Okna nebes
Své první skutečné zaměstnání jsem získal, když mi bylo 13 let. Rozvážel jsem noviny. Dosud si pamatuji, jak jsem jezdil každý večer na kole po naší čtvrti v Salt Lake City a házel jsem noviny na schody u domovních dveří našich sousedů. Nevydělal jsem si tím moc peněz, ale každý měsíc, když jsem dostal svou výplatu, jsem ani nepomyslel na to, že bych nezaplatil desátek. Moji rodiče byli pro mě příkladem v placení desátku a já jsem věděl, že to je přikázání od Pána (viz NaS 119:3–4).
Vzpomínám si, jak jsem se jako chlapec účastnil konečného vyrovnání desátků se svými rodiči. Bylo to něco samozřejmého, navštívit biskupa a prohlásit, že jsem plátcem plného desátku. A i poté, co jsem vyrostl a začal jsem vydělávat více peněz, jsem vždy nejprve zaplatil desátek.
Když jsem se stal otcem, považoval jsem za důležité učit každé své dítě, aby se osobně sešlo s biskupem při příležitosti konečného vyrovnání desátků. S manželkou jsme se snažili učit je již odmalička platit desátek z malého kapesného, které jsme jim dávali, aby, až vyrostou, už věděly, že to je to, co jim přináší požehnání, a že to je něco, co mají dělat.
Požehnání přijdou
Když jsme se se sestrou Richardsovou vzali, chodili jsme do školy a měli jsme jen velmi malý příjem na pokrytí svých nákladů. Placení desátku byla velká oběť. Ale sestra Richardsová nikdy ani neuvažovala o tom, že by použila peníze určené na desátky na něco jiného, co jsme tolik potřebovali, například na jídlo nebo na nájem. Trvala na tom, že nejprve zaplatíme desátek, a tak jsme to taky vždy dělali. Někdy, když jsme zaplatili všechny nutné výdaje, nám zbylo jen pár centů, ale nějak jsme vždy měli právě tolik, kolik jsem potřebovali na zajištění svých potřeb. Toto bylo požehnání plynoucí z toho, že jsme používali víru k tomu, abychom platili desátek.
Jedno požehnání, o němž věřím, že přišlo díky placení desátku, se týkalo toho, že během své profesní dráhy jsem nikdy nebyl dlouho bez práce. Na počátku své profesní dráhy jsem náhle ztratil práci, protože daná společnost propouštěla zaměstnance, a během dvou týdnů jsem měl práci jinou, ve které jsem si vydělával více než v té předchozí. Během 25 let, kdy jsem pracoval pro jednu společnost, jsem zažil mnoho různých období, kdy společnost propouštěla zaměstnance, ale já jsem propuštěn nebyl. Věřím, že Pán mi žehnal za to, že jsem platil desátek.
Moji mladí bratři a sestry, budete-li používat víru nutnou k tomu, abyste platili desátek, slibuji vám, že budete požehnáni. Nezáleží na tom, jak malý může být váš příspěvek, odevzdejte ho bez váhání. Nechť to je to první, co uděláte s penězi, když si je vyděláte. Získáte víru dosáhnout toho, co byste si jinak možná mysleli, že nemáte schopnost dosáhnout. Budete moudřejší v tom, jak hospodařit s penězi, a získáte ono jemné ujištění plynoucí z vědomí, že děláte to, o co vás Pán žádá. To se stane zdrojem síly a vy budete moci z této síly čerpat v budoucnosti.
Vím, že jsme se sestrou Richardsovou získali mnoho požehnání díky tomu, že platíme desátek. Také jsem byl svědkem toho, jak věrní Svatí posledních dnů v odlehlých koutech světa získali hojnost požehnání díky tomu, že byli ochotni platit desátek.
Církev v Indii
Jeden takový případ na mě udělal zvlášť velký dojem. V roce 2000 jsem měl možnost zúčastnit se slavnostního výkopu při příležitosti zahájení stavby prvního sborového domu Svatých posledních dnů, který byl od základů postaven v Indii. Jednalo se o stavbu kaple ve městě Rajahmundry, které se nachází poblíž východního pobřeží Indie. Na Indii je to poměrně malé město, i když v něm žije kolem tří milionů lidí.
