Kapitola 16

„Abychom mohli býti jedno“

„Hlas Všemohoucího nás povolal z prostředku zmatku, … aby vytvořil svazek a úžasné bratrství, v němž budeme mít rádi jeden druhého tak, jak máme rádi sami sebe.“

Ze života Lorenza Snowa

Než byli Svatí vyhnáni z Nauvoo, vedoucí bratří Církve se setkali v chrámu. Uzavřeli smlouvu, že „nepoleví ve [svém] úsilí, s využitím všech prostředků a veškerého vlivu v [jejich] dosahu, dokud se všichni Svatí, kteří byli přinuceni opustit Nauvoo, nepřemístí na nějaké shromažďovací místo pro Svaté“.¹ President Brigham Young, který byl odhodlán tuto smlouvu dodržet, založil v roce 1849 Stálý vystěhovalecký fond. V rámci tohoto programu Církev půjčovala peníze emigrujícím Svatým s tím, že tito Svatí půjčku splatí, až dorazí do Utahu a najdou si práci.

President Young povolal staršího Lorenza Snowa a další, aby pro tento program shromáždili prostředky. Pro staršího Snowa bylo těžké žádat Svaté o dary – než se Svatí usadili v údolí Solného jezera, byli hnáni z místa na místo, a proto byli sami chudí. Do deníku si zapsal: „Plnění mého poslání vybírat prostředky od Svatých, kteří se poté, co byli oloupeni a vydrancováni, vydali na cestu delší než tisíc mil a kteří se teprve nedávno usadili v suchém a pustém zákoutí velké ‚Americké pouště‘, bylo těžkým úkolem. Až na několik málo výjimek toho lidé měli jen velmi málo či vůbec nic, co by snad mohli postrádat.“ Kamkoli se ale starší Snow vydal, tam mu lidé dávali vše, co si mohli dovolit. Zaznamenal: „Všemi projevovaná snaha a ochota dát část z onoho mála – pocit volnosti a velikosti duše, s nímž jsem se všude uprostřed chudoby setkával, vřelé přijetí, kterého se mi dostávalo i tam, kde vládla nouze – to vše mi naplňovalo srdce nesmírně velikou radostí. Jeden muž trval na tom, abych si vzal jeho jedinou krávu, přičemž říkal, že Pán ho osvobodil a požehnal mu tím, že mohl opustit svou starou zemi a přijít do země, kde je mír; a tím, že daroval svou jedinou krávu, udělal podle svých slov jen to, co bylo jeho povinností a co by očekával i od ostatních, kdyby se situace obrátila.“

Poté, co starší Snow vybíral dary v severním Utahu, poznamenal: „Svatí měli otevřené srdce a uvážíme-li jejich poměry, dávali štědře a hojně, a nemusím dodávat, že i radostně.“²

I když jednotlivě toho lidé mohli dát jen málo, jejich společné úsilí požehnalo životu mnohých. Stálý vystěhovalecký fond přesáhl svůj původní účel a pomáhal nejen členům Církve, kteří byli v Nauvoo. Fungoval 38 let a pomohl desítkám tisíc obrácených z mnoha zemí připojit se k ostatním Svatým. [Viz námět č. 1 na straně 198.]

Učení Lorenza Snowa

Když jsme sjednoceni v evangeliu, Pán skrze nás ukazuje světu svůj charakter.

Ježíš se modlil k Otci, aby ti, které Mu Otec dal ze světa, mohli být jedno, tak jako jsou jedno On a Otec, a říká: Prosím o to, abys jim dal tutéž lásku, kterou máš pro mne, abych já byl v nich a ty ve mně, abychom mohli být všichni jednotni. V těchto slovech je něco velmi důležitého, a my se musíme učit, dokud se nestaneme takovými, jako jsou Otec a Syn – jednotni ve všech věcech.³

