„Jeden z našich je raněn!“
Pocit zodpovědnosti za druhé je základem věrné kněžské služby.
Jsem vděčný za výsadu a požehnání promluvit k nositelům kněžství Božího. Mým dnešním cílem je pomoci vám, abyste v kněžské službě byli stateční a odvážní.
Tuto statečnost a odvahu budete potřebovat, protože sloužíte v armádě Páně v poslední dispensaci. Toto není čas míru. A není již od doby, kdy Satan sešikoval své síly proti plánu Nebeského Otce v předsmrtelné existenci. Neznáme podrobnosti oné bitvy. Ale známe jeden důsledek. Satan a jeho následovníci byli svrženi na zem. A od stvoření Adama a Evy tento konflikt pokračuje. Jsme svědky toho, že se zostřuje. A v písmech se píše, že tato válka bude čím dál zuřivější a počet duchovně padlých na Pánově straně poroste.
Téměř každý z nás viděl bitevní pole ztvárněné ve filmu nebo o něm četl. V burácení výbuchů a v křiku vojáků zaznívá zvolání: „Jeden z našich je raněn!“
Když toto volání zazní, věrní spolubojovníci se vydají za zvukem. Voják nebo zdravotník nedbá na nebezpečí a vydá se za zraněným kamarádem. A raněný voják ví, že pomoc se dostaví. Ať je situace jakkoli nebezpečná, někdo tam přikrčeně poběží nebo se tam doplazí, aby vojáka ochránil a pomohl mu. Toto platí pro každou skupinu mužů, kteří jsou společně zapojeni do obtížného a nebezpečného úkolu, který jsou rozhodnuti za každou cenu splnit. Příběhy o takových skupinách jsou plné vyprávění o těchto oddaných mužích, kteří se rozhodli, že nikdo nezůstane bez pomoci.
Zde je jeden příklad z oficiálních zdrojů.1 Během války v Somálsku v říjnu 1993 se dva vojáci armády Spojených států, kteří se nacházeli v helikoptéře během přestřelky, dozvěděli, že nedaleko nich byly dvě další helikoptéry zasaženy a zřítily se k zemi. Tito dva vojáci, kteří byli ve vzduchu v relativním bezpečí, se vysílačkou dozvěděli, že nejsou k dispozici žádné pozemní síly, které by jednu z oněch sestřelených posádek zachránily. Nepřátelé se ve stále větším počtu začali přibližovat k místu dopadu.
Tito dva muži, kteří to sledovali z výšky, se dobrovolně nabídli k sestupu (ve vysílačce použili slovo „výsadek“), aby bránili své vážně zraněné kamarády. Jejich žádost byla zamítnuta, protože situace byla velmi nebezpečná. Požádali podruhé. Povolení bylo opět zamítnuto. Až po třetí žádosti byli vysazeni na zem.
Ozbrojeni pouze osobními zbraněmi se probojovávali ke spadlé helikoptéře a ke zraněným letcům. Pohybovali se v dešti střel z ručních zbraní, zatímco se nepřátelé blížili k místu dopadu. Vytáhli zraněné z vraku. Vytvořili obrannou linii kolem zraněných, a zaujali místo v těch nejohroženějších pozicích. Bránili své kamarády, dokud jim nedošla munice a dokud neutrpěli smrtelné zranění. Jejich odvaha a oběť zachránila život pilotovi, který by byl jinak ztracen.
Posmrtně byl každý z nich vyznamenán Medailí cti, nejvyšším oceněním svého národa, za statečnost tváří v tvář ozbrojenému nepříteli. Při předávání vyznamenání zaznělo, že to, co udělali, bylo „nad rámec jejich povinností“.
Přemýšlím ale, zda na to takto pohlíželi, když se vydali k sestřeleným letcům. Díky své oddanosti pocítili povinnost stát při svých spolubojovnících, ať to stojí cokoli. Odvaha k činu a jejich nesobecká služba pramenila z přesvědčení, že byli zodpovědni za život, štěstí a bezpečí svých kamarádů.
