Život a služba Lorenza Snowa
Když jednoho dne v roce 1835 jedenadvacetiletý Lorenzo Snow odjížděl na koni od domu svých rodičů, jeho cílem byla vysoká škola Oberlin College ve městě Oberlin v Ohiu. Netušil, že během této krátké cesty zažije něco, co změní směr jeho života.
Když projížděl ulicí v rodném městě Mantua ve státě Ohio, potkal jiného muže, který jel také na koni. Tento muž, David W. Patten, byl nedlouho předtím vysvěcen apoštolem Pána Ježíše Krista. Právě se vracel z misie ke Svatým posledních dnů v Kirtlandu v Ohiu. Oba muži spolu jeli asi 50 kilometrů. Lorenzo Snow později vyprávěl:
„Naše konverzace se stočila na téma náboženství a filozofie, a vzhledem k tomu, že jsem byl mladý a měl jsem jistou akademickou převahu, měl jsem zpočátku tendenci brát jeho názory na lehkou váhu, zvláště když je vždy nevyjadřoval gramaticky správně; ale když mému porozumění začal předkládat plán spasení, připadalo mi nemožné odolat poznání, že je to muž Boží a že jeho svědectví je pravdivé.“1
Když se Lorenzo Snow setkal se starším Pattenem, nebyl členem Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů, ale některé nauky Církve znal. Prorok Joseph Smith již dříve navštívil rodinu Snowových, a Lorenzova matka a jeho sestry Leonora a Eliza byly pokřtěné a konfirmované členky Církve. Nicméně Lorenzo byl v té době, jak sám řekl, „zaneprázdněn v jiném směru“, a tyto věci „šly do značné míry stranou [jeho] přemýšlení“.2 To se však začalo měnit, když mluvil se starším Pattenem. Když se zmiňoval o tomto zážitku, řekl: „Byl to zlomový okamžik mého života.“3 Popsal, jak se během tohoto rozhovoru cítil:
„Pociťoval jsem, že mě to zasáhlo u srdce. On toto očividně poznal, neboť to poslední, co mi řekl poté, co mi vydal svědectví, bylo, že mám večer před ulehnutím předstoupit před Pána a sám za sebe se Ho zeptat. To jsem učinil, a v důsledku toho se od onoho dne, kdy jsem se setkal s tímto úžasným apoštolem, všechny mé touhy nesmírně prohloubily a povznesly.“
„Naprostá upřímnost [staršího Pattena], jeho opravdovost a jeho duchovní moc“4 – to vše mělo na mladého muže, který měl sám jednoho dne sloužit jako apoštol, trvalý vliv. A tento nenápadný rozhovor vedl k dalším zážitkům a zkušenostem, které Lorenza Snowa připravovaly na to, aby se stal presidentem Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů – mluvčím Boha na zemi.
Život v rodině naplněné vírou a usilovnou prací
Když se 6. května 1800 Oliver Snow oženil s Rosettou Leonora Pettiboneovou, spojily se dvě silné rodiny s bohatou tradicí víry a náboženství. Oba novomanželé byli potomky jedněch z prvních Evropanů, kteří se usadili ve Spojených státech – anglických poutníků, kteří v 17. století přepluli Atlantský oceán, aby unikli náboženskému pronásledování. Oliver a Rosetta strávili několik prvních let svého manželství ve státě Massachusetts, kde se jim narodily dcery Leonora Abigail a Eliza Roxcy. Poté se přestěhovali do osady Mantua ve státě Ohio, která byla tehdy jednou z nejzápadněji položených osad Spojených států. Byli jedenáctou rodinou, která se do této oblasti přistěhovala. V osadě Mantua se jim narodily další dvě dcery: Amanda Percy a Melissa. Lorenzo, páté dítě a zároveň první syn Olivera a Rosetty, se narodil v Mantua 3. dubna 1814. Později měl ještě dva mladší bratry: Lucia Augusta a Samuela Pearce.5
Oliver a Rosetta čerpali z rodinných tradic a učili děti tomu, jak důležitá je víra, usilovná práce a vzdělání. Když dětem vyprávěli o těžkostech spojených se snahou založit domov, jejich děti se učily překonávat nezdary a být vděčné za požehnání, která jim Bůh dává. Eliza napsala: „O svých rodičích můžeme opravdu říci, že jejich bezúhonnost byla nesporná a ve všech společenských a obchodních vztazích byli hodni důvěry; a starostlivě se snažili učit své děti pracovitosti, hospodárnosti a přísné morálce.“6 Lorenzo vyjádřil vděčnost za to, že s ním rodiče vždy jednali „pozorně a něžně“.7
Když Lorenzo vyrůstal, pilně pracoval v oblasti časných i intelektuálních záležitostí. Otec byl často mimo domov, protože sloužil v obci ve „veřejných záležitostech“. V Oliverově nepřítomnosti se Lorenzo, jako nestarší syn, staral o farmu – tuto zodpovědnost bral vážně a úspěšně ji plnil. Když Lorenzo nepracoval, obvykle něco četl. „Jeho stálým společníkem byla kniha,“ řekla Eliza.8
Když Eliza vzpomínala na to, jak se rozvíjela Lorenzova osobnost, poznamenala: „Již od útlého dětství projevoval činorodost a rozhodnost, a tyto vlastnosti byly charakteristickým znakem i jeho pozdějšího života.“9
Překonávání mladistvých tužeb
Oliver a Rosetta Snowovi povzbuzovali své děti, aby se otevřeně zajímaly o náboženství. Umožnili jim dozvídat se o různých církvích a otevírali dveře svého domu „dobrým a inteligentním lidem všech denominací“. I přes tuto podporu ze strany rodičů Lorenzo „věnoval jen malou, či vůbec žádnou pozornost tématu náboženství; přinejmenším natolik nedostatečnou, aby se vůbec rozhodl dát nějaké konkrétní sektě přednost“.10 Jeho snem bylo stát se vojenským velitelem a tento sen měl v jeho životě větší vliv než cokoli ostatní „nikoli kvůli tomu, že by měl rád sváry“, napsal historik Orson F. Whitney, ale protože ho „uchvacovala romantika a kavalírství vojenského povolání“.11 Zanedlouho ale tuto touhu nahradila touha jiná. Odešel z domu a zapsal se na nedalekou vysokou školu Oberlin College, aby tam usiloval o „vysokoškolské vzdělání“.12
Během studia v Oberlinu si Lorenzo vypěstoval nový zájem o náboženství. Ovlivněn rozhovorem se starším Pattenem nejen přemítal o naukách znovuzřízeného evangelia, ale také se o ně dělil s ostatními v Oberlinu – dokonce i s těmi, kteří studovali, aby se stali duchovními. V dopise sestře Elize, která se připojila ke Svatým v Kirtlandu, napsal: „Ujišťuji tě, že mezi duchovními i budoucími duchovními jsem dosáhl dosti velkého úspěchu při obhajování mormonismu. Je pravda, že jsem nezískal mnoho obrácených, neboť ani já jím nejsem, ale přiměl jsem některé z nich téměř vyznat, že ve vašich naukách vidí jistou [moudrost]. Odstranit z mysli studenta na Oberlinu předsudky vůči mormonismu není vůbec nic jednoduchého.“
V témže dopise Lorenzo reagoval na pozvání, které dostal od Elizy. Zařídila, aby s ní mohl bydlet v Kirtlandu a studovat hebrejštinu ve třídě, do níž chodil i Prorok Joseph Smith a několik členů Kvora Dvanácti apoštolů. Napsal: „Mám radost, když vím, že jsi v Kirtlandu tak šťastná; i když v současnosti nejsem nakloněn tomu, abych vyměnil své místo pobytu za to tvé, pokud jsou tamější příležitosti ke vzdělání totožné, myslím, že budu mít skoro přání tuto výměnu vyzkoušet. Neboť když nic jiného, bylo by pro mne dosti zajímavé, a možná nikoli bez užitku, slyšet kázat tyto nauky, které se již dlouho snažím hájit a podporovat zde v Oberlinu.“
Ačkoli na Lorenza udělaly nauky Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů velký dojem, váhal s tím, zda má do Církve vstoupit. O Církev se však zajímal. V dopise adresovaném Elize jí položil několik otázek ohledně Církve. Uvedl, že studenti v Oberlinu, kteří se připravovali na povolání duchovního, museli „zasvětit sedm nebo více let náročnému studiu, než jim bylo dovoleno říkat pohanům, že existuje Bůh v nebi – podobně jako právník musí mít určitou kvalifikaci, než může získat povolení promluvit“. Své sestře napsal, že na rozdíl od nich, „předpokládám, že vaši členové se při hlásání vašich nauk více spoléhají na božskou pomoc než na to, co jim může nabídnout vysokoškolské vzdělání“. Přál si porozumět tomu, jak působí Duch, a vznesl otázku, zda může být Duch Svatý udílen lidem „v tomto období světové historie“. Pokud by lidé mohli obdržet Ducha Svatého, „udílí Ho Bůh vždy prostřednictvím druhého člověka“?13 Jinými slovy, chtěl vědět, zda je pro přijetí Ducha Svatého nezbytná kněžská pravomoc.
