Vytrvání do začátku
Trvalo to sedm let, ale to čekání stálo za to.
„Kdo bude učit?“ zeptala jsem se přítelkyně, když jsme jednoho sobotního rána roku 2000 šly po ulici. Tehdy nám bylo čtrnáct let.
„Jsou to moji přátelé a jsou zde něco jako na misii,“ řekla. Nikdy předtím jsme o náboženství nemluvily, přestože jsme byly nejlepší přítelkyně. Řekla mi, že budeme chodit na kurz angličtiny, který učí její přátelé zadarmo. Věděla, že o to budu mít zájem, protože jsem chodila na anglickou střední školu.
Když jsme vstoupily do budovy, oči mi padly na obrázky na stěnách. Je to vůbec církev? Nevypadalo to jako Bulharská pravoslavná církev, jediná, kterou jsem předtím navštívila. Většina lidí považuje jakoukoli jinou církev za nějaký kult. A mimo to, když bylo Bulharsko do roku 1989 pod vládou komunistů, náboženská víra byla odsuzována a mnoho lidí na náboženství stále pohlíží jako na něco špatného.
Přítelkyně se mě zeptala, zda chci přijít druhý den na shromáždění. Odpověděla jsem, že ano, ale více ze zvědavosti než ze zbožnosti. Věděla jsem, že když tam chodí ona, není na tom nic špatného.
Začala jsem do církve chodit pravidelně. Chtěla jsem se dozvědět více o jejím učení. Chtěla jsem vědět, proč tito mladí lidé s jmenovkami opustili svou zemi a přišli do Bulharska a ponořili se do zdejší atmosféry nepřátelské vůči náboženství. Ačkoli jsem si v té době myslela, že nejsem zbožná, cosi mě nutilo, abych chodila na církevní akce. Měla jsem ráda přátelského ducha misionářů a vřelé úsměvy členů.
Spřátelila jsem se s mladými ženami v odbočce. Žasla jsem nad jejich vírou a velkou touhou sloužit druhým. Vzpomínám si na to, kdy jsem pronesla svou první modlitbu ve třídě Mladých žen. Nikdy předtím jsem se nemodlila a nevěděla jsem, jak mocná může modlitba být. Nikdy dříve jsem nepocítila silné spojení s Nebeským Otcem, které modlitba přináší. Nevěděla jsem, že jsem Jeho dcera. Potom jsem se nikdy nepřestala modlit. Pokaždé, když jsem musela překonat nějakou těžkost, věděla jsem, že mohu poprosit Nebeského Otce o vedení. Tyto modlitby mi často vehnaly do očí slzy, protože jsem pocítila ujištění Svatého Ducha, že mě Bůh miluje. Začala jsem důvěřovat Pánu.
Když přišla pokušení let dospívání, již jsem měla pevnou víru v Ježíše Krista, která mi dodávala sílu tato pokušení překonávat. Viděla jsem, jak Satan pokouší mé vrstevníky světskými věcmi a jak malé kompromisy vedly k větším. Bylo těžké stát za mými zásadami, ale spojení, které jsem měla s Otcem v nebi skrze modlitbu, mi pomáhalo pokušením se vyhýbat. Rozhodla jsem se žít podle zásad plánu spasení. Bez pochybností jsem věděla, že jednoho dne budu požehnána.
Naneštěstí jsem v té době do Církve vstoupit nemohla. Moji rodiče byli silně proti, zejména můj otec. Rozuměla jsem mu ale. Jeho rodiče ho nikdy nevzali do kostela; byl vychováván v době, kdy země byla pod vládou komunistů. Nicméně jsem věděla, že Pán pro mě připravil cestu, abych jednoho dne do Církve vstoupit mohla. Již jsem věděla, že cesta bude velmi těžká. Ale z písem jsem se naučila, že utrpení může být pro naše dobro.
Chodila jsem do semináře a později do institutu, navštěvovala jsem církevní akce a dokonce jsem začala se svým osobním pokrokem. Vždy jsem se na akce Mladých žen velmi těšila. Nikdy nezapomenu na hodiny, které jsme strávily vařením, výrobou pohlednic nebo knižních záložek, výzdobou třídy nebo hraním her, stejně jako na úžasného ducha přátelství mezi námi. Každá činnost mi pomáhala pochopit mou božskou přirozenost a úlohu v životě.
Jedním z nejtěžších projektů Osobního pokroku bylo naučit se nazpaměť dokument „Žijící Kristus“.1 Když jsem se podívala na text, pomyslela jsem si, že naučit se ho zpaměti bude velmi těžké. Po pár týdnech jsem již věděla, proč byl tento projekt ve ctnosti Víra. Byla to zkouška víry a trpělivosti, zkouška, za jejíž plody jsem vděčná. Svědectví apoštolů pomohlo posílit mou víru a svědectví. Tím, že jsem si pamatovala jejich inspirovaná slova o Kristově božském životě a službě, získala jsem odvahu svědčit o Něm sama.
Když mi bylo asi šestnáct let, měli jsme akci zaměřenou na to, jak být misionářkou na plný úvazek. Rozdělili jsme se na dvojice a týden jsme žili jako misionáři. To bylo poprvé, kdy jsem poznala, jak důležité je dělit se o své svědectví s druhými. Tato činnost mi pomohla nejen v tom, abych si uvědomila, jak je těžké sloužit Pánu, ale také mi pomohla poznat radost, kterou cítíme, když se dělíme o evangelium a vidíme, jak Kristovo učení mění něčí život. Pomohlo mi to pochopit, jaké to je „státi jako svědkové Boží za všech dob a ve všech věcech a na všech místech“. (Mosiáš 18:9.)
Jako „aktivní nečlenka“, jak mi každý říkal, jsem se naučila mít trpělivost a naději, že se jednoho dne členkou Církve stanu. Věděla jsem, že je to zkouška mé víry a trpělivosti. Přemýšlela jsem, jak dlouho bude trvat, než budu očištěna a začnu nový život.
Onen den přišel téměř sedm let poté, co mě přítelkyně onoho chladného únorového rána v roce 2000 vzala na shromáždění. Byla jsem pokřtěna v 21 letech v misijním domě v Sofii. Den mého křtu byl jedním z nejšťastnějších dnů v mém životě. V tom okamžiku jsem pocítila velkou vykupující lásku, kterou ke mně Nebeský Otec chová. Cítila jsem ji ještě více, když jsem druhý den přijímala svátost. Nemohla jsem zadržet slzy. Duch, který ve mně hořel, mi říkal, že čekání stálo za to. Konečně jsem se mohla těšit daru Ducha Svatého a dalším požehnáním plynoucím z členství v Církvi.
Jsem vděčná, že jsem požehnána poznáním znovuzřízeného evangelia. Vím, že skrze víru a trpělivost můžeme překonávat životní soužení. Nemáme žádnou větší a cennější výsadu než být členem jediné pravé Církve na zemi. Nic nepřináší větší štěstí než poznání, které máme, že jako způsobilí členové Církve můžeme opět žít s Bohem.