„Kapitola 3: Duch obživuje“, Učení presidentů Církve: Thomas S. Monson (2020)

„Kapitola 3“, Učení presidentů Církve: Thomas S. Monson

Kapitola 3

Duch obživuje

„Nasloucháme onomu tichému a jemnému hlasu. Když hovoří, moudří muži a ženy jsou ho poslušni. Nabádání Ducha se rozhodně nemají odkládat.“

Ze života Thomase S. Monsona

President Monson se díky svým zkušenostem naučil důvěřovat nabádáním Svatého Ducha a bezodkladně na ně reagovat. Starší Jeffrey R. Holland vyprávěl tento příběh:

„Třiadvacetiletý Tom Monson, relativně nový biskup Šestého a sedmého sboru v kůlu Temple View, byl během kůlového setkání kněžských vedoucích nezvykle neklidný. Měl jasné vnuknutí, že má z onoho setkání ihned odejít a odjet do nemocnice pro veterány v severovýchodní části Salt Lake City. Než toho večera odešel z domu, kdosi mu zavolal se zprávou, že jeden starší člen z jeho sboru onemocněl a byl přijat do nemocnice. Našel by si biskup chvíli na to, ptal se volající, aby do nemocnice zašel a dal tomuto členovi požehnání? Zaneprázdněný mladý vedoucí vysvětlil, že se právě chystá na kůlové setkání, ale že do nemocnice rozhodně rád zajde hned, jak setkání skončí.

Nyní bylo nabádání ještě silnější než předtím: ‚Odejdi ze setkání a ihned se vydej do nemocnice.‘ U řečnického pultu ale zrovna hovořil sám president kůlu! Bylo by krajně nezdvořilé se uprostřed proslovu předsedajícího úředníka postavit, projít kolem celé řady bratří a poté úplně opustit budovu. S obtížemi vyčkal až do posledního slova poselství presidenta kůlu a pak vyrazil ke dveřím ještě předtím, než zazněla závěrečná modlitba.

Mladý biskup, který běžel nemocniční chodbou přes celé čtvrté patro, si všiml, že před pokojem, kam měl namířeno, je nějaký rozruch. Jedna zdravotní sestra ho zastavila a zeptala se: ‚Vy jste biskup Monson?‘

‚Ano,‘ odpověděl s úzkostí.

‚Je mi to líto,‘ řekla. ‚Pacient volal vaše jméno těsně předtím, než zemřel.‘

Thomas S. Monson, který se snažil zadržet slzy, se otočil a vyšel z nemocnice ven do večerní tmy. Hned na místě se zapřisáhl, že už nikdy neopomene jednat podle vnuknutí od Pána. Bude si všímat nabádání Ducha ve chvíli, kdy přijdou, a bude je následovat, kamkoli ho povedou, aby byl vždy ‚ve službě Pánu‘.“¹

Rozpoznávání nabádání Ducha a reagování na ně se stalo ústředním tématem života a služby Thomase S. Monsona. Jak řekl o mnoho let později:

„Naučil jsem se, že když při vykonávání svých zodpovědností budeme dbát na tiché nabádání a jednat podle něj bez otálení, Nebeský Otec povede naše kroky a požehná našemu životu i životu druhých. Neznám žádnou krásnější zkušenost ani vzácnější pocit, než když uposlechneme nabádání a pak zjistíme, že Pán zodpověděl modlitbu jiného člověka naším prostřednictvím.“²

President Monson se natahuje, aby si potřásl rukou s mladým mužem — President Monson si potřásá rukou s mladým mužem na generální konferenci v dubnu 2008.

Učení Thomase S. Monsona

Řeč Ducha je klidná, povznášející a konejšivá pro duši.

Nedávno jsem navštívil misionářské výcvikové středisko v utažském Provu, kde se misionáři, kteří byli povoláni sloužit po celém světě, oddaně učí základy jazyků, kterými mluví lidé, jež budou učit a jimž budou svědčit.

