Náš prostor
Vytrvalé nabádání
Ilustrace Toby Newsome
Když jsme jednoho dne se společnicí vykonávaly misionářskou práci v prašných ulicích Keni, mluvily jsme s jednou paní. Vzala si od nás letáček, který jsme jí daly, ale řekla nám, ať už se nevracíme.
O několik dní později jsme se ocitly na téže ulici a Duch nás nabádal, abychom se u té ženy opět zastavily. Ptala jsem se sama sebe: „Proč za ní opět jdeme, když nám řekla, abychom se nevracely?“ Ale nabádání jsme uposlechly.
Překvapilo ji, že jsme přišly, ale řekla, že nás vidí ráda. Začaly jsme učit lekci, ale brzy se to zvrtlo ve spor. Moje společnice a já jsme lekci zakončily modlitbou a odešly jsme, načež jsme si řekly, že už se k ní nikdy nevrátíme. Ale nazítří jsme opět pocítily silné nabádání, abychom se vrátily. Já už jsem tam jít nechtěla, ale má společnice řekla, že bychom měly naslouchat Duchu. A tak jsem překonala svou hrdost a opět jsme tam vyrazily. To, co jsem spatřila, když jsme tam dorazily, mě velmi překvapilo. Ta paní byla jako proměněná. Změnil se jí výraz v tváři a ochotně naslouchala tomu, co jsme jí chtěly říct. Na naší příští návštěvě se nás zeptala, kdy se může dát pokřtít.
O čtyři týdny později se dala pokřtít a stala se členkou Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů. Po své konfirmaci nás objala a řekla nám, jak moc je vděčná, že jsme se vrátily. Naučila jsem se díky tomu, že máme vždy naslouchat vnuknutí a jednat podle něj. Nebeský Otec vskutku připravuje své děti na to, aby přijaly evangelium, a každý z nás může posloužit jako nástroj k jejich nalezení skrze Ducha Svatého.
Leaha M., KwaZulu-Natal, Jihoafrická republika
Kdy bych se mohla stát členkou Církve?
Když mi bylo asi pět let, můj tatínek ztratil víru a rozhodl se opustit Církev. Bylo to opravdu těžké, obzvláště, když jsem dosáhla věku osmi let. Tak moc jsem se těšila, že budu mít křest, ale můj tatínek to tehdy nedovolil. Přál si, abych počkala, dokud nebudu starší, abych si mohla být opravdu jistá, že se chci zavázat. A tak jsem sledovala, jak se dávají křtít moji přátelé.
Vzpomínám si, jak jsem byla zmatená – pokud je Církev pravdivá, proč se nemohu dát pokřtít? Jako dospívající mě bolelo, když jsem sledovala, jak všichni mladí jezdí do chrámu, protože i já jsem si tolik přála, abych mohla jet. Bylo pro mne těžké, že jsem se toho nemohla účastnit, ale vždy jsem věděla, že má příležitost přijde.
V květnu roku 2019 jsem se dala konečně, ve věku 16 let, pokřtít. Vybavila jsem si všechny okamžiky, kdy jsem pociťovala čistou radost z evangelia a získávala svědectví. Byl to výjimečný okamžik a bez ohledu na všechny problémy, kterým jsem čelila, než tento den mohl nastat, jsem celým srdcem věděla, že evangelium je a vždy bylo pravdivé.
Trinity C., Colorado, USA
PROČ MÁME PRAVIDLA
Moc jsem se těšil, že pojedu na konferenci mládeže, ale pak jsem zjistil, že je pro ni stanovena spousta pravidel – například, že nemohu mít s sebou mobilní telefon a že nemohu chodit sám ven. Zdálo se, že na nás dospělí stále dohlížejí. Ale moc se mi tam líbilo, našel jsem si spoustu přátel, uskutečnili jsme projekt služby a učili jsme se o evangeliu.
Na svědeckém shromáždění, které se konalo poslední den konference mládeže, jeden z vedoucích hovořil o tom, jak moc nás, mladé lidi v kůlu, má rád.
Pokud nás máte rádi, proč nás tolik omezujete? pomyslel jsem si. Právě v ten okamžik, jako by mi dokázal číst myšlenky, na mou otázku odpověděl.
Vedoucí nestanovují pravidla, aby nás obtěžovala, ale aby nás chránila. V okamžiku, kdy to řekl, se mě dotkl Duch. Pochopil jsem, že Nebeský Otec nám dává přikázání ze stejného důvodu. Nejsou tu proto, aby nás obtěžovala; mají nám pomoci bezpečně se k Němu vrátit (viz Nauka a smlouvy 82:2–9).
Duch Svatý se mne dotkl a pomohl mi poznat, že toto je pravda.
Serge P., Île-de-France, Francie