Protivenství
Vydávám vám svědectví, že Bůh Otec žije. Pro každého z nás připravil cestu, která nás může vytříbit a zdokonalit, abychom mohli být s Ním.
Milovaní bratři a sestry, je pro mne velkou a posvátnou výsadou k vám promluvit. Modlím se, aby vám má slova pomohla a dodala vám povzbuzení.
Přes všechny rozdíly mezi námi máme přinejmenším jednu věc společnou. Všichni musíme čelit protivenství. Možná jsou období, občas dlouhá, kdy náš život plyne jakoby téměř bez obtíží. Pro naši lidskou existenci je ale přirozené, že pohodlí střídá zármutek, období dobrého zdraví končí a přichází neštěstí. Zvláště když to příjemné období trvalo určitý čas, příchod utrpení nebo ztráta materiálního bezpečí může vyvolat obavy, a někdy dokonce i hněv.
Hněv se dostavuje z části proto, že máme pocit, že to, co se děje, je nespravedlivé. Dobré zdraví a poklidný pocit bezpečí se může zdát být zasloužený a přirozený. Když to však ztrácíme, může se dostavit pocit křivdy. Dokonce i jistý statečný muž, kterého jsem znal, plakal a ptal se uprostřed svého fyzického utrpení těch, kteří o něj pečovali: „Vždy jsem se snažil být dobrým člověkem. Jak se to mohlo stát?“
Ona palčivá touha po odpovědi na otázku „Jak se to mohlo stát?“ je dokonce ještě palčivější, když trpí ti, které máme rádi. A je pro nás zvláště těžké přijmout, když jsou postiženi ti, kteří se nám zdají být bezúhonní. Pak může zármutek otřást vírou v to, že milující a všemocný Bůh skutečně existuje. Někteří z nás byli svědky toho, jak takové pochybnosti postihly celou generaci v době války nebo hladu. Takové pochybnosti mohou sílit a šířit se dál, až se někteří mohou odvrátit od Boha, kterého viní z nezájmu či krutosti. A pokud se těmto pocitům nechá volný průchod, mohou vést ke ztrátě víry v to, že Bůh vůbec existuje.
Mým dnešním cílem je ujistit vás, že Nebeský Otec a Spasitel žijí a že milují celé lidstvo. A právě tato naše možnost čelit protivenství a strastem je z části důkazem Jejich nekonečné lásky. Bůh nám dal dar života ve smrtelnosti, abychom se mohli připravit na přijetí největšího ze všech darů Božích, což je věčný život. Pak se náš duch promění. Budeme schopni si přát to, co si přeje Bůh, přemýšlet tak, jak přemýšlí On, a tím budeme připraveni na to, aby nám bylo svěřeno nekonečné potomstvo, které budeme moci učit a vést skrze zkoušky, aby mohlo být pozvednuto a být hodno žít navěky věčným životem.
Jasné je jedno – abychom tento dar mohli získat a aby nám mohla být dána tato důvěra, musíme být proměněni tím, že se budeme spravedlivě rozhodovat i tehdy, kdy je těžké se takto rozhodovat. Pro tak velkou zodpovědnost jsme připravováni tím, že procházíme ve smrtelnosti těžkými a prověřujícími zkouškami. Tímto školením můžeme procházet jen tehdy, když jsme zkoušeni, zatímco sloužíme Bohu a v Jeho zastoupení i ostatním.
V rámci tohoto školení zažíváme strasti i štěstí, nemoci i zdraví, smutek kvůli hříchu a radost z odpuštění. Tohoto odpuštění lze dosáhnout jen skrze nekonečné Usmíření, které Spasitel vydobyl skrze bolest, kterou bychom nedokázali snést a kterou dokážeme jen matně chápat.
Až budeme muset ve strastech čekat na Spasitelem slíbenou úlevu, bude nám dodávat útěchu skutečnost, že On z vlastní zkušenosti ví, jak nás uzdravit a jak nám pomoci. Kniha Mormonova nás o Jeho moci přinášet útěchu spolehlivě ujišťuje. A víra v tuto moc nám dodá trpělivost, zatímco se modlíme, pracujeme a čekáme na pomoc. Spasitel mohl poznat, jak nám může pomoci, prostě jen skrze zjevení, ale On se rozhodl, že to pozná na základě své vlastní zkušenosti. Cituji z Almy:
„A on půjde, trpě bolesti a strasti a pokušení všeho druhu; a to se stane, aby se naplnilo slovo, jež praví, že na sebe vezme bolesti a nemoci lidu svého.
