Přitahují mě osoby stejného pohlaví – přijmou mě členové Církve zpátky mezi sebe?
Ilustrace Getty Images
27. července 2013 zemřel po dlouhém boji s Alzheimerovou chorobou můj životní partner, se kterým jsem byl 25 let. Jay Eldredge byl světoznámý kardiolog. Oba jsme v mládí sloužili na misii pro Církev Ježíše Krista Svatých posledních dnů, ale poté jsme se Církvi odcizili kvůli přitažlivosti k osobám stejného pohlaví.
I když Jayova smrt nebyla nečekaná, zničilo mě to. Byl jsem zdrcen žalem, připadal jsem si ztracený a sám.
Když jsem zařídil pohřeb, cestou domů jsem se cítil tak silně přemožen vlivem Ducha, že jsem musel zajet ke krajnici a zastavit. Věděl jsem, že ke mně Bůh mluví a volá mě zpátky, ale váhal jsem. „Cožpak nevidíš, že trpím?“ řekl jsem nahlas. „Nemohu teď čelit strachu z návratu do Církve.“
Ale čím více jsem protestoval, tím více mě Duch přesvědčoval a povzbuzoval k návratu do Církve.
Přijmou mě mezi sebe?
Představa, že se mám vrátit do Církve, mě hluboce znepokojovala. Na shromáždění svátosti jsem nebyl už 25 let. Přijmou mě vůbec mezi sebe? Přijmu je já? Co na to řekne biskup? Pociťoval jsem úzkost a neklid a k tomu stále veliký zármutek nad ztrátou.
Mé svědectví o evangeliu však během těch let nikdy neochablo. Církev a její hlavní zásady – totiž pravou lásku, milosrdenství a odpuštění – jsme já i Jay opravdu milovali. Věděl jsem, že Kristus je můj Spasitel a že Církev Ježíše Krista Svatých posledních dnů je skutečně Jeho Církev. To jsem věděl už od svého obrácení a křtu ve čtrnácti letech. Rozhodně jsem se to teď nechystal popřít.
A tak, když jsem sebral dost odvahy, zavolal jsem do sboru Linwood v New Jersey, abych zjistil, kdy začíná shromáždění svátosti.
Jak se blížila neděle, protivník mi do cesty stavěl mnoho překážek, které mi snadno mohly zabránit v tom, abych na shromáždění přišel. Jsem velmi vděčný Duchu, že na mne stále naléhal.
Když jsem vstupoval do sborového domu, byl jsem hodně nervózní, ale úvodní píseň na shromáždění svátosti mě ujistila, že jsem opět doma. Píseň „Pojďte, Svatí“ (Náboženské písně, č. 18) přizvala Ducha tak mocně, až mi po tváři stékaly slzy. V ten okamžik jsem pochopil, že Nebeský Otec na mě pamatuje a ví, jak hluboký zármutek prožívám.
Tato náboženská píseň, která je pro Církev jakousi neoficiální hymnou, se nyní stala i mou osobní hymnou.
Svými slovy mě vyzvala, abych šel dál. „Bůh s námi je, kdo by se strastí bál? Dá Svatým milost svou.“
Má cesta byla plná strastí. Ale stejně tak mě provázela i milost, jak píseň slibuje.
Biskup Darren Bird a všichni přítomní mě přivítali a byli naprosto úžasní. Přijali mě jako svého bratra v Kristu.
Smíření se s Bohem, skrze Krista
Slova písně „Pojďte, Svatí“ však pro mne získala ještě na větším významu, když jsem pocítil, jak mi Nebeský Otec radí, jak mám pokračovat.
Najdeme místo Bohem slíbené
v dálavě západní,
kde zlo nepřátel nás nedožene,
kde On nás ochrání.
Odešel jsem na západ a koupil jsem si dům v Arizoně ve městě Fountain Hills, kde jsem se setkal s biskupem Jerrym Olsonem. Když jsem ho požádal o schůzku a podal jsem si s ním ruku, Duch mi napověděl, že tento muž mi pomůže navrátit se k plné aktivitě v Církvi.
Když jsem začal mít s biskupem pravidelné schůzky a vydal jsem se na cestu smíření s Nebeským Otcem, stal jsem se svědkem mnoha duchovních zázraků. S biskupem jsem hovořil otevřeně, za což byl vděčný. Říkal, že mu to pomáhá lépe pochopit, kde jsem byl ve svém vztahu s Bohem dříve a kde jsem nyní. Také mi s láskou sdělil, že to je jeho první příležitost sloužit někomu, koho přitahují osoby stejného pohlaví, a požádal mě o trpělivost a opuštění, pokud by během našeho setkávání řekl nebo udělal něco, co by mě urazilo.