Z těchto veršů, které jsem četl [Jan 17:19–21], je zjevné, jak důležité a nutné bylo, aby byli apoštolové jednotní, aby se tak mohly ve světě uskutečnit záměry Páně. Neboť pokud by apoštolové a ti, kteří jim věřili, nebyli jednotní, svět by neuvěřil poslání a záměrům Spasitele. Proto se tedy Ježíš modlil k Otci, aby všichni ti, které Mu Otec dal, byli jednotni, tak jako byli jednotni On a Otec, aby svět mohl uvěřit, že Otec Ho seslal. Toto ve skutečnosti mělo podle úmyslů Páně nastat v celém Izraeli při jejich vyvedení z egyptského zajetí; přál si učinit je sjednoceným lidem, zvláštním národem, národem těch, které by Bůh mohl uznávat a respektovat, aby svět mohl uvěřit a aby mohli obdržet požehnání, která si jim přál udělit vzhledem k tomu, že lidská rasa je potomstvem Božím; a kdyby Izrael naplnil Jeho požadavky, bezpochyby by to pro ně bylo velikým přínosem a záměry Boží by se uskutečnily v plnější míře. Pán si přál ukázat svou povahu i povahu nebes a přál si prostřednictvím Izraele nabídnout svou lásku a požehnání celé lidské rodině; ale Izrael byl neposlušný a nechtěl dbát Jeho hlasu. …

Máme-li mezi sebou rozpory; jsme-li rozděleni duchovně či časně, nemůžeme nikdy být takovým lidem, kterým se máme podle Božích záměrů stát, ani se nikdy nemůžeme stát nástrojem v Jeho rukou, abychom přiměli svět věřit tomu, že svaté kněžství bylo znovuzřízeno a že máme věčné evangelium. Abychom mohli uskutečnit záměry Boží, musíme činit to, co činil Ježíš – uvést svou osobní vůli do souladu s vůlí Boží, nejen v jedné věci, ale ve všech věcech, a žít tak, aby vůle Boží byla v nás.⁴ [Viz námět č. 2 na straně 198.]

Jednota je nepostradatelná pro Církev i pro naše rodiny.

Mezi námi má být větší jednota, než jakou mezi sebou máme dnes. V Kvoru Dvanácti je dokonalá jednota. Nemá snad být v tomto kvoru dokonalá jednota? Bezpochyby by každý řekl: ano, v Kvoru Dvanácti apoštolů má být dokonalá jednota. … I v Prvním předsednictvu je dokonalá jednota, a nemá snad být? Každý samozřejmě řekne, že má. A nemá snad být dokonalá jednota mezi sedmi presidenty Sedmdesáti? Bezpochyby má; my všichni říkáme ano. Nemá snad být dokonalá jednota ve vysokých radách v různých kůlech Sionu? Samozřejmě má, a existuje způsob, jak této jednoty dosáhnout. A taktéž je tomu i s různými dalšími organizacemi a kvory. Nemá snad být dokonalá jednota v předsednictvech kůlů? Samozřejmě, a kdybych byl presidentem kůlu, neodpočinul bych si ani jeden den či noc, dokud bych nedosáhl jednoty se svými rádci. Nemá snad být jednota mezi biskupem a jeho rádci? Bezpochyby má.

