„Kdo srazil mého syna?“
Představovala jsem si, jak na toho, kdo srazil mého syna, křičím, ale najednou jsem před řidičkou stála tváří v tvář.
Ilustrace Ellerie Arnoldová
Zrovna jsem vysadila svou dceru u její kamarádky, když mi zavolal můj manžel Jonathan. Řekl mi, že našeho jedenáctiletého syna Aidena srazilo auto, když spolu přecházeli ulici.
Řidička před Jonathanem odbočovala doleva a Aidena na kole neviděla. Auto zepředu narazilo do Aidenova kola. Ten přeletěl přes řídítka, za která se stále držel, a při pádu se hlavou udeřil o bok auta. Přistál na zemi a jeho kolo na něm. Naštěstí měl helmu. Řidička mu s několika dalšími lidmi přiskočila na pomoc, zatímco Jonathan volal sanitku.
V tu chvíli zaplavila mou mysl i moje emoce vlna šílenství. Spěchala jsem k místu, kde došlo k nehodě, a doufala jsem, že ještě zastihnu sanitku, abych mohla být s Aidenem.
Hlavou mi probíhaly myšlenky, jak se na toho, kdo auto řídil, obořím. „Na co vůbec myslel?“ napadlo mě. „Byl opilý? Nebo telefonoval?“ Zuřila jsem a přitom jsem byla strachy bez sebe. Netušila jsem, jak vážně byl Aiden zraněn.
Když jsem přijela na místo nehody, sanitka už byla pryč. Na místě zůstalo už jen několik policejních vozidel a auto zaparkované na okraji silnice. Vedle auta stála žena, která vypadala zdeptaně.
Došla jsem k ní a zeptala se: „Viděla jste, kdo srazil mého syna?“
Tiše odpověděla: „To já.“
Představovala jsem si, jak na tu neopatrnou osobu, která srazila mého syna, křičím, ale když jsem před ní stála tváří v tvář, všechna negativita zmizela. Přistihla jsem se, že pláču a objímám ji. Omlouvala se mi a já jsem jí řekla, že všechno bude v pořádku. Později jsem zjistila, že to byla úplně stejná slova, která jí řekl Aiden před příjezdem policie. Ten z toho nako‑nec vyvázl s několika odřeninami a modřinami.
Jsem vděčná za to, že mi náš milující Nebeský Otec v tom zlomovém okamžiku požehnal silou, díky které jsem mohla šířit odpuštění namísto nenávisti, i když jsem Ho o to nepožádala. Vím, že On na nás pamatuje a vždy nám nabízí svou pomoc.