Tento pocit zodpovědnosti za druhé je základem věrné kněžské služby. Naši kamarádi jsou zraňováni v duchovní bitvě, která probíhá kolem nás. A zraňováni jsou i ti, kterým jsme povoláni sloužit a které máme před zraněním chránit. Duchovní rány nelze snadno vidět, leda byste hleděli duchovním zrakem. Biskupové, presidenti odboček a presidenti misií, kteří se setkávají s těmi, kteří jsou, podobně jako oni, učedníky Spasitele, však zraněné a rány vidět mohou.
Děje se to již celá léta a po celém světě. Vzpomínám si, jak jsem se jako biskup díval do tváře jednoho mladého nositele kněžství a sledoval jsem jeho postoj a jak mi na mysli vytanula myšlenka tak jasně, jako kdybych ji slyšel: „Musím si s ním promluvit – a to brzy. Něco se děje. Potřebuje pomoc.“
Nikdy bych nechtěl takové vnuknutí odkládat, protože jsem zjistil, že rány způsobené hříchem často zprvu nepociťují ti, kteří jsou zraněni. Satan jakoby někdy vstříkl do rány jakousi látku, která otupuje duchovní bolest. Pokud se včas nestane něco, co zahájí pokání, rána se může zhoršit a rozšířit.
Vy, jako nositelé kněžství, kteří jste zodpovědni za duchovní přežití několika dětí Nebeského Otce, pak následně přispěcháte na pomoc, aniž byste museli čekat na zvolání: „Jeden z našich je raněn!“ Dokonce i ten nejlepší přítel nebo jiní vedoucí nebo rodiče nemusejí vidět to, co vidíte vy.
Možná jste těmi jedinými, kdo si skrze inspiraci všimne varovného volání. Ostatní se mohou domnívat, podobně jako budete i vy pokoušeni si myslet: „Možná, že se mi jen zdálo, že vidím problém. Cožpak mám právo posuzovat druhého? Není to moje zodpovědnost. Nechám to být, dokud sám nepožádá o pomoc.“
Pouze oprávněnému soudci v Izraeli je dána moc a zodpovědnost ověřit, zda nedošlo k závažnému zranění, prozkoumat to a pak, s inspirací od Boha, předepsat nutnou léčbu, aby se mohlo začít s uzdravováním. Jste však zavázáni smlouvou, že přispěcháte k duchovně zraněnému dítěti Božímu. Jste zodpovědni za to, že budete dostatečně stateční a odvážní, abyste se od něho neodvrátili.
Je třeba, abych co nejlépe vysvětlil přinejmenším dvě věci. Zaprvé – proč máte zodpovědnost přispěchat na pomoc zraněnému příteli? A zadruhé – jak máte tuto zodpovědnost naplňovat?
Zaprvé – jste zavázáni smlouvou, jak vám bylo vysvětleno, že když jste přijali důvěru od Boha a obdrželi jste kněžství, přijali jste také zodpovědnost za vše, co můžete udělat, nebo naopak co neuděláte, pro spasení druhých, jakkoli obtížné a nebezpečné se vám to může zdát.
Existuje bezpočet příkladů nositelů kněžství, kteří se zhostili této závažné zodpovědnosti, kterou rovněž musíme přijmout, vy i já. Takto tuto posvátnou zodpovědnost popsal Jákob v Knize Mormonově, když se v obtížné situaci vydal poskytnout pomoc: „Nyní, milovaní bratří moji, já, Jákob, podle zodpovědnosti, kterou mám vůči Bohu, abych zveleboval svůj úřad s vážností a abych mohl zbaviti svůj šat vašich hříchů, vystupuji dnes do chrámu, abych vám mohl hlásati slovo Boží.“2
Můžete namítnout, že Jákob byl prorok, a vy nejste. Avšak váš úřad v kněžství, ať je jakýkoli, s sebou nese závazek „[pozvedat] ruce, které jsou skleslé, a [posilovat] kolena zemdlená“3 těch, kteří jsou kolem vás. Jste Pánovi služebníci, kteří uzavřeli smlouvu, že budou podle svých nejlepších schopností dělat pro druhé to, co by udělal On.
Vaše veliká příležitost i zodpovědnost je popsána v Kazateli:
„Lépeť jest dvěma než jednomu; mají zajisté dobrý užitek z práce své.
