlu, ano, i pouhému zdání zla. V té či oné podobě na ně budou doléhat pokušení. Takový je úkol nepřítele našeho spasení; avšak úkolem starších Izraele je to, aby se nad pokušení povznesli; a aby se jim to podařilo, musí se uchovávat neposkvrněnými od světa. … Pokud budou rozvíjet ducha své misie a budou si ho vážit a pokud si budou uvědomovat, jak důležité je jejich vznešené povolání v Kristu Ježíši, a pokud budou v duchu tohoto povolání žít, budou schopni být průvodci a spasiteli lidí, budou jim přinášet nebeské světlo a budou se lišit od ostatních lidí; pokud však vkročí na půdu nepřítele a budou přijímat ducha tohoto světa, přijdou o své silné stránky a stanou se takovými, jako jsou ostatní lidé – způsobilí jen k tomu, aby se vrátili domů a pociťovali zármutek padlých, a jejich blízcí se budou kvůli jejich stavu rmoutit v srdci. … Pokud budou neustále v pokoře hledat Pána, s okem upřeným na Jeho čest a slávu, a budou v srdci toužit po spasení duší lidských a budou dělat vše, co je v jejich silách, aby jim toto spasení zajistili, budou při své práci v tělesné schránce pociťovat nepopsatelnou radost a nakonec se s Otcem a Synem stanou podílníky požehnání, jež jsou až příliš veliké a vznešené, než aby je smrtelník pochopil nebo o nich přemýšlel.¹⁴ [Viz náměty č. 4 a 5 na straně 229.]

Když pomáháme druhým přijmout plnost evangelia, pociťujeme v srdci radost.

Pokud jde o nás, … očekáváme, že máme-li tuto práci vykonávat, bude zapotřebí vyvinout a projevit značnou míru trpělivosti, víry, píle, vytrvalosti a shovívavosti; avšak ve městech, … v nichž nakonec evangelium přijaly tisíce lidí, jsme v několika případech mnoho měsíců strávili zdánlivě neúspěšnou prací, než se podařilo věnovat patřičnou pozornost těmto zásadám a zajistit jejich zachovávání. … V některých [případech] to může trvat nejenom několik měsíců, ale možná i několik let; pociťujeme však ujištění, že skrze víru, modlitbu, skutky a požehnání Páně nakonec všechny tyto těžkosti překonáme a zvítězíme nad nimi ke cti a slávě Boží; a kromě toho my sami budeme mít potěšení z toho, že jsme splnili svou povinnost a očistili svůj šat od krve všech lidí.¹⁵

Při [jedné] příležitosti, než jsem odjel do Itálie, jsem navštívil konference v Manchesteru, Macclesfieldu, Birminghamu, Cheltenhamu, Londýně, Southamptonu a na jihu [Anglie]. … Měl jsem to potěšení setkat se s mnoha lidmi, které jsem přivedl do Církve [o osm let dříve]; a nemusím vám říkat, že opětné setkání s těmito lidmi pro mě bylo vskutku radostí, na kterou je vždy příjemné vzpomínat. Apoštol Jan ve své době poznamenal: „My víme, že jsme přeneseni ze smrti do života, [neboť] milujeme bratří.“ [1. Janova 3:14.] Tato láska, zrozená v srdci misionářů, starších naší Církve, k lidem na zemi, kteří jsou pro ně neznámí, a láska zrozená v srdci lidí ke starším, kteří jim přinášejí poselství evangelia, je sama o sobě svědectvím, jež je dostatečné k tomu, aby přesvědčilo člověka s upřímným srdcem o tom, že tato láska pochází z božského zdroje a že Bůh je s námi. Tento posvátný a svatý pocit, jež v nás probouzí Duch Svatý, nás jako společenství již nyní odděluje od zbytku lidské rodiny; a toto je pocit, který ještě promění celý svět a přesvědčí nevěřícího o tom, že Bůh není jen Otcem nás všech, ale že my jsme Jeho přátelé a služebníci.¹⁶