Lorenzo si cenil přátelství a vzdělání, které získal na vysoké škole Oberlin College, ale byl stále nespokojenější s tamější náboženskou výukou. Nakonec vysokou školu opustil a přijal pozvání své sestry, aby v Kirtlandu studoval hebrejštinu. Podle svých slov navštěvoval třídu hebrejštiny jen proto, aby se mohl připravit na studium na nějaké vysoké škole ve východní části Spojených států.14 Přesto Eliza poznamenala, že kromě toho, že se učil hebrejsky, „se také jeho mysl sytila a srdce naplňovalo živoucí vírou ve věčné evangelium“.15 Zanedlouho našel odpovědi na otázky, které si pokládal na Oberlin College, a v červnu 1836 ho pokřtil starší John Boynton, jeden z původních členů Kvora Dvanácti apoštolů v této dispensaci. Byl také konfirmován za člena Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů.
Asi o dva týdny později se ho jeden přítel zeptal: „Bratře Snowe, obdržel jste od svého křtu Ducha Svatého?“ Lorenzo Snow vzpomínal: „Tato otázka mě téměř konsternovala. Skutečností bylo, že i když jsem možná získal vše, co jsem potřeboval, nezískal jsem to, co jsem očekával“ – jinými slovy, i když byl konfirmován, nezískal dosud žádný zvláštní projev Ducha Svatého. „Cítil jsem se nespokojený,“ řekl, „nikoli s tím, co jsem udělal, ale sám se sebou. S tímto pocitem jsem se večer odebral na místo, kde jsem byl zvyklý modlit se k Pánu.“ Poklekl k modlitbě a okamžitě získal na své modlitby odpověď. „Toto se mi nikdy nevymaže z paměti, dokud mi bude paměť sloužit,“ prohlásil později. „… Získal jsem dokonalé poznání ohledně toho, že Bůh existuje, že Ježíš, který zemřel na Kalvárii, je Jeho Syn, a že Prorok Joseph obdržel pravomoc, kterou podle svých slov měl. Naplnění a vznešenost plynoucí z tohoto projevu nelze slovy vyjádřit! Vrátil jsem se domů. Nyní jsem mohl svědčit celému světu, že naprosto spolehlivě vím, že evangelium Syna Božího bylo znovuzřízeno a že Joseph je Prorok Boží oprávněný hovořit v Jeho jménu.“16
Lorenzo, posilněn tímto zážitkem, se připravoval na to, aby se stal misionářem. Jeho sestra Eliza řekla, že jeho obrácení ho vedlo ke změně jeho přání a „otevřelo mu zcela nový svět“. Poznamenala: „Namísto získání věhlasu v pozemském vojsku nyní [vstoupil] na bitevní pole, kde bojoval po boku armády nebes.“17
Překonávání těžkostí v roli misionáře na plný úvazek
Lorenzo Snow zahájil svou misionářskou službu na jaře 1837 ve státě Ohio. Stejně jako v případě jeho rozhodnutí vstoupit do Církve, i jeho rozhodnutí sloužit jako misionář na plný úvazek vyžadovalo, aby změnil některé své názory a plány. Do deníku si zapsal: „V roce 1837 [jsem] se zcela vzdal veškerých svých oblíbených představ.“18 Vzdal se plánu usilovat o „klasické vzdělání“ na vysoké škole ve východní části Spojených států.19 Také souhlasil s tím, že bude putovat bez měšce či mošny – neboli že půjde bez peněz a bude se ohledně jídla a ubytování spoléhat na dobrotivost druhých. Toto pro něj bylo zvlášť obtížné, protože pro něj v jeho mladém věku bylo vždy důležité platit si vše sám – penězi, které pomáhal otci vydělat na rodinné farmě. Řekl: „Byl jsem zvyklý nebýt ohledně jídla či přístřeší na nikom závislý. Když jsem někam odcházel, otec vždy dbal na to, abych měl na cestu dost peněz na výdaje. A nyní vyrazit na cestu a žádat o něco k snědku a o místo, kde bych mohl složit hlavu, pro mě bylo velmi těžké, protože se to velmi lišilo od toho, jak jsem byl vychováván.“20 Rozhodl se však, že „to podstoupí“, jen proto, že získal „spolehlivé poznání toho, že to po něm požaduje Bůh“.21
Několik strýců, tet, bratranců, sestřenic a přátel staršího Snowa se zúčastnilo prvního shromáždění, které jako misionář vedl. Když vzpomínal na to, jak poprvé kázal, řekl: „Byl jsem dosti ostýchavý a … bylo pro mě těžké vystoupit a kázat příbuzným a sousedům, kteří na shromáždění přišli. Vzpomínám si, že jsem se před večerem, kdy jsem měl promluvit, modlil téměř celý den. Šel jsem sám ven a prosil jsem Pána, aby mi dal poznat, co mám říci. Teta mi poté řekla, že se téměř chvěla strachy, když mě viděla vstávat, abych promluvil, ale když jsem otevřel ústa – a co jsem říkal vůbec netuším – teta mi řekla, že jsem mluvil dobré tři čtvrtě hodiny.“22 S vděčností dále vzpomínal: „Věřil jsem a pociťoval jsem ujištění, že Duch inspirace mi napoví a dá mi pocítit, co mám říkat. Usilovně jsem se modlil a postil – pokořil jsem se před Pánem a volal jsem k Němu v mocné modlitbě, aby mi udělil moc a inspiraci svatého kněžství; a když jsem stál před shromážděnými lidmi, a ačkoli jsem vůbec netušil, co bych měl říci, jakmile jsem otevřel ústa, abych promluvil, Duch Svatý na mně mocně spočinul a naplnil mi mysl světlem a předal mi myšlenky a vhodná slova, kterými bych je vyjádřil.“23 Než tuto oblast opustil, pokřtil a konfirmoval jednoho svého strýce, jednu tetu, několik bratranců a sestřenic a několik přátel.24
Poté, co se starší Snow podělil o evangelium s rodinnými příslušníky a s přáteli, pokračoval v misionářské práci v dalších městech. Takto sloužil asi rok. Zaznamenal: „Na této misii jsem procestoval různé části státu Ohio a během této doby jsem pokřtil mnoho lidí, kteří doposud zůstávají věrnými pravdě.“25
Lorenzo Snow byl doma ze své první misie teprve krátce, a již pocítil touhu znovu kázat evangelium. „Duch misionářského povolání spočíval tak mocně na mé mysli,“ řekl, „že jsem toužil zapojit se do misionářské práce.“26 Tentokrát kázal znovuzřízené evangelium ve státech Missouri, Kentucky a Illinois a znovu v Ohiu.
Někteří se ke staršímu Snowovi a k poselství, o které se dělil s druhými, stavěli nepřátelsky. Vyprávěl například o zážitku, který se mu přihodil ve státě Kentucky, kdy se skupina lidí shromáždila v něčím domě, aby si vyslechla jeho kázání. Poté, co pronesl kázání, se dozvěděl, že někteří lidé se ho chystají při odchodu napadnout. Podle svých slov se „v tlačenici mezi lidmi“ v domě jeden z těchto mužů „náhodou dotkl rukou jedné kapsy v šosu mého kabátu a náhle se vyděsil“. Nahmatal v kapse staršího Snowa jakýsi pevný předmět a okamžitě varoval své přátele, že misionář je vyzbrojen pistolí. Starší Snow později napsal: „A to jim stačilo – tito rádoby zločinci se svých zlovolných úmyslů vzdali.“ S jistým pobavením starší Snow dodal: „Onou domnělou pistolí, která je vyděsila a mě ochránila, byla má kapesní Bible – drahocenný dar od vroucně milovaného patriarchy, otce Josepha Smitha [st.].“27
Jiní lidé staršího Snowa vítali a přijali poselství, o které se s nimi podělil. V jedné osadě ve státě Missouri učil pět lidí, kteří se dali pokřtít uprostřed zimy. Starší Snow musel spolu s ostatními vyříznout do ledu díru, aby mohl obřad vykonat. Navzdory chladnému počasí někteří obrácení „vyšli z vody, tleskali rukama a provolávali chvály Bohu“.28
První dvě misie staršího Snowa pokrývaly období od jara 1837 do května 1840. Výňatky z jeho dopisů jsou charakteristickým popisem tohoto období ve službě Pánu: „Zbytek zimy [1838–1839] jsem strávil cestováním a kázáním, … přičemž jsem dosahoval různé úspěšnosti a lidé se mnou zacházeli rovněž různě – někdy mě přijímali nanejvýš zdvořile a naslouchali s velikým zájmem a jindy mě hanlivě a nestydatě uráželi; nikdy se však ke mně nechovali hůře než k Ježíšovi, kterého vyznávám a následuji.“29 „Když se nyní ohlížím za událostmi, které se mi přihodily, … jsem udiven a musím žasnout.“30 „Pán byl se mnou a já jsem byl při vykonávání své náročné práce velmi požehnán.“31
Misie v Anglii
Na začátku května 1840 se Lorenzo Snow připojil ke Svatým v Nauvoo ve státě Illinois, ale nezůstal tam dlouho. Byl povolán přeplout Atlantský oceán a sloužit na misii v Anglii, a proto ještě téhož měsíce Nauvoo opustil. Před svým odchodem věnoval čas tomu, aby navštívil rodiny některých z devíti apoštolů, kteří v té době již v Anglii sloužili.
