Plán našeho Otce – dostatečně obsáhlý pro všechny Jeho děti
I když naše cesta může být obtížena strastmi, cíl je vskutku vznešený.
Tento smrtelný život může být obtížnou cestou, ale cíl je vskutku vznešený. Kristus o tom mluvil se svými apoštoly: „Tyto věci mluvil jsem vám, abyste ve mně pokoj měli. Na světě ssoužení míti budete, ale [buďte dobré mysli], jáť jsem přemohl svět.“1
Můj dnešní cíl je dvojí: zaprvé – promluvit o některých kamenech úrazu ve vztahu k víře; a zadruhé – vysvětlit, že plán našeho Otce je dostatečně obsáhlý pro všechny Jeho děti.
Během posledních dvou let ve Spojených státech i po celém světě velice vzrostl počet debat o naší víře a o našem přesvědčení. To není nic nového; stává se to pravidelně po celou dobu historie Církve.
V roce 1863 Charles Dickens, anglický romanopisec, vstoupil na palubu osobní lodi Amazon, která měla plout do New Yorku. Jeho cílem bylo napsat reportáž o obrácených Svatých posledních dnů, kteří emigrovali, aby budovali Církev na americkém Západě. Tisíce obrácených emigrovaly již dříve, a zejména v britských médiích se toho o nich i o jejich víře hodně psalo. Většinou to nebylo nic příznivého.
„Vstoupil jsem na palubu jejich lodi,“ napsal Dickens, „abych svědčil proti nim, pokud si to zaslouží, a pevně jsem věřil, že ano; k mému velkému údivu si to však nezasloužili.“2
Dickens tyto členy pozoroval a mluvil s nimi, a oni na něj udělali velký dojem – napsal, že tito angličtí obrácení, z nichž většinu tvořili dělníci, byli „ve své společenské třídě výkvětem Anglie“.3
O Církvi se šíří dvě protichůdné zprávy. Na jedné straně jsou spravedliví členové a způsob jejich života obvykle hodnoceni příznivě. Ti, kteří znají Svaté posledních dnů osobně nebo mají možnost pozorovat je zblízka, sdílejí tentýž názor, který Charles Dickens popsal před téměř 150 lety.
Díky povznášející nauce o Znovuzřízení se členové radují z evangelia a nacházejí v Církvi radost a uspokojení. Když žijeme podle učení znovuzřízeného evangelia Ježíše Krista, je na nás nahlíženo pozitivně. Když ale členové podle tohoto učení nežijí, může to být kamenem úrazu pro ty, kteří členy Církve nejsou.4
Na rozdíl od pozitivních zpráv o spravedlivých členech jsou Církev a její nauka často líčeny nepravdivě, neobjektivně a příkře. Je třeba dodat, že některá všeobecná vylíčení křesťanství jsou také velmi příkrá.5
Tento postoj vůči naší nauce není ničím překvapivým. V Nauce a smlouvách Pán uvedl, že někteří budou „pozdvihovati hlas svůj a budou zlořečiti Bohu“6 a jiní „odvrátí srdce své ode mne pro předpisy lidské“.7
Jedna nedávná reklama na londýnských autobusech ilustruje vyhraněné názory, které ohledně náboženství všeobecně panují. Někteří ateisté, agnostici a nevěřící zaplatili vylepení velkých plakátů na červené londýnské patrové autobusy, na kterých stálo: „Žádný Bůh nejspíš není. Přestaňte se strachovat a užívejte si života.“ A na protichůdné reklamě od křesťanů stálo: „Bůh určitě existuje,“ a pak následovalo povznášející poselství.8
Pro nevěřící je těžké přijmout zázraky popsané ve Starém a Novém zákoně a Spasitelovo zrození z panny a Vzkříšení. Pohlížejí na tyto události stejně skepticky jako na zjevení se Boha Otce a Ježíše Krista Proroku Josephu Smithovi. Nepřipouštějí možnost, že existuje nebeský plán, který řídí nejvyšší bytost. Nemají víru.9
Myslím hlavně na úctyhodné lidi země, kteří jsou otevřeni vůči náboženské víře, ale jsou zklamáni nebo zmateni nesprávnou naukou. Pokud jde například o nauku, že zjevení stále existuje, někteří velmi dobří lidé jsou přesvědčeni, že Církev nemůže být pravdivá, protože oni byli učeni tomu, a tudíž tomu i věří, že nebesa jsou uzamčena a že žádné další zjevení, ani písmo a ani prohlášení, z nebes nebude. Rád bych zdůraznil, že tento značně rozšířený názor není v souladu s písmy, avšak pro některé to představuje kámen úrazu.10
Autor jednoho nedávného bestselleru používá jako své hlavní přirovnání zajímavou skutečnost, že po celá staletí všichni Evropané věřili, že všechny labutě jsou bílé. Když pak byla objevena Austrálie, byly objeveny i labutě jiné barvy. Autor používá toto přirovnání, aby vysvětlil, že určité události, které se staly, nikdo neočekával.11 Když jsem o tomto přirovnání přemýšlel, uvědomil jsem si, že mnozí lidé se nechtějí opravdově o Církev zajímat, protože věří, že v této dispensaci žádné zjevení nelze obdržet. Jeden obrácený, který nyní slouží jako president misie, popisuje, jak obtížné toto pro něj bylo, když se o Církev zajímal. Řekl: „Celý svůj život mě učili, že na zemi již nikdy nebudou proroci ani apoštolové. A tak přijmout Josepha Smitha jako proroka bylo pro mě velkým kamenem úrazu.“ Říká však, že když se modlil, obdržel svědectví, že evangelium bylo skutečně znovuzřízeno na zemi a že Joseph Smith je skutečně prorokem Božím.12
Pro mnohé tyto lidi, kteří jsou otevřeni náboženské víře, je zvláště svízelné jedno téma. Je pro ně těžké přijmout, že správnou naukou je to, že máme milujícího Otce v nebi a že přesvědčení, že většina lidstva bude odsouzena do věčného pekla, je naukou nesprávnou.