Rozhovory ve španělštině, francouzštině, němčině a švédštině mi byly nejasně srozumitelné. Naprosto cize mně – a pravděpodobně i většině misionářů – zněla japonština, čínština nebo finština. Oddanost a absolutní soustředěnost těchto mladých mužů a žen, když se potýkají s neznámým a učí se tomu, co je obtížné, je obdivuhodná. …

Je jeden jazyk…, který je společný pro všechny misionáře – jazyk Ducha. Nelze se jej naučit z učebnic napsaných vzdělanými lidmi ani si jej osvojit prostřednictvím čtení a učení se zpaměti. Jazyk Ducha přichází k tomu, jenž celým srdcem usiluje o to, aby poznal Boha a dodržoval Jeho božská přikázání. Zběhlost v tomto jazyce nám dovoluje prolomit zábrany, překonávat překážky a dotknout se lidského srdce.

V druhé epištole Korintským nás apoštol Pavel vyzývá, abychom se odvrátili od svazující litery zákona a hledali otevřený obzor příležitostí, které nabízí Duch. Miluji následující Pavlova slova a vážím si jich: „Litera zabijí, ale Duch obživuje.“ (2. Kor. 3:6.)

Tato znalost, tato naděje a porozumění těmto věcem přinášejí ve chvíli nebezpečí nebo v období zkoušek útěchu ztrápené mysli a zarmoucenému srdci. Z celého poselství Nového zákona dýchá duch probouzející lidskou duši. Stíny zoufalství rozptylují paprsky naděje, bolest ustupuje radosti a pocit ztracenosti v tlačenici života mizí díky spolehlivé znalosti toho, že náš Nebeský Otec dbá o každého z nás.

Spasitel nás o této pravdě ujistil, když učil, že dokonce ani vrabec nespadne na zem, aniž si toho Otec všimne. Tuto nádhernou myšlenku poté zakončil slovy:

„Protož nebojte se, dražší jste vy nežli mnoho vrabců.

Kdožkoli tedy vyzná mne před lidmi, vyznámť i já jej před Otcem svým, kterýž jest v nebesích.“ (Viz Mat. 10:29–32.)

Žijeme ve složitém světě plném každodenních starostí. Lidé mají sklon cítit se odtrženi – a dokonce až izolováni – od Dárce všech dobrých darů. Děláme si starosti, že kráčíme sami.

Z lůžka bolesti, z polštářů mokrých od slz osamělosti jsme pozdviženi k nebi tímto božským ujištěním a drahocenným slibem: „Nenechám tebe samého, aniž tě opustím.“ (Jozue 1:5.)

Taková útěcha je na naší cestě smrtelným životem, jež nás přivádí k mnoha rozcestím a odbočkám, nedocenitelná. Tohoto ujištění se nám zřídkakdy dostává prostřednictvím nápadného znamení nebo zvučného hlasu. Řeč Ducha je spíše jemná, klidná, povznášející pro srdce a konejšivá pro duši.

Odpovědi na naše otázky a reakce na naše každodenní modlitby k nám občas přicházejí prostřednictvím tichých nabádání Ducha. … Bdíme. Čekáme. Nasloucháme onomu tichému a jemnému hlasu. Když hovoří, moudří muži a ženy jsou ho poslušni.“³

misionáři učí rodinu — „Je jeden jazyk…, který je společný pro všechny misionáře – jazyk Ducha.“

Učme se jazyku Ducha a nikdy neodkládejme nabádání.

Stan, můj dobrý přítel, onemocněl rakovinou. Vždy se těšil pevnému zdraví, měl atletickou postavu a byl aktivní v mnoha oblastech. Teď nebyl schopen chodit ani stát. Jeho domovem byl invalidní vozík. Pečovali o něj ti nejlepší lékaři a rodina a přátelé se za něj modlili v duchu naděje a důvěry. I přesto byl Stan nadále upoután na lůžko ve fakultní nemocnici.