Když navštívil rodinu Brighama Younga, všiml si, že jejich srub neměl vyplněné mezery mezi kulatinami, takže byli „vystaveni větru a bouřím“. Sestra Youngová byla unavená, protože se právě vrátila z neúspěšného hledání krávy, která byla pro rodinu zdrojem mléka. Navzdory svým obtížným poměrům řekla staršímu Snowovi: „Vidíte, v jaké jsem situaci, ale řekněte [mému manželovi], aby se neznepokojoval a ani v nejmenším si o mě nedělal starosti – přeji mu, aby zůstal v misionářském poli tak dlouho, dokud nebude se ctí uvolněn.“ „Chudobné a nuzné poměry“ sestry Youngové na staršího Snowa zapůsobily, a on jí chtěl pomoci: „Měl jsem jen málo peněz – ani ne dost na to, abych byl schopen zaplatit desetinu cesty do misionářského pole, a neměl jsem žádné vyhlídky na to, jak získat zbytek, a to byl poslední večer před odchodem. Vytáhl jsem z kapsy část svých skrovných prostředků, … ale ona ji odmítla přijmout; zatímco jsem usilovně naléhal, aby si ji vzala, a ona vytrvale odmítala – zčásti úmyslně a zčásti neúmyslně spadla mince na podlahu a zakutálela se do mezery mezi uvolněnými prkny, díky čemuž byl spor zažehnán a já jsem se rozloučil s tím, že si ji bude moci sebrat, až bude mít čas.“32
Ze státu Illinois starší Snow odjel do New Yorku, kde nastoupil na loď, kterou se přeplavil přes Atlantský oceán. Během 42denní plavby přes moře na loď třikrát udeřila silná bouře. Zatímco jeho spolucestující plakali strachem, starší Snow zůstal klidný a věřil, že ho Bůh ochrání. Když loď dorazila do liverpoolského přístavu v Anglii, jeho srdce bylo „naplněno tou nejhlubší vděčností vůči Bohu, který ochraňuje a zachovává ty, které povolává a vysílá jako služebníky spasení k národům země“.33
Poté, co starší Snow sloužil jako misionář v Anglii asi čtyři měsíce, získal další zodpovědnost. Byl pověřen sloužit jako president Londýnské konference, což je povolání podobné dnešnímu povolání presidenta okrsku. Dál kázal evangelium a také v dané oblasti dohlížel na práci vedoucích kněžství, například presidentů odboček. Vzhledem ke službě v tomto vedoucím povolání často podával zprávu staršímu Parleymu P. Prattovi, členovi Kvora Dvanácti a presidentovi misie. Ve svých zprávách psal o mnohých, kteří „se dotazovali na cestu spasení“, o místnosti „přeplněné až k prasknutí“ během nedělního shromáždění a o „potěšení křtít [obrácené] do stáda našeho Pána a Spasitele Ježíše Krista“. S nadšením a optimismem ohledně této práce řekl: „I když jsme obklopeni svévolnou zlovolností veškerého možného druhu, Sion se začíná rozpínat a věřím, že zakrátko se v tomto městě stane zářící lampou.“34
V době předsednictví staršího Snowa zaznamenala Londýnská konference významný růst. I když se starší Snow z tohoto úspěchu radoval, zápolil rovněž se zodpovědnostmi spojenými s vedoucím povoláním. V dopise staršímu Heberu C. Kimballovi z Kvora Dvanácti potvrdil, že tyto výzvy ho přiměly „zhostit se zodpovědností zcela jiným způsobem, než jak byl doposud zvyklý“.35 Staršímu Kimballovi napsal: „Vy a starší [Wilford] Woodruff jste říkali, že to bude škola zkušeností, což se již potvrzuje. … Od chvíle, kdy jsem sem přišel, se mezi Svatými něco neustále děje. Jakmile se vyřeší jedna věc, hned vyvstává jiná.“ Podělil se také o pravdivou zásadu, kterou při vykonávání svých nových zodpovědností záhy objevil: „Nedokázal bych čelit těžkostem, [kdyby] mi Bůh ve velké míře nepomáhal.“36 Něco podobného vyjádřil i v dopise staršímu Georgi A. Smithovi z Kvora Dvanácti: „To málo, co jsem vykonal, jsem nevykonal já, nýbrž Bůh. Díky zkušenostem, které jsem získal ve snaze zvelebovat svůj úřad učitele v Izraeli, jsem se naučil jednomu – totiž tomu, že sám o sobě nevím nic, ani nemohu nic dělat: také jasně chápu, že žádnému Svatému se nemůže dařit, ledaže je poslušný pokynů a rad těch, kteří v Církvi předsedají. Jsem přesvědčen, že dokud budu dodržovat Jeho zákony, Pán Bůh mě bude v mém úřadě podpírat a bude mi pomáhat. … Budu-li před Ním kráčet v pokoře, dá mi moc, abych druhým radil ve spravedlivosti a v duchu zjevení.“37
Kromě toho, že starší Snow kázal evangelium a sloužil jako president Londýnské konference, napsal také náboženský traktát neboli leták, který měl misionářům pomoci vysvětlovat znovuzřízené evangelium. Tento traktát nesl název The Only Way to Be Saved [Jediná cesta, jak být spasen] a později byl přeložen do několika jazyků a používán během celé druhé poloviny 19. století.
Starší Snow sloužil v Anglii až do ledna 1843. Než odjel, splnil úkol, který mu uložil president Brigham Young. Na okraj stránky v deníku si o tomto úkolu zapsal jedinou zmínku: „Na žádost pres. B. Younga jsem doručil dvě Knihy Mormonovy královně Viktorii a princi Albertovi.“38
Když starší Snow opouštěl Anglii, vedl skupinu britských Svatých posledních dnů, kteří emigrovali do Nauvoo. Do deníku si zapsal: „Měl jsem na starost skupinu dvousetpadesáti lidí, z nichž mnozí byli mými blízkými přáteli, kteří uzavřeli smlouvu evangelia během mé služby. Situace, v níž jsem se nyní, když jsem byl obklopen přáteli, při opětné plavbě přes oceán nacházel, byla velmi záviděníhodná v porovnání s tím, jak osamělý jsem byl před dvěma a půl lety.“39 Zážitky staršího Snowa na lodi Swanton byly ukázkou jeho vůdcovských schopností i jeho víry v Boha. Níže uvedená příhoda je převzatá z jeho deníku:
„Svolal jsem [Svaté] a na základě společné dohody jsem je rozdělil do oddílů a pododdílů; přidělil jsem každému pododdílu příslušné vedoucí a stanovil pravidla pro vedení skupiny. Zjistil jsem, že mezi námi bylo několik vysokých kněží a asi třicet starších, a protože jsem znal přirozený sklon mnoha starších udělat alespoň něco málo pro to, aby něčím trochu vynikali, a pokud by jim to nešlo jedním směrem, tak to muselo jít jiným, došel jsem tudíž k závěru, že je bezpečnější, když stanovím směr jejich jednání sám; a v souladu s tím jsem jich pověřil tolik, kolik jsem jen mohl, k tomu či onomu úřadu, a každému jsem dal nějakou zodpovědnost. Celá skupina se každý večer v týdnu scházela [na] modlitbu. Dvakrát týdně jsme měli kázání; o nedělích jsme měli shromáždění a přijímali jsme svátost.
