Když jsem se ohledně Církve cítil oklamán
Proč jsem odešel. A proč jsem se vrátil.
Před několika lety jsem na sociálních sítích sledoval debatu dvou svých bývalých společníků z misie. Oba dva jsem měl velmi rád a vážil jsem si jich.
Diskutovali o otázkách, které měli ohledně Církve a její nauky. Brzy bylo jasné, že oba už z Církve odešli. To mne šokovalo a zneklidnilo. O něčem z toho, co probírali, jsem nikdy předtím neslyšel. Měl jsem pocit, že musím zjistit, je-li na tom něco pravdy. A tak jsem začal zkoumat argumenty těch, kteří mají vůči Církvi výhrady.
Kvůli něčemu, co jsem se dočetl během dalších dvou let, jsem začal o všem, co se Církve týká, pochybovat. Někteří lidé, kteří tímto procházejí, propadají smutku. Truchlí nad ztrátou své víry. Rozzlobil jsem se. Měl jsem pocit, že mne Církev oklamala. Nebyl jsem si jist, co je pravda ani komu mohu důvěřovat.
Navštěvovat shromáždění byl pro mě problém. Požádal jsem, abych byl uvolněn ze svého povolání. Vztah s mou manželkou Cheri a s rodinou byl napjatý. Na shromáždění jsem chodil dál, ale jen kvůli tomu, abych se tam ukázal, a také ve snaze udržet rodinu pospolu. V mém životě zavládl chaos. Nebyl jsem schopen pociťovat Ducha a měl jsem pochybnosti o tom, zda jsem Ducha Svatého někdy doopravdy pocítil.
Když můj nejstarší syn Kayson odjížděl na misii, vrhl jsem chmurný stín na to, co by jinak bylo radostnou událostí. Většina mé rodiny po dvou letech věděla, čím procházím. Když všichni doprovázeli Kaysona při jeho první návštěvě chrámu, já u toho nebyl.
Po celou tu dobu jsem se cítil tak osaměle.
Všichni kolem mi byli oporou
Jednoho dne se sešli moji bratři, aby si se mnou promluvili o tom, čím právě procházím. Už si přesně nevybavuji, co říkali, ale věděl jsem, že to dělají z lásky. Během našeho hovoru jsem si začínal uvědomovat, co mi schází. To se stalo katalyzátorem změny. Měl jsem to být já, kdo vysvětí Kaysona starším. Měl jsem to být já, kdo ho bude doprovázet chrámem. Měl jsem to být já, kdo mu před odjezdem dá otcovské požehnání. Při těchto nejdůležitějších událostech jeho života jsem měl být já, nikoli někdo jiný. Vzpomínám si, jak jsem se sám sebe ptal: „Co to vlastně dělám?“
Krátce nato jeden dobrý přítel pocítil inspiraci představit mě jednomu členu předsednictva svého kůlu. Tento laskavý muž se zaujetím naslouchal mému příběhu a zdálo se, že ví, co řeknu, ještě než jsem to řekl. Náš rozhovor trval několik hodin. Můj příběh, mé otázky, způsob uvažování, jemuž jsem byl vystaven, se tolik podobaly tomu, o čem s ním už přede mnou hovořili jiní. Začal jsem si uvědomovat, že na mnohé z toho, co mě trápilo, existují rozumné odpovědi a že na mnohé z těch otázek, třebaže upřímných, mne přivedli lidé, jejichž záměrem bylo poškodit mou víru.
Našel jsem okamžité řešení všech svých otázek a starostí? Ne, samozřejmě, že ne. Ale mé srdce se obměkčilo dostatečně na to, abych si uvědomil velkou pravdu: klást si otázky je dobré, ale některé otázky jsou důležitější než jiné.1 Stálo několik nezodpovězených otázek za to, abych ztratil rodinu a své postavení před Bohem? Jakmile jsem se zaměřil v první řadě na otázky, které byly nejdůležitější, a postavil Boha zpět na první místo ve svém srdci, začal jsem nacházet odpovědi, jež mne ujišťovaly o tom, že se vracím na správnou cestu.
