Jízda na shromáždění
Když mi bylo sedm let, maminka a tatínek se přátelili s méně aktivní rodinou v našem sboru, kterou tvořila svobodná matka a její dva synové. Můj starší bratr John a já jsme byli ve stejném věku jako ti dva chlapci, Robin a Shannon, a tak se zdálo přirozené, že jsme se s nimi spřátelili.
Rodina neměla auto, a tak se tatínek nabídl, že je vyzvedne u nich doma v nedalekém městě a doveze je na shromáždění a zpět. Vzpomínám si na dny, kdy tatínek brával bratra i mě, abychom s ním jeli je vyzvednout. V té době jsem to neměl rád, ale tatínek nehleděl na mé reptání a vozil je do doby, dokud nezačali aktivně navštěvovat Církev a neměli svoje auto. Robin a Shannon byli brzy pokřtěni a konfirmováni a jejich maminka začala chodit do Pomocného sdružení. V té době jsem si neuvědomoval odezvu, kterou měly tyto skutky služby.
Několik měsíců předtím, než jsem začal chodit do osmé třídy, můj tatínek zemřel. Aby byl můj zármutek ještě horší, pochyboval jsem o svém fyzickém vzhledu, a chyběli mi přátelé. Začal jsem podléhat pocitům zoufalství a hodiny oběda jsem trávil tak, že jsem šel domů a potom zase zpátky, protože jsem nemohl snést pomyšlení, že si ke mně u oběda nikdo nepřisedne.
V témže roce se rodina, se kterou jsme se přátelili, přestěhovala do našeho školního okrsku a Shannon začal chodit se mnou školy. Okamžitě jsme se spřátelili. Měl jsem pocit, že mě někdo přijímá, a už jsem nebyl tak smutný. Vědomí, že někdo je rád mým přítelem, zvýšilo moje sebevědomí a pocit vlastní hodnoty. Již jsem nemusel trávit přestávku na oběd sám.
Naše přátelství se prohloubilo na střední škole. Když naši starší bratři odešli na vysokou školu a na misii, byli jsme si se Shannonem navzájem náhradními bratry. Obdrželi jsme vyznamenání Orlí skaut při stejné čestné příležitosti, chodili jsme na stejnou universitu, ve stejném létě jsme odešli na misii a poté jsme spolu bydleli. Oba jsme byli oddáni v chrámu Salt Lake s úžasnými ženami a naše první děti se narodily v rozmezí tří měsíců.
Jednou večer, krátce před Shannonovou svatbou, jsme si začali povídat o svém dětství. Řekl jsem mu, jak mi pomohl překonat mé pochybnosti a vyrovnat se se smrtí mého otce. Bylo to jeho přátelství, dodal jsem, co mi pomohlo změnit život. Shannon mi potom řekl, že kdyby můj tatínek nevozil jeho rodinu na shromáždění, nechodil by do Církve, nesloužil by na misii a nebyl by zpečetěn v chrámu.
Když jsem si během tohoto rozhovoru uvědomil požehnání, která nám do života přinesly obyčejné jízdy na shromáždění, silně se mě dotkl Duch. Když jsem přemýšlel o Shannonově přátelství, uvědomil jsem si, že můj tatínek nejenom pomohl zachránit Shanonnovu rodinu, ale také připravil přítele, který pomohl zachránit jeho syna.