Náš kapitán, s nímž jsem si přál navázat přátelský vztah, se zdál být velmi odtažitý a odměřený. … Snadno jsem rozpoznal, že má vůči nám předsudky. Byli jsme na moři asi dva týdny, během nichž se nic podstatného, kromě toho, co se obvykle na moři stává, nestalo, když vtom se přihodila následující událost.
Kapitánův stevard, jakýsi mladý Němec, měl nehodu, která ohrozila jeho život. Byl to velmi morálně zásadový, rozvážný a vyrovnaný mladík a byl s kapitánem [na] několika plavbách, a tak si úspěšně získal náklonnost kapitána, důstojníků a posádky; i Svatí si ho velmi oblíbili. A tak jeho možné úmrtí … vyvolalo velký zármutek a truchlení mezi všemi na lodi.
Krvácel z úst a několikrát se zmítal v křečích. Nakonec, poté, co se bezúspěšně vyzkoušely různé metody léčby, se veškeré naděje na záchranu jeho života rozplynuly. Kapitán požádal námořníky, aby, než půjdou spát, zašli jeden po druhém k němu do kajuty a rozloučili se s ním; což se stalo, aniž by kdo v nejmenším očekával, že ho uvidí druhý den ráno živého. Mnozí z nich měli v očích slzy, když vycházeli z jeho kajuty.
Když sestra Martinová [členka skupiny Svatých posledních dnů na lodi] seděla sama vedle jeho lůžka, sdělila mu své přání požádat mě, abych mu dal požehnání, a možná by se mu zdraví vrátilo. On s tím radostně souhlasil. Když ke mně tato zpráva dorazila, spal jsem zrovna ve své kajutě – bylo kolem půlnoci. Ihned jsem vstal a vydal se k jeho kajutě [a] cestou jsem potkal prvního důstojníka, který před chvílí onoho stevarda navštívil. Jakmile kolem mne prošel, setkal se s bratrem Stainesem a řekl mu, že pan Snow se chystá vložit ruce na stevarda. ‚Avšak,‘ poznamenal (smutně), ‚nic z toho nepomůže; s tím nebohým chlapcem je konec.‘ ‚To ne,‘ namítl starší Staines, ‚Pán ho může skrze vkládání rukou uzdravit.‘ ‚… Myslíte?‘ zeptal se námořník s bezelstnou důvěrou v srdci.
Zatímco jsem šel dál, setkal jsem se u dveří kajuty s kapitánem, který vypadal, že plakal. ‚Jsem rád, že jste přišel, pane Snowe,‘ řekl, ‚i když to už nepomůže, protože se stevardem bude brzy konec.‘ Vstoupil jsem do kajuty a posadil jsem se u jeho lůžka. Dýchal krátce a vypadal, jako kdyby umíral. Nemohl mluvit nahlas, ale naznačil své přání, [abych] mu dal požehnání. Vyšlo najevo, že má v Hamburku manželku a dvě děti, které na něm byly závislé, pokud jde o živobytí. Zdálo se, že si o ně dělá velké starosti.
Vložil jsem mu ruce na hlavu, a jakmile jsem požehnání dokončil, zvedl se a posadil se, tleskal rukama a provolával chvály Pánu za to, že je uzdraven; krátce poté vstal z postele [a] vyšel z kajuty a chodil po palubě.
Druhý den ráno byli všichni naplněni úžasem, když viděli stevarda živého, a s údivem sledovali, jak je schopen vykonávat svou práci jako obvykle. Námořníci, všichni do jednoho, přísahali, že to je zázrak; Svatí věděli, že tomu tak vskutku je, radovali se a chválili Pána; kapitán tomu pevně věřil a pociťoval nesmírnou vděčnost a od oné chvíle svým srdcem přilnul k srdci našemu. Dopřával nám veškerou přízeň a požitky, které byly v jeho moci nám dát, a neustále se zajímal o naše pohodlí; navštěvoval všechna naše shromáždění, koupil si naše knihy a četl je. Lodní důstojníci se chovali stejně, a když jsem je v New Orleansu [ve státě Louisiana] opouštěl, slíbili mi, že se dají pokřtít. Asi rok poté jsem dostal od hlavního důstojníka dopis, v němž mi sděloval, že … svůj slib dodrželi. Kapitán také vyjádřil svůj úmysl přijmout evangelium v budoucnu a [žít] se Svatými. Stevard se dal pokřtít, když jsme dorazili do New Orleansu; a když se se mnou loučil, daroval mi Bibli, kterou mám dodnes.“40
Starší Snow napsal: „Když jsme nakonec opouštěli loď Swanton, několik námořníků plakalo. Vlastně jsme všichni pociťovali posvátnost oné chvíle.“41 V New Orleansu se starší Snow a jeho spolubližní Svatí nalodili na převozní člun a vypluli proti proudu řeky Mississippi. Do Nauvoo dorazili 12. dubna 1843.
Nepřetržitá oddanost dílu Páně
Poté, co Lorenzo Snow sloužil jako misionář téměř sedm let, se jeho příležitosti ke službě na čas změnily. V zimě v letech 1843–1844 mu členové správní rady místní školy nabídli práci učitele. Nabídku přijal, i když věděl, že mnozí studenti „se chlubili tím, že spráskali učitele a ničili školu“. Rozhodl se, že si získá respekt studentů tím, že se k nim sám bude chovat s respektem. Jeho sestra Eliza napsala: „Oslovoval ty chlapce, jako kdyby byli těmi nejúctyhodnějšími gentlemany. … Zvlášť velké úsilí věnoval tomu, aby jim vštípil vědomí, že se o ně zajímá,“ a přál si „pomáhat jim se studiem. … Tímto způsobem, skrze laskavost a domlouvání, se cítili uvolněně – získal si jejich důvěru a díky trpělivé a vytrvalé námaze se bezohlední a neurvalí chlapci změnili v úctyhodné studenty; a dlouho před koncem semestru se stali rozenými studenty a dosáhli překvapivého pokroku.“42
V roce 1844 dostal nový církevní úkol. Byl pověřen odcestovat do státu Ohio a dohlížet na volební kampaň Josepha Smitha, který kandidoval na presidenta Spojených států. Prorok byl zklamán tím, jak se vláda Spojených států chovala ke Svatým posledních dnů, a proto napsal stávajícím kandidátům na presidenta, aby poznal jejich postoj vůči Církvi. Jejich odpovědi ho neuspokojily, a tak se rozhodl kandidovat na presidenta sám.
Členové Kvora Dvanácti pověřili Lorenza Snowa a další tím, aby „vytvořili politickou organizaci po celém státě Ohio a propagovali Josephovu presidentskou kampaň“.43 Takto zvedli povědomí o tom, jakými způsoby byla porušována ústavní práva Svatých. Lorenzo řekl, že to pro něj bylo „velmi zajímavé období“.44 Někteří lidé důrazně protestovali proti Prorokově kandidatuře, ale jiní měli dojem, že Joseph Smith může dovést národ k úspěchu a prosperitě.
„Uprostřed těchto protichůdných názorů,“ vzpomínal Lorenzo Snow, „bylo mé úsilí náhle ukončeno na základě potvrzené zprávy o zavraždění Proroka a jeho bratra Hyruma.“45 Do Nauvoo se vrátil „se zarmouceným srdcem“.46
I během této tragické doby se Svatí pilně snažili budovat království Boží. Lorenzo později poznamenal: „Pod vedením Všemohoucího spělo království kupředu.“47 Svatí pokračovali v kázání evangelia a ve vzájemném posilování a společně se snažili dostavět ve svém městě chrám.
Když se jednou Lorenzo Snow shromáždil se Svatými v Nauvoo, rozhodl se, že se nikdy neožení a místo toho zasvětí život hlásání evangelia. Jeho sestra Eliza později poznamenala: „Jeho všeprostupující touhou bylo zasvětit čas, talenty a vše, co měl, kázání evangelia.“ Domníval se, že rodinný život by do určité míry „snižoval jeho užitečnost“ v díle Páně.48
Lorenzovy názory na manželství a rodinu se však začaly měnit, když si v roce 1843 v soukromí promluvil s Prorokem Josephem Smithem na břehu řeky Mississippi. Prorok mu vydal svědectví o zjevení, které obdržel ohledně plurálního manželství. Lorenzovi řekl: „Pán ti dá příležitost přijmout a zachovávat zákon celestiálního manželství.“49 Díky Prorokovým slovům začal Lorenzo chápat, že manželství je přikázání od Pána a že je nezbytnou součástí plánu štěstí, který pro nás připravil Nebeský Otec.
V roce 1845 Lorenzo Snow uzavřel plurální manželství, které se tehdy v Církvi praktikovalo, s Charlotte Squiresovou a Mary Adaline Goddardovou. Později byl zpečetěn ještě s dalšími ženami. Oddanost jeho manželkám a dětem se stala součástí jeho oddanosti dílu Páně.