Jednou pozdě odpoledne jsem plaval na znak sem a tam z jedné strany bazénu na druhou ve sportovním zařízení Deseret Gym a přitom jsem se díval na strop. Potichu, avšak velmi jasně mi na mysli vytanula myšlenka: „Ty si tady plaveš téměř bez námahy a tvůj přítel Stan se nemůže hýbat.“ Pocítil jsem nabádání: „Běž do nemocnice a dej mu požehnání.“

Nechal jsem plavání, oblékl jsem se a spěchal jsem do Stanova nemocničního pokoje. Jeho postel byla prázdná. Zdravotní sestra mi řekla, že je na vozíku u bazénu a připravuje se na terapii. Spěšně jsem se tam vydal. Stan byl úplně sám na okraji bazénu, v místě, kde je nejhlubší. Pozdravili jsme se a vrátili jsme se do jeho pokoje, kde jsem mu udělil kněžské požehnání.

Stanovy nohy pomalu, ale jistě zesílily, a Stan s nimi mohl opět hýbat. Nejprve se zvládl rozechvěle postavit. Poté se krok za krokem naučil opět chodit. Člověk by nepoznal, že se Stan ocitl tak blízko smrti bez naděje na zotavení.

Později Stan často mluvil na církevních shromážděních a vyprávěl o tom, jak k němu byl Pán laskavý. Některým odhalil temné depresivní myšlenky, jež ho pohltily onoho odpoledne, kdy seděl na vozíku na okraji bazénu, když se zdálo, že je odsouzen k životu plnému zoufalství. Vyprávěl o tom, jak zvažoval jinou možnost. Jak snadné by bývalo bylo uvrhnout ten nenáviděný vozík do tichých vod hlubokého bazénu. Život by tím skončil. Avšak přesně v tomto momentě uviděl mě, svého přítele. Onoho dne se Stan naučil, že doslova nejsme sami. I já jsem se toho dne něčemu naučil: Nikdy, nikdy, nikdy neodkládejte nabádání.

Později, když Stanův nejmladší syn uzavíral sňatek na celou věčnost a rodina se shromáždila ve svatém chrámu Páně, jsme zavzpomínali na zázrak, kterého jsme byli svědky. Slova neproudila ze srdcí plných emocí snadno, ale tichý sbor vděčnosti promlouval o pocitech, které slova nedokázala vyjádřit.

Zatímco kráčíme po cestách života, učme se jazyku Ducha. Kéž vždy pamatujeme a reagujeme na Mistrovu vlídnou výzvu: „Aj, stojímť u dveří, a tluku. Jestližeť by kdo uslyšel hlas můj, a otevřel dvéře, vejduť k němu, a budu s ním večeřeti, a on se mnou.“ (Zjevení 3:20.) Toto je jazyk Ducha. Mistr jím hovořil. Učil mu. Žil jím. Kéž každý z nás dělá totéž.⁴

Jsme požehnáni, když žijeme tak, abychom mohli získávat nabádání a vedení Ducha.

Před několika lety jsem obdržel dopis od dlouholetého přítele. Vydal v něm své svědectví. Chtěl bych se s vámi o část dopisu podělit, neboť dobře znázorňuje sílu kněžství muže, který se naučil tomu, čemu se naučit měl, který dělal to, co dělat měl, a který se vždy snažil být tím, kým být měl. Přečtu úryvky z dopisu od svého přítele Therona W. Borupa, který zesnul před třemi lety ve věku 90 let:

„V osmi letech, když jsem byl pokřtěn a přijal jsem Ducha Svatého, jsem se velmi snažil být hodný, abych mohl mít Ducha Svatého, aby mi v životě pomáhal. Bylo mi řečeno, že Duch Svatý se pohybuje pouze v dobré společnosti, a tak když do našeho života vstoupí zlo, Duch odejde. Jelikož jsem nevěděl, kdy budu potřebovat Jeho vnuknutí a vedení, snažil jsem se žít tak, abych tento dar neztratil. Při jedné příležitosti mi to zachránilo život.

