„Kapitola 21: Emocím svým vládni“, Učení presidentů Církve: Thomas S. Monson (2020)

„Kapitola 21“, Učení: Thomas S. Monson

Kapitola 21

Emocím svým vládni

„Nikdo nás nemůže přimět k tomu, abychom se rozhněvali. Je to naše rozhodnutí. Chceme-li vždy mít správného ducha, musíme se rozhodnout, že se nebudeme hněvat.“

Ze života Thomase S. Monsona

President Monson reagoval na nelaskavá nebo hněvivá slova druhých decentní jemností, což obvykle zklidnilo i ty nejvyhrocenější situace. Jeden ze zážitků, které ho naučily, jaký vliv může mít laskavá odpověď namísto hněvivé, se odehrál na jeho prvním skautském táboře spojeném s přenocováním. Tuto příhodu vyprávěl reportérovi, který s ním vedl rozhovor a který o tom později napsal:

„Za Tommym a dalšími skauty přijel do tábora jejich skautský vedoucí – člen jejich sboru, který se jmenoval Carl a který chodil s umělou nohou. …

Když se skauti odebrali v chatě ke spánku, Tommy a ostatní sledovali Carla, jak si umělou nohu sundal a položil ji vedle spacáku. V noci jeden z chlapců vylezl ze spacáku, vzal Carlovu umělou nohu a schoval ji do své palandy.

Když se Carl probudil, zjistil, že mu noha chybí. Ale místo aby zvýšil hlas a požadoval, aby mu druzí to, co mu patří, okamžitě vrátili, jednoduše řekl, že musí na chvíli vyjít ven z chaty. Skauti sledovali, jak jejich vedoucí vyskákal po jedné noze ze dveří. ‚Myslím, že každý chlapec se zastyděl,‘ řekl president Monson.

Carl se po chvilce vrátil a zjistil, že jeho umělá noha je na místě, kam si ji předchozího večera odložil. ‚Nechápu, jak jsem ji mohl přehlédnout, když jsem se díval poprvé,‘ řekl Carl, ‚ale každopádně jsem rád, že tady je.‘

President Monson řekl, že Carl dobře věděl, že se stal obětí chlapcova žertu, ale rozhodl se reagovat laskavě. ‚Díky tomu, že se na nás neobořil, jsme se všichni stali lepšími chlapci.‘“¹

Kristus uzdravuje muže — „Udeřil jeden z nich služebníka nejvyššího kněze, a uťal ucho jeho pravé. A Ježíš… dotek se ucha jeho, uzdravil jej.“ (Lukáš 22:50–51.)

Učení Thomase S. Monsona

Hněv nic nevyřeší, ale může všechno zničit.

Nedávno jsem se díval na zprávy v televizi a uvědomil jsem si, že většina hlavních zpráv si byla svým charakterem podobná v tom, že příčina všech oznamovaných tragédií spočívala v podstatě v jedné emoci – v hněvu. … Vybavila se mi slova žalmisty: „Pusť mimo sebe hněv, a zanech prchlivosti.“ [Žalm 37:8.] …

„Hněv nic nevyřeší. Nic nebuduje, může však všechno zničit.“ [Lawrence Douglas Wilder, citováno v „Early Hardships Shaped Candidates“, Deseret News, Dec. 1, 1991, A2.]²

Před časem jsem četl dojemný příběh, který napsala Louise Dickinson Richová. … Napsala:

„Moje babička měla nepřítelkyni, paní Wilcoxovou. Babička a paní Wilcoxová se jako nevěsty nastěhovaly do sousedních domů na hlavní ulici malého městečka, v němž měly žít. Nevím, kvůli čemu mezi nimi vznikla tato válka – a mám dojem, že když jsem o více než třicet let později přišla na svět, ony samy si nepamatovaly, čím to začalo. To nebylo žádné přátelské pošťuchování; byla to naprostá válka. …

Když jsme jako děti babičku navštěvovali, součástí zábavy bylo pošklebovat se vnoučatům paní Wilcoxové. Jednoho nezapomenutelného dne jsme dali Wilcoxovým do sudu na dešťovou vodu hada. Babička na oko protestovala, ale cítili jsme špatně skrývané sympatie.

Ale nemyslete si, že to byla jednostranná záležitost. Paní Wilcoxová měla také vnoučata. Babička také nezůstávala ušetřena. Když se pralo a foukal zrovna vítr, nikdy se to neobešlo bez toho, aby se prádelní šňůry záhadně nepřetrhly a prádlo nespadlo na špinavou zem.