Nuže, co je ještě důležitější? Nemá snad být jednota i v rodině? … Bezpochyby má. A proč má být kdokoli spokojen, proč má být jakýkoli manžel a otec rodiny spokojen, dokud nedosáhne dokonalé jednoty, totiž do té míry, do jaké lze dokonalé jednoty dosáhnout? A v tomto ohledu se má otec snažit být tak dokonalým, jakým se muž ve své rodině může v tomto životě stát. A manželka se má snažit být tak dokonalou, jakou se žena může vůbec v tomto životě stát. A pak jsou připraveni na to, aby pomohli svým dětem stát se právě tak dokonalými, jakými jsou ochotny a schopny se stát. A otec i matka by měli být velmi opatrní. Manželka nemá nikdy mluvit o svém manželovi neuctivě v přítomnosti svých dětí. Pokud se domnívá, že manžel udělal něco špatně (což udělat mohl), nemá o tom nikdy mluvit v přítomnosti svých dětí. Má ho vzít stranou od dětí a pak mu nějakým přívětivým způsobem říci o jeho chybách, ale nikdy nemá mluvit o otci neuctivě v přítomnosti dětí. A totéž platí i pro otce. Nemá žádné právo mluvit o své manželce neuctivě v přítomnosti jejích dětí. A prosím Boha, aby dal manželovi a manželce ducha a porozumění, aby se v těchto ohledech dokázali napravit. Uvědomuji si, že velmi mnoho potíží, které se nyní mezi mladými lidmi objevují, a neúcta, kterou mezi nimi nacházíme ve vztahu ke kněžství, má svůj původ ve skutečnosti, že měli potíže v rodinném kruhu a že v jejich přítomnosti matka vyjadřovala neúctu vůči otci nebo otec vůči matce. Vím, že k tomu dochází.⁵ [Viz námět č. 3 na straně 198.]

Tím, že pomáháme jeden druhému dosáhnout pokoje a štěstí, se stáváme sjednocenými.

Často mluvíme o zásadě mít rád své bližní tak, jak máme rádi sami sebe; mluvíme o tom a někdy o tom i přemýšlíme, jak často ale skutečně chápeme podstatu těchto věcí a jsme schopni vnímat, že problém spočívá v nás? Musíme pochopit, že musíme jednat podle určitých zásad, kterými můžeme vytvořit svazek mezi sebou jakožto lidmi, kterými můžeme spojit své pocity, abychom se stali jednotnými, a toho nelze dosáhnout, dokud neuděláme určité věci – věci, které z naší strany vyžadují určitou námahu.

Jakým způsobem byste se snažili vytvořit mezi sebou nějaký svazek? Jakým způsobem by se člověk pustil do toho, aby se sjednotil se svým bližním? Kdyby se měli sdružit dva lidé, kteří se předtím neznali, jakým způsobem by se snažili získat přátelství, náklonnost a sympatie toho druhého? Nuže, něco by se muselo stát, a nejen ze strany jednoho, ale něco by musela udělat jak jedna, tak i druhá strana. Nebylo by správné, kdyby úsilí vyvíjel jen jeden; nebylo by správné, aby jen jeden zapracoval na těchto pocitech a snažil se vše udělat sám; ale aby se stali sjednocenými ve svých názorech a pocitech, bylo by zapotřebí, aby něco udělali oba. …

… [Obě] strany musí něco udělat, mají-li vytvořit vzájemné přátelství a mají-li se spojit ve společenství. …

… Nechť je vaše mysl natolik otevřená, abyste mohli porozumět zájmům vašich přátel a abyste jejich zájmům věnovali pozornost, a je-li ve vaší moci přinést svým přátelům nějaký užitek, udělejte to; budete-li tak činit, zjistíte, že to, co potřebujete, získáte rychleji, než kdybyste usilovali čistě o to získat to pro sebe, bez ohledu na zájmy svých přátel. Vím, že toto je dobrá a důležitá zásada. …

… Musíme si uvědomit, že naším úkolem je učit se přinášet pokoj a štěstí těm, kteří jsou kolem nás, a nikdy se nesnažit pošlapávat city a práva bližních. Nechť se člověk pustí do pošlapávání práv svého bratra – jak dlouho potrvá, než zničí důvěru, která mezi nimi až doposud panovala? A jakmile ji jednou zničí, jak dlouho potrvá, než znovu vytvoří onen vztah, který mezi nimi předtím existoval? To potrvá velmi dlouho. Mám pocit, že právě na toto musíme zaměřit pozornost; v každé myšlence, na každém kroku a při soukromém přemítání chceme přemýšlet o zájmech všech kolem nás; a uvědomovat si, že mají určitá práva a výsady, stejně jako my – toto bychom měli mít stále na paměti.