Za druhé světové války jsem za bojů v jižním Pacifiku létal jako technik a střelec v bombardéru B-24. … Jednoho dne nám oznámili, že se pokusíme o nejdelší let, který kdy byl v bombardéru uskutečněn, abychom zničili ropnou rafinérii. Vnuknutí Ducha mi napověděla, že mě k této misi přidělí, ale že o život nepřijdu. V té době jsem byl presidentem skupiny Svatých.

Když jsme přelétali Borneo, ocitli jsme se uprostřed zuřivé bitvy. Zasáhla nás nepřátelská letadla a brzy jsme začali hořet. Pilot nám řekl, abychom se připravili k seskoku. Já jsem šel jako poslední. Zatímco jsme se snášeli k zemi, nepřátelští piloti na nás stříleli. Nepodařilo se mi nahustit záchranný člun. V rozbouřené vodě jsem se začal topit a ztratil jsem vědomí. Pak jsem na chvíli procitl a zvolal jsem: ‚Bože, zachraň mě!‘ … Znovu jsem se pokusil nahustit člun a tentokrát se mi to podařilo. Jakmile v něm bylo dost vzduchu na to, aby mě udržel na hladině, z posledních sil jsem se do něho vyhoupl.

Tři dny jsme pluli v nepřátelských vodách, které křižovaly lodě, a nad hlavami nám létala letadla. Proč přehlédly skupinu žlutých člunů na modré hladině, zůstává záhadou,“ napsal. „Přišla bouře a desetimetrové vlny naše čluny téměř odtrhly od sebe. Tři dny jsme byli bez jídla i bez vody. Ostatní se ptali, zda se modlím. Odpovídal jsem, že se modlím a že skutečně budeme zachráněni. Toho večera jsme zahlédli naši ponorku, která nás přijela zachránit, ale minula nás. Totéž se stalo příštího rána. [Věděli jsme], že [toho dne ponorka] oblast opustí. Pak přišlo vnuknutí od Ducha Svatého. ‚Jsi nositelem kněžství. Přikaž ponorce, aby vás vyzvedla.‘ V duchu jsem se modlil: ‚Ve jménu Ježíše Krista a mocí kněžství, obraťte se a vyzvedněte nás.‘ Během několika minut plula ponorka po našem boku. Když jsme se nalodili, kapitán… řekl: ‚Nevím, jak jsme vás mohli najít, když jsme vás už ani nehledali.‘ Ale já jsem to věděl.“⁵

Duch Svatý nás může varovat před nebezpečími a vést nás, abychom se rozhodovali správně.

Když jsem sloužil v námořnictvu Spojených států, sonar byl teprve v plenkách. … Sonar je zařízení, které varuje před blížícím se plavidlem, lodí nebo jinou překážkou. Monitoruje zvukové vlny. Operátor si navykne naslouchat, zda neuslyší opakované zapípání. Vymyká-li se pípání běžnému vzorci, operátor ví, že se blíží nebezpečí, a může varovat důstojníky, aby loď mohla změnit kurz. …

Mohou-li lidé vynalézt sonar, aby je varoval před nebezpečím, … nezdá se rozumné, že by Pán do svých drahocenných dětí umístil varovné zařízení, aby je varoval, sejdou-li z Jeho cesty? Svědčím vám o tom, že máme takové světlo, které nás vede. Je jednoduché se jím řídit, jen je zapotřebí je využívat. Mluvím o tichém a jemném hlasu Ducha Svatého.⁶

Když jste byli konfirmováni za členy Církve, obdrželi jste právo na společenství Ducha Svatého. Ten vám může pomáhat rozhodovat se správně. Když stojíte před problémem nebo pokušením, nemusíte mít pocit, že jste na to sami. Duch Svatý vám bude pomáhat rozlišovat mezi správným a špatným. „Neboť ti, kteří jsou moudří[, si] vzali… Svatého Ducha za průvodce svého.“ (NaS 45:57.)⁷

Kristus klepe na dveře — „Kéž vždy pamatujeme a reagujeme na Mistrovu vlídnou výzvu: ‚Aj, stojímť u dveří, a tluku. Jestližeť by kdo uslyšel hlas můj, a otevřel dvéře, vejduť k němu, a budu s ním večeřeti, a on se mnou.‘“ (Zjevení 3:20.)