Myslím si, že kdyby babiččin oblíbený deník Bostonské noviny neměl stránku věnovanou domácnosti, babička by nemohla své trápení tak dlouho vydržet. Tato stránka byla úžasnou vymožeností. Kromě obvyklých kuchařských receptů a rad týkajících se úklidu měla rubriku, kterou tvořily dopisy, které si navzájem psali čtenáři. Podstata spočívala v tom, že když jste měli problém – nebo jste si jen potřebovali na něco postěžovat – napsali jste dopis do novin a podepsali ho nějakým podivným jménem, například Arbutus. To byl babiččin pseudonym. Potom vám některé další dámy, které měly stejný problém, odepsaly a řekly vám, co s tím udělaly ony. … Když byl problém vyřešen, velmi často si po léta prostřednictvím novinové rubriky vzájemně dopisovaly a vyprávěly si o dětech, o zavařování a o nové soupravě v jídelně. To se stalo i babičce. Ona a žena zvaná Racek si spolu čtvrt století dopisovaly. Racek byla babiččina opravdová přítelkyně.

Když mi bylo asi šestnáct let, paní Wilcoxová zemřela. Na malém městě je bez ohledu na to, jak jste svého souseda nenáviděli, běžným zvykem a slušností krátce se zastavit a podívat se, jakou praktickou službu byste mohli pozůstalým poskytnout. Babička, upravená a v bavlněné zástěře, aby ukázala, že myslí doopravdy to, co říká – že je připravena se pustit do práce – zamířila přes trávník k Wilcoxovým, kde ji jejich dcery požádaly o to, aby pro pohřeb uklidila už i tak bezvadně čistou přední halu. A tam na stole na čestném místě byla ohromná kniha výstřižků a v ní byly v souběžných sloupcích úhledně nalepeny babiččiny dopisy Rackovi a Rackovy dopisy babičce, které si za ta léta vyměnily. I když to ani jedna z nich nevěděla, byla babiččina úhlavní nepřítelkyně její nejlepší přítelkyní. Vzpomínám si, že to bylo jedinkrát, co jsem viděla babičku plakat. Tehdy jsem nevěděla, co přesně oplakává, ale nyní to vím. Oplakávala všechny ty promarněné roky, které nebylo možné vrátit.“ [Upraveno z: „Grandma and the Sea Gull“, Together, Nov. 1957, 13–14.]³

Když jsme rozzlobení, nemůžeme pociťovat Ducha našeho Nebeského Otce.

Každý z nás již hněv pocítil. Může se dostavit, když se něco nevyvíjí tak, jak chceme. Může to být reakce na něco, co někdo řekl o nás nebo nám. Můžeme se rozhněvat, když se lidé nechovají tak, jak bychom chtěli. Možná se hněváme, když musíme čekat na něco déle, než jsme předpokládali. Můžeme pociťovat hněv, když ostatní nemají na věc stejný náhled jako my. Zdá se, že existuje bezpočet možných důvodů k hněvu.

Někdy se můžeme rozzlobit kvůli domnělému ublížení nebo křivdám. President Heber J. Grant, sedmý president Církve, vyprávěl o tom, že když jako mladík pracoval pro jednoho muže, tento muž mu pak poslal šek na 500 dolarů s omluvným dopisem, že mu není schopen zaplatit víc. Poté president Grant pracoval pro jiného muže – podle jeho slov to byla práce desetkrát těžší a vyžadovala desetkrát více úsilí a o mnoho více času. Tento druhý muž mu poslal šek na 150 dolarů. Mladý Heber měl pocit, že tento muž se k němu zachoval velmi nespravedlivě. Nejprve se ho to dotklo a poté ho to rozhněvalo.

Vyprávěl tuto příhodu svému staršímu příteli, který se zeptal: „Měl onen muž v úmyslu tě urazit?“ President Grant odpověděl: „To ne. Řekl mým přátelům, že mě odměnil štědře.“

Nato ten starší přítel řekl: „Jen pošetilec se uráží něčím, co jako urážka myšleno nebylo“ [viz Heber J. Grant, Gospel Standards, comp. G. Homer Durham (1969), 288–289].

Apoštol Pavel se ptá ve 4. kapitole a 26. verši listu Efezským v Překladu Josepha Smitha: „Můžete býti rozhněváni a nehřešiti? Nechť slunce nezapadá na hněv váš.“ Ptám se – je možné pociťovat Ducha našeho Nebeského Otce, když jsme rozzlobeni? Nevím o jediném případu, kdy by to bylo možné.