A vezme na sebe smrt, aby mohl uvolniti pouta smrti, jež spoutávají lid jeho; a vezme na sebe slabosti jejich, aby nitro jeho mohlo býti naplněno milosrdenstvím podle těla, aby poznal podle těla, jak pomoci lidu svému podle slabostí jeho.
Nyní, Duch zná všechny věci; nicméně Syn Boží bude trpěti podle těla, aby na sebe mohl vzíti hříchy lidu svého, aby [tak] mohl vymazati přestupky jeho podle moci vysvobození svého; a nyní vizte, toto je svědectví, které je ve mně.“1
I když víte, že tato Pánova schopnost vysvobodit vás z vašich zkoušek a Jeho laskavost je opravdová, přesto může být zkoušena vaše odvaha a síla vytrvat. Prorok Joseph Smith zvolal v utrpení z žaláře:
„Ó Bože, kde jsi? A kde je stánek, který zakrývá místo úkrytu tvého?
Jak dlouho bude ruka tvá zadržována a oko tvé, ano čisté oko tvé, hleděti z věčných nebes na bezpráví na lidu tvém a na služebnících tvých a uchem tvým bude pronikati volání jejich?“2
To, co Pán odpověděl, mi pomohlo a pomáhá, a v těžkém období to může posílit každého z nás. Řekl:
„Synu můj, pokoj buď duši tvé; protivenství tvé a strasti tvé potrvají jen malou chvilku;
A potom, jestliže v tom vytrváš dobře, Bůh tě oslaví na výsosti; zvítězíš nad všemi nepřáteli svými.
Přátelé tvoji stojí při tobě a budou tě opět zdraviti s vřelým srdcem a přátelskýma rukama.
Nejsi ještě jako Job; Přátelé tvoji se s tebou nepřou ani tě neobviňují z přestupku, jak to činili Jobovi.“3
Byl jsem svědkem víry a odvahy plynoucí ze svědectví, že jsme opravdu připravováni na věčný život. Pán přispěchá na pomoc svým věrným učedníkům. A učedník, který přijímá zkoušku jako výzvu k růstu, a tudíž k tomu, aby byl hoden věčného života, může najít pokoj i uprostřed těžkostí.
Nedávno jsem mluvil s jedním mladým otcem, který v současné ekonomické krizi přišel o práci. Uvědomuje si, že stovky tisíc lidí se stejnou kvalifikací také zoufale hledají práci, aby uživili svou rodinu. Jeho klidná sebedůvěra mě přiměla zeptat se ho, jak to, že si je tak jistý tím, že najde způsob, jak svou rodinu zabezpečit. Řekl, že posoudil svůj život, aby se ujistil, že udělal vše, co bylo v jeho silách, aby byl hoden Pánovy pomoci. Bylo zřejmé, že jeho nouze a jeho víra v Ježíše Krista ho vedly k tomu, aby byl poslušný Božích přikázání i tehdy, kdy je to těžké. Řekl, že tuto příležitost rozpoznal, když si s manželkou četli v Almovi o tom, jak Pán připravoval lidi na přijetí evangelia skrze protivenství.
Jistě si pamatujete na okamžik, kdy se Alma obrátil k muži, který vedl tento trpící lid. Tento muž mu řekl, že jsou pronásledováni a zavrhováni kvůli své chudobě. V písmech se píše:
„A nyní, když to Alma slyšel, rozhlédl se kolem a obrátil se tváří přímo k němu a hleděl s velikou radostí; neboť viděl, že jejich strasti je vpravdě pokořily a že byli připraveni slyšeti slovo.
Tudíž již nepromlouval ke zbytku zástupu; ale vztáhl ruku svou a zvolal k těm, které viděl a kteří byli vpravdě kajícní, a pravil jim:
Vidím, že jste pokorní v srdci; a je-li tomu tak, jste požehnaní.“4
V této pasáži se dále chválí ti z nás, kteří se připravili na protivenství v příznivější době. Mnozí z vás jste již před příchodem krize měli víru k tomu, abyste se snažili být hodni pomoci, kterou nyní potřebujete.