Svatí pokračovali v budování království Božího v Nauvoo, ale rovněž pokračovalo i jejich pronásledování. V únoru 1846, během chladné zimy, je lůza přinutila opustit jejich domy a chrám. A tak se vydali na dlouhou cestu směrem na západ, kde chtěli najít nový domov.
Pomáhání Svatým shromáždit se v údolí Solného jezera
I když Lorenzo Snow a jeho rodina odešli z Nauvoo s ostatními Svatými, do údolí Solného jezera dorazili až více než rok po první skupině pionýrů. Podobně jako většina prvních pionýrů Svatých posledních dnů cestou pobývali v dočasných osadách. Lorenzo a jeho rodina krátce pobývali v osadě Garden Grove ve státě Iowa, kde postavili sruby pro Svaté, kteří měli přijít po nich. Poté přesídlili do osady Mount Pisgah, rovněž ve státě Iowa.
V osadě Mount Pisgah se Lorenzo se svou rodinou a s ostatními Svatými snažili zaopatřovat své potřeby i potřeby těch, které je cestou do údolí Solného jezera budou následovat. Postavili sruby a dokonce zaseli a obdělávali plodiny s vědomím, že sklízet budou pravděpodobně jiní. Během části pobytu v Mount Pisgah byl Lorenzo povolán osadě předsedat. I když osadníky, včetně jeho rodiny, sužovaly zármutek, nemoci a úmrtí, usilovně se snažil dodávat lidem naději a snažil se pomáhat jim vzájemně se posilovat a být nadále poslušnými přikázání Páně.50
Na jaře 1848 dal president Brigham Young Lorenzu Snowovi pokyn, aby opustil Mount Pisgah a vydal se do údolí Solného jezera. Lorenzo byl opět pověřen vedoucím povoláním – tentokrát jako velitel několika skupin pionýrů. Skupiny dorazily do údolí Solného jezera v září 1848.
Služba v Kvoru Dvanácti
12. února 1849 dostal Lorenzo Snow vzkaz, že má přijít na schůzku členů Kvora Dvanácti apoštolů. Ihned přerušil veškerou práci a vydal se na schůzku, která již probíhala. Cestou přemýšlel o tom, proč byl předvolán před členy Kvora Dvanácti. Byl zmatený – nařkl ho snad někdo z nějakého špatného jednání? Věděl, že při konání svých povinností byl věrný, a tak tuto myšlenku zapudil. Nedokázal si ale představit, co ho čekalo. Když na schůzku dorazil, s překvapením se dozvěděl, že byl povolán sloužit jako člen onoho Kvora. Na téže schůzce byl vysvěcen apoštolem on a tři další bratři: starší Charles C. Rich, straší Franklin D. Richards a starší Erastus Snow, jeho vzdálený bratranec.51
Lorenzovo vysvěcení k apoštolství určilo směr zbývající části jeho života. Jeho povolání být jedním ze zvláštních svědků jména Kristova (viz NaS 107:23) ovlivňovalo veškeré jeho jednání. Později vyjádřil své pocity ohledně osobních zodpovědností apoštola:
„Zaprvé – apoštol musí vlastnit božské poznání získané skrze zjevení od Boha, že Ježíš žije – že je Syn živého Boha.
Zadruhé – musí být Bohem oprávněn slibovat Ducha Svatého; onen božský princip, který zjevuje věci Boží, který oznamuje Jeho vůli a záměry, který vede k veškeré pravdě a ukazuje věci, jež mají nastat, jak to řekl Spasitel.
Zatřetí – je pověřen mocí Boží, aby vykonával posvátné obřady evangelia, které jsou každému jedinci potvrzeny skrze Bohem dané svědectví. Tisíce těch, kteří nyní bydlí v těchto horských údolích a kteří obdrželi tyto obřady mým prostřednictvím, jsou žijícími svědky pravdivosti tohoto prohlášení.“52
Kromě významu této osobní zodpovědnosti choval starší Snow silné přesvědčení týkající se toho, co to znamená být členem Kvora Dvanácti: „My, členové Dvanácti, jsme rozhodnuti odložit vše, co by mohlo odvádět naši pozornost od této stezky povinnosti, abychom byli sjednoceni tak, jak je sjednoceno [První] předsednictvo, a abychom byli spojeni zásadou lásky, která spojuje Syna Božího s Otcem.“53
Starší Lorenzo Snow s tímto porozuměním osobnímu povolání i poslání Kvora Dvanácti zasvětil život snaze pomáhat budovat království Boží na zemi. Přijal povolání sloužit mnoha různými způsoby a na mnoha různých místech.
Italská misie
Během generální konference v říjnu 1849 byl starší Snow povolán založit misii v Itálii. I když tuto zemi, ani její kulturu a jazyk neznal, bez váhání povolání přijal. Za necelé dva týdny po konferenci byl připraven vyrazit na cestu – poté, co udělal vše, co bylo v jeho silách, aby zajistil pomoc pro své manželky a děti během své nepřítomnosti.
Zatímco se společně s ostatními misionáři vydali na cestu do východní části Spojených států, kde měli nastoupit na loď, na které by se přeplavili přes Atlantský oceán, myslel na rodinu i na ty, kterým bude zanedlouho sloužit. V dopise sestře Elize napsal: „Mé nitro zaplavují rozporuplné pocity. … Spěcháme dál a dál od onoho mocného magnetu s názvem DOMOV, ale víme, že dílo, do něhož jsme zapojeni, má přinést světlo těm, kteří sedí v temnotách a v údolí stínu smrti, a tak se naše nitro plní láskou a naše slzy jsou setřeny.“54
Starší Snow dorazil se svými společníky do italského Janova v červenci 1850. Poznali však, že dílo Páně půjde kupředu pomalu. Starší Snow napsal: „Jsem osamělým cizincem v tomto velikém městě, osm tisíc mil [12 800 km] od své milované rodiny, obklopen lidmi, s jejichž chováním a zvláštními zvyky nejsem seznámen. Přišel jsem, abych osvítil jejich mysl a učil je o zásadách spravedlivosti; ale nenapadá mě žádný možný způsob, jak tohoto cíle dosáhnout. Veškeré vyhlídky jsou zahaleny temnotou.“ Starší Snow si také dělal starosti s „pošetilostí, … zlovolností, nesmírnou zaslepeností a pověrčivostí“ lidí, kterým byl povolán sloužit, a napsal: „Prosím Nebeského Otce, aby na tento lid shlížel s milosrdenstvím. Ó Pane, kéž se stanou předmětem Tvého soucitu, aby všichni nemuseli zahynout. Odpusť jim hříchy, a kéž se o mně dozvědí, aby mohli poznat Tebe a vědět, že Ty jsi mne poslal založit své království. … Nemáš mezi těmito lidmi, k nimž jsem byl poslán, nějaké své vyvolené? Veď mne k nim a Tvé jménu bude oslaveno skrze Tvého Syna Ježíše.“55
Starší Snow našel tyto „vyvolené“ mezi skupinou lidí, kteří se nazývali Valdenští. Valdenští žili v horském údolí v piedmontské oblasti jižně od hranice mezi Itálií a Švýcarskem a východně od hranice mezi Itálií a Francií. Jejich předkové byli pronásledováni a hnáni z místa na místo, protože věřili v pravomoc dávných apoštolů a chtěli následovat jejich učení, než aby se připojili k nějakému stávajícímu náboženství.