Ve 3. Nefim v Knize Mormonově čteme:

„Nebudou mezi vámi žádné spory. …

Neboť vpravdě, vpravdě pravím vám, ten, kdo má ducha sváru, není ode mne, ale je od ďábla, který je otcem sváru a podněcuje srdce lidí, aby se navzájem hněvivě svářili.

Vizte, naukou mou není podněcovati ke hněvu srdce lidská, jednoho proti druhému; ale naukou mou je to, že takové věci mají skončiti.“ [3. Nefi 11:28–30.]

Být rozhněvaný znamená poddat se vlivu Satana. Nikdo nás nemůže přimět k tomu, abychom se rozhněvali. Je to naše rozhodnutí. Chceme-li vždy mít správného ducha, musíme se rozhodnout, že se nebudeme hněvat. Svědčím o tom, že je to možné.⁴

Můžeme se vyvarovat hněvu, být mírotvorci a projevovat vůči druhým laskavost a úctu.

My všichni jsme náchylní k těmto pocitům, které, pokud je necháme bez kontroly, mohou vést k hněvu. Prožíváme nepříjemnosti nebo podráždění nebo nepřátelství, a pokud se tak rozhodneme, přestáváme se ovládat a na druhé se hněváme. Je ironií, že ti druzí jsou často členové vlastní rodiny – ti, které ve skutečnosti máme nejraději.

Před mnoha lety jsem četl tuto zprávu tiskové agentury Associated Press, která se objevila v novinách: Jistý starší muž přiznal na pohřbu svého bratra, s nímž od mládí bydlel v malé jednopokojové chatě poblíž Canistea ve státě New York, že po jakési hádce nakreslili křídou čáru rozdělující pokoj na dvě poloviny, a od té doby – před 62 lety – ani jeden z nich tuto čáru nepřekročil ani s druhým nepromluvil. Pomyslete jen na důsledky onoho hněvu. Jaká tragédie!

Kéž se vědomě rozhodneme, pokaždé, když toto rozhodnutí budeme muset učinit, že upustíme od hněvu a zdržíme se nevlídných a zraňujících slov, která můžeme být pokoušeni vyslovit.

Mám rád slova písně, která napsal starší Charles W. Penrose, který na počátku 20. století sloužil v Kvoru Dvanácti a v Prvním předsednictvu:

Emocím svým vládni, bratře,
prudkosti zbav duši svou,
moudře zvol i sílu hlasu,
vášně ať tě nezmohou.
Emocím svým vládni, bratře,
chladnou mysl zachovej,
vášeň rozumu nepřidá,
hněvu vždy se vyhýbej.
[„Emocím svým vládni, bratře“, Náboženské písně, č. 203] …

Kéž jsme způsobilými syny [a dcerami] Nebeského Otce. Kéž jsme vždy příkladem ve svém domově a věrně dodržujeme všechna přikázání, abychom nechovali vůči nikomu nepřátelství, ale byli mírotvorci a vždy pamatovali na toto Spasitelovo nabádání: „Po tomť poznají všickni, že jste moji učedlníci, budete-li míti lásku jedni k druhým.“ [Jan 13:35.]⁵

Přestože světový mír je vysokým cílem, není ničím jiným než důsledkem osobního pokoje, kterého se každý snažíme dosáhnout. Nemluvím o míru, který prosazuje člověk, ale o pokoji, jak nám jej přislíbil Bůh. Mluvím o pokoji v domově, v srdci, o pokoji v životě. Mír podle způsobu světa pomíjí. Pokoj podle způsobu Boha vítězně obstojí.⁶

Povzbuzuji členy Církve, ať jsou kdekoli, aby se všude a ke všem lidem chovali laskavě a s úctou. Svět, ve kterém žijeme, je naplněn rozmanitostí. Můžeme a máme projevovat úctu k těm, jejichž víra se liší od té naší.⁷

Můžeme projevovat milosrdenství a ochotně odpouštět.

President J. Reuben Clark ml. [řekl]: … „Často mám dojem, že k tomu nejkrásnějšímu v Kristově životě [patřila] Jeho slova na kříži, když, zatímco trpěl ve smrtelných mukách, o nichž se říká, že byla těmi nejbolestivějšími, která lidé v dávné době mohli vymyslet, … poté co byl nespravedlivě, nezákonně a v rozporu se všemi pravidly milosrdenství odsouzen a následně ukřižován, když byl přibit na kříž a chystal se vzdát života, řekl svému Otci v nebi, jak o tom ti v dosahu Jeho hlasu svědčili: ‚Otče, odpusť jim, neboť nevědí, co činí.‘ (Lukáš 23:34.)“ [Conference Report, Oct. 1955, 24.]