Vezměte někoho, kdo neustále hledí na zájmy lidí kolem sebe, a nechť pociťuje touhu, aby vše, co patří jeho bratřím, bylo požehnáno – a tímto způsobem zajistí štěstí pro sebe i pro ty, kteří jsou kolem něj. Nechť se někdo jiný vydá opačným směrem a nechť místo toho, aby druhým žehnal a pracoval pro dobro druhých, na druhých vyhledává chyby a sráží je – dosáhne stejného pokroku? Bezpochyby ne.

… Pociťujeme-li, že je naší povinností snažit se s větším zápalem než doposud o to, abychom si zajistili důvěru druhých, pak se pustíme do práce, je-li to v naší moci, abychom přinesli časná požehnání a užitek, abychom si tak zajistili přátelství těch, kteří jsou kolem nás. Tímto způsobem, a žádným jiným, můžeme být spojeni a můžeme prokázat, že máme laskavé a bratrské pocity. Musíme tyto pocity projevovat svými skutky, … místo abychom dotyčnému jen potřásli rukou a řekli: Bůh ti žehnej, dobrý člověče, a pak, druhý den nedbali na to, co jsme mu tehdy řekli, a pošlapali jeho nejlepší city.⁶

Pokud člověk není ochoten něco obětovat ve prospěch svých bratří a pokud ví, že zneužívá city svých bratří, … pak tento člověk není spravedlivý před Pánem – a kam se poděla láska tohoto jedince k jeho bratru?

Když jeden bratr není ochoten trpět za svého bratra, jak může být schopen projevit vůči svému bratrovi lásku, kterou k němu chová? Pravím vám, že je známkou naší pošetilosti a slabosti, když nemáme strpení se svými bratřími; a když přestoupí naše práva, okamžitě saháme k odvetě, a když nám šlápnou na palec, okamžitě skočíme na ten jejich. … Když vidím bratra, vůči němuž se někdo prohřešil, jak se otáčí a vrhá se na toho, kdo se vůči němu prohřešil, pak pravím, že tento bratr je velmi vzdálen od stezky své povinnosti, a pravím mu: Musíš se naučit ovládat, jinak nebudeš nikdy spasen v království Božím.⁷

Přečtu vám několik odstavců z knihy Nauky a smluv:

„Učedníci moji za dávných dnů hledali navzájem proti sobě záminku a neodpouštěli si navzájem v srdci svém; a pro toto zlo byli sužováni a bolestivě ukázňováni.

Pročež, pravím vám, že si máte navzájem odpouštěti; neboť ten, kdo neodpouští bratru svému přestupky jeho, stojí před Pánem odsouzen; neboť v něm zůstává větší hřích.“ [NaS 64:8–9.] …

Jak zde čteme, jednoho Spasitelovi učedníci nedosáhli – nepodařilo se jim nastolit onu jednotu ducha a pocitů, kterou měli mít, a Pán je za to káral. Pán vyžaduje, aby si lidé vzájemně odpouštěli, dokonce sedmdesátkrát sedmkrát. I tehdy, když druhá strana neprosí o odpuštění, máme odpustit. … Je nám řečeno, že v tom, kdo neodpouští bratru svému, zůstává větší hřích – což znamená, že je větším hříšníkem než ten, který se vůči němu prohřešil. Pán po nás požaduje, abychom měli rádi svého bližního tak, jak máme rádi sami sebe – což je v mnoha případech dosti těžké; my však budeme muset tohoto stupně dokonalosti dosáhnout, a my ho dosáhneme.⁸ [Viz námět č. 4 na straně 198.]

Když se stáváme sjednocenými v evangeliu, rosteme ve světle a poznání a připravujeme se na to, abychom přebývali v Boží přítomnosti.

