Klasika na téma z evangelia
Svátost – a oběť
David B. Haight se narodil 2. září 1906 v Oakley ve státě Idaho Hectoru C. Haightovi a Clare Tuttle Haightové. 4. září 1930 se oženil s Ruby Olsonovou v chrámu Salt Lake. Než byl povolán generální autoritou, dosáhl profesního úspěchu v maloobchodním prodeji, sloužil jako starosta města Palo Alto v Kalifornii a předsedal skotské misii. Byl vysvěcen apoštolem 8. ledna 1976. Zemřel 31. července 2004 ve věku 97 let.
Před šesti měsíci, během dubnové generální konference, jsem byl omluven a nemusel jsem hovořit, protože jsem se právě zotavoval z náročné operace. Můj život byl zachován, a já mám nyní milou příležitost poděkovat za požehnání, útěchu a ochotnou pomoc, které se mi dostalo od mých Bratří v Prvním předsednictvu a Kvoru Dvanácti a od dalších úžasných spolupracovníků a přátel, kterým vděčím za mnohé a kteří věnovali mé drahé ženě Ruby a mé rodině svůj čas, pozornost a modlitby…
Onoho večera, kdy jsem zkolaboval, jsem věděl, že to je něco velmi vážného. Vše se seběhlo velmi rychle – pocítil jsem intenzivní bolest, má drahá Ruby zavolala lékaře a naši rodinu a já jsem se na kolenou opíral o okraj vany a doufal jsem, že se mi uleví. Prosil jsem Nebeského Otce, aby ušetřil můj život na nějakou dobu a dal mi tak ještě trochu času, abych mohl konat Jeho dílo, pokud to bude Jeho vůle.
Zatímco jsem se modlil, začal jsem ztrácet vědomí. Zvuk sirény sanitky bylo to poslední, na co si vzpomínám, než jsem upadl do bezvědomí, ve kterém jsem byl po několik následujících dní.
Nesmírná bolest zmizela a rozrušené pobíhání lidí ustalo. Nacházel jsem se v klidném, pokojném prostředí; vše bylo poklidné a tiché. Uvědomoval jsem si, že v dálce na svahu kopce byly dvě osoby, přičemž jedna z nich stála výše než ta druhá. Jejich detailní rysy jsem nedokázal rozlišit. Osoba stojící výše ukazovala na něco, co jsem neviděl.
Neslyšel jsem žádné hlasy, ale uvědomoval jsem si, že se nacházím ve svaté přítomnosti a ve svatém prostředí. Během následujících hodin a dnů mi na mysl znovu a znovu přicházely myšlenky na věčné poslání a oslavený stav Syna Muže. Svědčím vám o tom, že On je Ježíš Kristus, Syn Boží, Spasitel všech, Vykupitel veškerého lidstva, Dárce nekonečné lásky, milosrdenství a odpuštění, Světlo a Život světa. Věděl jsem již dříve, že je to pravda – nikdy jsem o tom nepochyboval. Nyní jsem však poznal tyto pravdy velmi neobyčejným způsobem, díky tomu, jak Duch zapůsobil na mé srdce a duši.
Byl mi ukázán úplný přehled Jeho pozemského působení: Jeho křest, Jeho učení, Jeho uzdravování nemocných a chromých, falešné obvinění a odsouzení, Jeho ukřižování, Jeho vzkříšení a nanebevstoupení. Poté se mi v mysli objevily scény z Jeho pozemského působení v působivých detailech a potvrzovaly záznamy očitých svědků, které se nacházejí v písmech. Dostalo se mi ponaučení a Svatý Duch Boží otevřel oči mého porozumění, takže jsem viděl mnohé věci.
V první scéně byl Spasitel a Jeho apoštolové v horní místnosti, krátce před Jeho zrazením. Po velikonoční večeři dal svým nejbližším přátelům ponaučení a připravil pro ně svátost večeře Páně jakožto připomínku Jeho nadcházející oběti. Bylo mi to ukázáno velmi působivě – ona nepřekonatelná láska, kterou Spasitel chová ke každému z nás. Viděl jsem, jak pozorně se zajímal o významné detaily – jak umýval zaprášené nohy každého apoštola, jak lámal a žehnal bochník tmavého chleba a jak žehnal víno, jak pak odhalil onu hrozivou skutečnost, že jeden z nich Ho zradí.