Nebo padne-li který z nich, druhý pozdvihne tovaryše svého. Běda tedy samotnému, když by padl; nebo nemá druhého, aby ho pozdvihl.“4
Díky tomu porozumíte pravdivým a závažným slovům Josepha Smitha: „Jen blázni si zahrávají s lidskými dušemi.“5 Jákob byl přesvědčen, že utrpení kteréhokoli padlého muže nebo ženy, kterým by mohl pomoci, ale kterým by nepomohl, by se stalo i jeho vlastním trápením. Štěstí vaše i těch, kterým jste jako nositelé kněžství povoláni sloužit, je vzájemně propojeno.
Nyní se dostáváme k tomu, jak nejlépe pomáhat těm, kterým jste povoláni sloužit a které máte zachraňovat. To bude záviset na vašich schopnostech a na povaze vašeho kněžského vztahu k člověku, který je v duchovním nebezpečí. Dovolte mi uvést tři případy, se kterými se můžete ve své kněžské službě při určitých příležitostech setkat.
Začněme tím, že jste nezkušeným mladším společníkem, učitelem v Aronově kněžství, který má společně se zkušeným společníkem navštívit mladou rodinu. Před přípravou na návštěvu se pomodlíte o sílu a inspiraci, abyste rozpoznali jejich potřeby a abyste věděli, jak jim můžete pomoci. Je-li to možné, pronesete tuto modlitbu se společníkem a zmíníte se jmenovitě o těch, které navštívíte. Při modlitbě pocítíte v srdci lásku k nim osobně i k Bohu. Se společníkem se také dohodnete na tom, čeho byste chtěli dosáhnout. Naplánujete si, co uděláte.
Ať již máte jakýkoli plán, během návštěvy budete velmi pozorně sledovat a naslouchat. Jste mladí a nezkušení. Pán však dokonale zná jejich duchovní stav i potřeby. Miluje je. A protože víte, že vás poslal, abyste jednali v Jeho zastoupení, můžete mít víru, že budete moci vytušit jejich potřeby a že budete schopni splnit svůj úkol a pomoci jim. Stane se to, až se s nimi setkáte tváří v tvář, u nich doma. Právě proto máte tuto kněžskou zodpovědnost popsanou v Nauce a smlouvách: „Navštěvovati příbytek každého člena a nabádati je, aby se modlili nahlas i v skrytu a konali všechny rodinné povinnosti.“6
A pak máte další zodpovědnost, která vyžaduje ještě lepší schopnost rozlišování:
„Povinností učitele je vždy bdíti nad církví a býti s jejími členy a posilovati je;
A hleděti, aby v církvi nebyla žádná nepravost ani tvrdost jednoho ke druhému, ani lhaní, pomlouvání, ani zlé řeči;
A hleděti, aby se církev často shromažďovala, a také hleděti, aby všichni členové konali svou povinnost.“7
Vy a váš společník jen málokdy získáte inspiraci, skrze kterou byste do detailů věděli, do jaké míry toto měřítko dodržují. Ale mohu vám z vlastní zkušenosti slíbit, že vám bude dán dar poznat, jak se jim daří. A díky tomu budete schopni je povzbudit. Mohu vám slíbit ještě něco dalšího: vy a váš společník obdržíte skrze inspiraci poznání toho, co by mohli změnit, aby zahájili duchovní léčbu, kterou potřebují. Slova týkající se toho, co se má s vaší pomocí v jejich životě uskutečnit, budou téměř jistě obsahovat i některé velmi důležité změny, které by si Pán přál, aby učinili.
Pokud váš společník pociťuje nabádání, aby je vyzval k tomu, aby něco změnili, sledujte, co udělá. Budete nejspíš překvapeni, jak ho Duch povede v jeho slovech. V jeho hlase zazní láska. Najde způsob, jak potřebnou změnu propojit s požehnáním, které se dostaví. Pokud musí něco změnit otec nebo matka, možná vysvětlí, jak to povede k tomu, aby byly jejich děti šťastné. Danou změnu popíše jako odklon od neštěstí k něčemu lepšímu a bezpečnějšímu.
Váš přínos během návštěvy se vám může zdát nevýznamný, ale může být mocnější, než si možná myslíte. Tím, jak se budete tvářit a jak se budete chovat, projevíte svůj zájem o druhé. A oni poznají, že díky své lásce k nim i k Pánu nejste bázliví. Budete dostatečně stateční, abyste jim vydali svědectví o pravdě. Vaše pokorné, prosté a možná krátké svědectví se může dotknout srdce člověka snadněji než svědectví vašeho zkušenějšího společníka. Viděl jsem to na vlastní oči.
