Jak se má stará rodina proměnila v úplně novou
Autor nyní žije v Utahu v USA.
Pokud to evangeliu dovolíte, není nic, co by nedokázalo změnit.
Ilustrace Lobo
Misionáři mi ukázali fotografii. „Co vidíš?“ zeptali se.
„Šťastnou rodinu,“ odpověděl jsem.
„Jsou všechny rodiny šťastné?“
Zavrtěl jsem nesouhlasně hlavou. „Viděli jste přece moji rodinu,“ vysvětlil jsem.
Bylo mi 16 let a celý svůj dosavadní život jsem prožil v Brazílii. Misionáři mě učili už několik týdnů, ale nikdo jiný z mé rodiny jim nechtěl naslouchat. Po tu dobu byli misionáři často svědky toho, jak se v rodině sváříme a hádáme. Má rodina a ta usmívající se rodina na fotografii neměly nic společného.
Jeden ze starších mi řekl: „No, tvoje současná rodina možná taková není. Ale svoji budoucí rodinu můžeš vybudovat jinak.“
Na konci návštěvy mě znovu požádali, abych se modlil ohledně toho, co jsme předtím studovali. Jako vždy jsem přímo neslíbil, že tak učiním. Měl jsem radost z toho, co jsem pociťoval během návštěv misionářů, a evangelium mi dávalo smysl. Ale bál jsem se odpovědi, kterou bych mohl dostat. Pokud je evangelium pravdivé, musel bych mnohé změnit.
Nové rozhodnutí
Poté, co starší odešli, jsem nedokázal přestat myslet na šťastné rodiny. Ta naše se takovým ani neblížila. V mém životě chyběl tatínek. A s maminkou jsem neměl nejlepší vztah. Jediný, kdo se o nás staral, byla babička, ale nikdo z nás se nechoval tak jako rodina, o které učili misionáři. Nikdo z nás neprojevoval druhému lásku a ani času jsme spolu moc netrávili.
Po celý život jsem si sliboval, že jednou budu dobrý táta. Že budu tím rodičem, kterého jsem nikdy neměl. Avšak během doby, kdy mne misionáři učili, jsem si začal uvědomovat, že dělám totéž, co v mém věku dělali moji rodiče. Býval jsem venku pozdě do noci, dělal jsem si, co se mi zlíbilo, a žil jsem jako rebel. Aniž bych to měl v úmyslu, opakoval jsem jejich příběh.
Nastal čas zeptat se Boha.
Když jsem se konečně pomodlil, obdržel jsem odpověď, kterou jsem celou dobu očekával. Církev je pravdivá! Nyní byl čas učinit rozhodnutí.
Nové já
Babička mi musela dát svolení, než jsem se mohl dát pokřtít. Byla proti, ale já jsem trval na svém.
„Babi, který Leonardo se ti líbí víc?“ zeptal jsem se. „Ten, který pil a kouřil a chodil pozdě domů? Anebo mě máš raději takového, jaký jsem teď? Za to, že jsem se změnil, vděčím evangeliu.“
Babička nakonec souhlasila, a já jsem se dal pokřtít a byl jsem konfirmován. Od té chvíle se v naší rodině začalo dít něco zajímavého – něco, co jsem si plně uvědomil až o několik let později.
Nová rodina
Babička se mnou těsně před mým odjezdem na misii do jižní Brazílie navštívila konferenci kůlu. Po jejím skončení jsme uspořádali menší svědecké shromáždění s rodinou a přáteli. K mému překvapení babička chtěla něco říct.
„Od té doby, co se Leonardo stal členem vaší církve, začala se naše rodina proměňovat ve skutečnou rodinu,“ řekla. Posléze uvedla příklady toho, jak jsme se jako celá rodina sblížili: Trávili jsme teď čas spolu. Začali jsme jeden druhému říkat „Mám tě rád“, což jsme nikdy dříve nedělali. Hádky a sváry ustaly. Mezi námi všemi vznikala opravdová přátelství. Měli jsme více jídla a byli jsme požehnáni hojností i v dalších oblastech.
Já jsem si těchto změn všiml také, ale nenapadlo mě, že by jejich načasování mohlo souviset s mým křtem.
„Sice do vaší církve nepatřím,“ řekla, „ale jsem její příznivkyní. A vím, že Leonardovo rozhodnutí je pro naši rodinu požehnáním.“
Nové porozumění
Nemohl jsem tomu uvěřit! A přece, když babička mluvila o tom, jak jsme se jako rodina sblížili, jsem si náhle vybavil onu fotografii, kterou mi před lety ukázali misionáři. Tenkrát jsem si myslel, že jediná možnost, jak mít šťastnou rodinu, pro mne nastane v mé budoucí rodině.
Ale mýlil jsem se. Má současná rodina byla šťastná! Začali jsme se mít rádi.
Možná, že během tohoto života nikdo z mé rodiny do Církve nevstoupí. Ale i tak vím, že Bůh nám již v mnoha směrech požehnal. Evangelium Ježíše Krista nám ukazuje, jak zdokonalovat svou rodinu bez ohledu na to, jak naše rodinná situace vypadá.