První předsednictvo se během zasvěcujícího shromáždění zaměřovalo na Krista

„Ze všech období roku není žádné krásnější než Vánoce,“ řekl president Gordon B. Hinckley během každoročního vánočního zasvěcujícího shromáždění Prvního předsednictva, které se konalo v Konferenčním centru v Salt Lake City a které bylo přenášeno do celého světa. „Naše srdce je vnímavější vůči potřebným. Láska přemáhá nenávist.

… Láska je trochu silnější, srdce lidí je trochu štědřejší. Mnohem ochotněji posilujeme kolena zemdlelá a pozdvihujeme ruce, které jsou skleslé. Dětská srdce se naplňují radostí. A vzduchem se nese zvláštní kouzlo. Můžeme pociťovat silný příliv štěstí.“

Poté, co president Hinckley vyprávěl o ztrátě své matky krátce před Vánocemi v roce 1930 a o těžké ztrátě své manželky v roce 2004, řekl: „Skrze veškerou temnotu prozařuje velkolepá postava Syna Božího, který dal svůj život, abychom my mohli žít. Toto je ten pravý význam Vánoc – že usmíření je skutečné a že ho vykonal Vykupitel světa.“

President Hinckley svědčil o tom, že Spasitel nabízí naději spasení všem lidem, i v této době plné válek, konfliktů a závažných problémů.

President Thomas S. Monson, první rádce v Prvním předsednictvu, řekl, že Vánoce jsou „časem pro rodiny; je to čas, kdy vzpomínáme; je to čas, kdy pociťujeme vděčnost.

Duch Vánoc je duchem lásky, štědrosti a laskavosti. … Doufám, že my všichni budeme mít ducha Vánoc v srdci i v životě nejen v tomto období, ale po celý rok“.

President Monson řekl, že když si uchováme ducha Vánoc, uchováme si i Ducha Kristova.

„Slova ,zde není místo‘ neslyšeli jen Jozef s Marií před Ježíšovým narozením, ale i Ježíš se s nimi často setkal během své služby,“ řekl president Monson.

„Dnes ve svých domovech máme místo, kde jíme, místo, kde spíme, místo, kde se bavíme. Ale máme místo pro Krista? Máme čas na… činnosti, které jsou součástí našeho každodenního života. Ale máme čas na Krista?“

President James E. Faust, druhý rádce v Prvním předsednictvu, učil, že „v tomto období roku, kdy si připomínáme [Spasitelovo] narození, máme také věnovat čas tomu, abychom s hlubokou úctou rozjímali o Jeho smrti a o Jeho nadpozemském a posvěceném vzkříšení“.

Ve svém proslovu se president Faust zaměřil na jedno Spasitelovo mocné a hluboké učení – totiž na to, že „máme dělat pro druhé to, co oni sami pro sebe udělat nemohou“.

President Faust řekl, že anonymní dávání odráží Spasitelovu lásku. „Chtěl bych vyjádřit uznání a poděkování všem těm, kteří otevírají své srdce a dávají druhým.

Ti z nás, kteří dávají anonymně, znají jemné vnitřní pocity Ducha naplňující naše nitro, když uděláme pro druhé něco, z čeho nemohou poznat, že jsme to udělali my. Anonymní dávání přináší tomuto daru vyšší formu posvěcení.“ ■