Příklad jednoho člověka
Nedávno jsem dostal e-mail, jehož předmět smutně oznamoval: „Pohřeb Wendy Knauppové.“ Zatímco jsem si otíral slzy, vzpomínal jsem na onen den před více než 40 lety, kdy jsem se se svým misionářským společníkem setkal s Wendy a Paulem Knauppovými poblíž květinářství na vlakovém nádraží ve Frankfurtu. Byl to mladý americký pár, který byl v Německu kvůli službě v armádě, byli daleko od domova a právě očekávali narození svého prvního dítěte. Protože náš president misie nás nedávno nabádal, abychom byli „misionáři v každém okamžiku“, oslovili jsme je.
Když jsme je učili misionářské diskuse, udělalo na mě velký dojem světlo, které v sobě Wendy měla. Byla veselá, rozzářená a duchovně velmi aktivní. Přirozeně a s jistotou vnímala smysl znovuzřízení. Bylo pro mě výsadou být jí nablízku a sledovat, jak její svědectví roste a jak světlo v jejím obličeji září čím dál tím víc.
Po více než 30 letech Wendy vzpomínala na své první setkání s námi takto: „Nikdy nezapomenu na ten pocit, když jsem poprvé slyšela příběh o Josephu Smithovi! Dokážu si vybavit náš malinký byt, ve kterém jsme v Německu bydleli, který byl v patře a který byl asi tak velký jako naše dnešní ložnice, a jak jsme tam seděli na okraji rozkládací pohovky [a naproti nám seděli misionáři]. Vzpomínám si, jak jsem pociťovala úžas a úlevu. Vždy jsem si myslela, že něco takového tady musí existovat. Nedávalo mi smysl, že by nás Bůh nechal slepě klopýtat životem, jak jsme to očividně dělali… Zdálo se mi to velmi správné a věřila jsem tomu.“
Krátce poté, co se Wendy a Paul rozhodli nechat se pokřtít, vyslechli si od jednoho člena rodiny kritiku církevní zásady týkající se toho, kdo může obdržet kněžství. Byli zmateni a odradilo je to. Řekli nám, abychom je už nenavštěvovali – vyjma jedné poslední návštěvy na rozloučenou. Nevěděli jsme, jak zodpovědět jejich otázky, ale byli jsme si vědomi toho, že máme poslední příležitost. Během našeho rozhovoru jsem pocítil vnuknutí, abychom si společně přečetli pasáž z písma, které jsem si nedávno všiml při osobním studiu – příběh o Petrovi a Korneliovi ve Skutcích 10–11. Onoho večera jsem prožil naplnění Pánova slibu misionářům: „Neboť vám bude dáno v pravou hodinu, ano, v pravou chvíli, co budete říkati… [a] Duch Svatý [vydá] svědectví o všech věcech, o nichž budete mluviti.“ (NaS 100:6, 8.) Při společné modlitbě jsme všichni pociťovali ducha pokoje.
O několik let později Wendy o tomto zážitku řekla: „Už si nepamatuji, co nám řekli nebo o čem jsme mluvili, ale ono světlo,… onen Duch… byl zpátky a já jsem věděla, že to je pravda, a že i když všemu úplně nerozumím, to poselství bylo přesto pravdivé a bylo třeba, abychom ho přijali, a že tomu někdy v budoucnu porozumíme.“
Paul a Wendy byli pokřtěni. Brzy poté byli zpečetěni v chrámu. Potýkali se s běžnými zkouškami spojenými s rodinným životem a vychovali pět dětí, které se nakonec všechny staly aktivními v Církvi. Některé z nich sloužily na misii. Paul byl učitelem. On a Wendy společně zpívali nádherné duety na shromáždění. Wendy vedla mnoho let v jejich sboru pěvecký sbor. Milovali chrám a sami pro sebe pocítili „[radost] svatých“. (Enos 1:3.)
Když jsme byli jednou s mojí ženou Marií na církevním shromáždění v Londýně, setkali jsme se tam s jednou ženou ze státu Maine, která se jmenovala Libby Casasová. Vzhledem k tomu, že jediní lidé, které jsme ve státě Maine znali, byli Knauppovi, zeptali jsme se, zda je nezná. Celá se rozzářila: „Jestli je neznám? Wendy je moje blízká přítelkyně. Vždyť právě ona mě seznámila s evangeliem!“ Wendy se potkala s Libby v prádelně – obě byly matkami a šly si vyprat prádlo – a tam se s Libby podělila o evangelium přesně tak, jak jsme se s Wendy kdysi podělili o evangelium na vlakovém nádraží. To, čím na Libby na začátku Církev nejvíce zapůsobila, byla síla Wendina osobního příkladu – jakožto matky, manželky a lidské bytosti. Přinejmenším ze začátku byla Wendy pro Libby zosobněním poselství o znovuzřízení.
Knauppovi později žili v Oregonu. Když jsme se vloni dozvěděli, že Wendy má rakovinu, měli jsme to požehnání, že jsme se s nimi setkali v Utahu během generální konference. Wendin manžel, jejich syn, který se vrátil z misie, a já jsme jí dali požehnání. Povídali jsme si o tom, co jsme prožili za poslední čtyři desetiletí. Bylo zřejmé, že evangelium pro ně znamená absolutně všechno. Byl to ústřední bod a účel jejich života i života jejich dětí. Paul a Wendy si moc přáli, aby byli zdraví, aby si mohli splnit sen a jít společně na misii.
Wendy mi krátce před smrtí napsala v dopise tato slova: „Skutečně cítím, že jsem v náručí Páně. On může udělat cokoli, co si přeje, a já jsem v Jeho péči.“ Vyjádřila svou vděčnost za evangelium a za svou rodinu a pak napsala: „Není Pán úžasný?!“
Nyní Wendy odešla a její rodině se po ní velmi stýská. Když nám její syn napsal o tom, že zemřela, řekl: „Děkuji Vám, že jste maminku přivedli do světla evangelia. Ve svém životě byla poslušna přikázání.“ Řekl, že jednou mu napsala: „Miluji Pána a jsem [Mu] navždy vděčná za to, že do mého života vnesl toto drahocenné evangelium. Více než cokoli jiného chci prokázat, že zůstanu věrná, a skutečně se o to snažím.“
Vzhledem k tomu, že pro Wendy a její rodinu bylo evangelium vším, my, kteří jsme ji jako misionáři učili, rozumíme tomu, „jak veliká bude radost [naše]“ (NaS 18:15) s ní v království našeho Otce. A protože evangelium znamenalo vše pro ni, to, co jsem jako misionář prožil s ní, znamená vše pro mě. Není divu, že Pán řekl, že konání misionářské práce je „věc, která bude pro [vás] nejcennější“. (NaS 15:6; zvýraznění přidáno.)
President Gordon B. Hinckley řekl: „Chci Svaté poprosit, aby dělali vše, co je v jejich silách, aby opatřili doporučení [na lidi], které by misionáři mohli učit… Každý, koho uvidíte přijít do Církve díky svému úsilí, přinese štěstí do vašeho života. To slibuji každému z vás.“ („Inspirující myšlenky“, Liahona, říjen 2003, 3.)
Z osobní zkušenosti vím, co tento slib znamená. Také vás prosím, abyste letos seznámili alespoň jednu osobu s Církví – a abyste se nevzdávali, když se setkají s nějakými překážkami. Pokud se budete snažit, abyste tuto příležitost nepropásli, pak si budete moci říci společně s Wendy Knauppovou: „Není Pán úžasný?!“