Měli bychom být spojeni a jednat podobně jako David a Jonatan, majíce spojené srdce [viz 1. Samuelova 18:1], a raději si máme nechat useknout ruku, než abychom si vzájemně ublížili. Stali bychom se vskutku mocným lidem, kdybychom dospěli do takového stavu – a my k němu musíme dospět, jakkoli málo přátelských pocitů v současné době máme. Mohu vám jen říci, že přijde den, kdy se budeme muset tímto způsobem sjednotit, máme-li vůbec vstoupit do přítomnosti Boží. Budeme se muset naučit mít rádi svého bližního tak, jako máme rádi sebe. Musíme toho dosáhnout, ať již jsme od tohoto stavu v současnosti jakkoli vzdáleni, přesto se musíme naučit těmto zásadám a vštípit si je do svého nitra. Toto vidím zcela jasně, a právě proto o těchto záležitostech mluvím tak, jak mluvím, neboť si přeji zasadit je do mysli Svatých, aby na toto mysleli každý den.⁹

Hlas Všemohoucího nás povolal z prostředku tohoto zmatku, kterýžto zmatek je Babylon, abychom vytvořili svazek a úžasné bratrství, v němž budeme mít rádi jeden druhého tak, jak máme rádi sami sebe. Když se od tohoto záměru odchylujeme, Duch Boží od nás odchází do té míry, do jaké se vzdalujeme. Když ale dále dodržujeme smlouvy, které jsme uzavřeli, když jsme přijali evangelium, dostává se nám odpovídajícího nárůstu světla a poznání a připravujeme se mocně na to, co přijde. A díky naší věrnosti a díky dodržování smluv, které jsme uzavřeli, se základ, na němž stojíme, stává podobným nebeským pilířům – stává se neochvějným.¹⁰ [Viz námět č. 5 na straně 199.]

Náměty ke studiu a k výuce

Při studiu této kapitoly nebo při přípravě na výuku zvažte níže uvedené náměty. Další užitečné informace najdete na stranách v–viii.

Přečtěte si zkušenost Lorenza Snowa se Stálým vystěhovaleckým fondem. (Strany 191–192.) Jaké máme v dnešní Církvi možnosti darovat peníze nebo zboží na pomoc druhým? V jakém smyslu nám tyto snahy mohou pomoci v tom, abychom se stali jednotnými?
Přemítejte o slovech presidenta Snowa týkajících se toho, proč si Pán přeje, abychom byli jednotní. (Strany 192–193.) Proč myslíte, že druzí snadněji získají svědectví o Pánu a Jeho znovuzřízené Církvi, když uvidí, že jsme jednotní? Jak by se jejich postoj mohl změnit, kdyby viděli, že jsme rozděleni?
Prostudujte si oddíl, který začíná na straně 193. Jak se tyto rady týkají naší rodiny? Zamyslete se nad tím, co můžete dělat pro to, aby ve vašich rodinných vztazích panovala větší jednota.
Jak můžeme dosahovat jednoty v Pomocném sdružení nebo v kněžském kvoru, i když máme různé zájmy a názory? (Několik příkladů je uvedeno na stranách 194–197.) Jaký přínos pro vás má jednota v rodině, v Církvi či v obci, kde žijete?
Proč nás podle vašeho názoru může láska učinit „mocným lidem“? Jak láska k druhým ovlivňuje to, jakým způsobem vedeme svůj život? Zatímco přemítáte nebo diskutujete o těchto otázkách, projděte si poslední dva odstavce této kapitoly. (Strana 197.)

Související verše z písem: Žalm 133; Jan 13:34–35; Římanům 12:5; Mosiáš 18:21; 4. Nefi 1:15–17; NaS 51:9; Mojžíš 7:18

Pomůcka k výuce: „Vrcholná, přesvědčující moc výuky evangelia, která má schopnost obrátit člověka, se projeví, když inspirovaný učitel řekne: ‚Vím mocí Ducha Svatého, zjevením Svatého Ducha své duši, že nauky, kterým jsem učil, jsou pravdivé.‘“ (Bruce R. McConkie, citován v knize Učení – není většího povolání, 43.)

Než Svatí opustili Nauvoo, vedoucí kněžství uzavřeli smlouvu, že budou pomáhat všem Svatým, kteří chtějí emigrovat.

„Nemá snad být jednota i v rodině? … Bezpochyby má.“