V dopise adresovaném presidentu Brighamu Youngovi starší Snow napsal, že Valdenští přetrpěli mnoho let „temnoty a krutostí“ a „zůstali neochvějní, téměř jako skála v rozbouřeném oceánu, o kterou se tříští vlny“. Ale krátce před tím, než misionáři Svatých posledních dnů dorazili do Itálie, Valdenští začali zažívat „období velkého klidu“, a zdálo se, že se těší větší náboženské svobodě než ostatní obyvatelé Itálie. Starší Snow poznamenal: „A tak se otevřela tato příležitost teprve krátce před nařízením založit misii; v žádné jiné části Itálie nevládnou tak příznivé zákony.“
Starší Snow se chtěl o těchto lidech dozvědět něco více, a tak se vydal do knihovny, aby tam o nich našel nějakou knihu. Později vyprávěl: „Knihovník, kterého jsem oslovil, mi sdělil, že sice požadovanou knihu má, ale je právě vypůjčená. Sotva tuto větu dořekl, přišla jakási dáma s knihou. ‚To je vskutku pozoruhodné – tento pán si zrovna přišel pro tuto knihu.‘ Záhy jsem byl přesvědčen, že tito lidé si zaslouží přijmout první hlásání evangelia v Itálii.“56
Starší Snow a jeho společníci si velmi přáli kázat evangelium v piedmontské oblasti, ale měli dojem, že by měli postupovat opatrně a rozvíjet přátelství s lidmi a ukázat jim, že jim mohou důvěřovat. Když již měli pocit, že si s těmito lidmi vytvořili dobré vztahy, vylezli na nedalekou horu, zazpívali „chvály Bohu nebes“ a pronesli modlitbu, při níž zasvětili Itálii pro misionářskou práci. Také vyjádřili osobní oddanost tomuto dílu a starší Snow dal svým společníkům kněžské požehnání, aby jim pomohl naplnit jejich zodpovědnosti. Starší Snow, inspirován tím, co na této hoře prožili, nazval toto místo Mount Brigham.57
Dokonce i po tomto zážitku trvalo téměř dva měsíce, než někdo vyjádřil touhu vstoupit do Církve. 27. října 1850 se misionáři s radostí konečně stali svědky prvního křtu a konfirmace v Itálii.58 Starší Snow později napsal: „Zdejší práce jde pomalu a je únavná. … Nicméně Církev byla založena. Strom byl zasazen a zapouští kořeny.“59
Jednou v noci se staršímu Snowovi zdál sen, který mu pomohl porozumět povaze jeho misie v Itálii. Ve snu rybařil se svými přáteli. „S potěšením jsme na hladině vody sledovali velké a krásné ryby, které byly všude, až do dálky,“ řekl. „Viděli jsme mnoho lidí, jak nahazují sítě a vlasce; ale všichni se zdáli být nehybní; zatímco my jsme byli v neustálém pohybu. Když jsem prošel kolem jednoho z nich, zjistil jsem, že mám na háčku chycenou rybu a pomyslel jsem si, že by to možná zranilo pocity tohoto muže, když jsem mu rybu chytil takříkajíc zpod ruky; nicméně šli jsme dál a došli jsme k pobřeží. Až tam jsem vlasec vytáhl a byl jsem nemálo překvapen a v rozpacích nad malými rozměry svého úlovku. Přišlo mi velmi zvláštní, že mezi tak ohromným množstvím vznešených a nadmíru krásně vyhlížejících ryb jsem vytáhl jen tak malou rybku. Veškeré mé zklamání se ale rozplynulo, když jsem poznal, že měla velmi neobyčejné vlastnosti.“60
Sen staršího Snowa byl prorocký. Nebyl v Itálii svědkem velkého počtu obrácených, a ti, jak jiný misionář později poznamenal, kteří přijali evangelium, nebyli „bohatí ani urození“.61 Nicméně starší Snow a jeho společníci byli nástrojem v rukou Páně při přivádění dobrých a věrných lidí do království Božího – lidí, kteří děkovali za to, že „vykročili na cestu nového a nikdy nekončícího života“.62 Pod vedením staršího Snowa byla také přeložena Kniha Mormonova do italštiny.
Téměř o půldruhé století později jiný apoštol, starší James E. Faust, mluvil o mužích a ženách, kteří vstoupili do Církve díky úsilí staršího Snowa a jeho společníků: „Někteří byli členy prvních výprav ručních vozíků, které dorazily do údolí Solného jezera. … Mnoho jejich potomků pečovalo o vinice nedávno znovuzřízené Církve a dnes jsou mimořádným přínosem pro Církev celosvětovou, a stejně jako jejich předci i oni věří, že apoštolové drží klíče, které nerezaví.“63
Budování Církve
Starší Snow později sloužil na dalších misiích a zveleboval své povolání jako člen Kvora Dvanácti tím, že pracoval „pod vedením [Prvního] Předsednictva Církve … [a budoval] církev a [usměrňoval] veškeré záležitosti její ve všech národech“. (NaS 107:33.)
V roce 1853 president Brigham Young povolal Lorenza Snowa, aby vedl skupinu rodin do jedné osady v kraji Box Elder v severním Utahu. Stávající osada byla malá, nezorganizovaná a oslabená. Starší Snow se ihned pustil do práce a zorganizoval osadníky podle zásad zákona zasvěcení, kterému učil Prorok Joseph Smith. Lidé založili prosperující město, které starší Snow na počest presidenta Younga pojmenoval Brigham City. Obyvatelé města společnou prací a tím, že se vzájemně podporovali, vybudovali školy, továrny, zavlažovací systém, obchodní organizaci a dokonce i divadelní společnost. Ačkoli nežili podle úplného zákona zasvěcení, řídili se jeho zásadami a byli důkazem toho, čeho dokáže společenství dosáhnout společnou a usilovnou prací. „V Brigham City nebyl ani jeden povaleč,“ napsala dcera presidenta Snowa Leslie. „Město zažívalo období aktivity a prosperity, které bylo pravděpodobně nesrovnatelné s historií žádného jiného osídlení v tomto státě.“64
Starší Snow žil se svou rodinou v Brigham City mnoho let. Předsedal tamějším Svatým a čas od času odjížděl sloužit na krátké misie na jiná místa. V roce 1864 odjel asi na tři měsíce sloužit na krátkou misii na Havajské ostrovy. Této misie se zúčastnil společně se starším Ezrou T. Bensonem, který byl rovněž členem Kvora Dvanácti, a staršími Josephem F. Smithem, Almou Smithem a Williamem W. Cluffem.65 V letech 1872–1873 starší Snow a další doprovázeli presidenta George A. Smitha, prvního rádce v Prvním předsednictvu, na devítiměsíční cestě po různých částech Evropy a Blízkého východu, včetně návštěvy Svaté země. Na tuto cestu se vydali na žádost presidenta Brighama Younga, který doufal, že jejich spravedlivý vliv pomůže připravit další národy na přijetí znovuzřízeného evangelia.66 V roce 1885 byl starší Snow povolán navštívit několik skupin indiánů v severozápadní oblasti Spojených států a ve státě Wyoming. Od srpna do října mezi nimi založil misie a zorganizoval církevní vedoucí, kteří pomáhali těm, kteří přijali křest a konfirmaci.
Chrámová práce
President Heber J. Grant, sedmý president Církve, poznamenal, že president Lorenzo Snow „zasvětil mnoho let svého života práci v chrámu“.67 Tato láska k chrámové práci měla svůj počátek v prvních dnech po obrácení presidenta Snowa a prohloubila se během jeho služby v povolání apoštola. Krátce poté, co se dal pokřtít a byl konfirmován, se účastnil shromáždění v chrámu Kirtland. Později s nadšením přijal úkol vybírat dary na stavbu chrámu v Nauvoo. Když byl chrám Nauvoo postaven, sloužil v něm jako obřadník a pomáhal Svatým posledních dnů přijmout obdarování a pečeticí obřady před jejich odchodem na západ. Když byl povolán sloužit jako apoštol, dál vykonával zodpovědnosti týkající se chrámové práce, které se nyní ještě rozšířily. Promlouval při zasvěcovací bohoslužbě chrámu Logan v Utahu. Poté, co president Wilford Woodruff zasvětil chrám Manti v Utahu, president Snow četl zasvěcující modlitbu během zasedání v následujících dnech. Když byl na nejvyšší věž chrámu Salt Lake položen krycí kámen, president Snow vedl velké shromáždění při zvolání hosana. Poté, co byl chrám Salt Lake zasvěcen, sloužil jako jeho první president.
Při příležitosti 80. narozenin presidenta Snowa jedny místní noviny otiskly tato slova vzdávající mu hold: „Na sklonku svého života [je] stále pilně a horlivě zaměstnán v oné vznešené věci, které věnoval svá předešlá léta; v posvátných prostorách chrámu dál vykonává vznešenou práci, k níž se on a jeho spolupracovníci zasvětili – práci nesmírně důležitou pro tento svět stižený hříchem a smrtí.“68
Služba jednotlivcům
I když president Snow cestoval po různých místech a učil velké skupiny lidí, věnoval čas i tomu, aby sloužil jednotlivcům a rodinám. Například v březnu 1891, když sloužil jako president Kvora Dvanácti, promlouval na konferenci v Brigham City. Uprostřed proslovu mu někdo položil na řečnický pult lístek se vzkazem. Očití svědkové popsali, že „přestal mluvit, přečetl si vzkaz a poté vysvětlil Svatým, že se jedná o žádost navštívit jisté lidi, kteří prožívali hluboký zármutek“. Omluvil se a od řečnického pultu se vzdálil.