Vysvětlil jim, proč Jidáš odešel, a řekl jim o událostech, které brzy nastanou.
Pak následovalo Spasitelovo posvátné kázání, při němž řekl oněm Jedenácti: „Tyto věci mluvil jsem vám, abyste ve mně pokoj měli. Na světě ssoužení míti budete, ale [buďte dobré mysli], jáť jsem přemohl svět.“ (Jan 16:33.)
Náš Spasitel se modlil ke svému Otci a prohlásil o Otci, že je zdrojem Jeho pravomoci a moci – že dokonce může nabídnout věčný život všem těm, kteří jsou toho hodni.
Modlil se takto: „Totoť jest pak věčný život, aby poznali tebe samého pravého Boha, a kteréhož jsi poslal, Ježíše Krista.“
A pak Ježíš uctivě dodal:
„Jáť jsem oslavil tebe na zemi; dílo jsem vykonal, kteréž jsi mi dal, abych činil.
A nyní oslaviž ty mne, Otče, u sebe samého touž slavou, kterouž jsem měl u tebe, prvé nežli svět byl.“ (Jan 17:3–5.)
Neprosil jen za učedníky, které povolal ze světa a kteří byli věrni svému svědectví o Něm, „ale i za ty, kteříž skrze slovo jejich mají uvěřiti ve mne“. (Jan 17:20.)
Když Ježíš a Jedenáct zazpívali píseň, odebrali se na horu Olivetskou. Tam, v zahradě, Spasitel nějakým způsobem, pro nás nepochopitelným, vzal na sebe břímě hříchů lidstva od Adama až do konce světa. Lukáš nám říká, že Jeho muka v zahradě byla tak intenzivní, že „pot jeho… [byl] jako krůpě krve tekoucí na zemi“. (Lukáš 22:44.) Trpěl muka a nesl břímě, které by žádná lidská bytost nebyla schopna nést. V oné hodině úzkosti náš Spasitel překonal veškerou moc Satana.
Oslavený Pán zjevil Josephu Smithovi toto nabádání určené celému lidstvu:
„Tudíž přikazuji ti, abys činil pokání…
Neboť… já, Bůh, jsem [trpěl]… za všechny, aby oni nemuseli trpěti, jestliže budou činiti pokání;…
Kteréžto utrpení způsobilo mně, dokonce Bohu, největšímu ze všech, že jsem se chvěl bolestí a krvácel v každém póru…
Pročež, přikazuji ti opět, abys činil pokání, jinak tě pokořím všemohoucí mocí svou; a abys vyznal hříchy své, jinak budeš trpěti tyto tresty.“ (NaS 19:15–16, 18, 20.)
Během oněch dnů, kdy jsem byl v bezvědomí, mi byla dána darem a mocí Ducha Svatého dokonalejší znalost o Jeho poslání. Také mi bylo dáno úplnější pochopení toho, co to znamená používat v Jeho jménu pravomoc k odemčení tajemství království nebeského pro spasení všech těch, kteří jsou věrní. Byl jsem znovu a znovu vyučován událostem týkajícím se zrazení, falešného obvinění a odsouzení, bičování těla dokonce toho, který je členem Božstva. Byl jsem svědkem toho, jak s námahou stoupal do vrchu a ve svém oslabeném stavu nesl kříž a jak byl položen na kříž, který ležel na zemi, aby do Jeho rukou a zápěstí a nohou mohly být palicí zatlučeny neopracované hřeby, které držely Jeho tělo na kříži, když na něm visel na odiv veřejnosti.
Ukřižování – tato strašlivá a bolestivá smrt, kterou vytrpěl – bylo zvoleno již na počátku. Prostřednictvím této mučivé smrti, jak se píše, sestoupil pod všechny věci, aby skrze své vzkříšení mohl nad všechny věci vystoupit (viz NaS 88:6).