Alma pokračoval: „Ano, kdo se vpravdě pokoří a činí pokání z hříchů svých a vytrvá do konce, ten bude požehnán – ano, mnohem požehnanější nežli ti, kteří jsou donuceni býti pokornými pro nesmírnou chudobu svou.“5
Onen mladý muž, se kterým jsem nedávno mluvil, udělal víc než jen to, že měl zásoby jídla a něco si našetřil na nepříznivou dobu, na kterou žijící proroci upozorňovali, že přijde. Již tehdy začal připravovat své srdce na to, aby byl hoden Pánovy pomoci, o níž věděl, že ji bude v blízké budoucnosti potřebovat. Když jsem se v den, kdy přišel o práci, zeptal jeho manželky, zda má z toho obavy, odvětila radostným tónem: „Ne, právě jsme vyšli z biskupovy kanceláře. Jsme plátci plného desátku.“ Je ještě příliš brzy to posuzovat, ale pocítil jsem ujištění, podobně jako ho nejspíše pociťovali i oni, že „vše dobře dopadne“. Neštěstí nenarušilo jejich víru; prověřilo ji a posílilo. A pocit pokoje, který Pán přislíbil, obdrželi již nyní, uprostřed této obtížné situace. Další zázraky se jistě dostaví.
Pán vždy poskytuje pomoc člověku v nouzi tak, aby ho to co nejvíce posílilo a očistilo. Často pomoc přijde skrze inspiraci udělat to, co se může zdát zvláště obtížné pro člověka, který pomoc sám potřebuje. Jednou z největších zkoušek v životě je úmrtí milovaného manžela nebo manželky. President Hinckley popsal, jak velkou bolest pociťoval, když již neměl po svém boku sestru Hinckleyovou. Pán zná potřeby těch, kterým smrt vzala jejich blízké. Díky své pozemské zkušenosti byl svědkem utrpení vdov a poznal jejich potřeby. Uprostřed svých bolestí na kříži požádal milovaného apoštola, aby se staral o Jeho ovdovělou matku, která měla brzy přijít o syna. A tak si uvědomuje potřeby manželů, kteří přišli o manželku, a potřeby vdov, které jsou samy kvůli úmrtí manžela.
Většina z nás zná vdovy, které potřebují naši péči. Dojímá mne, když jsem se doslechl o tom, jak jedna starší vdova, kterou jsem měl v plánu znovu navštívit, byla inspirována k tomu, aby navštívila jinou mladší vdovu a dodala jí útěchu. Vdova, která sama potřebovala útěchu, byla poslána k jiné, aby ji povzbudila. Pán pomohl a požehnal oběma tím, že je inspiroval k tomu, aby se posílily navzájem. A tak přinesl úlevu oběma.
Pán, ve 34. kapitole Almy, pomohl tímtéž způsobem i pokorným chudým lidem, kteří přijali učení a svědectví Jeho služebníků. Poté, co činili pokání a byli obráceni, zůstali i nadále chudí. Pán je však vedl k tomu, aby pro druhé dělali to, o čem si mohli oprávněně myslet, že je mimo jejich možnosti, a co sami potřebovali. Měli druhým dávat to, co nejspíše očekávali, že Pán dá jim. Pán, skrze svého služebníka, dal těmto chudým obráceným tento těžký úkol: „Jestliže poté, co učiníte všechny věci tyto, budete odmítati potřebné a nahé a nebudete navštěvovati nemocné a soužené a nebudete udíleti ze jmění svého, máte-li, těm, kteří toho mají zapotřebí – pravím vám, nebudete-li činiti některou z těchto věcí, vizte, modlitba vaše je marná a nic vám neprospěje a vy jste jako pokrytci, kteří zapírají víru.“6
Může nám připadat, že od těch, kteří toho sami tolik potřebovali, se požadovalo příliš. Ale já znám jednoho mladého muže, který byl krátce po sňatku inspirován k tomu, aby udělal totéž. S manželkou měli málo peněz a jen stěží vycházeli. On však viděl jiný manželský pár, který byl ještě chudší než oni. K překvapení své manželky jim pomohl z jejich skromných finančních prostředků. Slíbené požehnání pokoje se dostavilo, i když byli i nadále chudí. Požehnání hojnosti, o které se jim ani nesnilo, přišlo později. A zvyku vyhledávat ty, kteří něco potřebují, ty, kteří mají méně nebo kteří procházejí utrpením, se drží dál.