Poděkoval jsem mu za jeho upřímnost a ubezpečil jsem ho, že „i pro mne je to poprvé. Budeme se učit společně.“
Tak začala naše společná cesta a přátelství!
Brzy jsem měl akční plán, jak se opět stát členem. Jeho láskyplné a modlitbou inspirované rady jsem přijímal s vděčným srdcem a proces jsem zahájil.
Ilustrace Jenna Palaciosová
Útěcha v chrámu
Po nějaké době, kdy jsem se řídil jeho radami a pilně pracoval na tom, abych se více přiblížil Kristu, mi bylo obnoveno kněžství a chrámová požehnání a já jsem přijal výzvu, abych sloužil v kněžském kvoru. Ve svatém chrámu jsem rozmlouval s Nebeským Otcem a On mi ukázal, jak moc miluje všechny své děti. Pocítil jsem útěchu a silnou touhu dělat Mu radost.
O několik měsíců později byl povolán nový biskup, se kterým jsem si také vytvořil vřelé přátelství. Biskup Larry Radford znal mé okolnosti a vážil si mé služby v kvoru starších, kde jsem podle jeho slov sloužil s láskou a oddaností nejenom samotnému kvoru, ale také – a to je mnohem důležitější – svému Bohu. Jeho laskavá slova a povzbuzení mi pomohla pocítit, že Pána a mé spolubližní Svaté má služba těší.
Nyní věrně sloužím jako referent sboru.
Pochopení, kdo jsem
Být přitahován osobami stejného pohlaví a zároveň být aktivním členem Církve není vždy snadné. Když ale vkládám všechnu svou víru a důvěru v Boha, pociťuji, jak mě posiluje. Kritici budou nepochybně tvrdit, že popírám to, kdo skutečně jsem, nebo že jsem zklamáním pro LGBT+ komunitu.
Rozumím jejich frustraci a je zřejmé, že nemám všechny odpovědi. Mohu pouze hovořit na základě své vlastní zkušenosti. A mé zkušenosti mě naučily tomuto: Jsem syn Nebeského Otce, dítě Boží. To je to jediné označení, na kterém mi záleží. A díky tomu se snažím nedovolit, aby mne charakterizovala světská označení. Bojím se, že by omezovala můj potenciál a věčný pokrok.
Satan je velice chytrý. Ví, že když bude používat označení, může nás rozdělit jako společnost i jako církev.
Díky tomuto pochopení se rozhodnutí, která činím, nezakládají na mé přitažlivosti k osobám stejného pohlaví, ale na tom, že chci být opravdový učedník Krista, i když mě osoby stejného pohlaví přitahují. Nefi řekl:
„Ó Pane, důvěřoval jsem v tebe a budu v tebe důvěřovati na věky. Nebudu vkládati důvěru svou v rámě těla. …
Ano, já vím, že Bůh dá štědře tomu, kdo žádá. Ano, můj Bůh mi dá, když nebudu žádati nesprávně; tudíž pozdvihnu hlas svůj k tobě; ano, budu volati k tobě, Bože můj, skálo spravedlivosti mé. Viz, hlas můj bude k tobě na věky vystupovati, skálo má a věčný Bože můj.“ (2. Nefi 4:34–35.)
Láska mých spolubližních Svatých
Během svého návratu k aktivitě jsem pociťoval láskyplné přátelství svých vedoucích a ostatních Svatých, včetně aktivních a méně aktivních členů z řad LGBT+. Našel jsem místo, kde jsem mohl prospívat. Tito lidé ztělesňovali Kristovy vlastnosti, které jsem si vždy spojoval se svou vírou: milosrdenství, soucit, porozumění a především lásku.
Když jsem klopýtal na své cestě za Spasitelem, pociťoval jsem útěchu a pokoj díky tomu, že jsem se na Něj obracel, a věděl jsem, že po té cestě nejdu sám. Bok po boku se mnou šlo několik biskupů. Členové mého kvora. Sestry ve sboru. Dokonce mne jeden mladý muž ve sboru požádal, abych ho vysvětil knězem. Jeho laskavá žádost mě hluboce dojala. Hleděl na mě jako na muže, který je nositelem Božího kněžství a který toto kněžství může používat ve službě druhým.
Tyto příležitosti sloužit a uctívat Boha se Svatými mě pozvedaly a – společně s mnoha požehnáními, která jsem obdržel od Pána – mi pomáhaly pociťovat lásku, porozumění a přijetí, které jsem potřeboval.
Spasitel řekl: „[Nezanechám vás bez útěchy], přijduť k vám.“ (Viz Jan 14:18.) Tato slova jsou pravdivá! Potřeboval jsem útěchu, a On ke mně přišel, vícekrát, než jsem si kdy dokázal představit.