Ježíš Kristus zemřel tak doslova, jako zemřeme my všichni. Jeho tělo leželo v hrobě. Nesmrtelný duch Ježíše, jenž byl vybrán jako Spasitel lidstva, odešel k oněm myriádám duchů, kteří opustili smrtelný život v různém stupni spravedlivosti dle Božích zákonů. Učil je „slavné zvěsti o vykoupení z poroby smrti a o možném spasení,… [které bylo] součástí předustanovené a jedinečné služby [našeho] Spasitele lidské rodině“.1
Nedokáži vám popsat, jak hluboce tyto scény zapůsobily na mou duši. Pociťuji jejich věčný význam a uvědomuji si, že „nic v celém plánu spasení se nijak nevyrovná svou důležitostí oné události, která se nedá porovnat s žádnou jinou – smírné oběti našeho Pána“. Jak bylo řečeno, „je to to nejdůležitější, co se kdy stalo v celé historii stvoření; je to skalní základ, na kterém spočívá evangelium a vše ostatní“.2
Otec Lehi učil svého syna Jákoba i nás v dnešní době:
„Pročež, vykoupení přichází ve Svatém Mesiáši a skrze něj; neboť on je pln milosti a pravdy.
Vizte, dává sebe jako oběť za hřích, aby naplnil smysl zákona pro všechny ty, kteří mají srdce zlomené a ducha zkroušeného; a pro nikoho jiného nemůže býti smysl zákona naplněn.
Pročež, je tak důležité obeznámiti s těmito věcmi obyvatele země, aby mohli věděti, že není žádného těla, jež může dlíti v přítomnosti Boží, aniž by to bylo skrze zásluhy a milosrdenství a milost Svatého Mesiáše, který pokládá život svůj podle těla a opět jej bere mocí Ducha, aby mohl uskutečniti vzkříšení mrtvých, jsa prvním, kdo vstane.
Pročež, on je prvotinami Bohu, poněvadž se přimluví za všechny děti lidské; a ti, kteří v něj věří, budou spaseni.“ (2. Nefi 2:6–9.)
Nejcennější prožitek během našeho uctívání v rámci shromáždění svátosti je posvátný obřad svátosti, neboť nám poskytuje příležitost soustředit naši mysl a srdce na Spasitele a na Jeho oběť.
Apoštol Pavel varoval prvotní Svaté, aby nejedli tento chléb a nepili tento kalich Páně nehodně (viz 1. Korintským 11:27–30).
Sám náš Spasitel dal Nefitům toto ponaučení: „Kdokoli nehodně jí a pije tělo mé a krev mou, [přivádí] zatracení duše své.“ (3. Nefi 18:29.)
Ti, kteří způsobile přijímají svátost, jsou v souladu s Pánem a uzavírají s Ním smlouvu, že budou vždy pamatovat na Jeho oběť za hříchy světa, že na sebe vezmou jméno Kristovo a že na Něj budou vždy pamatovat a dodržovat Jeho přikázání. Spasitel se zavazuje smlouvou, že my, kteří tak činíme, budeme mít Jeho Ducha, aby byl s námi, a že, pokud budeme věrni do konce, můžeme zdědit věčný život.
Náš Pán zjevil Josephu Smithovi, že „není žádného většího daru než daru spasení“ (NaS 6:13), kterýžto plán zahrnuje obřad svátosti jako trvalou připomínku Spasitelovy smírné oběti. Pán nás nabádal, že „je nutné, aby se církev scházela často, aby přijímala chléb a víno na památku Pána Ježíše“. (NaS 20:75.)
Nesmrtelnost přichází k nám všem jako bezplatný dar pouze skrze milost Boží, bez skutků spravedlivosti. Věčný život je však odměnou za poslušnost zákonů a obřadů Jeho evangelia.
Svědčím vám všem o tom, že náš Nebeský Otec skutečně odpovídá na naše spravedlivé prosby. Toto dodatečné poznání, kterého se mi dostalo, nesmírně ovlivňuje můj život. Dar Ducha Svatého je neocenitelné bohatství a otevírá dveře k tomu, abychom i nadále získávali poznání o Bohu a věčné radosti.
Z proslovu proneseného na generální konferenci v říjnu 1989; psaní velkých písmen a interpunkce bylo modernizováno.