Vzkaz pocházel od místního obyvatele Brigham City Jacoba Jensena. Psalo se v něm, že Jacobova dcera Ella onoho dne po týden trvající spále zemřela. Bratr Jensen napsal vzkaz jen proto, aby informoval presidenta Snowa o úmrtí dcery a aby ho požádal o vystrojení pohřbu. President Snow chtěl však tuto rodinu okamžitě navštívit, i když to znamenalo, že musel zkrátit proslov a odejít ze shromáždění, kterému předsedal. Než president Snow ze shromáždění odešel, požádal Rudgera Clawsona, který byl tehdy presidentem kůlu Box Elder, aby ho doprovázel.
Jacob Jensen vyprávěl, co se stalo, když president Snow a president Clawson dorazili k nim domů:
„President Snow postál minutu nebo dvě u lůžka Elly a poté se zeptal, zda máme doma posvěcený olej. Byl jsem velmi překvapen, ale řekl jsem, že máme, a přinesl jsem mu ho. On podal láhev s olejem bratru Clawsonovi a požádal ho, aby Ellu pomazal. [President Snow] byl pak mluvčím při potvrzení pomazání.
Během vykonání obřadu mě zvlášť zaujala některá slova, která použil, a dosud si na ně dobře vzpomínám. Řekl: ‚Milá Ello, přikazuji ti ve jménu Pána Ježíše Krista, aby ses vrátila a ožila, tvé poslání ještě neskončilo. Budeš dál žít, abys naplnila veliké poslání.‘
Řekl, že bude dál žít a vychová velkou rodinu a bude dodávat útěchu svým rodičům a přátelům. Dobře si na ta slova vzpomínám. …
… President Snow dokončil požehnání a poté se obrátil na mou manželku a na mne a řekl: ‚Již netruchlete, ani se nermuťte. Vše bude v pořádku. Bratr Clawson a já máme hodně práce a musíme jít, nemůžeme zůstat, ale vy buďte trpěliví a čekejte; netruchlete, protože vše bude v pořádku.‘ …
Ella zůstala v tomto stavu více než hodinu poté, co jí president Snow dal požehnání, neboli celkem více než tři hodiny od chvíle, kdy zemřela. Seděli jsme tam u lůžka a dívali se na ni, její matka a já, když vtom náhle otevřela oči. Rozhlédla se po pokoji a uviděla nás, jak tam sedíme, ale rozhlížela se dál po někom dalším; a její první slova zněla: ‚Kde je? Kde je?‘ My jsme se zeptali: ‚Kdo? Kdo má kde být?‘ ‚Přece bratr Snow,‘ odvětila. ‚To on mě zavolal zpátky.‘“69
Když byla Ella v duchovním světě, pociťovala takový pokoj a štěstí, že se nechtěla vrátit. Uposlechla však hlasu presidenta Snowa. Od onoho dne dodávala útěchu rodinným příslušníkům i přátelům a pomáhala jim pochopit, že nemusejí truchlit kvůli svým blízkým, kteří již zemřeli.70 Později se vdala, měla osm dětí a sloužila věrně v církevních povoláních.71
Vedení Církve jako Pánův prorok, vidoucí a zjevovatel
2. září 1898 zemřel president Wilford Woodruff, který sloužil jako president Církve více než devět let. President Lorenzo Snow, který tehdy sloužil jako president Kvora Dvanácti apoštolů, byl v Brigham City, když se o tom dozvěděl. Jakmile to bylo možné, nasedl na vlak do Salt Lake City, neboť si uvědomoval, že zodpovědnost vést Církev nyní spočívá na Kvoru Dvanácti.
S pocity nedostatečnosti, ale s ochotou následovat vůli Páně, se president Snow odebral do chrámu Salt Lake a tam se modlil. V odpověď na jeho modlitbu se mu zjevil sám Pán. President Snow později svědčil o tom, že „v chrámu … vskutku viděl Spasitele a rozmlouval s Ním tváří v tvář“. Pán mu řekl, aby nečekal, jak to bylo zvykem, když zemřeli předcházející presidenti Církve, a ihned přikročil k reorganizování Prvního předsednictva.72 Presidentu Snowovi byla jako presidentu Církve vyjádřena podpora Kvorem Dvanácti 13. září 1898 a poté začal sloužit jako president. Všeobecné členstvo Církve mu vyjádřilo podporu 9. října a 10. října byl ustanoven jako pátý president Církve.
Svatí posledních dnů přijali presidenta Snowa díky jeho příkladu a zjevením, která obdržel, za svého proroka. Lidé z ostatních náboženství se ho také naučili respektovat jako skutečného muže Božího.
Vztah se Svatými posledních dnů
Když byl president Snow presidentem Církve, často předsedal na konferencích kůlu. Když se setkával se Svatými, vyjadřoval jim lásku a úctu, kterou k nim choval. Jeho slova a činy prozrazovaly, že i když si uvědomoval posvátnost svého povolání, nepovyšoval se nad ty, kterým sloužil.
Během jedné konference kůlu se president Snow zúčastnil zvláštního zasedání určeného pro děti v onom kůlu. Děti pak byly vyzvány, aby se postavily do řady, aby tak mohly jedno po druhém přistoupit k prorokovi a potřást si s ním rukou. Než tak učinily, president Snow se postavil a řekl: „Až si s vámi budu třást rukou, rád bych, abyste se mi podívaly do tváře, abyste si mě vždy pamatovaly. Nejsem o nic lepší než mnozí jiní, ale Pán na mě vložil velké zodpovědnosti. Od chvíle, kdy se mi Pán naprosto jasně projevil, se snažím konat všechny povinnosti, které na mně spočívají. A právě kvůli tomuto vysokému postavení, které nyní mám, bych si přál, abyste si mne pamatovaly, abyste pamatovaly na to, že jste si potřásly rukou s presidentem Církve Ježíše Krista. Doufám, že se nezapomenete modlit za mne a za mé rádce, presidenty Cannona a Smitha, a také za apoštoly.“73
LeRoi Snow, syn presidenta Snowa, se podělil o tento zážitek z konference kůlu v utažském Richfieldu: „President Lorenzo Snow a Francis M. Lyman [z Kvora Dvanácti] se účastnili konference kůlu v Richfieldu. Po úvodní písni se president kůlu zeptal bratra Lymana, koho má požádat o pronesení úvodní modlitby. Bratr Lyman odvětil: ‚Obraťte se na presidenta Snowa,‘ přičemž měl na mysli, aby se zeptal presidenta Snowa, kdo má modlitbu pronést. President kůlu se ale místo toho obrátil na presidenta Snowa, aby modlitbu pronesl on. President Snow vlídně souhlasil a před svou modlitbou vyjádřil radost z toho, že o to byl požádán, a řekl, že již dlouho neměl to potěšení se takto pomodlit. Říká se, že to byla úžasná úvodní modlitba.“74
Vztah s lidmi jiných náboženství
Vliv presidenta Snowa se neomezoval jen na Svaté posledních dnů. Když se s ním setkali lidé jiných náboženství, naučili se respektovat jeho i Církev, kterou zastupoval. Reverend W. D. Cornell, duchovní jiné církve, navštívil Salt Lake City a měl příležitost strávit nějaký čas s presidentem Snowem. Napsal:
„Byl jsem uveden do jeho důstojné přítomnosti jeho zdvořilým a zkušeným tajemníkem a shledal jsem, že si potřásám rukou s jedním z nejsympatičtějších a nejmilejších mužů, které jsem kdy potkal – s mužem, který má mimořádnou schopnost zbavit každého ve své přítomnosti najednou veškerých nepříjemných pocitů – mistra konverzace, který má mimořádného ducha, jenž mu umožňuje způsobit, že se v jeho společnosti cítíte vítáni a v poklidu.
