Pouze v elektronické podobě: Mladí dospělí
Co je třeba k tomu, aby se naplnila naše spravedlivá přání
Když se má rodina ocitla v chudobě, nebyl jsem si vůbec jist, jak budu kdy moci dosáhnout toho, abych mohl sloužit na misii.
Již dlouho předtím, než jsem byl pokřtěn do Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů, jsem si přál sloužit Pánu. Vždy jsem si říkal, že Mu zasvětím všechen svůj čas, ať se bude dít cokoli. Mým snem bylo sloužit Mu po celý život. A to, že jsem se stal členem Církve Ježíše Krista, mi dalo ještě větší šanci svůj sen uskutečnit.
Pokřtěn jsem byl v prosinci roku 2017. Byl to ten nejúžasnější den mého života. Evangelium mě naučilo, jak myslet jinak, jak inspirovat druhé, jak překonávat obavy a jak rozvíjet své talenty a objevovat nové. Časem jsem se také dozvěděl o příležitosti sloužit na misii na plný úvazek. Ihned jsem věděl, že to je něco, co chci podniknout. A tak jsem se na to den za dnem připravoval. Četl jsem písma, chodil na institut a zveleboval své povolání. V naší rodině však existoval jeden problém, který mě naplňoval nejistotou ohledně budoucnosti.
Chudoba.
Po mých osmnáctých narozeninách mou rodinu postihla chudoba. Sotva jsme měli co jíst, stěží jsme se dostávali do školy a problémem bylo i ušetřit peníze na to, abychom se dostali na shromáždění. To jediné, co nám zbylo a čeho jsme se mohli držet, byla naše víra. V této situaci se možnost mého nástupu do služby na misii značně oddálila. Promluvil jsem si s maminkou o svém přání sloužit, ale ona zopakovala to, co mi často říkávala už předtím: „Dokonči školu a pak si jdi za svým snem.“ S ohledem na naši finanční situaci jsem moc na výběr neměl. A tak jsem tvrdě pracoval na tom, abych dokončil školu.
Nakonec jsem dostudoval a byl jsem konečně připraven, abych vyšel do světa sloužit Pánu. Ale chudoba nás stále provázela.
Byl jsem zoufalý.
Pomyslel jsem si: „Školu jsem dokončil a udělal jsem vše, co bylo v mé moci. Proč to stále není možné?“ Už jsem nechtěl na naplnění svého snu déle čekat, a i když jsem ztrácel naději, důvěřoval jsem v to, že se to nakonec podaří.
Rozhodl jsem se pracovat ještě usilovněji, abych vydělal všechny peníze, které by pokryly mé výdaje na misii. Každý den jsem se modlil, setkával jsem se s misionáři, kdykoli to bylo možné, a posiloval jsem své svědectví studiem církevních materiálů.
Mnohým mým příbuzným se můj sen sloužit na misii nelíbil. Říkali mi, že má služba na misii pouze zhorší situaci mé rodiny i mou vlastní. Nedal jsem se zviklat. Věděl jsem, že chci sloužit na misii a že Nebeský Otec najde způsob, jak to umožnit.
Po dlouhém období usilovné práce a spoření jsem konečně mohl odevzdat přihlášku na misii. Když mi zavolal biskup, aby mi oznámil, že mé povolání dorazilo, začal jsem jásat a skákat radostí! Okamžitě jsem vyrazil do kanceláře kůlu, abych si dopis vyzvedl. Toho večera jsem ho otevřel a své rodině jsem oznámil, že jsem dostal povolání ke službě ve Filipínské misii Cabanatuan.
Tu noc mi po tváři stékaly slzy radosti. Bez ohledu na to, co vše se událo, jsem díky víře, pilné práci a důvěře v Pána zvládl vše potřebné, abych mohl jít sloužit na misii a splnit si svůj sen. Uvědomoval jsem si, že kdybych před svou misií nemusel projít těmito těžkostmi, možná bych nebyl po stránce fyzické, emoční, duchovní, duševní a finanční zcela připraven. Ale díky své situaci jsem měl možnost vyrůst v opravdu mnoha ohledech.
Vím, že Nebeský Otec má pro každého z nás plán. Vše, čím procházíte, možná nemusí čas od času dávat smysl, a možná si budete přát, aby se to či ono stalo raději dříve než později, ale důvěřujte spíše v Jeho načasování než v to své. Pokud Mu budeme důvěřovat, uplatňovat víru a pilně pracovat, On nás povede, abychom v pravý čas dokázali naplnit svá spravedlivá přání, a bude nám přitom pomáhat růst (viz Enos 1:12 a Alma 29:4).