Toto nádherně popisuje svými slovy Alma v Knize Mormonově: „Plán milosrdenství by nemohl býti uskutečněn, pokud by nebylo učiněno usmíření; tudíž Bůh sám usmiřuje hříchy světa, aby uskutečnil plán milosrdenství, aby uspokojil požadavky spravedlnosti, aby Bůh mohl býti dokonalým, spravedlným Bohem, a také Bohem milosrdným.“ [Alma 42:15.]

Na základě takovéhoto poznání se sami sebe ptáme: Proč tedy všude kolem vidíme případy, kdy si lidé navzájem odmítají odpustit a prokázat onen očišťující skutek milosrdenství a odpuštění? Co brání tomu, aby lidské rány vyčistil takovýto hojivý balzám? Je to zarputilost? Mohla by to být pýcha? Možná se nejprve musí rozplynout a vytratit nenávist. „Obviňování udržuje rány otevřené. Pouze odpuštění uzdravuje!“ [Z filmové adaptace románu Willy Catherové z roku 1991 O Pioneers! vysílané na televizním kanálu Hallmark Hall of Fame.] …

Prorok Joseph naléhavě žádal: „Buďte milosrdní a naleznete milosrdenství. Pomáhejte zachraňovat duše, ne je ničit: neboť vpravdě víte, že ,radost v nebi nad jedním hříšníkem pokání činícím [je] větší, než nad devadesáti devíti spravedlivými, kteříž nepotřebují pokání‘.“ [Učení presidentů Církve: Joseph Smith (2008), 390; viz Lukáš 15:7.]⁸

Kristus a dva zloději na kříži — „Otče, odpusť jim, neboť nevědí, co činí.“ (Lukáš 23:34.)

Znám jednu rodinu, která do Ameriky přišla z Německa. Angličtina byla pro ně obtížná. Měli jen málo prostředků, ale byli požehnáni ochotou pracovat a láskou k Bohu.

Když se narodilo jejich třetí dítě, žilo jen dva měsíce a pak zemřelo. Otec byl truhlář, a tak vyrobil nádhernou malou rakev pro tělíčko svého drahocenného dítěte. Den pohřbu byl ponurý a odrážel tak zármutek, který pociťovali nad ztrátou dítěte. Když rodina s otcem, který nesl rakev, přišla ke kapli, sešli se tam s malou skupinou svých přátel. Dveře do kaple však byly zamčeny. Zaneprázdněný biskup na pohřeb zapomněl. Pokusy zastihnout ho byly marné. Otec nevěděl, co si počít, a tak vzal rakev do podpaží a s rodinou se vydal v lijáku domů.

Kdyby tato rodina nebyla tak morálně na výši, mohla by vinit biskupa a chovat k němu zášť. Když se biskup o této tragédii dozvěděl, navštívil rodinu a omluvil se. S bolestí, kterou ještě stále bylo vidět ve tváři, ale se slzami v očích otec omluvu přijal a s biskupem se v duchu porozumění objal. Nezůstalo [nic], co by způsobilo další pocity hněvu. Převládla láska a přijetí. …

Jak napsal Alexander Pope: „Chybovat je lidské, odpouštět božské.“ [An Essay on Criticism (1711), 2. část, řádek 325.]

Někdy se urážíme velmi snadno. Jindy příliš trucujeme, než abychom přijali upřímnou omluvu. Kdo potlačí ego, pýchu a ublížení – a pak vystoupí se slovy: „Je mi to opravdu líto! Buďme jako kdysi – přátelé. Nepřenášejme na budoucí generace různá ukřivdění a hněv, které nám někdo způsobil.“ Zbavme se veškeré [nevraživosti], která nedokáže nic jiného, než jen ničit.

Kde mají [nepřátelské pocity] svůj původ? Některé pocházejí z nevyřešených sporů. … Jiné nacházejí své začátky ve zklamáních, žárlivosti, hádkách a domnělém ublížení. Musíme je vyřešit – pohřbít je a nedopustit, aby nás rozežíraly, nahlodávaly a nakonec zničily. …

Dovolte mi zakončit vyprávěním o dvou mužích, kteří jsou pro mě hrdiny. Jejich odvážné skutky se neodehrály na celonárodní úrovni, ale v pokojném údolí Midway v Utahu.

Před mnoha lety Roy Kohler a Grant Remund sloužili společně v církevních povoláních. Byli nejlepšími přáteli. Obdělávali půdu a také pracovali jako mlékaři. Pak došlo k určitému nedorozumění, ze kterého mezi nimi vznikla jakási roztržka.