President Snow je vzdělaný muž – v mysli, v duši i na těle. Používá vytříbený, diplomatický, přátelský a vzdělaný jazyk. Jeho chování prozrazuje eleganci získanou studiem škol. Tón jeho ducha je tak jemný jako duch dítěte. Jste mu představeni. Jeho osobnost je pro vás potěšením. Mluvíte s ním a nacházíte v něm zalíbení. Povídáte si s ním dlouho a zamilujete si ho.“ Když se reverend Cornell obracel na své čtenáře, kteří měli vůči Církvi očividně předsudky, poznamenal: „A přesto je to ‚mormon‘! Nuže, pokud by kdy ‚mormonismus‘ dokázal z presidenta Snowa vytvořit hrubého a neurvalého muže, měl by vskutku co dělat. Pokud je ‚mormonismus‘ silou, která dokáže utvářet člověka a která světu dala muže pokojného ducha a tak disciplinovaného, jako je on, a tak intelektuálně vzdělaného, bezpochyby musí být na ‚mormonismu‘ přece jen něco dobrého.“75
Jiný duchovní, reverend Prentis, také napsal o setkání s presidentem Snowem: „Jeho nejlepším svědkem je jeho tvář, která prozrazuje duši, v níž vládne Kníže pokoje. Tu a tam jsem se v životě, který jsem strávil pozorováním lidí, s takovým svědkem setkal. Taková byla i tvář, kterou jsem dnes viděl. … Očekával jsem, že na tváři presidenta Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů najdu vzdělanost, laskavost, důstojnost, vyrovnanost a sílu; ale když jsem byl představen presidentu Lorenzu Snowovi, byl jsem na okamžik ohromen. … Jeho tvář vyzařovala sílu pokoje; jeho přítomnost byla modlitbou za pokoj. V pokojné hlubině jeho očí se skrýval nejen ‚domov tiché modlitby‘, ale i příbytek duchovní síly. Když mluvil o ‚jistějším slovu proroctví‘ a o své pevné naději a o neochvějné víře, díky níž překonal zkoušky a obtíže spojené s životními tragédiemi, sledoval jsem hru pocitů a s fascinující pozorností jsem pozoroval jemné odstíny výrazu jeho tváře, které zřetelně prozrazovaly pohnutky jeho duše; a přepadl mne podivný pocit, že ‚stojím na posvátné půdě‘ – tento muž nejednal na základě obvyklých motivů, předpisů, zájmu či očekávání, ale ‚jednal zcela odlišně‘. … Pokud mormonská církev dokáže vytvářet takové svědky, bude potřebovat jen málo písařského umění schopného pisatele či výmluvnosti velkého kazatele.“76
Zjevení o desátku
President Lorenzo Snow je možná nejznámější díky zjevení, které obdržel o zákonu desátku. V květnu 1899 pocítil nabádání, že má s ostatními vedoucími Církve odcestovat do města St. George v Utahu. I když netušil, proč tam mají jet, on i jeho bratří zareagovali na nabádání rychle a asi za dva týdny již byli v St. George. 17. května, poté co dorazili do St. George, president Snow obdržel zjevení, že má kázat o zákonu desátku. Následující den pronesl k Svatým tato slova: „Toto slovo Páně určené vám není ničím novým; zní jednoduše takto: NYNÍ NASTAL ČAS NA TO, ABY KAŽDÝ SVATÝ POSLEDNÍCH DNŮ, KTERÝ SE CHCE PŘIPRAVIT NA BUDOUCNOST A KTERÝ CHCE STÁT PEVNÝMA NOHAMA NA SPRÁVNÉM ZÁKLADĚ, ČINIL VŮLI PÁNĚ A PLATIL PLNĚ SVŮJ DESÁTEK. Toto je slovo Páně určené vám a bude to slovo Páně určené každé osadě po celé zemi Sionu.“77
Poté, co president Snow předal toto poselství v St. George, on a jeho společníci se podělili o totéž poselství v jihoutažských městech a v dalších osadách mezi městy St. George a Salt Lake City. Než se 27. května vrátili domů, uspořádali 24 shromáždění, na nichž president Snow pronesl 26 kázání a potřásl si rukou s 4 417 dětmi. Urazili 676 kilometrů vlakem a 494 kilometrů na koni a na vozu.78 President Snow získal díky těmto zážitkům novou energii a přál si dál kázat o zákonu desátku po celé Církvi. „Jsem natolik potěšen výsledkem této návštěvy,“ řekl, „že zvažuji procestovat v blízké budoucnosti všechny kůly v Sionu.“79 Předsedal mnoha konferencím kůlů, při nichž sliboval Svatým, že poslušnost tohoto zákona připraví členy Církve na získání časných i duchovních požehnání.80 Také jim slíbil, že poslušnost zákona desátku umožní Církvi osvobodit se od zadluženosti.81
Členové po celé Církvi přijali rady presidenta Snowa s obnovenou oddaností. Historik Orson F. Whitney, který později sloužil jako člen Kvora Dvanácti, v roce 1904 napsal: „Účinek tohoto úsilí byl okamžitý. Desátky a oběti začaly přicházet s takovou rychlostí a hojností, jaká nebyla známa celé roky, a stav Církve se v mnoha ohledech zlepšil a její vyhlídky se vyjasnily. President Snow si již dříve získal lásku a důvěru svého lidu, ale nyní tyto dobré pocity zesílily a zintenzivnily.“82 President Heber J. Grant, který byl v době, kdy president Snow obdržel zjevení o desátku, členem Kvora Dvanácti, později prohlásil: „Lorenzo Snow se stal presidentem Církve, když mu bylo osmdesát pět let, a to, čeho dosáhl během následujících třech let svého života, je jednoduše zázračné, když se nad tím zamyslíme. … Během tří krátkých let tento muž, který byl ze světského pohledu daleko za hranicí produktivního věku, tento muž, který se nezabýval finančními záležitostmi, který zasvětil roky svého života práci v chrámu, se s inspirací od živého Boha chopil financí Církve Kristovy a v oněch třech letech vynesl z finančního hlediska vše z temnoty na světlo.“83
Vydávání svědectví v posledních dnech jeho služby
1. ledna 1901 se president Snow zúčastnil zvláštního shromáždění v Tabernaclu v Salt Lake City na uvítání 20. století. K účasti byli pozváni lidé všech náboženství. President Snow si při příležitosti této události připravil proslov, ale kvůli těžkému nachlazení ho nebyl schopen sám přečíst. Po úvodní písni, úvodní modlitbě a hymně, kterou zazpíval pěvecký sbor Tabernacle Choir, povstal LeRoi Snow, syn presidenta Snowa, a přečetl poselství s názvem „Pozdrav světu od presidenta Lorenza Snowa“.84 Závěrečná slova tohoto poselství byla příkladnou ukázkou toho, jaký vztah měl president Snow k dílu Páně:
„V osmdesátém sedmém roce mého věku na zemi jsem naplněn upřímnou touhou po blahu celého lidstva. … Pozvedám ruce a svolávám na obyvatele země požehnání nebes. Kéž na vás sluneční paprsky na nebi shlíží s úsměvem. Kéž jsou vám ochotně a pro vaše dobro předkládány poklady země a plody půdy. Kéž světlo pravdy vyhání z vaší duše temnotu. Kéž se spravedlivost rozšíří a nepravosti ubude. … Kéž spravedlnost zvítězí a zkaženost je vymýcena. A kéž převládá ctnost a cudnost a čest, dokud zlo nebude překonáno a země nebude očištěna od zlovolnosti. Kéž se tato přání jakožto hlad ‚mormonů‘ z utažských hor roznesou do celého světa a kéž všichni lidé poznají, že naše přání a naše poslání jsou určena pro požehnání a spasení celé lidské rodiny. … Kéž je Bůh oslaven skrze nadcházející vítězství nad hříchem, zármutkem, bědou a smrtí. Pokoj vám všem!“85
6. října 1901 president Lorenzo Snow povstal, aby promluvil ke Svatým na závěrečném zasedání generální konference. Byl již několik dnů nemocný, a když došel k řečnickému pultu, řekl: „Moji milí bratří a sestry, je pro mě téměř zázrak, že si troufnu k vám dnes odpoledne promluvit.“ Podělil se o krátké poselství na téma vedení v Církvi. A pak pronesl poslední slova, která od něho členové Církve vyslechli: „Bůh vám žehnej. Amen.“86
O čtyři dny později president Snow zemřel na zápal plic. Po pohřební bohoslužbě, která se konala v Tabernaclu v Salt Lake City, bylo jeho tělo pohřbeno na hřbitově v jeho milovaném Brigham City.
Oliver Snow, otec Lorenza Snowa
Lorenzo Snow byl pokřtěn a konfirmován v červnu 1836 v Kirtlandu ve státě Ohio dva měsíce po zasvěcení chrámu Kirtland, který je zobrazen na fotografii.
Starší Lorenzo Snow
Mnoho prvních Svatých emigrovalo z Evropy a připojilo se ke Svatým ve Spojených státech.
Vážně zraněný muž na lodi Swanton byl uzdraven ihned poté, co mu starší Lorenzo Snow dal požehnání.
Lorenzo Snow sloužil jako velitel pionýrských výprav, které v roce 1848 dorazily do údolí Solného jezera.
V této budově v Brigham City (Utah) se vyráběly holínky, boty, postroje a klobouky.
První předsednictvo a Kvorum Dvanácti apoštolů v roce 1898. Horní řada, zleva doprava: Anthon H. Lund, John W. Taylor, John Henry Smith, Heber J. Grant, Brigham Young ml., George Teasdale, Rudger Clawson, Marriner W. Merrill. Prostřední řada: Francis M. Lyman, George Q. Cannon, Lorenzo Snow, Joseph F. Smith, Franklin D. Richards. Dolní řada: Matthias F. Cowley, Abraham O. Woodruff.