Chybějící Michael
„Aby ten, kdož miluje Boha, miloval i bratra svého.“ (1. Janova 4:21.)
Podle skutečného příběhu
„Támhle je věžička!“ zvolala Natalie. Ráda chodila na shromáždění. Neděle byla její oblíbený den v týdnu, kromě jediné věci – mrzelo ji, že její bratr Michael se rozhodl, že nebude chodit na shromáždění s ostatními členy rodiny.
Když Natalie tiše seděla během shromáždění svátosti, myslela na Michaela. Když ještě chodíval na shromáždění, Natalie ráda sedávala vedle něho a prohlížela si obrázkovou knížku o Ježíšovi. Po shromáždění svátosti ji Michael bral za ruku a odváděl ji do Primárek. „Uvidíme se později, sestřičko,“ říkal pokaždé. Ale Michael již dlouho na shromáždění nebyl.
Natalie si přála svázat ho svým švihadlem a dotlačit ho na shromáždění na svém červeném vozíčku, ale věděla, že by se mu to nelíbilo. Co jiného mohla dělat?
V Primárkách sestra Changová radostně pozdravila její třídu. „Jsem tak ráda, že jste dnes všichni tady,“ řekla. „Jsem šťastná, když vidím vaše rozesmáté tváře. Ale kdo chybí?“
Natalie se rozhlédla po místnosti. Zvedla ruku. „Jed,“ zvolala. „Jed tady dnes není.“
„Máš pravdu,“ řekla sestra Changová. „Jed zde nebyl ani minule.“
„Možná je nemocný,“ řekla Lisa.
„Možná je na výletě,“ řekl Boyd.
„Možná jenom nechtěl přijít,“ řekla tiše Natalie.
„Musíme mu dát poznat, že ho máme rádi a že nám chybí, když tu není,“ řekla sestra Changová.
„Jak to uděláme?“ zeptala se Natalie.
„Povíme mu to,“ řekla sestra Changová. „Maličkosti často způsobují velké věci. Připravila jsem přání, které můžete podepsat, a každý můžete pro Jeda nakreslit zvláštní obrázek.“
Natalie se rozhodla nakreslit obrázek hory a stromů, protože věděla, že Jed má rád výlety. A potom se Natalie učitelky zeptala, zda může nakreslit další obrázek a vzít si ho domů.
Když Natalie přišla domů ze shromáždění, našla Michaela v jeho pokoji, jak poslouchá hudbu. „Nazdárek,“ pozdravil ji. „Co se děje?“
Natalie mu podala složený kousek papíru. „Udělala jsem pro tebe přáníčko.“
„Pro mě?“ Michael se usmál. „Proč? Nemám narozeniny ani nic jiného.“
„Sestra Changová mi pomohla dovnitř něco napsat. Píše se tam: ,Chybíš mi, když s námi nejsi na shromáždění. Mám tě ráda.‘ A já jsem se podepsala.“
„Díky,“ řekl tiše Michael. „To je pěkné. Povedlo se ti to.“
„Není zač.“ Natalie bratra objala a pospíchala pomoci mamince s obědem. Uvnitř se cítila šťastná. Měla svého bratra velice ráda, a on to nyní také věděl.
Příští neděli byla Natalie velmi nadšená, když se Michael rozhodl jít na shromáždění. Když vstupovali do kaple, držela ho za ruku. Během shromáždění seděli tiše vedle sebe. Natalie zahlédla Jeda, jak sedí dvě řady za nimi, a lehce mu zamávala.
Natalie ráda chodila na shromáždění, zejména když tam byli všichni její přátelé a celá rodina. Rozhodla se, že pokud jí tam bude od nynějška někdo chybět, řekne mu to, protože maličkosti někdy způsobují velké věci.
„Je naší zodpovědností… dohlížet na to, aby každý, kdo je pokřtěn, byl povzbuzován, a byla mu dána pocítit podivuhodná vřelost evangelia našeho Pána.“
President Gordon B. Hinckley, „Vyhledávejte beránky, paste ovce“, Liahona, červenec 1999, 124.