Ať již je vaše role při této kněžské návštěvě jakákoli, vaše touha navštívit v zastoupení Pána druhé, abyste jim pomohli, přinese přinejmenším dvě požehnání. Zaprvé – pocítíte lásku Boží k lidem, které navštívíte. A zadruhé – pocítíte Spasitelovu vděčnost za vaši touhu poskytnout jim pomoc, o které Spasitel věděl, že ji potřebují.
On vás k nim poslal, protože věří, že tam půjdete s pocitem zodpovědnosti za to, abyste je inspirovali k tomu, aby směřovali k Pánu a ke štěstí.
Až budete trochu starší, budete mít další příležitosti ke kněžské službě. Budete blíže poznávat členy svého kvora. Možná s nimi budete hrát basketbal nebo fotbal nebo se s nimi zúčastníte akcí pro mladé a projektů služby. Někteří se stanou vašimi blízkými kamarády.
Časem budete umět rozpoznat, kdy jsou šťastní a kdy jsou smutní. Ani jeden z vás nemusí mít v kvoru nějaké vedoucí povolání. Ale budete pociťovat zodpovědnost za svého kamaráda v kněžství. Možná se vám svěří, že začíná porušovat přikázání, což mu, jak víte, duchovně ublíží. Možná vás požádá o radu, protože vám důvěřuje.
Mohu vám ze zkušenosti říci, že pokud se vám podaří na něj zapůsobit, aby se odvrátil od nebezpečné cesty, nikdy nezapomenete na radost plynoucí z toho, že jste jeho opravdovým přítelem. A pokud se vám to nepodaří, slibuji vám, že až ho přepadne žal a smutek, a k tomu dojde, pocítíte jeho bolest, jako kdyby to byla bolest vaše. Pokud jste se mu však snažili pomoci, budete pro něj i nadále přítelem. A i po mnoha letech s vámi může mluvit o tom, co dobrého se mohlo stát, a jak je vděčný za to, že jste o něj měli zájem a pokusili jste se mu pomoci. A vy mu dodáte útěchu a znovu ho vyzvete, jako předtím, když jste byli mladí, aby se vrátil na cestu vedoucí ke štěstí, které mu Usmíření i nadále nabízí.
Pak se v životě stanete otcem – otcem, který má kněžství. To, co jste se při kněžské službě naučili, když jste pomáhali druhým od smutku a ke štěstí, vám dá moc, kterou budete potřebovat a kterou si budete přát. Léta zkušeností se zodpovědností za lidské duše vás připraví na to, abyste pomáhali své rodině, kterou máte rádi více, než si dokážete v mládí představit, a abyste svou rodinu chránili. A budete vědět, jak je máte kněžskou mocí vést do bezpečí.
Modlím se o to, abyste celý svůj život i navěky pociťovali ve své kněžské službě radost. Modlím se o to, abyste si vypěstovali tutéž statečnost a lásku k dětem Nebeského Otce, která přiměla syny Mosiášovy žádat o to, aby mohli čelit smrti a nebezpečí ve snaze přinést evangelium zatvrzelému lidu. Jejich touha a statečnost plynuly z pocitu zodpovědnosti za věčné štěstí neznámých lidí, kterým hrozilo věčné neštěstí.8
Kéž máme alespoň část touhy, kterou měl Jehova v preexistenci, když požádal o to, aby mohl sejít dolů z říše slávy a sloužit nám a obětovat za nás život. Svého Otce požádal: „Pošli mne.“9
Svědčím o tom, že jste byli povoláni Bohem a že jste posláni sloužit Jeho dětem. On si přeje, aby nikdo nezůstal bez pomoci. President Monson drží klíče kněžství na celé zemi. Bůh vám dá inspiraci a sílu k tomu, abyste se zhostili zodpovědnosti pomáhat Jeho dětem nacházet cestu ke štěstí, které je možné díky Usmíření Ježíše Krista. O tom vám svědčím v posvátném jménu Ježíše Krista, amen.