Službě Pánu jsem zasvětil život; vše, co mám, jsem položil na obětní oltář, abych mohl uctívat Pána, přijatelným způsobem činit Jeho vůli a šířit zásady života mezi dětmi lidskými. Když se ohlížím zpět a zamýšlím se nad rukou Páně, která mi zázračným způsobem otevírala cestu a pomáhala mi více, než jsem kdy mohl očekávat, ve všem, co se týká těchto misií, pociťuji dvojnásobnou touhu kráčet kupředu do budoucna; slovy nelze vyjádřit hlubokou vděčnost mého srdce za Jeho požehnání. Kéž na tyto bratří a Svaté, jejichž duševní štědrost a zájem o dílo Boží se projevují obzvláště v těchto misiích, Bůh nejvyšší vylije požehnání v téže míře štědrosti, a až po letech uslyší sladké hlasy tisíců a desetitisíců těchto lidí, jak provolávají chvály Všemohoucímu za světlo zjevení, pak se budou i oni v srdci radovat z blaženého vědomí, že i oni se podíleli na uskutečnění tohoto úžasného vykoupení.¹⁷ [Viz námět č. 6 na straně 229.]

Náměty ke studiu a k výuce

Při studiu této kapitoly nebo při přípravě na výuku zvažte níže uvedené náměty. Další užitečné informace najdete na stranách v–viii.

Přečtěte si strany 219–221 a zamyslete se nad odpovědí Lorenza Snowa na otázku „Proč jsem zde?“ Jaký vliv by tato otázka mohla mít na všechny členy Církve ve chvíli, kdy mají příležitost podělit se o evangelium?
Přemítejte o radách presidenta Snowa, které jsou uvedeny v oddíle začínajícím na straně 222 nahoře. Přemýšlejte o tom, jak byste se mohli těmito radami řídit, abyste pomohli někomu být skutečně šťastný.
President Snow vyprávěl o obětech, které on a druzí přinesli, aby se mohli dělit o evangelium. (Strany 222–224.) Jakých příkladů těch, kteří přinesli oběti, aby se mohli dělit o evangelium, jste byli v životě svědky? Proč jsou podle vás lidé ochotni tyto oběti přinášet?
Jak mohou ujištění uvedená na stranách 224–225 pomoci misionáři na plný úvazek? Jak mohou pomoci každému z nás při sdílení evangelia? Jak bychom mohli využít tato slova k tomu, abychom pomohli někomu, kdo váhá se službou na misii?
Když si pročítáte rady presidenta Snowa uvedené na stranách 224–227, přemýšlejte o tom, jak se vztahují na život všech členů Církve. Co podle vás například znamenají slova „nestarejte se o své vlastní zájmy“? Jakými různými způsoby se můžeme „dotknout srdce všech lidí“?
Přečtěte si poslední odstavec této kapitoly, v němž president Snow vypráví o trvalé radosti plynoucí z misionářské práce. Kdy jste zažili radost z misionářské práce? Proč musíme být někdy trpěliví, než můžeme naplno zažít tuto radost?

Související verše z písem: Alma 26:1–8, 35–37; NaS 12:7–8; 18:10–16; 84:88

Pomůcka k výuce: „Požádejte členy třídy, aby si vybrali jeden oddíl a aby si ho v duchu přečetli. Vyzvěte je, aby vytvořili skupinky po dvou nebo třech členech, kteří si vybrali tentýž oddíl, a aby diskutovali o tom, co se dozvěděli.“ (Strana vii v této příručce.)

„Když člověk získá poznání, je nabádán, aby se o ně dělil s druhými; když se člověk stane šťastným, duch, který ho obklopuje, ho učí tomu, aby se snažil učinit šťastnými i druhé.“

„Nestarejte se o své vlastní zájmy, a váš úspěch bude velkolepý a vznešený a celá Církev bude pociťovat výsledky vaší práce.“