Toutéž otázkou se zaobíral i můj prapradědeček Phineas Wolcott Cook. Narodil se v roce 1820 v Connecticutu. Do svého deníku si zapsal, že s Pánem uzavřel smlouvu, že Mu bude sloužit, pokud zjistí, jak se to má dělat správně. Navštívil mnoho církví a v jedné z nich byl požádán, aby „vydal svědectví [a] vstoupil do církve [a] stal se křesťanem“. Odpověděl, že nemůže, „protože neví, do které má vstoupit, protože jich je tolik“. A tak se dál zajímal o některé církve. Jedna nauka pro něj byla zvláště důležitá. Napsal: „Občas mi vytýkali, že si přeji pro lidskou rodinu liberálnější spasení. Nemohl jsem uvěřit tomu, že Pán stvořil jednu část lidstva ke spáse a velkou část k zatracení na celou věčnost.“13 Kvůli této nauce nechal své jméno vymazat s členských záznamů jedné protestantské církve. Když ho pak v roce 1844 misionáři Svatých posledních dnů učili pravdivé nauce o plánu spasení, dal se pokřtít.
Phineasovu víru v milující milosrdenství Páně a v Jeho plán štěstí sdíleli mnozí další úctyhodní muži a ženy i přesto, že učení jejich vlastní církve bylo velmi ponuré.
Představitel anglikánské církve a klasický učenec Frederic Farrar, autor knihy The Life of Christ, naříkal v kázáních ve westminsterském opatství, že všeobecně rozšířené nauky protestantských církví týkající se pekla jsou nesprávné. Tvrdil, že definice pekla, která zahrnuje nekonečná muka a věčné zatracení, byla v Bibli krále Jakuba výsledkem chyb při překládání z hebrejštiny a řečtiny do angličtiny. Farrar také poukazoval na četné projevy láskyplného Otce v nebi popsané v Bibli jako na další důkaz toho, že definice pekla a zatracení použitá v anglickém překladu je nesprávná.14
Lord Tennyson ve své básni „In Memoriam“ vyjádřil pocity svého srdce poté, co uvedl, že „věříme, že dobro tak či onak bude konečným osudem špatnosti“. Poté pokračoval:
[Věříme,] že nic nestává se bez účelu,
že žádný život zmařen nebude,
neb odsouzen k věčnému zániku,
až Bůh konce díla svého se dobere.15
V době, kdy Joseph Smith přijímal zjevení a organizoval Církev, velká většina církví učila, že Spasitelovo Usmíření nepřinese spasení většině lidstva. Obvyklou naukou bylo, že několik málo jich bude spaseno, ale velká většina bude odsouzena k nanejvýš strašným a nevýslovným nekonečným mukám.16 Úžasná nauka zjevená Proroku Josephovi nám odhalila plán spasení, který se týká celého lidstva včetně těch, kteří se nedozvědí o Kristu v tomto životě, včetně dětí, které zemřou před dosažením věku zodpovědnosti, a těch, kteří nemají žádného porozumění.17
Po smrti spravedliví duchové žijí v dočasném stavu, který se nazývá ráj. Alma mladší učí, že „ráj [je stav] odpočinutí, [stav] pokoje, kde budou [spravedliví] odpočívati ode všech trápení svých a ode všech starostí a smutku“.18 Nespravedliví duchové přebývají ve vězení duchů, kterému se někdy říká peklo.19 Peklo je popisováno jako děsivé a temné místo, kde ti, kteří se strachem očekávají „rozhořčení hněvu Božího“, zůstanou až do vzkříšení.20 Avšak díky Usmíření Ježíše Krista budou všichni duchové, kteří měli to požehnání se narodit, nakonec vzkříšeni – duch a tělo se spojí a zdědí království slávy, která jsou vznešenější než naše existence zde na zemi.21 Výjimky se týkají těch, kteří se, podobně jako Satan a jeho andělé, vědomě bouří proti Bohu.22 Při vzkříšení vydá vězení duchů neboli peklo své zajaté duchy. Ježíš přišel na svět, „aby byl ukřižován pro svět a aby nesl hříchy světa a aby posvětil svět a aby jej očistil od veškeré nespravedlivosti“.23