Také můj president kůlu a biskup mi nabídli pomoc. Když jsme s Cheri procházeli obtížným obdobím, oba pro nás byli velikou oporou. Nikdy nad námi nezlomili hůl. Oni a má rodina na obou stranách závoje mi pomohli nejvíce. Vím, že Nebeský Otec nás zná a miluje. Přivádí nám do života lidi ve chvíli, kdy je potřebujeme. My pak jen musíme být ochotni přijmout jejich pomoc.
Co dělat, když se to týká vás
Vím, že jsou další lidé, kteří možná procházejí něčím podobným. Možná jste to vy nebo někdo, koho znáte.
Vím, že Spasitel založil svou Církev s pravomocí umožňující zajišťovat obřady a smlouvy nutné k tomu, abychom se k Němu mohli navrátit. Satan pracuje přesčas, aby znevážil Církev Páně, a používá k tomu všech možných prostředků. Vyvolávat otázky a zasévat pochybnosti je snadné. Do jeho pastí se může chytit každý. Spoléhat se na informace a odpovědi, které nám nabízejí ostatní, může být daleko snadnější, než objevovat pravdu sami pro sebe „studiem a také vírou“ (Nauka a smlouvy 88:118; zvýraznění přidáno). Právě to však Bůh požaduje.
Pokud se potýkáte s otázkami či pochybnostmi o Církvi nebo o své víře, pravdu nenaleznete čtením blogů ani poslechem podcastů vydávaných těmi, kteří s Církví nesouhlasí nebo z ní vystoupili. Pravděpodobně se však nespokojíte ani s povrchními odpověďmi a rada odložit otázku na později vás nejspíš také nepotěší.
Zjistil jsem, že nemůžeme stále žít z vypůjčeného světla, ale místo toho se musíme obrátit k Bohu, jenž je zdrojem veškerého světla a pravdy (viz Nauka a smlouvy 93:26). Musíme věci promýšlet ve své mysli, ale zároveň se musíme ptát Boha, zda je to, co si myslíme, správné (viz Nauka a smlouvy 9:8). Musíme poznávat sami pro sebe podobně jako Joseph Smith (viz Joseph Smith – Životopis 1:20) a být při svém hledání trpěliví (viz Alma 32:41). Avšak získávání vědomostí vírou znamená, že pravdu musíme potvrdit tím, že podle ní budeme žít (viz Jan 7:17; 1. Tessalonicenským 5:21).
Když jsem studoval věci zaměře-né proti Církvi, měl jsem pocit, jako bych byl doslova v mlhách temnoty (viz 1. Nefi 8:23–24; 12:17). To, že jsem se chopil Božího slova a učinil k Němu tento první krok, bylo vše, co potřeboval k tomu, aby poslal svého Ducha, aby se dotkl mého srdce.
Stačí mít naději?
Několik týdnů poté, co Kayson odjel na misii, mě navštívil president kůlu. Řekl jsem mu, co se během těch několika týdnů po rozhovoru s mými bratry událo. Dodal jsem, že bych rád získal nové chrámové doporučení. Zeptal se, zda bych dokázal náležitě odpovědět na otázky kladené při pohovoru k jeho získání. Přiznal jsem: „Presidente, asi ještě nedovedu říci, že vím, že Církev je pravdivá, ale opravdu z celého srdce doufám, že tomu tak je. A jsem rozhodnut žít svůj život v souladu s touto nadějí. Stačí to?“
Na chvíli se odmlčel a pak řekl: „Travisi, to bude vždycky stačit.“
Jsou určité věci, na jejichž pochopení stále čekám, ale některé se mi velice vyjasnily. Vím, že mě Nebeský Otec miluje. Vím, že nějakou dobu můžeme bloudit a zápolit. Ale vím, že skrze Krista, Jeho Usmíření a naději, kterou Usmíření přináší, je možné se vrátit na cestu, jež vede zpátky k Němu.
Autor žije v Utahu v USA.