Později, když Roy Kohler vážně onemocněl rakovinou a jeho život se chýlil ke konci, jsem spolu se svou manželkou Frances Roye a jeho manželku navštívili a já mu dal požehnání. Když jsme si pak povídali, bratr Kohler řekl: „Dovolte mi vyprávět vám o jednom z nejkrásnějších zážitků, které jsem v životě zažil.“ A poté mi vyprávěl o svém nedorozumění s Grantem Remundem a o tom, jak se následně odcizili. „Byli jsme mezi sebou tak trochu na kordy,“ poznamenal.

„Pak,“ pokračoval Roy, „jsem zrovna ukládal seno na nadcházející zimu, když jednou v noci v důsledku samovznícení začalo hořet a shořelo seno, shořela stodola a všechno v ní až do základů. Byl jsem zdrcen,“ řekl Roy. „Vůbec jsem nevěděl, co si počnu. Ona noc byla temná, až na skomírající uhlíky v požářišti. Pak jsem uviděl, jak se od silnice, směrem od místa, kde bydlel Grant Remund, přibližují světla traktorů a těžkých strojů. Když se ‚záchranná výprava‘ na naší příjezdové cestě otočila a já se s nimi celý uslzený setkal, Grant prohlásil: ‚Royi, máš tady docela nepořádek a je potřeba ho uklidit. Jsme tady i s mými chlapci. Pusťme se do toho.‘“ A společně se dali do práce. Skrytý klín, který je na krátkou dobu oddělil, byl na věky pryč. Pracovali přes noc až do druhého dne a do práce se zapojili i mnozí další ze sousedství.

Roy Kohler již zemřel a Grant Remund zestárl. Jejich synové sloužili společně v biskupstvu téhož sboru. Vskutku si vážím přátelství těchto dvou úžasných rodin.

žena dodává útěchu jiné ženě — „Buďte milosrdní a naleznete milosrdenství.“

Kéž jsme vždy příkladem ve svém domově a věrně dodržujeme všechna přikázání, abychom nechovali vůči nikomu [nepřátelské pocity], ale pamatovali na toto Spasitelovo nabádání: „Po tomť poznají všickni, že jste moji učedlníci, budete-li míti lásku jedni k druhým.“ [Jan 13:35.]⁹

Náměty ke studiu a k výuce

Otázky

President Monson mluvil o rozšířenosti zloby a hněvu a zdůraznil, jak ničivé tyto emoce jsou (viz 1. oddíl). Kdy jste byli svědky toho, že „hněv nic nevyřeší“? Jak můžeme „[pustit] mimo sebe hněv“? Čemu se můžeme naučit z příběhu o ženách s pseudonymy „Arbutus“ a „Racek“?
Projděte si důvody, které president Monson zmínil, kvůli nimž někdy pociťujeme hněv (viz 2. oddíl). Jak můžeme překonat sklon se v takovýchto situacích hněvat nebo zlobit? Proč je důležité porozumět tomu, že se můžeme rozhodnout nehněvat? Jak jste se dokázali smířit s někým, na koho jste se hněvali? Jak můžeme doma nebo v jiných vztazích omezit sváry?
Jak se můžeme stát efektivnějšími mírotvorci? (Viz 3. oddíl.) Jak si můžeme vypěstovat větší lásku a úctu k lidem, kteří jsou jiní než my?
Projděte si, čemu president Monson učil ohledně milosrdenství a odpuštění (viz 4. oddíl). Jak jste se cítili, když vám někdo odpustil? Jak jste se cítili, když jste vy odpustili někomu jinému? Jaký vliv na nás má to, když odmítáme odpustit? Jak si můžeme v srdci vypěstovat touhu odpouštět rychleji? Co se dozvídáme o odpuštění z příběhů uvedených ve 4. oddíle?

Související verše z písem

Žalm 145:8; Přísloví 15:1; Kazatel 7:9; Matouš 5:38–42; Jakub 3:2–6; 5:9; Mosiáš 4:13; Alma 24:17–19; 3. Nefi 12:9

Pomůcka k výuce

„Když vás něco napadne nebo se vám dostane vnuknutí ohledně určité lekce, najděte si způsob, jak si to zaznamenat, abyste si to zapamatovali a mohli se k tomu vrátit později. … Tím, že si zaznamenáváte duchovní vnuknutí, dáváte Pánu najevo, že si vážíte Jeho vedení, a On vám požehná prostřednictvím častějších zjevení.“ (Učte tak, jak učil Spasitel [2016], 12.)