Spasitel pravil: „Nermutiž se srdce vaše… V domě Otce mého příbytkové mnozí jsou… Jduť, abych vám připravil místo.“24 Výstižně je to shrnuto v knize Mojžíšově: „Neboť viz, toto je dílo mé a sláva má – uskutečniti nesmrtelnost a věčný život člověka.“25
Po tom všem, co Spasitel vytrpěl pro lidstvo, není překvapivé, že když při Prvním vidění mluvil o tehdejších církvích, řekl Josephovi, aby se nepřipojoval „k žádné z nich, neboť všechny jsou na omylu“.26 Spasitel následně zahájil znovuzřízení své pravé nauky týkající se plánu spasení a dalších spásných zásad jako například nauky Kristovy.27
Nehledě na významné naukové rozdíly mezi námi a dalšími církvemi je naším postojem vůči ostatním církvím vyhýbání se kritice. Tyto církve konají mnoho dobra. Žehnají lidstvu. Mnohé pomáhají svým členům dozvídat se o Spasiteli a o Jeho učení.
Jistý reportér z listu Washington Post navštívil shromáždění naší Církve v Nigérii. Udělal rozhovor s jedním novým členem a popsal jeho obrácení. Reportér pak uvádí:
„Řekl,… že vystoupil z městského autobusu a vstoupil do [budovy Církve SPD]… Ihned se mu zalíbilo to, co v [kapli] slyšel; zvláště pak, že nikdo nekázal, že lidé jiného náboženství půjdou do pekla.“28 Podobný pocit mají mnozí další obrácení do Církve již od doby jejího zorganizování.
Naši vedoucí nás neustále žádají, abychom „měli úctu a porozumění pro ty, kteří nejsou naší víry. Je velmi zapotřebí toho, aby mezi těmi, kteří vyznávají rozdílnou víru a zastávají rozdílné filozofie, panovala zdvořilost a vzájemná úcta“.29
Je stejně důležité, abychom byli láskyplní a laskaví ke členům své vlastní víry, bez ohledu na úroveň jejich oddanosti nebo aktivity. Spasitel jasně řekl, že nám nepřísluší soudit jeden druhého.30 A to platí zvláště vůči členům naší vlastní rodiny. Naší povinností je milovat je a učit, a nikdy to nevzdávat. Pán dal spasení „bezplatně pro všechny lidi“, ale „přikázal svému lidu, aby přesvědčoval všechny lidi ku pokání“.31
Přáním našeho srdce samozřejmě není jen získat spasení a nesmrtelnost, ale také získat věčný život s milujícím Otcem v nebi a s naším Spasitelem v celestiálním království se svou rodinou. A věčný život můžeme získat jen skrze poslušnost zákonů a obřadů evangelia.32 Spasitel pravil: „Neboť budete-li zachovávati přikázání má, obdržíte z plnosti jeho a budete oslaveni ve mně.“33
Oni první obrácení z Evropy, s nimiž se Dickens setkal na palubě lodi Amazon, překonali mnohé kameny úrazu. Měli svědectví, že z nebe přichází zjevení a že na zemi jsou opět proroci a apoštolové. Měli víru ve znovuzřízené evangelium Ježíše Krista.
Porozuměli tomu, jaký velkolepý cíl je pro ně připraven. Nebáli se náročné cesty, na niž se vydali, a jejich nejvyšším cílem ve skutečnosti nebylo údolí Solného jezera. Jejich pravým cílem byl ráj, po němž následovalo oslavení v celestiálním království.
A právě proto Svatí posledních dnů tehdy i nyní zpívají poslední sloku písně „Pojď, Svatý, pojď“ s vírou a s nadějí.
Srazí-li smrt mne dřív, než uzřím cíl,
dny spásy, neplačmež,
a každý k Bohu svému rychle pil,
odměnu čekejmež.34
Milující Otec pro své děti připravil všezahrnující a soucitný plán, „který přináší spasení živým, vykoupení mrtvým, zachraňuje zatracené a oslavuje všechny ty, kteří činí pokání“.35 I když naše cesta může být obtížena strastmi, cíl je vskutku vznešený.
Raduji se z toho, že veliký plán spasení je dostatečně obsáhlý pro všechny děti našeho Otce v nebi. Nemám slov, abych vyjádřil svou vděčnost za Usmíření Ježíše Krista. Vydávám o Něm svědectví ve jménu Ježíše Krista, amen.