Existuje ještě jiná zkouška, která, když v ní vytrváme dobře, může přinést požehnání v tomto životě i požehnání navěky. Stárnutí a nemoci mohou být zkouškou i pro ty nejlepší z nás. Můj přítel sloužil jako biskup v době, kdy s námi doma ještě bydlely naše dcery. Vzpomínají na to, co pociťovaly, když biskup vydával své prosté svědectví u táborového ohně v horách. Měl je rád, a ony to věděly. Pak byl jako biskup uvolněn. Sloužil jako biskup již předtím v jiném státě. Ti, se kterými jsem se setkal a kteří pocházeli z jeho dřívějšího sboru, na něj vzpomínají podobně jako mé dcery.
Občas jsem ho navštěvoval u něj doma, abych mu poděkoval a dal mu kněžské požehnání. Jeho zdraví se začalo pomalu zhoršovat. Ani si nepamatuji, jakými všemi nemocemi trpěl. Musel podstoupit operaci. Měl neustálé bolesti. A přesto pokaždé, když jsem ho navštívil, abych ho povzbudil, to obrátil; vždy jsem to byl já, kdo byl povzbuzen. Kvůli potížím se zády a s nohama musel chodit o holi. Přesto na shromáždění vždy sedával u dveří, aby mohl s úsměvem na tváři vítat ty, kteří přicházeli dřív.
Nikdy nezapomenu na úžas a obdiv, který mě zaplavil, když jsem jednou otevřel zadní dveře a viděl ho, jak jde po naší příjezdové cestě. Bylo to v den, kdy jsme na ulici vyndávali popelnice, aby je popeláři vyvezli. Já jsem ji vyndal onoho dne ráno. A on teď mou popelnici jednou rukou táhl do kopce a druhou rukou, ve které měl hůl, se snažil udržet rovnováhu. Pomáhal mi v tom, co si myslel, že potřebuji, i když on potřeboval pomoc mnohem víc než já. A pomáhal s úsměvem na tváři, a aniž by ho kdo požádal.
Navštívil jsem ho, když o něj nakonec museli pečovat zdravotní sestry a lékaři. Ležel v nemocnici v posteli, stále měl bolesti a stále se usmíval. Jeho manželka mi zavolala s tím, že mu docházejí síly. S mým synem jsme mu dali kněžské požehnání, a on přitom ležel v posteli a byl napojen na různé hadičky a nádobky. Zpečetil jsem požehnání se slibem, že bude mít čas a sílu udělat vše, co pro něj Bůh v tomto životě má, a že úspěšně projde každou zkouškou. Když jsem odstoupil od jeho lůžka a chystal se k odchodu, natáhl se a chytil mne za ruku. Překvapil mě jeho silný stisk a pevný hlas, když řekl: „Zvládnu to.“
Odešel jsem s tím, že ho brzy znovu navštívím. Ale téhož dne zazvonil telefon. Odešel na vznešené místo, kde se uvidí se Spasitelem, který je jeho dokonalým soudcem a který bude dokonalým soudcem i pro nás. Když jsem mluvil na jeho pohřbu, myslel jsem na Pavlova slova z doby, kdy i on věděl, že odejde na ono místo, kam odešel můj soused a přítel:
„Ale ty ve všem buď bedliv, protivenství snášej, dílo kazatele konej, dokazuj toho dostatečně, že jsi věrný služebník.
Nebo já se již k tomu blížím, abych obětován byl, a čas [odchodu] mého nastává.
Boj výborný bojoval jsem, běh jsem dokonal, víru jsem zachoval.
Již za tím odložena jest mi koruna spravedlnosti, kterouž dá mi v onen den Pán, ten spravedlivý soudce, a netoliko mně, ale i všechněm těm, kteříž milují to slavné [zjevení se] jeho.“7
Jsem si jist, že můj přítel svou zkoušku zvládl a že se s radostným úsměvem setká se svým soudcem.
Vydávám vám svědectví, že Bůh Otec žije. Pro každého z nás připravil cestu, která nás může vytříbit a zdokonalit, abychom mohli být s Ním. Svědčím o tom, že Spasitel žije. Díky Jeho Usmíření můžeme být očištěni, když dodržujeme Jeho přikázání a své posvátné smlouvy. A z vlastní zkušenosti vím, že nám může dát sílu, a že nám ji skutečně dá, abychom se povznesli nad každou zkouškou. President Monson je Pánův prorok. Drží všechny klíče kněžství. Toto je Pánova pravá Církev, v níž se společně s Ním vzájemně pozvedáme a máme to požehnání pomáhat svým trpícím bližním, které nám přivádí do cesty. Ve jménu Ježíše Krista, amen.