Jak jsem před širokou cestou dal přednost té těsné a úzké

Starší Takashi Wada

Sedmdesátník

Přede mnou byly dvě cesty a já věděl, že existuje jen jediný způsob, jak poznat, po které se mám vydat.

Ilustrace Chris Ede

Vyrostl jsem s rodiči v Japonsku, ve městě Nagano. Náboženství bylo součástí všeho, co naše rodina dělala. Každé ráno a večer klečel můj otec před buddhistickým oltářem. Buddhismus jsem nepovažoval za náboženství – byl to náš způsob života. Býval bych velmi snadno mohl zůstat buddhistou až do konce života, ale Bůh mi mnohokrát ukázal, že snadná a všeobecně oblíbená cesta není vždy ta nejlepší.

Učebnice, nebo svatá kniha?

Jako dospívající mladík jsem se potýkal s hledáním své identity. Lámal jsem si hlavu s tím, proč jsem na této zemi a kým bych se měl stát. Když mi bylo asi třináct, ředitel naší školy dal každému studentovi výtisk Nového zákona v angličtině s paralelním japonským překladem. „Není to k náboženským účelům,“ řekl. „Je to velmi dobrý překlad, tak ho využijte ke studiu angličtiny.“ Když jsem však knihu otevřel, všiml jsem si odkazů na verše z písem pro situace, kdy se cítíme osaměle, hledáme odpovědi na své otázky nebo procházíme náročným obdobím. Ve všech zmíněných situacích jsem se dokázal najít!

Četl jsem o Ježíši Kristu. „Poďtež ke mně všickni, kteříž pracujete a obtíženi jste, a já vám odpočinutí dám.“ (Matouš 11:28.) „Vezmi kříž svůj, a následujž mne.“ (Matouš 16:24.) Tato slova na mě zapůsobila, třebaže jsem jim úplně nerozuměl. Přemýšlel jsem, kdo Ježíš Kristus je a co to znamená mít Ho jako Spasitele. Říkal jsem si, zda jsem jediný, koho takto oslovilo něco, co mělo sloužit jako učebnice.

Utéci, anebo zůstat a naslouchat?

O pár let později jsem se poprvé setkal s misionáři. Rodiče mne už dříve varovali před těmito mladými křesťany, kteří chodí po městě a káží. Cestou domů mne zastavil vysoký americký misionář s milým úsměvem. Nevěděl jsem, co mám dělat. Bál jsem se, že bude mluvit o své církvi. Kdyby to udělal, asi bych utekl opačným směrem! Jen se však zeptal, kde najde poštu. Řekl jsem mu to a pak jsem šel domů.

Jak jsem odcházel, cosi jsem pocítil. Pokud misionáře znovu uvidím, pomyslel jsem si, popovídám si s nimi.

Nedlouho poté jsem potkal jinou dvojici misionářů. Šokovalo mne, že Bůh je ochoten vyslyšet a zodpovědět modlitby chlapce, jako jsem já, dokud jsem si nepřečetl o Josephu Smithovi. V Novém zákoně jsem četl, že se máme neustále modlit, ale že by se Bůh zjevil člověku? To mi připadalo jak zásadní, tak správné. Než abych utekl, domluvil jsem si s nimi schůzku, aby mne učili.

Hledat výmluvy, nebo objevit pravdu?

Když jsem se s misionáři setkával už měsíc, vyzvali mne, abych se dal pokřtít. Nechtěl jsem jim říci ne, ale váhal jsem, mám-li opustit tradice svých rodičů a všech lidí ve svém okolí. Přede mnou byly dvě cesty a já jsem věděl, že existuje jen jediný způsob, jak poznat, po které se mám vydat – musel jsem se pomodlit jako Joseph Smith. Zeptal jsem se Nebeského Otce ve jménu Ježíše Krista, je-li to, čemu mne misionáři učí, pravdivé.

To byl pro mne rozhodující okamžik. Od té chvíle jsem už sám za sebe věděl, že znovuzřízené evangelium je pravdivé. Toto poznání mi nemohl nikdo vzít. Věděl jsem, po které cestě se mám vydat, a nic to nemohlo změnit.

Když jsem byl mladší, měl jsem spoustu otázek. Zjistil jsem, že jsem dítě Boží, že mne Bůh miluje, že má pro mne plán a že chce vyslyšet mé modlitby. Toto poznání změnilo celý můj pohled na život. Zjistil jsem, že to, kdo jsem a co dělám, je důležité.

Splynout s davem, anebo vystoupit z řady?

Než jsem poznal, že jsem dítě Boží, chtěl jsem být stejný jako všichni ostatní. Bál jsem se vyčnívat. Ale poté, co jsem poznal, že jsem dítě Boží, jsem si uvědomil, že mohu vystoupit z řady; že mohu být jiný.

Modlitby a vědomí, že jsem synem Božím, mi daly odvahu, abych své pocity vysvětlil rodičům, ale ti mi úplně nerozuměli. Měli za to, že odmítám poslušnost a že nejsem dost zralý na to, abych učinil rozhodnutí dát se pokřtít. Styděli se, že jejich syn jde cestou tohoto podivného náboženství, místo aby se řídil jejich tradicemi. Věděl jsem, kdo jsem a co chci, avšak zároveň jsem chtěl ctít své rodiče a doufal jsem, že i oni budou ctít mé náboženství.

Ctít své rodiče, anebo na jejich obavy nebrat zřetel?

Vysvětlil jsem situaci sestrám misionářkám. Ty dostaly nápad – že by si přišly s mými rodiči promluvit, a rozptýlit tak jejich obavy z tohoto náboženství. Řekl jsem jim, že se obávám, že s nimi moji rodiče nebudou chtít mluvit. Pak jedna ze sester navrhla, abychom se společně postili.

Když jsem nejedl snídani, začala si maminka dělat starosti. „Proč jsi nesnídal?“ ptala se. Vysvětlil jsem jí, že se postím, což jí způsobilo ještě větší starosti.

„Nejdřív chodíš za lidmi toho podivného náboženství, a teď odmítáš jíst. Dělá mi to starosti. Děsí mě to! Já těm misionářům zavolám.“

Skutečně sestrám zavolala a těm se nějak podařilo nechat se k nám domů pozvat na večeři!

Prožili jsme skvělý večer. Misionářky naučily mé rodiče píseň „Já Boží dítě jsem“ (Náboženské písně, č. 185) a společně jsme si ji zazpívali. Otci se to moc líbilo. Po večeři se sestrami misionářkami si ani jeden z mých rodičů už kvůli tomu, že chodím na shromáždění, starosti nedělal. A já jsem věděl, že rodiče mohu ctít tím, že budu žít podle evangelia, neboť v něm je vše, čemu mě kdy naučili. Říkal jsem si, že pokud je budu milovat dostatečně dlouho a chovat se k nim dostatečně laskavě, nakonec pochopí. Trvalo to 35 let od mého křtu, ale moje matka se dala pokřtít a prošla chrámem jen před několika lety!

Vědomí, že jsem dítě Boží, ovlivnilo mnohá z mých životních rozhodnutí. Vím také, že budeme-li následovat Ducha a dělat to, co od nás Nebeský Otec žádá, i když se to zdá těžké, tak nám požehná. To je vždy to nejlepší rozhodnutí.