Každé rozhodnutí, které zvažujete, nechte projít touto zkouškou: Co to se mnou udělá? Jak mi to pomůže? A nechť vaše osobní pravidla chování nekladou důraz na otázku: „Co si pomyslí druzí?“, ale spíše na otázku: „Co si o sobě pomyslím já?“ Nechte na sebe působit onen tichý a jemný hlas. Pamatujte na to, že někdo s pravomocí vám při konfirmaci vložil ruce na hlavu a řekl: „Přijmi Ducha Svatého.“ Otevřete své srdce i duši a naslouchejte tomuto zvláštnímu hlasu, který svědčí o pravdě. Jak slíbil prorok Izaiáš: „Ušima svýma [uslyšíte slovo řkoucí]: Toť jest ta cesta, choďte po ní.“ [Izaiáš 30:21].⁸

Doufám…, že budeme naslouchat našeptávání Svatého Ducha. Slibuji vám, že bude-li náš sluch naladěn na Svatého Ducha, budeme-li v srdci toužit po spravedlivosti a bude-li tuto touhu odrážet naše chování, Svatý Duch nás povede.⁹

V 1. Korintským čteme: „Tak mnoho… rozdílů hlasů jest na světě.“ [1. Korintským 14:10.] Obklopují nás vemlouvavé hlasy, mámivé hlasy, zlehčující hlasy, rafinované hlasy a matoucí hlasy. A mohl bych dodat, že tyto hlasy jsou velmi hlasité. Nabádám vás, abyste je ztlumili a místo toho na sebe nechali působit onen tichý a jemný hlas, který vás povede do bezpečí.¹⁰

Náměty ke studiu a k výuce

Otázky

Co to znamená naučit se jazyku Ducha (viz oddíl 1)? Jak si tento jazyk můžeme dokonale osvojit? Co jste se na základě vlastních zkušeností dozvěděli ohledně toho, jak rozpoznat, že k vám promlouvá Duch Svatý?
V oddíle 2 president Monson vyprávěl o tom, jak se naučil, že nemá nikdy odkládat nabádání. Jak vám v životě požehnal někdo, kdo se řídil nabádáním Ducha Svatého? Kdy jste byli požehnáni díky tomu, že jste jednali podle duchovního nabádání, kterého se vám dostalo?
Čemu se můžeme naučit z příběhu Therona Borupa v oddíle 3?
Kdy onen tichý a jemný hlas Ducha Svatého zapůsobil ve vašem životě jako „varovné zařízení“ (oddíl 4)? Jaké máte zkušenosti s vedením Ducha Svatého? Kdy vás Duch Svatý utěšil? Jak jinak vám Duch Svatý pomáhá?

Související verše z písem

1. Královská 19:11–12; Jan 14:26; 1. Nefi 4:6; 10:17–19; 17:45; 2. Nefi 32:1–5; Nauka a smlouvy 8:2–3; 11:12–14; 31:11

Pomůcka k výuce

„Když budete usilovat o to, abyste způsobile žili podle evangelia, bude vám Duch Svatý zjevovat Boží vůli. Dostane se vám od Něj myšlenek, vnuknutí a tvůrčích nápadů ohledně toho, jak pomoci druhým něčemu se naučit. … Právě Duch je opravdovým učitelem, a když bude s vámi, budete učit s mocí Boží a napomáhat uskutečnění zázraku obrácení.“ (Učte tak, jak učil Spasitel [2016], 5.)