Cestoval jsem do Rajahmundry se svou manželkou, s presidentem misie Ebenezerem Solomonem a s jeho manželkou. Když jsme dorazili na přeplněné vlakové nádraží v Rajahmundry, v srdci jsem soucítil s mnohými lidmi, které jsem tam viděl žít v nesmírné chudobě. Mnoho lidí spalo na tvrdé zemi, kdekoli bylo nějaké volné místo. Když jsme přijeli na místo stavby, všiml jsem si velkého rozdílu mezi bídou, které jsem byl svědkem, a radostí, kterou jsem viděl ve tváři členů, kteří se shromáždili, aby nás přivítali. Když jsme se k nim blížili, usmívali se a mávali na nás. Byli šťastní a nadšení. I když podle určitých měřítek žili v chudých poměrech, neprojevovali známky zoufalství nebo prázdnoty.
Ihned jsem pochopil, proč toto místo bylo vybráno pro stavbu kaple. Připouštím, že jsem si kladl otázku, proč se zde, v tomto odlehlém místě, vynakládají církevní prostředky. Avšak po krátkém setkání se Svatými v Rajahmundry byly všechny mé otázky zodpověděny. Tito Svatí posledních dnů byli tak věrní a tak nadšení z toho, že budou mít vlastní sborový dům!
Šart vdovy
Po slavnostním výkopu mě president Solomon představil čtyřem vdovám, které byly pokřtěny před několika lety. Všem bylo více než 70 let. President Solomon mi řekl, že všechny tyto vdovy věrně platily desátek od té doby, co se daly pokřtít. Byl jsem dojat tím, že v oblasti, kde je takový nedostatek, tyto věrné sestry nikdy nevynechaly příležitost zaplatit desátek, ačkoli to pro ně byla zcela jistě oběť.
Zeptal jsem presidenta Solomona, kolik každá z nich zaplatí na desátcích každý měsíc. Řekl mi nějakou částku v rupiích, což je měna, kterou se v Indii platí. Nevěděl jsem, kolik to dělá, a tak jsem se ho zeptal, kolik to je v amerických dolarech. Nikdy nezapomenu na jeho odpověď: „Zaplatí něco mezi jedním a půl a dvěma centy.“ Znovu mi to připomnělo, že placení desátku není otázka peněz, ale že to vyžaduje víru! Zaplavil mě pocit pokory, když jsem si uvědomil, že tito Svatí získali požehnání kaple díky své ochotě obětovat skrze placení desátku – i když to byly jen centy. Jsem si jist, že Pán tyto centy určitě proměňuje na miliony dolarů.
Desátek není přikázání týkající se peněz – je to zásada týkající se víry. Pán od nás žádá 10 procent našeho příjmu a čeká, zda použijeme víru v Něj, abychom přinesli tuto oběť. A Svatí v Rajahmundry tuto víru měli.
Byl jsem překvapen, když jsme přijeli na místo stavby sborového domu, a tam byl na zemi červený koberec rozprostřený od silnice až k přístřešku, kde byli shromážděni Svatí. Koberec byl asi 30 metrů dlouhý. Pod přístřeškem stála křesla potažená červeným sametem. Byla velká a impozantní. Koberec i křesla byla opotřebovaná, ale bylo to to nejlepší, co tito Svatí mohli nabídnout. Věnovali to nejlepší, co měli. Byl to zážitek, při němž mě zaplavil pocit pokory. Tito Svatí v Rajahmundry byli příkladem toho, jak máme věrně obětovat Pánu, ať již v placení desátku nebo zajištění té nejlepší služby pro navštěvující vedoucí Církve.
Možná se vám zdá, že 10 procent vašeho příjmu, ať již je to málo nebo hodně, nemůže nijak významně přispět nebo není tak důležitých. Ujišťuji vás, že to důležité je. Je důležité, abyste žili podle zákona desátku nyní, protože to posílí vaši víru a připraví vás to na zkoušky, které přijdou později.
Pán nám dal slib, že když budeme poslušni Jeho přikázání, On je zavázán dát nám slíbené požehnání (viz NaS 82:10; 130:21). Byl jsem svědkem tohoto požehnání v životě Svatých v Rajahmundry a vy můžete být svědky stejného požehnání ve svém životě, budete-li věrni v placení desátku.